29 Cdo 4277/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně A. G., a. s., zastoupené JUDr. J.V., advokátem proti žalované S.
spol. s r. o., zastoupené JUDr. M. K., advokátem o zaplacení 10,600.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 155/2002, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. dubna 2007,
č. j. 3 Cmo 303/2006 – 114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení 12.257,- Kč, do rukou jejího advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Napadeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudek
Krajského soudu v Praze ze dne 29. června 2005, č. j. 48 Cm 155/2002 – 68, ve
výroku jímž uložil žalované zaplatit žalobkyni 10,600.000,- Kč s 10% úrokem z
prodlení z uvedené částky od 1. ledna 2001 do zaplacení.
Odvolací soud poté, co přitakal skutkovým zjištěním soudu prvního stupně,
uvedl, že právní předchůdkyně žalobkyně uplatnila projednávaný nárok z titulu
vrácení poskytnutých záloh na provizi podle smlouvy o zprostředkování. V řízení
bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovanou smlouvu
o zprostředkování ve smyslu § 642 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch.
zák.“) a že jí v souladu se smluvním ujednáním v ní obsaženým vznikla povinnost
zaplatit zálohy na provizi. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že právní
předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované zálohu ve výši 3,600.000,- Kč. Soud
prvního stupně pak správně dospěl k závěru, že žalovaná přijala od právní
předchůdkyně žalobkyně i zálohu ve výši 7,000.000,- Kč. Tento závěr je
dostatečně opřen o výsledky dokazování, z něhož je zřejmé, že za právní
předchůdkyni žalobkyně tuto částku na účet, který sdělila žalovaná v proforma
faktuře č. 001/2000, zaplatila společnost A., a. s., jež tím plnila svou
povinnost vyplývající ze smlouvy o půjčce, uzavřené mezi ní a právní
předchůdkyní žalobkyně.
Odvolací soud shledal správným i závěr soudu prvního stupně o tom,
že žalovaná nevytvořila (a ani vytvořit nemohla) příležitost předvídanou ve
smlouvě o zprostředkování a že jí tak nevznikl nárok na provizi.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho
přípustnosti, odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka poměrně obsáhle rekapituluje skutkový děj a dosavadní průběh
řízení. Vytýká odvolacímu soudu, že se vůbec nevypořádal s jejími námitkami, že
nebyla účastníkem smlouvy o půjčce, že ze smlouvy o půjčce nevyplývá žádná
souvislost s pozdější smlouvou o zprostředkování ze dne 2. března 2000, že
neexistovala žádná dohoda mezi ní a původní žalobkyní, že by za žalobkyni měl
platit částku 7 milionů Kč jiný subjekt a konečně, že A., a. s., poskytl půjčku
její právní předchůdkyni, s vědomím, že částku převádí na účet právního
zástupce její právní předchůdkyně, tedy nikoli žalované. Vadu řízení tak
dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud nepřezkoumal rozsudek soudu
prvního stupně z hlediska důvodů, které uvedla ve svém odvolání, čímž porušil
její právo na řádné přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně v odvolacím
řízení a její právo na spravedlivý proces. Při správném právním posouzení neměl
odvolací soud dospět k názoru, že platbou třetí osoby došlo ke splnění závazku
žalobkyně vůči žalované, když žalovaná neměla o takovém způsobu platby dohodu
ani s původní žalobkyní, ani s onou třetí osobou, a proto žalobkyně nemohla být
ve sporu aktivně legitimována s požadavkem na vrácení takové částky. Nadto
odvolací soud, aniž by byl proveden jakýkoliv důkaz k otázce, jaký počet akcií
by byl potřebný k zajištění rozhodujícího podílu při hlasování na valné
hromadě, dospěl bez dalšího k nesprávnému právnímu závěru, že nevytvořila (a
ani vytvořit nemohla) příležitost předvídanou ve smlouvě o zprostředkování.
Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudkem zrušil napadené
rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání tvrdí, že dovolání není přípustné a
argumentuje ve prospěch rozhodnutí odvolacího soudu.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam.
Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí
konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti
soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud
formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat
jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a
odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Proto nemohl
Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání přihlédnout k tvrzeným vadám
odvolacího řízení ani k námitkám týkajícím se nedostatků skutkových zjištění.
Dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry odvolacího soudu, pokud
jde posouzení toho, zda v projednávané věci došlo poukázáním částky
7,000.000,- Kč společností A., a. s. na účet, který sdělila žalovaná v
„proforma faktuře“ č. 001/2000, k poskytnutí zálohy, pak postrádají potřebný
judikatorní přesah, když jsou významné právě a jen pro projednávanou věc. To
platí i pro závěry odvolacího soudu, že závazku žalované ze smlouvy o
zprostředkování vyvíjet činnost směřující k tomu, aby právní předchůdce
žalobkyně měl možnost uzavřít smlouvu, podle které získá akcie zaručující
rozhodující podíl při hlasování na valné hromadě společnosti L., a. s.,
neodpovídá žalovanou uvažovaná možnost získání majority v této společnosti
napadením platnosti zvýšení jejího základního jmění. Z tohoto důvodu nelze
rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není.
Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a
dovolatelka jej ostatně ani netvrdí, dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a
§ 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle ustanovení § 3 odst.
1 bodu 6, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 16 odst. 2 vyhlášky činí odměna
částku 20.000,- Kč. Po snížení o 50% ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 vyhlášky
(advokát žalobkyně učinil v dovolacím řízení toliko jeden úkon právní služby –
vyjádření k dovolání), jde o částku 10.000,- Kč. Spolu s režijním paušálem
určeným podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
pozdějších předpisů částkou 300,- Kč náleží žalobkyni 10.300,- Kč. Z této
částky pak činí náhrada za 19% daň z přidané hodnoty 1957,-Kč. Celkem tak
dovolací soud přiznal žalobkyni k tíži žalované částku 12.257,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 19. května 2009
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu