29 Cdo 4272/2011

29 Cdo 4272/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc.

JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní

věci žalobkyně SATRAPA, a. s., v likvidaci, se sídlem v Praze 4 - Písnici,

Libušská 319, PSČ 142 00, identifikační číslo osoby 63 08 01 25, proti žalované

MASOZÁVOD Krahulčí, a. s., se sídlem v Praze 8, Pobřežní 297/14, PSČ 186 00,

identifikační číslo osoby 46 90 09 26, zastoupené JUDr. Alenou Kasalovou,

advokátkou, se sídlem Plzeň, Františkánská 7, vedené u Krajského soudu v Brně

pod sp. zn. 29/10 Cm 332/97, o uložení povinnosti vydat akcie, o dovolání

žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. dubna 2000, č. j.

3 Cmo 1360/98-209, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Krajského obchodního soudu v

Brně ze dne 5. května 1998, č. j. 10 Cm 332/97-129 tak, že zamítl žalobu, aby

byla žalované uložena povinnost vydat žalobkyni 30.940 kmenových akcií

MASOZÁVOD Krahulčí, a. s., na majitele, v zaknihované podobě, emitovaných na

základě úpisu ze dne 25. dubna 1996, a to vydáním pokynu Středisku cenných

papírů k připsání těchto akcií na účet žalobkyně. Odvolací soud doplnil dokazování a zjistil z notářského zápisu ze dne 3. dubna

1996 osvědčujícího průběh a výsledky jednání představenstva žalované, že

představenstvo na jednání konaném téhož dne přijalo rozhodnutí o zvýšení

základního jmění peněžitými vklady o 46,720.000,- Kč. Současně rozhodlo, že

akcie na zvýšení základního jmění budou veřejně obchodovatelné, o jmenovité

hodnotě 1000,- Kč, se stejným emisním kursem a rozhodlo o datu upisování a

podmínkách splácení akcií. Dále odvolací soud zjistil, že všechny akcie na zvýšení základního jmění upsal

jménem žalobkyně Ing. P. S. Z výpisů z bankovního účtu žalované odvolací soud

zjistil, že žalobkyně /s jednodenním zpožděním) uhradila celý emisní kurs

upsaných akcií. Rejstříkový soud povolil zápis zvýšení základního jmění žalované usnesením,

které nabylo právní moci 23. května 1997. Úpisem akcií došlo mezi účastníky k uzavření smlouvy, ze které vyplynula

žalobkyni povinnost uhradit emisní kurs upsaných akcií a žalované povinnost

vydat upsané akcie žalobkyni, tj. nechat je připsat na její účet ve Středisku

cenných papírů. Žalobkyně svoji povinnost - byť s jednodenním prodlením -

splnila. Proto se odvolací soud zabýval tím, zda svoji povinnost splnila též

žalovaná. V tom směru zjistil z kopie smlouvy o úplatném převodu cenných papírů, uzavřené

dne 12. dubna 1996 mezi žalobkyní jako prodávající a společností Masokombinát

Hroznětín, a. s., identifikační číslo 45 35 81 92 (správně MASO Hroznětín a. s.) jako kupující, že se touto smlouvou převádí 9.285 zaknihovaných akcií

Masozávodu Krahulčí, a. s., o jmenovité hodnotě 1.000,- Kč, na doručitele,

které má prodávající ke dni převodu akcií na účtu ve Středisku cenných papírů. Z kopie smlouvy o úplatném převodu cenných papírů, uzavřené dne 23. května 1996

mezi žalobkyní jako prodávající a společností MASO Hroznětín a. s. jako

kupující, odvolací soud zjistil, že se touto smlouvou převádí 21.655

zaknihovaných akcií Masozávodu Krahulčí, a. s., o jmenovité hodnotě 1.000,- Kč,

na doručitele, které má prodávající ke dni převodu akcií na účtu ve Středisku

cenných papírů. Z kopie smlouvy o úplatném převodu cenných papírů, uzavřené dne 7. července

1997 mezi společností MASO Hroznětín a. s. jako prodávající a Kapitálovým

investičním fondem, s. r. o., identifikační číslo 62 62 01 26, jako kupující,

odvolací soud zjistil, že se touto smlouvou převádí 30.940 zaknihovaných akcií

Masozávodu Krahulčí, a. s., o jmenovité hodnotě 1.000,- Kč, na doručitele. Ze smlouvy o registraci zaknihovaných akcií ve Středisku cenných papírů

uzavřené dne 13.

srpna 1997 mezi žalovanou a Střediskem cenných papírů odvolací

soud zjistil, že jejím předmětem je založení a vedení registru emitenta a

registrace emise 46.720 akcií, popsané v příloze smlouvy, které jsou

zastupitelné s akciemi žalované, již vedenými v jejím registru. Současně v ní

emitent oznamuje záměr vydat zaknihované akcie podle § 5 odst. 4 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění účinném ke dni 23. května 1997 (dále

jen „zákon o cenných papírech“). Z přílohy č. 2 této smlouvy vyplývá, že 15.780

akcií SIN 77 09 60 00 15 66 má být připsáno na účet žalobkyně, 30.940 akcií

téhož SIN má být připsáno na účet Kapitálového investičního fondu, s. r. o. Z vyjádření Střediska cenných papírů zjistil odvolací soud, že 15.780 akcií na

zvýšení základního jmění bylo připsáno na účet žalobkyně. Ze shodných výpovědí

účastníků zjistil soud, že i pokyn k připsání 30.940 akcií žalované na účet

Kapitálového investičního fondu, s. r. o. byl proveden. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že

žalovaná splnila svůj závazek z upsání akcií na zvýšení základního jmění vůči

žalobkyni jen zčásti, když na její účet nechala připsat pouze 15.780 akcií,

namísto upsaných 46.720 akcií. V průběhu řízení se žalovaná bránila tím, že její povinnost zajistit vydání

30.940 akcií, které žalobkyni nebyly připsány na účet, zanikla vydáním

hromadných listin, které upsané akcie nahrazovaly. Odvolací soud však uzavřel,

že závazek žalované vydáním těchto listin nezanikl, protože podle stanov,

rozhodnutí představenstva o zvýšení základního jmění a výzvy k upisování akcií,

měly být na zvýšení základního jmění vydány pouze zaknihované akcie. Nárok

žalobkyně, aby žalovaná zajistila připsání dosud nepřipsaných 30.940 akcií na

její účet, proto dosud trvá. Přesto však odvolací soud uzavřel, že žalobě nelze vyhovět. Podle právního

názoru odvolacího soudu bylo 30.940 akcií, jejichž vydání se žalobkyně domáhá,

již vydáno. Cenný papír je vydán dnem, kdy splňuje veškeré náležitosti

stanovené právním předpisem a v souladu se zákonem stanoveným způsobem se stane

majetkem prvního nabyvatele. Žalovanou emitované akcie na zvýšení základního

jmění splňovaly náležitosti tohoto cenného papíru podle § 155 obchodního

zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Co je zákonem stanovený způsob, kterým se

akcie stane majetkem prvního nabyvatele, zákon o cenných papírech výslovně

nedefinuje. Podle odvolacího soudu do tohoto procesu nepochybně spadá zákonný

způsob zvýšení základního jmění (což bylo v projednávané věci splněno). Součástí tohoto procesu je i oznámení a jeho registraci podle § 5 odst. 4 a 5

zákona o cenných papírech, příkaz emitenta k vydání cenného papíru a splnění

formálních předpokladů vedení registru emitenta a účtu majitele zaknihovaného

cenného papíru k tomu oprávněnou osobou. V této souvislosti se odvolací soud zabýval otázkou, zda to, že příkaz emitenta

byl učiněn v rozporu s jeho závazkem vůči osobě, která vydávané akcie upsala,

má za následek, že akcie nejsou vydány.

Podle názoru odvolacího soudu je pro

proces vydávání zaknihovaných akcií rozhodující skutečnost, že Středisko

cenných papírů na základě příkazu emitenta učiněného podle ustanovení § 5 odst. 6 zákona o cenných papírech, provedlo zápis akcií do zákonem stanovené evidence

(§ 1 odst. 2 zákona o cenných papírech), čímž jsou tyto cenné papíry vydány. Protiprávní jednání emitenta však zakládá jeho právní odpovědnost. Tento názor

odvolací soud dovozuje z ustanovení § 56 odst. 6 zákona o cenných papírech,

který upravuje mimo jiné odpovědnost emitenta za nesprávné poskytnutí podkladů

Středisku cenných papírů. V této souvislosti lze poukázat i na ustanovení § 58

odst. 7 zákona o cenných papírech, které výslovně stanoví vyvratitelnou

domněnku, že majitelem cenného papíru je osoba, na jejímž účtu je cenný papír

evidován. Nápravy se lze domoci pouze postupem podle § 64 zákona o cenných

papírech, přičemž rozhodnutí soudu by se muselo týkat i osoby, na jejíž účet

majitele byly cenné papíry připsány na základě příkazu emitenta, který byl

učiněn v rozporu s jeho závazkem vůči upisovateli akcií. Odvolací soud proto uzavřel, že akcie, jejichž vydání se odvolatelka domáhá,

již byly vydány, neboť se staly zákonem stanoveným způsobem majetkem prvního

nabyvatele, a proto soud nemůže uložit žalované povinnost, jejíhož uložení se

žalobkyně domáhá. Pokud by soud žalobě vyhověl, neodpovídal by počet akcií

vydaných na zvýšení základního jmění rozsahu zvýšení základního jmění.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho

přípustnosti odkázala na ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního

řádu (dále jen „o. s. ř.“) , co do jeho důvodu na ustanovení § 241 odst. 3

písm. d) o. s. ř. V dovolání uvedla, že odvolací soud akceptoval základní logický argument, na

kterém je postavena žaloba, že totiž emitent zaknihovaných akcií, který je

povinen vydat akcie upisovateli, který splatil emisní kurs, nemůže svoji

povinnost vůči upisovateli splnit jiným způsobem než tak, že v souladu se

zákonem o cenných papírech dá Středisku cenných papírů pokyn k jejich připsání

na účet upisovatele. Zcela v rozporu s tímto faktem však poskytl ochranu

protiprávnímu jednání emitenta, který akcie nechal připsat na účet jiné osoby,

která nejenže nebyla upisovatelem, ale ani žalované za akcie nezaplatila. Tento

postup je v rozporu nejen se zákonem o cenných papírech, ale i s ustanovením §

168 odst. 3 obch. zák. Přeceněním toho, že byly splněny zcela formální znaky, které zákon o cenných

papírech spojuje s vydáním cenného papíru, spolu s přehlížením smyslu a obsahu

tohoto ustanovení, které nelze správně vyložit bez přihlédnutí k příslušným

ustanovením obchodního zákoníku a k výkladu pojmu prvého nabyvatele činěného v

jejich intencích, dospěl odvolací soud ke kategorickému závěru, že akcie „byly

vydány“. Právě tento závěr soudu navozuje pro daný případ neřešitelnou situaci,

kdy na straně jedné existuje upisovatel akcií, kterému podle obchodního

zákoníku náleží veškerá práva akcionáře a je akcionářem společnosti již od

okamžiku úpisu, ale kterému chybí potvrzení této skutečnosti, tedy samotné

akcie, a na straně druhé osoba, která nebyla a nemohla být řádným upisovatelem

akcií, tyto akcie navíc nezaplatila, a tedy se ani žádným způsobem nepodílela

na zvýšení základního jmění společnosti, avšak na základě formálně právního

dokumentu se cítí být řádným akcionářem společnosti. Oba uvedené subjekty si

osobují práva akcionáře, která odvozují od stejných akcií. Přitom odvolací soud na jedné straně konstatuje, že nárok žalobkyně z upsání a

splacení akcií žalovaná zákonným způsobem neuspokojila a na druhé straně odmítá

žalobu „jednoznačně znějící na uložení povinnosti, která jediná a jediným

způsobem může tento nárok uspokojit.“ Žalobkyně totiž nemá vůči žalované žádný

jiný nárok, než nárok na vydání akcií formou jejich emise a nemá z titulu

upsání akcií žádný nárok ani vůči komukoli jinému. Proto trvá na tom, aby

žalovaná splnila povinnost, kterou vůči ní má podle ustanovení § 168 odst. 3

obch. zák. Dovolatelka rovněž popírá tvrzení odvolacího soudu, že „zde nejsou způsoby, jak

přimět emitenta, aby nezákonný stav, který svým jednáním způsobil, napravil.

„Je zde příslušné ustanovení zákona o cenných papírech (§ 64 a násl.), je zde

též působnost a právní nástroje Komise pro cenné papíry a konec konců jsou zde

též jiná odvětví práva, než právo obchodní, která ovšem působí pouze ve vztahu

k fyzickým osobám.“ To vše jednotlivě i ve svém souhrnu by nepochybně mohlo

vést k rychlému napravení protiprávního stavu, kdyby ovšem soudní rozhodnutí v

tomto okamžiku, byť by z hlediska jen velmi povrchního a formálního, nedávalo

de facto za pravdu porušitelům práva. Pro úplnost je podle dovolatelky třeba uvést, že v současné době „může jen

tušit, kdo, resp. který kvasiakcionář, vykonává její akcionářská práva.“ Žádnou

žalobu proti němu nemůže vést, protože ho nezná a ani Středisko cenných papírů

ani jiná osoba není oprávněna jeho totožnost prozradit. Nemluvě o tom, že i

kdyby se tak stalo, a žalobkyně zcela hypoteticky věděla, kdo se vydává za

akcionáře v rozsahu jí odepřených akcií, nemůže proti němu vést žádnou žalobu

když, jak sám odvolací soud potvrzuje, trvá její nárok vůči emitentovi. Dále pak dovolatelka odmítá jako „krajně nedomyšlenou, formalizující a tedy

scestnou i onu myšlenku odvolacího soudu, že žalovaný v souladu s § 5 zákona o

cenných papírech akcie vydal a nemůže tedy vydat více“ „Odvolací soud aplikoval

příslušná ustanovení právního řádu bez dostatečné schopnosti učinit tak s

ohledem na jejich vzájemnou souvislost a zejména pak bez dostatečné schopnosti

překlenout jejich případná formální úskalí v zájmu naplnění smyslu a ducha

těchto předpisů. Zcela neodůvodněně přitom zveličil význam ustanovení § 157

obch. zák., aniž by dokázal dovodit, že právě ve spojení s § 5 zákona o cenných

papírech a § 168 obch. zák. spočívá onen logický důvod k odmítnutí takových

obav.“

Dovolatelka trvá na tom, že pokud nebyly zaknihované akcie jako jejich

prvonabyvateli připsány na účet jedinému upisovateli, nebyly ve smyslu § 5

zákona o cenných papírech vůbec vydány, a tedy neexistují a emitent je povinen

tento stav napravit ve smyslu podané žaloby. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se

mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a

některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede

dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle

dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních

právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Pro řešení projednávané věci je rozhodující správnost závěru odvolacího soudu,

že cenný papír, který byl na základě příkazu emitenta k vydání cenného papíru

připsán na účet majitele ve Středisku cenných papírů, je vydán ve smyslu

ustanovení § 5 odst. 1 zákona o cenných papírech bez ohledu na to, zda osoba,

na jejíž účet byl cenný papír připsán, je osobou, na jejíž účet cenný papír měl

být připsán. Základním ustanovení upravujícím vydání cenného papíru je ustanovení § 5 odst. 1 zákona o cenných papírech, které stanoví, že cenný papír je vydán dnem, kdy

splňuje všechny náležitosti, stanovené pro něj zákonem nebo jiným právním

předpisem a kdy se v souladu se zákonem stanoveným způsobem stane majetkem

prvního nabyvatele. Splnění první části uvedeného ustanovení není v

projednávané věci předmětem sporu. Za nesprávný však dovolatelka považuje

výklad druhé části ustanovení, ke kterému dospěl odvolací soud, totiž kdy je

splněna podmínka, že se cenný papír stane „v souladu se zákonem stanoveným

způsobem“ majetkem prvého nabyvatele. Zákon o cenných papírech nerozvádí, co lze považovat za zákonem stanovený

způsob nabytí cenného papíru. Je proto nezbytné to dovodit za pomoci výkladu

uvedeného ustanovení, a to i s použitím zásad, na kterých je založen český

právní řád. Odvolací soud v projednávané věci dovodil, že podmínky ustanovení § 5 odst. 1

zákona o cenných papírech byly naplněny, jestliže příslušný rejstříkový soud

pravomocně rozhodl o povolení zápisu zvýšení základního jmění žalované do

obchodního rejstříku, byl dodržen postup podle § 5 odst. 4 až 6 zákona o

cenných papírech a splněny „formální předpoklady“ vedení registru emitenta a

účtu majitele zaknihovaného cenného papíru. Rozhodující je přitom podle závěru

odvolacího soudu, že Středisko cenných papírů na základě příkazu emitenta podle

§ 5 odst. 6 zákona o cenných papírech provedlo zápis akcií do zákonem stanovené

evidence. Dovolatelka naproti tomu namítá, že další zákonem stanovenou

podmínkou vydání cenného papíru je, že cenný papír byl připsán na účet té

osoby, které vzniklo právo na takové připsání. Pro vydání zaknihovaného cenného papíru určuje ustanovení § 5 odst. 6 zákona o

cenných papírech, že k němu dochází tak, že Středisko cenných papírů provede na

základě příkazu emitenta k vydání cenného papíru, bez zbytečného odkladu

registraci cenného papíru. Obsahem této registrace je zápis do zákonem

stanovené evidence vedené pro akcie podle § 56 odst. 1 a § 57 zákona o cenných

papírech na účtech majitelů cenných papírů a v registru emitentů cenných

papírů. Mezi účastníky není sporné, že tyto zákonné podmínky byly v

projednávané věci splněny. Ustanovení § 58 odst. 7 zákona o cenných papírech

pak určuje, že majitelem zaknihovaného cenného papíru je osoba, na jejímž účtu

je cenný papír veden. V tom směru však judikatura již dříve dovodila, že jde

pouze o vyvratitelnou právní domněnku, nikoli o zvláštní způsob založení

majetkového práva (dnes již vlastnického práva) k cennému papíru (viz usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2000, sp. zn.

29 Cdo 901/2000, uveřejněné v

časopise Právní rozhledy číslo 12, ročník 2000). Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že jakmile je v zákonem

stanovené evidenci podle § 1 odst. 2 a 3 zákona o cenných papírech poté, co

došlo ke zvýšení základního jmění akciové společnosti, proveden zápis akcií na

zvýšení základního jmění podle § 5 odst. 6 zákona o cenných papírech na účty

jednotlivých majitelů, je třeba takto zapsané akcie považovat za vydané. Majiteli takto vydaných akcií se pak, na základě vyvratitelné právní domněnky

upravené v § 58 odst. 7 zákona o cenných papírech stávají osoby, na jejichž

účet byly akcie připsány – není-li prokázáno něco jiného. Jakýkoli jiný závěr by byl v příkrém rozporu nejen s účelem ustanovení § 5

odst. 2 zákona o cenných papírech (ale i dalších ustanovení tohoto zákona a

obchodního zákoníku) a tedy s teleologickým výkladem citovaného ustanovení, ale

i s jeho výkladem logickým a rovněž se zásadou právní jistoty a se zásadou

ochrany třetích osob, které patří mezi základní zásady, na kterých je postaven

český právní řád. Cílem ustanovení § 5 odst. 1 zákona o cenných papírech je zcela nepochybně

postavit najisto okamžik, kdy je cenný papír vydán, tj. kdy nastávají účinky,

které zákon s jeho vydáním spojuje. Tento okamžik musí být definován

jednoznačně, tj. tak, aby nedocházelo k narušení právní jistoty osob, které v

dobré víře vycházejí z toho, že došlo k vydání cenného papíru. Tuto podmínku

splňuje výklad zaujatý odvolacím soudem, nesplňuje jej však výklad předestřený

dovolatelkou. Při výkladu, který uplatňuje dovolatelka, by bylo možno kdykoli v

budoucnu, bez jakéhokoli časového omezení, tedy třeba i za padesát či více let

zpochybnit, zda došlo k vydání cenného papíru. Důvodem pro takové zpochybnění

by mohlo být např. to, že akcie upsala jménem upisovatele – právnické osoby –

osoba, která nebyla jejím statutárním orgánem (viz např. § 194 odst. 7 obch. zák.) nebo v zastoupení upisovatele osoba, která nebyla k takovému jednání

zmocněna, takže nedošlo k platnému úpisu, popřípadě tím, že akcie upsala jiná

osoba, než označený upisovatel anebo, že smlouva o převodu přednostního práva

na upisování akcií podle § 204a odst. 3 obch. zák. nebyla uzavřena platně,

takže akcie upsala na základě přednostního práva osoba, která toto právo neměla

apod. Právním důsledkem toho, že emitent případně nechal připsat akcie na

zvýšení základního jmění na účet jiné osoby, než osoby, na jejíž účet byl

povinen nechat akcie připsat, je zcela nepochybně vznik odpovědnosti emitenta

za porušení povinnosti dát pokyn k připsání akcií na účet upisovatele. Uložením povinnosti žalované, jejíhož uložení se dovolatelka domáhá, tj. povinnosti vydat jí akcie, které upsala na zvýšení základního jmění, by tedy

soud uložil žalované povinnost, jejíž splnění by bylo v rozporu se zákonem,

neboť akcie na zvýšení základního jmění, které již jednou společnost vydala,

nemůže vydat znovu. Takový postup by byl v rozporu s ustanovením § 157 obch. zák.

Dovolatelka v této souvislosti dovozuje, že nic nebrání tomu, aby došlo k

následnému zrušení akcií neoprávněně připsaných na účet jiné osoby. Takový

postup však podle závěru dovolacího soudu není možný nejen z důvodů právních,

ale ani z důvodů věcných. Pokud by totiž po připsání akcií na účet osoby, která

nebyla jejich majitelem, došlo k dalšímu převodu těchto akcií, bylo by nutno

„zrušit“ a tedy vlastně odebrat akcie osobám, které je nabyly v dobré víře,

čímž by byla práva těchto osob výrazně poškozena. Tento důsledek ještě umocňuje

to, že poté, co byly zaknihované akcie na zvýšení základního jmění připsány na

účty majitelů, nelze již, jde-li o zastupitelné akcie, rozlišit které z nich

byly vydány při založení společnosti a které při zvýšení základního jmění, a

dojde-li k převodům těchto akcií prostřednictvím veřejných trhů, není možné

zjistit, kdo se stal majitelem takových akcií a komu je tedy případně bude

třeba zrušit. Správné není ani tvrzení dovolatelky, že nemá vůči žalované žádný jiný nárok,

než nárok na vydání akcií formou jejich emise a nemá z titulu upsání akcií

žádný nárok ani vůči komukoli jinému. Tak především byly-li akcie, které měly

být prokazatelně připsány na účet žalobkyně ve Středisku cenných papírů,

připsány na účet někoho jiného, může se žalobkyně domáhat jejich převedení na

svůj účet, a to i soudní cestou. Předpokladem pro takový postup však je průkaz,

že k uvedené nesprávnosti skutečně došlo, tj. že osobě, na jejíž účet byly

cenné papíry připsány, nevzniklo právo na jejich vydání (v tom směru by bylo

zejména třeba prokazovat, že smlouvami, kterými prováděl odvolací soud

dokazování, nedošlo k platnému převodu akcií) a to, že jsou akcie na účtu této

osoby dosud evidovány. Vedle práva domáhat se akcií na osobě, na jejíž účet byly neoprávněně připsány,

má dovolatelka jak shora uvedeno, vůči žalované, pokud porušila povinnost

nechat připsat akcie na její účet, nárok na náhradu veškeré škody, která ji v

důsledku takového porušení povinnosti vznikla. Jestliže však, jak naznačuje dovolatelka, došlo k převodu akcií na další osobu,

uplatní se ustanovení § 20 zákona o cenných papírech, podle kterého, jestliže

zvláštní zákon nestanoví jinak, stává se ten, na koho byl cenný papír převeden,

majitelem tohoto cenného papíru i tehdy, jestliže převodce neměl právo listinný

cenný papír převést, ledaže věděl, že převodce toto právo v době převodu neměl. V pochybnostech se dobrá víra předpokládá. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že

vůči poctivému nabyvateli by již žalobkyně neměla právo na převedení akcií,

neboť taková osoba je jejich oprávněným nabyvatelem. Právo na náhradu škody vůči emitentovi však zůstává žalobkyni zachováno a kromě

toho má, při splnění zákonem stanovených podmínek, právo na náhradu škody i

vůči osobě, která cenné papíry převedla. Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost

právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud

dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl. O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b

odst. 4, § 224 odst.

1 a § 142 o. s. ř. tak, jak se uvádí ve výroku, neboť

dovolatelka neměla ve věci úspěch a ze spisu se nepodává, že žalované vznikly

náklady dovolacího řízení, o jejichž úhradě by měl soud rozhodnout. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.