USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce L. Š., zastoupeného JUDr. Vladimírem Krejčím, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Sukova třída 1260, PSČ 530 02, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, PSČ 128 10, o zaplacení 95 998 000 Kč, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 207/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2022, č. j. 20 Co 218/2022-576, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 26. října 2006, č. j. 18 C 207/2005-62, zamítl žalobu, jíž se žalobce (L. Š.) na žalované (České republice – Ministerstvu spravedlnosti) domáhal zaplacení částky 95 998 000 Kč z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout nezákonným rozhodnutím o prohlášení konkursu na jeho majetek [usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „konkursní soud“) ze dne 1. července 1999, č. j. 48 K 1046/99-85, které k odvolání žalobce potvrdil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. října 1999, č. j. 1 Ko 261/99-183]. Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil k odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. listopadu 2008, č. j. 20 Co 183/2007-225; oba rozsudky zrušil k dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. listopadu 2010, č. j. 29 Cdo 1655/2009-286, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
2. Soud prvního stupně poté v pořadí druhým rozsudkem ze dne 28. května 2013, č. j. 18 C 207/2005-416, žalobu opět zamítl; k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. března 2014, č. j. 20 Co 11/2014-460. Následně podané dovolání žalobce odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. února 2015, č. j. 29 Cdo 4741/2014-506.
3. Podáním datovaným 14. října 2021 žalobce podal žalobu na obnovu řízení, kterou soud prvního stupně usnesením ze dne 13. prosince 2021, č. j. 18 C 2017/2004-547, ve znění opravného usnesení ze dne 14. dubna 2022, č. j. 18 C 207/2005-566, zamítl (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
4. Soud prvního stupně – cituje ustanovení § 233 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – dospěl k závěru, že žaloba na obnovu řízení (podaná k poštovní přepravě dne 18. října 2021) je zjevně opožděná, neboť ji žalobce podal po uplynutí tříleté (objektivní) lhůty (běžící ve smyslu ustanovení § 233 odst. 2 o. s. ř. od právní moci rozhodnutí ve věci samé, tedy od 10. dubna 2014); přitom nejde o výjimku uvedenou v § 233 odst. 2 o. s. ř.
5. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. července 2022, č. j. 20 Co 218/2022-576, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
6. Odvolací soud – cituje ustanovení § 233 o. s. ř. – se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a k odvolacím námitkám dále doplnil, že ustanovení § 233 odst. 1 o. s. ř. stanoví subjektivní lhůtu k podání návrhu na obnovu řízení ode dne, kdy se navrhovatel o důvodu obnovy dozvěděl. Tato lhůta však běží jen v rámci objektivní lhůty (podle § 233 odst. 2 o. s. ř.), běžící po dobu tří let od právní moci napadeného rozhodnutí. „Prolomit“ lhůtu lze jen v případech zrušení trestního či správního rozhodnutí, které bylo podkladem pro přiznání práva v občanském soudním řízení. Tato výjimka však v daném případě nenastala; proto po uplynutí objektivní lhůty nelze žalobu (i při zachování subjektivní lhůty) podat.
7. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jímž napadá (posuzováno podle obsahu) první výrok v části, kterou byla zamítnuta žaloba na obnovu řízení, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod podle § 241a odst. o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
8. Konkrétně dovolatel pokládá otázku, zda se na něj vztahuje výjimka z objektivní lhůty podle § 233 odst. 2 o. s. ř. s ohledem na rozhodnutí o zrušení konkursu na jeho majetek.
9. Dovolatel uvádí, že v poměrech dané věci se objektivní lhůta podle ustanovení § 233 odst. 2 o. s. ř. neuplatní, protože „se týká pouze případů, v nichž bylo v civilním řízení přiznáno právo na podkladě trestního rozsudku, rozhodnutí o přestupku, nebo o jiném správním deliktu“. Výklad soudů obou stupňů nemůže obstát, neboť dříve nemohl uplatnit žalobu na obnovu řízení; konkurs, který byl na jeho majetek opětovně prohlášen usnesením konkursního soudu ze dne 20. srpna 2002, č. j. 48 K 1046/99-1459, zrušil konkursní soud až usnesením ze dne 4. března 2021, které nabylo právní moci 20. července 2021. Tato nová skutečnost (pravomocné rozhodnutí o zrušení konkursu na jeho majetek) tak nastala až po uplynutí tříleté objektivní lhůty. V této souvislosti též argumentuje ústavním právem „na meritorní projednání žaloby“.
10. Konečně dovolatel doplňuje, že výše uvedená nová skutečnost pro něj může přivodit příznivější rozhodnutí ve věci samé (ve smyslu § 228 odst. 1 o. s. ř.), neboť na jejím základě nabyl (zpět) svou aktivní věcnou legitimaci k vymáhání nároku uplatněného původní žalobou.
11. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
12. Dovolání může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a neplatí pro něj žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.
13. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že žaloba na obnovu řízení je v občanském soudním řádu koncipována jako mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohl být znovu projednán pravomocně skončený spor nebo jiná právní věc, jestliže tu jsou skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, pro které původní rozhodnutí o věci samé z hlediska správnosti a úplnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů nemůže obstát. Žaloba na obnovu řízení je právním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně. Žalobu na obnovu řízení lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 228 odst. 1 o. s. ř. Důvod žaloby (důvod obnovy řízení) může být měněn jen po dobu trvání lhůt k žalobě (srov. § 232 odst. 2 o. s. ř.). Uplatněným důvodem žaloby (důvodem obnovy řízení) je soud vázán a nemůže napadené rozhodnutí posuzovat z jiného důvodu, než který byl označen v žalobě nebo který byl uplatněn dodatečně v době, kdy ještě běžela lhůta k žalobě. Žalobou na obnovu řízení se nelze domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesněprávních vad; k tomu podle povahy rozhodnutí a povahy namítaného pochybení slouží jiné opravné prostředky (odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2016, sp. zn. 21 Cdo 1828/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2017, sp. zn. 29 Cdo 826/2016.
14. Výklad, z jakých důvodů lze podat žalobu na obnovu řízení i po uplynutí tříleté objektivní lhůty, přitom bezpochyby plyne přímo z jednoznačné dikce ustanovení § 233 odst. 2 o. s. ř. a nevzbuzuje v soudní praxi žádné pochybnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 28 Cdo 1100/2013). Okolnosti tvrzené dovolatelem zjevně nenaplňují hypotézu tohoto ustanovení.
15. K problematice plynutí subjektivní a objektivní lhůty k podání žaloby na obnovu řízení Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. června 2010, sp. zn. 26 Cdo 3370/2009 vysvětlil, že uplynula-li marně subjektivní (tříměsíční) lhůta podle § 233 odst. 1 o. s. ř., je bezpředmětná úvaha o „dodržení“ objektivní (tříleté) lhůty podle § 233 odst. 2 o. s. ř.; je tomu tak proto, že objektivní lhůta je právně významná pouze potud, že po uplynutí této lhůty je žaloba na obnovu řízení opožděná, i kdyby snad v této době subjektivní lhůta ještě běžela.
16. V této souvislosti Nejvyšší soud dodává (v intencích usnesení sp. zn. 26 Cdo 3370/2009), že běh objektivní a subjektivní lhůty je na sobě nezávislý. V dané věci je proto podstatné toliko (marné) uplynutí objektivní lhůty (podle § 233 odst. 2 o. s. ř.) a naopak je bezpředmětné dále zkoumat zachování subjektivní lhůty (podle § 233 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud současně nemá pochybnosti o tom, že uvedená právní úprava žaloby na obnovu řízení (coby mimořádného opravného prostředku) není v rozporu ústavním pořádkem a postup odvolacího soudu ústící v napadené rozhodnutí nepoškodil ústavně garantovaná práva dovolatele (včetně práva na spravedlivý proces).
17. Za tohoto stavu Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl jako zjevně bezdůvodné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 5. 2024 Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu