29 Cdo 4150/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Hutní montáže, a. s., se sídlem v Ostravě, Ruská 1162/60, PSČ 703 00,
identifikační číslo osoby 15 50 41 40, zastoupeného Mgr. Marcelem Zachvejou,
Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Ostravě, 28. října 1727/108, PSČ 702 00,
proti žalovanému Ing. J. A., zastoupenému Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem,
advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, PSČ 150 00, o náhradu
škody, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 115 C 53/2010, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.
května 2013, č. j. 26 Co 551/2012-338, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. května 2013, č. j. 26 Co
551/2012-338, se s výjimkou potvrzujícího výroku ve věci samé ohledně zamítnutí
žaloby o zaplacení částky 1,010.555,- Kč s úrokem z prodlení od 15. dubna 2009
do zaplacení zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 3. července 2012, č. j. 115 C
53/2010-261 – odkazuje na ustanovení § 147 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 182/2006
Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – uložil
žalovanému zaplatit žalobci částku 94.505,- Kč se specifikovaným úrokem z
prodlení (výrok I.), žalobu „ve zbylé části“ ohledně zaplacení částky
2.231.430,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení zamítl (výrok II.), rozhodl
o nákladech řízení mezi účastníky a o povinnosti účastníků zaplatit náklady
řízení státu (výroky III. až V.). Soud prvního stupně v prvé řadě zdůraznil, že Krajský soud v Ostravě usnesením
ze dne 9. ledna 2009, sen. zn. KSOS 22 INS 4992/2008-A-30, které nabylo právní
moci dne 25. února 2009, zamítl insolvenční návrh podaný Ing. J. A. (žalovaným)
a to z důvodu, že insolvenční navrhovatel neosvědčil svou splatnou pohledávku
za žalobcem a že „nebyla splněna ani další podmínka pro případné vyhovění
insolvenčnímu návrhu“, tj. že dlužník (rozuměj žalobce) měl ještě dalšího
věřitele se splatnou pohledávkou. Jelikož „uzavřel, že insolvenční návrh žalovaného byl návrhem šikanozním“ (maje
za to, že snahou žalovaného nebylo primárně to, aby se mu dostalo prostředků,
které již pravomocně vysoudil, ale aby způsobil žalobci problémy v souvislosti
s insolvenčním řízením), zabýval se dále otázkou, zda žalobci v důsledku
insolvenčního návrhu žalovaného vznikla „škoda a nemajetková újma tvrzená v
žalobě“. Přitom shledal opodstatněným požadavek žalobce na náhradu škody
spočívající ve vynaložených „mzdových a režijních nákladech“ v rozsahu částky
91.925,- Kč a co do částky 2.580,- Kč, představující náklady „na tisk seznamů
pro insolvenční řízení“. Ve zbývající části, tj. ohledně mzdových a režijních nákladů ve výši 347.859,-
Kč, nákladů na tisk seznamů pro insolvenční řízení ve výši 3.090,- Kč, nákladů
na zaměstnance vzniklých v souvislosti s potřebou obrany proti vyloučení
žalobce z účasti ve veřejné soutěži ve Slovenské republice ve výši 7.465,- Kč,
nákladů vzniklých v důsledku zvýšení úrokové marže banky poskytující úvěr na
nákup jeřábu DEMAG CC2800 ve výši 873.016,- Kč a náhrady nemajetkové újmy ve
výši 1.000.000,- Kč, vyhodnotil soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou s
tím, že zmíněné „dílčí“ nároky nebyly prokázány. Krajský soud v Hradci Králové k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 28. května 2013, č. j. 26 Co 551/2012-338, rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 2.580,- Kč s příslušenstvím (z
titulu nákladů na tisk seznamů pro insolvenční řízení) a v zamítavém výroku ve
věci samé ohledně zaplacení částky 1,010.555,- Kč s příslušenstvím (z titulu
nákladů na tisk seznamů pro insolvenční řízení, nákladů na zaměstnance
vzniklých v souvislosti s potřebou obrany proti vyloučení žalobce z účasti ve
veřejné soutěži a z titulu náhrady nemajetkové újmy) potvrdil. Ve zbývající
části, tj.
ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně zaplacení částky 91.925,-
Kč s příslušenstvím a v zamítavém výroku ohledně zaplacení částky 1.220.875,-
Kč s příslušenstvím a v závislých výrocích o nákladech řízení jej zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 143 odst. 1 a 2 a § 147 odst. 2
insolvenčního zákona – především zdůraznil, že „zamítnutí insolvenčního návrhu
z důvodu nesplnění zákonem stanovených předpokladů pro vydání rozhodnutí o
úpadku má za následek právo insolvenčního dlužníka požadovat náhradu škody,
která mu v souvislosti s podáním šikanózního insolvenčního návrhu vznikla. Dojde-li k zamítnutí návrhu věřitele, nastupuje odpovědnost za škodu či újmu
bez dalšího. Na rozdíl od odpovědnosti v případně odmítnutí návrhu nebo
zastavení řízení o něm není u této skutkové podstaty výslovně zakotvena
podmínka zavinění navrhovatele ve vztahu k zamítnutí (to se nevztahuje na
situace, kdy dlužník po podání návrhu splnil závazky, které osvědčovaly jeho
úpadek, a z dalších dvou důvodů v zákoně uvedených, které se této věci
netýkají)“. Za stavu, kdy v poměrech dané věci vyhodnotil insolvenční návrh podaný
žalovaným vskutku jako šikanózní, posuzoval „jednotlivé nároky“ a ohledně nich
uzavřel, že:
1) Žalobci vzniklo vůči žalovanému právo na náhradu škody ve výši 2.580,- Kč s
příslušenstvím, kterážto částka představuje náklady na tisk seznamů pro
insolvenční řízení (ve dvojím vyhotovení). 2) Náklady spočívající v tisku dalšího vyhotovení seznamů pro insolvenční
řízení, na mzdy zaměstnanců v souvislosti s potřebou obrany žalobce proti jeho
vyloučení z účasti ve veřejné soutěži na Slovensku „nepředstavují škodu
žalobce“. 3) Žalobce neprokázal, že by podání insolvenčního návrhu jakkoli ovlivnilo jeho
dobrou pověst a že by v tomto směru žalobci vznikla „jakákoli škoda“ (rozuměj
nemajetková újma). 4) „Vyčíslení hodnoty pracovní síly, která musela být vynaložena, aby byly
zpracovány materiály pro insolvenční soud (tj. mzdových a režijních nákladů),
když tak zaměstnanci žalobce činili v rámci své pracovní doby a pracovní
činnosti, není ještě vyčíslením škody. Žalobce proto, aby mu náhrada škody
mohla být přiznána, by musel prokázat, že v důsledku škodní události (podání
šikanózního insolvenčního návrhu) se snížil jeho majetkový stav, tedy, že část
mezd, které vyplatil na základě pracovních smluv zaměstnancům, kteří pracovali
na přípravě a tvorbě podkladů pro insolvenční řízení, znamenají finanční ztrátu
žalobce, tedy snížení jeho majetkového stavu. Ke snížení majetkového stavu
žalobce by pak mohlo dojít tehdy, jestliže vynaložil náklady na mzdy a další
náklady s tím související zbytečně, tj. k jiné než zamýšlené činnosti a tedy mu
například absence práce zaměstnanců pro zaměstnavatele nepřinesly očekávané
výnosy (a jaké). Předpokladem vzniku škody ovšem je, že tyto náklady byly
skutečně vynaloženy zbytečně, tedy že zaměstnanci nemohli vykonávat činnost, ke
které byli zaměstnáni, případně nevykonávali ani jinou pracovní činnost ve
prospěch svého zaměstnavatele, ačkoli jim byla mzda vyplacena“.
5) Jde-li o náklady vzniklé v důsledku „zvýšené úrokové marže banky
poskytující úvěr na nákup jeřábu“, je závěr soudu prvního stupně, podle něhož
tyto náklady nemají souvislost s insolvenčním řízením (a není zde dána příčinná
souvislost), předčasný, když soud prvního stupně neprovedl žalobcem navrhované
důkazy (výslech svědků Ing. Z. a Ing. Š.) a provedené důkazy (výpovědi svědků
Ing. Č. a Ing. L.) „řádně nezhodnotil“. Proti rozsudku odvolacího soudu – s výjimkou potvrzujícího výroku ohledně
zamítnutí žaloby co do částky 1.010.555,- Kč s příslušenstvím – podal žalovaný
dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že závisí na
vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, a to, zda „ustanovení § 147 odst. 2 insolvenčního zákona vyžaduje k
odpovědnosti za škodu i zavinění konkrétního škůdce“. Přitom zdůraznil, že i v případě popsaném v ustanovení § 147 odst. 2
insolvenčního zákona musí soud „zohlednit zavinění údajného škůdce, jelikož
zavinění je jednou z hlavních složek možné odpovědnosti za škodu. Proto v
uvedeném případě je nutno zkoumat zavinění insolvenčního navrhovatele, aby bylo
lze o možném nároku vůbec hovořit. Tuto subjektivní stránku ani jeden z nižších
soudů nikterak nezkoumal, když se spokojil s poměrně lehkovážným a nesprávným
závěrem o údajně objektivní odpovědnosti za škodu“. Současně dovolatel snesl argumenty, které podle jeho názoru
vylučovaly jeho zavinění a to i v rovině nevědomé nedbalosti, jež „dle ustálené
právní teorie postačí ke vzniku odpovědnosti za škodu“. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu
dovoláním dotčeném zrušil. Žalobce považuje dovolání žalovaného zčásti za nepřípustné (ve vztahu k
potvrzujícímu výroku ve věci samé ohledně částky 2.580,- Kč s příslušenstvím) a
zčásti za nedůvodné. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony. Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. a
to v řešení otázky dovoláním otevřené, týkající se výkladu ustanovení § 147
odst. 2 insolvenčního zákona, když v tomto směru je právní posouzení věci
odvolacím soudem v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Vzhledem ke skutečnosti, že řešení shora vymezené právní otázky je
významné pro posouzení, zda základ žalobního nároku je dán (rozuměj, zda
žalovaný vskutku zavinil zamítnutí insolvenčního návrhu), nepochybně se
vztahuje ke všem „položkám“ žalobcem uplatněné náhrady škody a vzhledem k tomu,
že k „rozdělení“ nároku došlo v souvislosti s rozhodnutím soudu prvního stupně
a následně soudu odvolacího, nejde o situaci předvídanou ustanovením § 238
odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Podle ustanovení § 143 insolvenčního zákona (ve znění účinném do
31. října 2012) insolvenční soud insolvenční návrh zamítne, nejsou-li splněny
zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku (odstavec 1).
Insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud zamítne, jestliže nebylo
osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti
dlužníku splatnou pohledávku. Za další osobu se nepovažuje osoba, na kterou
byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku
nebo její část v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po
zahájení insolvenčního řízení (odstavec 2).
Podle ustanovení § 147 insolvenčního zákona jestliže řízení o
insolvenčním návrhu věřitele bylo zastaveno nebo insolvenční návrh byl odmítnut
vinou insolvenčního navrhovatele, má dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel proti
insolvenčnímu navrhovateli právo na náhradu škody nebo jiné újmy, která mu
vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu.
Jde-li o odpovědnost vůči dlužníku, má se v pochybnostech za to, že insolvenční
navrhovatel zastavení insolvenčního řízení nebo odmítnutí insolvenčního návrhu
zavinil (odstavec 1). Právo na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 1 má
dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel také tehdy, byl-li insolvenční návrh
zamítnut; to neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník
po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek, nebo proto, že se
s věřiteli dohodl na jiném způsobu plnění těchto závazků, anebo z důvodu
uvedeného v § 143 odst. 3 (odstavec 2).
Výkladem ustanovení § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud
zabýval v usnesení ze dne 12. července 2012, sen zn. 29 NSČR 15/2010,
uveřejněném pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Přitom s odkazem na usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009,
uveřejněné pod číslem 14/2011 Sbírky soudních stanovisek, formuloval a
odůvodnil závěr, podle něhož ustanovení § 147 odst. 1 insolvenčního zákona
koncipuje odpovědnost věřitele (insolvenčního navrhovatele) za škodu nebo
jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v
jeho průběhu pro případ, že řízení o insolvenčním návrhu bylo zastaveno nebo
insolvenční návrh byl odmítnut jeho „vinou“. Týž předpoklad „viny“ věřitele
(insolvenčního navrhovatele) plyne z ustanovení § 147 odst. 2 insolvenčního
zákona při zamítnutí insolvenčního návrhu (prostřednictvím odkazu na odstavec
1). V případech uvedených v § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona jde [i bez
výslovného zdůraznění „viny“ věřitele (insolvenčního navrhovatele) v § 147
odst. 1 insolvenčního zákona] o obecnou občanskoprávní odpovědnost za škodu
založenou na presumpci zavinění (srov. § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku).
Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
a podle něhož ustanovení § 147 odst. 2 insolvenčního zákona ke vzniku práva na
náhradu škody nevyžaduje zavinění škůdce (insolvenčního navrhovatele) [jinými
slovy, že jde o odpovědnost objektivní], tak judikatuře Nejvyššího soudu zjevně
odporuje a dovolání již z tohoto pohledu nelze upřít důvodnosti.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu dovoláním dotčeném
(tj. s výjimkou výroku ohledně zamítnutí žaloby co do částky 1.010.555,- Kč s
příslušenstvím) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst.
1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
V další fázi řízení se odvolací soud vypořádá (mimo jiné) i s argumentací
žalovaného obsaženou v dovolání a vztahující se k otázce (ne)šikanózní povahy
insolvenčního návrhu a neexistence zavinění žalovaného, jde-li o důvody
zamítnutí insolvenčního návrhu.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. června 2014
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu