ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce Leasing České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Budějovická
1912/64b, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 27089444, proti žalovanému J.
B., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Adamem Bezděkem, advokátem, se
sídlem v Brně, Jana Babáka 2733/11, PSČ 612 00, o námitkách proti směnečnému
platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích pod sp. zn. 52 Cm 29/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2019, č. j. 12 Cmo 170/2017-475, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 9.873,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích směnečným
platebním rozkazem ze dne 6. května 2013, č. j. 52 Cm 29/2013-46, uložil
společnosti B. (dále jen „společnost B“) a žalovanému, aby společně a
nerozdílně zaplatili původnímu žalobci (označenému tehdejší obchodní firmou S
MORAVA Leasing, a. s., po změně obchodní firmy Erste Leasing, a. s.) směnečný
peníz ve výši 168.386 Kč s 6% úrokem od 31. května 2008 do zaplacení, směnečnou
odměnu ve výši 561 Kč a na náhradě nákladů řízení celkem částku 43.580 Kč.
2. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podali společnost B a žalovaný
námitky, v nichž (mimo jiné) vznesli námitku promlčení žalovaného směnečného
nároku.
3. Rozsudkem ze dne 31. března 2017, č. j. 52 Cm 29/2013-366, soud
prvního stupně směnečný platební rozkaz zrušil (výrok I.) a rozhodl o nákladech
řízení (výrok II.).
4. Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:
[1] Směnku, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním
rozkazem, vystavila dne 28. května 2007 společnost B ve prospěch původního
žalobce jako blankosměnku s nevyplněným údajem směnečné sumy a data splatnosti
s tím, že bude sloužit k zajištění pohledávek vzniklých na základě smlouvy o
finančním leasingu č. 1010700419 uzavřené mezi původním žalobcem jako
pronajímatelem a společností B jako nájemcem (dále jen „leasingová smlouva“).
Po doplnění chybějících údajů šlo o směnku vlastní, znějící na směnečnou sumu
168.386 Kč, se splatností dne 30. května 2008 (dále též jen „sporná směnka“).
Žalovaný převzal za zaplacení směnky směnečné rukojemství. Návrhem na vydání
rozhodčího nálezu ze dne 14. července 2008 (dále též jen „první rozhodčí
žaloba“) se původní žalobce domáhal po společnosti B a žalovaném plnění ze
sporné směnky u rozhodce JUDr. Vladimíra Blahuta (dále jen „rozhodce V. B.“).
Usnesením ze dne 25. srpna 2008 rozhodce V. B. vyslovil nedostatek pravomoci k
rozhodnutí dané věci v rozhodčím řízení s odůvodněním, že mezi účastníky
sjednaná rozhodčí doložka se týká pouze sporů vzniklých v souvislosti s
leasingovou smlouvou, na směnečné vztahy účastníků však nedopadá.
[2] Dalším návrhem na vydání rozhodčího nálezu ze dne 19. února 2009
(dále též jen „druhá rozhodčí žaloba“) se původní žalobce domáhal (opět po obou
směnečných dlužnících) zaplacení sporné směnky u rozhodce JUDr. Zdenky
Bednářové (dále jen „rozhodce Z. B.“). Rozhodčím nálezem ze dne 2. července
2010 rozhodce Z. B. uložil společnosti B a žalovanému zaplatit společně a
nerozdílně původnímu žalobci směnečný peníz ve výši 168.386 Kč s 6% úrokem od
31. května 2008 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 561 Kč a náklady řízení.
[3] Rozsudkem ze dne 18. října 2011, č. j. 14 Cm 74/2011-42, Městský
soud v Praze rozhodčí nález ze dne 2. července 2010 zrušil podle ustanovení §
31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích
nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), s tím, že rozhodčí doložka, která
byla navíc sjednána jen mezi původním žalobcem a společností B, nezakládala
pravomoc rozhodce ve sporu o zaplacení sporné směnky. Vrchní soud v Praze
rozsudkem ze dne 12. října 2012, č. j. 8 Cmo 24/2012-69, k odvolání původního
žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně; rozhodnutí odvolacího soudu
bylo původnímu žalobci doručeno dne 27. listopadu 2012.
[4] Žaloba, jíž se původní žalobce domáhal po žalovaném a společnosti B
zaplacení sporné směnky v nyní projednávané věci, byla Městskému soudu v Praze
doručena dne 20. prosince 2012.
5. Na tomto základě soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení § 16
zákona o rozhodčím řízení – především uzavřel, že žalobou uplatněný nárok není
promlčený.
6. Přitom zdůraznil, že pro posouzení námitky promlčení bylo – se
zřetelem k datu splatnosti sporné směnky (30. května 2008) a datu podání žaloby
(20. prosince 2012) podstatné, zda žalobce podal návrh na vydání směnečného
platebního rozkazu ve lhůtě určené ustanovením § 16 zákona o rozhodčím řízení
(účinného v době podání žaloby). Jestliže totiž bylo mezi účastníky před
podáním žaloby v této věci vedeno rozhodčí řízení zahájené před uplynutím
promlčecí doby, mohly účinky včas podané rozhodčí žaloby zůstat zachovány –
poté, co soud zrušil rozhodčí nález – jen tehdy, podal-li původní žalobce u
soudu žalobu do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí soudu o zrušení
rozhodčího nálezu. To původní žalobce učinil a k promlčení práv ze sporné
směnky tudíž nedošlo.
7. Soud prvního stupně nepřisvědčil názoru žalovaných, že lhůta upravená
v ustanovení § 16 zákona o rozhodčím řízení, začíná běžet již od doručení
nepravomocného rozhodnutí soudu o zrušení rozhodčího nálezu. V této souvislosti
uvedl, že by postrádalo smysl, aby žaloba nebo návrh na pokračování v řízení
musel být podán již v době, kdy řízení o zrušení rozhodčího nálezu dosud nebylo
pravomocně skončeno. Podání takového návrhu by vedlo jen k tomu, že žalovaní by
mohli uplatnit námitku litispendence, vznikaly by zbytečné náklady a zahájení
dalšího řízení by přinášelo jen nejistotu vzhledem k možným rozdílným
rozhodnutím soudů. Opodstatněnou neshledal ani výhradu, že rozhodčí nález
zrušený soudem nemohl mít žádné právní účinky a promlčecí doba proto nepřestala
běžet. Potud odkázal zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu „sp. zn. 29 ICdo
19/2015“ (správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2016, sen.
zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněný pod číslem 99/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek – dále jen „R 99/2017“), z jehož závěrů se podává, že promlčecí doba
neběží bez ohledu na to, zda rozhodčí řízení bylo zahájeno na základě platné či
neplatné rozhodčí doložky.
8. Skutečnost, že původní žalobce podal návrh na vydání rozhodčího
nálezu opakovaně (nejprve u rozhodce V. B. a posléze u rozhodce Z. B.) není
podle soudu prvního stupně pro rozhodnutí věci významná. Obě rozhodčí žaloby
totiž byly podány v době, kdy práva ze sporné směnky ještě nebyla podle zákona
č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“),
promlčena a bylo pouze na původním žalobci, jakým způsobem se bude svého nároku
domáhat. Navíc v době podání těchto návrhů soudní praxe přistupovala k nárokům
uplatněným na základě rozhodčích smluv nejednotně, což v podstatě přetrvalo
dosud.
9. Důvodnou naopak soud prvního stupně shledal námitku, podle níž
vystavená blankosměnka byla vyplněna v rozporu s uzavřenou dohodou o vyplnění.
V řízení totiž bylo prokázáno, že leasingová smlouva, z níž měly vzejít směnkou
zajištěné pohledávky, nikdy nenabyla účinnosti. Soud prvního stupně proto
směnečný platební rozkaz zrušil.
10. K odvolání původního žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne
30. srpna 2019, č. j. 12 Cmo 170/2017-475, rozsudek soudu prvního stupně v
části výroku I., ve které byl ve vztahu k žalovanému zrušen směnečný platební
rozkaz ve výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení co do částky
28.197,20 Kč, změnil tak, že směnečný platební rozkaz se v tomto rozsahu vůči
žalovanému ponechává v platnosti (první výrok); ve zbývající části výroku I.
pak rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému potvrdil (druhý
výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí
výrok).
11. Odvolací soud – poté, co zčásti zopakoval dokazování provedené
soudem prvního stupně a dokazování dále doplnil o nově provedené důkazy –
dospěl k závěru, že námitkové tvrzení žalovaného, podle kterého leasingová
smlouva nenabyla účinnosti a původnímu žalobci proto nevzniklo právo doplnit
vystavenou blankosměnku, nebylo v řízení prokázáno.
12. Jde-li o námitku promlčení, odvolací soud přisvědčil soudu prvního
stupně v závěru, že k promlčení práva na zaplacení sporné směnky vůči
žalovanému nedošlo. Přitom zdůraznil, že rozhodčí žaloba byla u rozhodce Z. B.
podána před uplynutím zákonné promlčecí doby a žaloba v této věci byla podána u
soudu v souladu s ustanovením § 16 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení ve lhůtě
30 dnů od právní moci rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. října 2012,
kterým byl rozhodcem Z. B. vydaný rozhodčí nález zrušen (rozsudek vrchního
soudu byl původnímu žalobci doručen dne 27. listopadu 2012, žaloba v této věci
byla podána 20. prosince 2012). Z výše uvedeného je podle odvolacího soudu
zřejmé, že účinky podané rozhodčí žaloby zůstaly zachovány.
13. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyly vyřešeny. Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil napadené
rozhodnutí odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku
I. potvrzuje.
14. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého
práva ze sporné směnky nejsou promlčena, neboť ve smyslu ustanovení § 16 odst.
2 zákona o rozhodčím řízení zůstaly zachovány účinky rozhodčí žaloby podané
před uplynutím promlčecí doby.
15. Odvolací soud podle dovolatele pochybil již tím, že při posouzení
námitky promlčení aplikoval nesprávné znění právního předpisu, když v
odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje na ustanovení § 16 zákona o rozhodčím
řízení (zjevně) ve znění účinném až od 1. ledna 2014 (tedy ve znění novely
provedené zákonem č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti
s přijetím rekodifikace soukromého práva), které se však na projednávanou věc
nepoužije. Označené ustanovení ve znění účinném do 31. prosince 2013 (pro věc
rozhodném) přitom vycházelo z jiné konstrukce zachování účinků podané rozhodčí
žaloby, když počátek běhu lhůty 30 dnů k podání žaloby u soudu vázalo nikoli na
právní moc rozsudku o zrušení rozhodčího nálezu, nýbrž již na doručení takového
rozsudku. V této souvislosti odkazuje též na důvodovou zprávu k zákonu č.
303/2013 Sb.
16. Jestliže původní žalobce podal žalobu k soudu až v návaznosti na
právní moc rozhodnutí, kterým byl zrušen rozhodčí nález vydaný rozhodcem Z. B.,
nikoli již v návaznosti na doručení takového rozhodnutí, nedodržel podle
dovolatele lhůtu určenou ustanovením § 16 zákona o rozhodčím řízení a nemohlo
proto ani dojít k zachování účinků spojených s podáním rozhodčí žaloby u
rozhodce Z. B.
17. Podle dovolatele měl původní žalobce k zachování účinků podané
rozhodčí žaloby reagovat již na výsledek prvního rozhodčího řízení, které bylo
zahájeno u rozhodce V. B. Poté, co tento rozhodce usnesením rozhodl, že není
dána jeho pravomoc k rozhodnutí dané věci v rozhodčím řízení, neboť rozhodčí
doložka se na spor ze směnky nevztahuje, měl původní žalobce ve lhůtě 30 dnů od
doručení tohoto rozhodnutí podat žalobu u soudu. Neučinil-li tak, nemohly
zůstat zachovány účinky podané (první) rozhodčí žaloby. Druhá rozhodčí žaloba
již žádné účinky (včetně stavění běhu promlčecí doby) vyvolat nemohla, neboť
konstrukce ustanovení § 16 zákona o rozhodčím řízení s takovým postupem (s tím,
že žalobce se po rozhodnutí o nedostatku pravomoci rozhodce neobrátí na
příslušný soud, ale podá další rozhodčí žalobu k jinému rozhodci) nepočítá.
18. Navíc v době, kdy byl původnímu žalobci doručen rozsudek Městského
soudu v Praze o zrušení vydaného rozhodčího nálezu a kdy vyhotovoval odvolání
proti tomuto rozhodnutí, již dovolatel namítal rovněž neplatnost rozhodčí
doložky (neobsahující přímé určení rozhodce) s odkazem na závěry formulované v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 (šlo
o rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia uveřejněné
pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R
121/2011“).
19. Dovolatel se zřetelem k výše uvedenému uzavírá, že byla-li v
posuzované věci sporná směnka splatná dne 30. května 2008, začala tříletá
promlčecí lhůta k uplatnění práv ze směnky (viz čl. I. § 70 ve spojení s § 77
směnečného zákona) plynout 31. května 2008 (tj. následující den po splatnosti
směnky) a její konec připadl na 30. května 2011 (tj. na den, který se číslem
shoduje se dnem splatnosti směnky). Jelikož nedošlo k účinnému stavení
promlčecí doby (a to ani s ohledem na vedená rozhodčí řízení), byla žaloba, o
které je nyní rozhodováno, podána (20. prosince 2012) zjevně až po uplynutí
tříleté promlčecí doby. Námitka promlčení proto byla podle přesvědčení
dovolatele vznesena důvodně.
20. Původní žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako
nepřípustné, maje závěry napadeného rozhodnutí za správné. Připouští sice, že
účinky první rozhodčí žaloby nemusí být v poměrech dané věci zachovány, to však
ještě neznamená, že zahájení dalšího rozhodčího řízení běh promlčecí doby
nestavělo. Pro takový závěr není opora v zákoně ani v ustálené judikatuře. Dále
zdůrazňuje, že lhůta k podání žaloby podle § 16 zákona o rozhodčím řízení nutně
musela běžet až od právní moci rozhodnutí, kterým byl vydaný rozhodčí nález
zrušen. Po účastnících nelze požadovat, aby činili procesní úkony, jež jsou
reakcí na vydané soudní rozhodnutí, v době, kdy není jisté, zda takové
rozhodnutí vůbec vyvolá nějaké účinky. Novela ustanovení § 16 zákona o
rozhodčím řízení provedená s účinností od 1. ledna 2014 tak pouze upřesnila
dosavadní právní úpravu, o její obsahovou změnu ale nešlo.
21. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v
aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
22. Protože původní žalobce v průběhu dovolacího řízení ztratil výmazem
z obchodního rejstříku právní osobnost (§ 185 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku) a spolu s ní též způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.),
Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. prosince 2021, č. j. 29 Cdo 4166/2019-529,
podle ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude pokračováno
se společností Leasing České spořitelny, a. s., která je nástupnickou
společností původního žalobce.
23. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení
otázek dovoláním otevřených (týkajících se výkladu ustanovení § 16 zákona o
rozhodčím řízení, ve znění účinném do 31. prosince 2013), dosud v daných
souvislostech Nejvyšším soudem neřešených.
24. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
25. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách
vychází.
26. Podle ustanovení § 14 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení se rozhodčí
řízení zahajuje žalobou a je zahájeno dnem, kdy žaloba došla stálému rozhodčímu
soudu nebo rozhodci uvedenému v odstavci 2. Podání žaloby má tytéž právní
účinky, jako kdyby byla v této věci podána žaloba u soudu.
Toto ustanovení platí v nezměněné podobě od přijetí zákona o rozhodčím řízení.
Ustanovení § 16 zákona o rozhodčím řízení určuje, že uplatní-li strana svůj
nárok před rozhodci v promlčecí nebo prekluzivní lhůtě a rozhodnou-li rozhodci,
že není dána jejich pravomoc, nebo došlo-li ke zrušení rozhodčího nálezu a podá-
li strana znovu u soudu nebo u jiného příslušného orgánu žalobu nebo návrh na
pokračování v řízení do 30 dnů ode dne, kdy jí bylo doručeno rozhodnutí o
nedostatku pravomoci nebo o zrušení rozhodčího nálezu, zůstávají účinky podané
žaloby zachovány.
V této podobě platilo citované ustanovení v době, kdy rozhodce V. B. vydal
usnesení o nedostatku své pravomoci, v době vydání rozhodčího nálezu rozhodce
Z. B., jakož i v době, kdy došlo ke zrušení vydaného rozhodčího nálezu soudem;
změn toto ustanovení nedoznalo do 31. prosince 2013.
Dle ustanovení § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení soud na návrh kterékoliv
strany zruší rozhodčí nález, jestliže rozhodčí smlouva je z jiných důvodů
neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje.
Toto ustanovení platí v nezměněné podobě od přijetí zákona o rozhodčím řízení.
Z ustanovení § 34 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení se pak podává, že zruší-li
soud rozhodčí nález z důvodů uvedených v § 31 písm. a), b), g) nebo h),
pokračuje k návrhu některé ze stran po právní moci rozsudku v jednání ve věci
samé a tuto věc rozhodne. Věc již nelze projednat v rozhodčím řízení.
V této podobě platilo citované ustanovení v době, kdy rozhodnutí o zrušení
rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem Z. B. nabylo právní moci.
Podle ustanovení § 16 zákona o rozhodčím řízení, ve znění účinném od 1. ledna
2014, jež dosud nedoznalo změn, uplatní-li strana svůj nárok před rozhodci v
promlčecí nebo prekluzivní lhůtě a rozhodnou-li rozhodci, že není dána jejich
pravomoc, zůstávají účinky podané žaloby zachovány, pokud strana podá znovu u
soudu, u příslušných rozhodců či stálého rozhodčího soudu, nebo u jiného
příslušného orgánu žalobu do 30 dnů ode dne, kdy jí bylo doručeno rozhodnutí o
nedostatku pravomoci (odstavec 1). Účinky podané žaloby zůstávají zachovány i
tehdy, pokud strana po zrušení rozhodčího nálezu podala u příslušných rozhodců
či stálého rozhodčího soudu, nebo u jiného příslušného orgánu žalobu, nebo
návrh na pokračování v řízení do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí
soudu, jímž došlo ke zrušení rozhodčího nálezu (odstavec 2).
27. V tomto právním rámci uvádí Nejvyšší soud k dovoláním předestřené
argumentaci následující:
28. Dovolateli lze nepochybně přisvědčit v tom, že odvolací soud při
posuzování vznesené námitky promlčení (na rozdíl od soudu prvního stupně)
nesprávně vyšel z ustanovení § 16 zákona o rozhodčím řízení, ve znění účinném
od 1. ledna 2014, jež na projednávanou věc nedopadá. Vzhledem k tomu, že
rozhodce V. B. vydal usnesení o nedostatku své pravomoci 25. srpna 2008,
rozhodce Z. B. vydal rozhodčí nález 2. července 2010 a rozhodnutí soudu o
zrušení rozhodčího nálezu nabylo právní moci 27. listopadu 2012, je zřejmé, že
pro odpověď na otázku, zda účinky některé z podaných rozhodčích žalob zůstaly
zachovány i po zrušení vydaného rozhodčího nálezu (od níž se pak odvíjí samotné
posouzení důvodnosti vznesené námitky promlčení), bylo rozhodné ustanovení § 16
zákona o rozhodčím řízení, ve znění účinném do 31. prosince 2013.
29. Jakkoli je potud právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné,
tato skutečnost ještě bez dalšího podané dovolání nečiní důvodným. Další úvahy,
na jejichž základě dovolatel dovozuje, že žalobou uplatněná práva ze sporné
směnky jsou vůči němu promlčena, totiž již Nejvyšší soud za přiléhavé
nepovažuje.
30. Pro běh lhůty určené ustanovením § 16 zákona o rozhodčím řízení pro
podání žaloby k příslušnému soudu nebyl podle přesvědčení Nejvyššího soudu ani
podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 rozhodný okamžik doručení
nepravomocného rozhodnutí soudu prvního stupně o zrušení vydaného rozhodčího
nálezu. Bylo-li proti rozhodnutí soudu prvního stupně podáno odvolání, o kterém
odvolací soud věcně rozhodl, nelze rozumně uvažovat o tom, že by lhůta 30 dnů k
podání žaloby o zaplacení předmětné pohledávky (návrhu na pokračování v řízení)
mohla začít běžet dříve, než žalobci bude doručeno konečné rozhodnutí
odvolacího soudu. Teprve tímto okamžikem bude najisto postaveno, zda je vůbec
nutné pro zachování účinků vyvolaných zahájením rozhodčího řízení (stavení běhu
promlčecí doby) podávat ve stanovené lhůtě žalobu u soudu (návrh na pokračování
v řízení).
31. Opodstatněné nejsou ani výhrady dovolatele, podle nichž v
projednávané věci mohly být zachovány účinky podané rozhodčí žaloby jen tehdy,
jestliže by původní žalobce reagoval již na výsledek prvního rozhodčího řízení
(vedeného u rozhodce V. B.) podáním žaloby u soudu. Jestliže původní žalobce po
vydání usnesení, kterým V. B. rozhodl, že není dána jeho pravomoc k rozhodnutí
dané věci v rozhodčím řízení, nepodal u soudu žalobu na zaplacení směnečné
pohledávky, pak sice zmeškání lhůty stanovené v § 16 zákona o rozhodčím řízení
bude mít za následek, že nebude možné zachovat účinky původní rozhodčí žaloby,
žalobci však nic nebránilo v tom, aby svůj nárok uplatnil kdykoli později novým
návrhem u soudu či u rozhodce (na rozdíl od situace předvídané § 34 odst. 1
zákona o rozhodčím řízení projednání věci v novém rozhodčím řízení zákon
nezapovídá). Jestliže tak původní žalobce učinil před uplynutím promlčecí
doby, není žádného důvodu, pro který by podáním nového návrhu nemělo docházet
také ke stavení běhu promlčecí doby.
32. Pro závěr, zda podáním (druhé) rozhodčí žaloby (ze dne 19. února
2009) došlo ke stavení běhu promlčecí doby, není významné ani to, zda rozhodčí
řízení bylo zahájeno na základě platné rozhodčí doložky (k tomu srov. např.
důvody R 99/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2021,
sen. zn. 29 ICdo 80/2020). Nejvyšší soud přitom nemá žádné pochybnosti o tom,
že závěr (plynoucí z označené judikatury), podle něhož promlčecí doba přestává
běžet zahájením rozhodčího řízení, i když rozhodčí smlouva je neplatná, se
uplatní i v případě, kdy mezi stranami není sporná otázka platnosti rozhodčí
doložky, nýbrž to, zda se rozhodčí doložka na daný spor mezi účastníky vztahuje
či nikoli. Jinak řečeno, při řešení otázky (ne)důvodnosti námitky promlčení je
třeba vycházet z toho, že zahájení rozhodčího řízení má za následek stavení
běhu promlčecí doby i tehdy, dospěje-li (později) soud při projednávání žaloby
o zrušení rozhodčího nálezu k závěru, že rozhodčí doložka (na jejímž základě
bylo rozhodčí řízení zahájeno) se na předmětnou věc nevztahuje.
33. Nejvyšší soud konečně shledává (vzhledem k poměrům projednávané
věci) nepřípadným odkaz dovolatele na závěry formulované v R 121/2011, které
Nejvyšší soud přijal až poté, co rozhodce Z. B. vydal rozhodčí nález (2.
července 2010) a u Městského soudu v Praze bylo zahájeno řízení o zrušení
tohoto rozhodčího nálezu (2. srpna 2010). V situaci, kdy oba soudy rozhodly o
zrušení rozhodčího nálezu (rozsudky ze dne 18. října 2011 a 12. října 2012)
proto, že podle jejich názoru se rozhodčí doložka nevztahovala na spor o
zaplacení směnky mezi žalobcem (jako oprávněným ze směnky) a žalovaným (jako
směnečným rukojmím), nelze žalobci přičítat (z hlediska poctivosti jeho
postupu) k tíži (pro účely běhu a stavení promlčecí doby), že vyčkal na
rozhodnutí soudu o žalobě žalovaného na zrušení rozhodčího nálezu a teprve ve
vazbě na výsledek soudního řízení ve lhůtě určené § 16 zákona o rozhodčím
řízení podal žalobu v dané věci (srov. v této souvislosti též důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2021, sen. zn. 29 ICdo 127/2019, jakož i
judikaturu tam dále citovanou).
34. Se zřetelem k výše řečenému Nejvyšší soud v poměrech dané věci
uzavírá, že uplatnil-li původní žalobce směnečné nároky vůči žalovanému
(jakožto směnečnému rukojmímu za výstavce směnky vlastní) podáním žaloby dne
20. prosince 2012, učinil tak ve lhůtě určené § 16 zákona o rozhodčím řízení
pro zachování účinků vyvolaných rozhodčím řízením zahájeným ještě před
uplynutím promlčecí doby (k promlčení práv vůči přímým dlužníkům ze směnky
vlastní srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29
Odo 430/2002); nárok žalobce na zaplacení sporné směnky tudíž promlčen
není.
35. Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovolatelem
uplatněného dovolacího důvodu věcně správný, přičemž z obsahu spisu se
nepodávají ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání Nejvyšší soud
přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání
jako nedůvodné zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
36. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst.
3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného
bylo zamítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalobci jeho účelně vynaložené
náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení
advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 9. prosince
2019, podané zástupcem původního žalobce), která podle ustanovení § 7 bodu 5.,
§ 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty ve výši 168.947 Kč) částku
7.860 Kč. Spolu s paušální částkou náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13
odst. 4 advokátního tarifu) a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané
hodnoty ve výši 1.713,60 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) tak činí náhrada
nákladů dovolacího řízení celkem 9.873,60 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 28. 12. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu