29 Cdo 4233/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc.
JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Filipa Cilečka v právní
věci žalobkyně SK Kladno a. s., se sídlem na Kladně, Fr. Kloze 2628, PSČ 272
01, identifikační číslo osoby 27 07 34 67, zastoupené JUDr. Vladimírem
Nedvědem, advokátem se sídlem na Kladně, Štítného 1344, proti žalovaným 1) A.
P. a 2) Mgr. M. K., MBA, o zaplacení 277.725,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 133/2009, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 2010, č. j. 7 Cmo
502/2009-57, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 2010, č. j. 7 Cmo
502/2009-57 se ve výrocích II. a III. zrušuje.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. září 2009, č. j. 59 Cm
133/2009-31 se ve výrocích I. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Napadeným rozsudkem odmítl odvolací soud odvolání žalovaných proti výroku II.
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. září 2009, č. j. 59 Cm 133/2009-31,
kterým soud prvního stupně zamítl žalobu co do částky 76.575,- Kč s
příslušenstvím (výrok I.), potvrdil napadený rozsudek ve výrocích I. a III.,
kterými soud prvního stupně uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a
nerozdílně 200.700,- Kč s příslušenstvím spolu s náklady řízení před soudem
prvního stupně (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
III.).
Odvolání žalovaných proti výroku II. rozsudku prvního stupně, odmítl odvolací
soud podle ustanovení § 218 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“), proto, že nebylo subjektivně přípustné.
Odvolací soud vycházel z toho, že:
1. Dne 28. dubna 2007 uzavřela žalobkyně se společností ŠkoFIN s. r. o.,
„Smlouvu o finančním leasingu č. 620481“ (dále jen „smlouva o finančním
leasingu“).
2. Žalobkyně zaplatila společnosti ŠkoFIN s. r. o. za leasing na základě
smlouvy o finančním leasingu celkem 277.275,- Kč z toho 200.700,- Kč za
akontaci a pět měsíčních splátek po 15.315,15 Kč.
3. První žalovaný coby předseda představenstva a druhá žalovaná coby členka
představenstva uzavřeli dne 10. září 2007 jménem žalobkyně s prvním žalovaným
„Dohodu o vypořádání vzájemných závazků a pohledávek“ (dále jen „dohoda“).
První žalovaný tvrdil, že mu nebyla od 1. ledna do 30. září 2007 vyplácena mzda
ve výši sjednané v pracovní smlouvě, resp. byla krácena o 20.000,- Kč měsíčně z
důvodu „problematického cash-flow“, čímž prvnímu žalovanému vznikla za
žalobkyní pohledávka.
4. Dne 13. září 2007 oba žalovaní uzavřeli se souhlasem společnosti ŠkoFIN s.
r. o. jménem žalobkyně „Smlouvu o postoupení převzetí práv a povinností ze
smlouvy“, kterou žalobkyně „postoupila“ bezúplatně „Smlouvu o finančním
leasingu“ na společnost AlaPa s. r. o. jejímž jediným společníkem a jednatelem
byl první žalovaný. První žalovaný podepsal tuto smlouvu za žalobkyni jako
„postupitele“ a současně za společnost AlaPa s. r. o. jako „postupníka“.
Odvolací soud shledal dohodu absolutně neplatnou poté, co dospěl k závěru, že
bylo porušeno ustanovení § 196a odst. 1 a 2 obchodního zákoníku (dále jen
„obch. zák.“), dle kterého lze bezplatně převést majetek akciové společnosti na
osobu blízkou členu představenstva jen s předchozím souhlasem valné hromady. Za
osobu blízkou členu představenstva je třeba podle odvolacího soudu třeba
považovat i právnickou osobu, v níž je člen představenstva jediným společníkem
a jednatelem – v tom směru odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu
uveřejněný pod číslem 53/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dále pak
konstatoval, že v případě úplatné dispozice za protihodnotu ve výši alespoň
jedné desetiny upsaného základního kapitálu, musí být podle § 196a odst. 3
obch. zák. hodnota majetku stanovena na základě posudku znalce jmenovaného
soudem. Souhlas potřebný k převodu majetku podle odvolacího soudu dán nebyl, a
nejde ani o dispozici s majetkem v rámci běžného obchodního styku ve smyslu
ustanovení § 196a odst. 4 obch. zák. Proto je podle odvolacího soudu dohoda
neplatná, a proto nedošlo na jejím základě k zániku pohledávky prvního
žalovaného za žalobkyní.
Odvolací soud uzavřel, že žalovaní způsobili společnosti škodu podle ustanovení
§ 194 odst. 5 obch. zák. tím, že převedli práva a povinnosti vyplývající z
leasingové smlouvy na třetí osobu bez jakéhokoliv protiplnění, aniž došlo k
zániku pohledávky prvního žalovaného za žalobkyní.
Uvedeným jednáním tedy vznikla žalobkyni škoda ve výši 200.700,- Kč
představující první uhrazenou splátku – tzv. akontaci – kterou zaplatila
leasingové společnosti po uzavření leasingové smlouvy, když za uhrazené měsíční
splátky se žalobkyni dostalo protiplnění spočívající v užívání osobního
automobilu, který byl předmětem leasingové smlouvy.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž co do jeho
přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do jeho
důvodu pak odkázali na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Zásadní právní význam dovolatelé přikládají otázkám:
1. Posouzení obsahu pojmu skutečná škoda podle § 442 občanského zákoníku, tedy
posouzení, zda došlo k faktickému zmenšení majetku žalobkyně tím, že po
uhrazení akontace na základě platné leasingové smlouvy následně převedla
závazky z leasingové smlouvy na jinou osobu.
2. Zda se na dohodu vztahuje ustanovení § 196a odst. 1, 2 a 3 obchodního
zákoníku.
Vadu řízení pak dovolatelé spatřují v tom, že odvolací soud nepřihlédl k
námitce započtení „opírající se o hmotněprávní úkon učiněný po vyhlášení
rozsudku soudu prvního stupně.“
Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání argumentuje ve prospěch rozhodnutí soudů obou
stupňů.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí
je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým
zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.
3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže
tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a
hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu
(srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem
130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody
rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
V projednávané věci soudy vyšly z toho, že dovolatelka dlužila prvnímu
žalovanému část dohodnuté mzdy, proto uzavřel první žalovaný se společností
dohodu, podle které měl být uvedený dluh vypořádán tak, že žalobkyně převede na
třetí osobu, jejímž jediným společníkem a jednatelem byl první žalovaný, práva
a povinnosti z leasingové smlouvy. Šlo tedy o smlouvu uzavřenou ve prospěch
třetí osoby, touto smlouvou však společnost nepřeváděla bezplatně majetek, ale
pouze se zavazovala, že tak v budoucnu učiní s důsledkem ve smlouvě uvedeným.
Již z toho důvodu nemůže uvedená smlouva podléhat regulaci podle ustanovení §
196a odst. 1 a 2 obch. zák. To však samo o sobě ještě neznamená, že jednání
obou žalovaných při uzavření dohody nemohlo být porušením péče řádného
hospodáře ve smyslu ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák. (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 910/2009.
Ohledně aplikace ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. odvolací soud dovodil, že
uvedené ustanovení na dohodu dopadá, protože společnost na závazky z leasingové
smlouvy vynaložila 207.000,- Kč. Pominul však, že dohodou ještě k převodu
majetku na osobu blízkou nedošlo. Smlouva, obsahující závazek převést majetek
na osobu blízkou členu představenstva, přitom sama o sobě ustanovení § 196a
odst. 3 obch. zák. nepodléhá. Uvedené ustanovení totiž takový převod sám o sobě
nezakazuje, pouze jej podmiňuje tím, že k převodu dojde za podmínek v něm
uvedených.
Pokud by tedy došlo k následnému uzavření smlouvy předvídané v dohodě, aniž by
byly splněny podmínky ustanovení § 196a odst. 1 nebo 3 obch. zák., dopadaly by
následky z těchto ustanovení vyplývající na takto uzavřenou smlouvu – v
projednávané věci na smlouvu o postoupení práv a povinností z leasingové
smlouvy.
Tím, zda byla „Smlouva o postoupení převzetí práv a povinností ze smlouvy“
neplatná pro rozpor s ustanovením § 196a obch. zák. se však odvolací soud
nezabýval, a proto je jeho právní posouzení věci neúplné.
Přiléhavou shledává dovolací soud i námitku dovolatelů, že odvolací soud měl
přihlédnout k námitce započtení, ke kterému došlo po vyhlášení rozsudku soudu
prvního stupně. Došlo-li ke vzniku této skutečnosti až poté, co ve věci rozhodl
soud prvního stupně, měl se touto námitkou podle ustanovení § 205a odst. 1
písm. f) o. s. ř. zabývat. V rámci posuzování této námitky pak se měl zabývat i
tím, zda vůbec prvnímu žalovanému vznikla pohledávka z titulu dlužné mzdy či
jiného plnění za výkon funkce, která by byla způsobilá k započtení.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí
spočívá, je nesprávné, resp. neúplné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a
spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle § 243b
odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení se bude soud zabývat i námitkou dovolatele o započtení
pohledávky prvního žalovaného proti pohledávce společnosti uplatněné v řízení.
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2011
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu