29 Cdo 4304/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobců a/ BRIV, s. r. o., se sídlem v Brně, Saidova 5, PSČ 620 00,
identifikační číslo osoby 26238314, a b/ J. K., obou zastoupených JUDr. PhDr.
Jaromírem Saxlem, advokátem, se sídlem v Brně, Údolní 567/33, PSČ 602 00, proti
žalované JUDr. J. S., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní
podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 441/2002, o
dovolání žalobců proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. listopadu
2009, č. j. 9 Cmo 381/2007-182, takto:
I. Dovolání proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 24. září 2007, č. j. 4 Cm 441/2002-119, Krajský soud v Brně
zamítl žalobu o vyloučení nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku
rozhodnutí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně (výroky I. a II.) a
rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok III.).
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a řízení zastavil (výrok první) a rozhodl o nákladech řízení před
soudy obou stupňů (výrok druhý).
Odvolací soud uzavřel, že usnesení ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 9 Cmo
381/2007-178, jímž na návrh obou účastníků přerušil řízení dle § 110 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), nabylo právní moci
dne 14. listopadu 2008 a žádný z účastníků do jednoho roku od právní moci
daného usnesení nepodal návrh na pokračování v řízení, přestože jeho součástí
bylo též poučení o tom, že nebude-li návrh na pokračování v řízení v uvedené
lhůtě podán, soud řízení zastaví.
Žalobci napadli rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním,
opírajíce jeho přípustnost o ustanovení § 239 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.,
uplatňujíce přitom dovolací důvody dle § 241a odst. 2 o. s. ř. a navrhujíce,
aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Vada řízení, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívá dle
názoru dovolatelů v tom, že o zastavení řízení rozhodl odvolací soud a zbavil
je možnosti podat proti tomuto rozhodnutí odvolání, ačkoliv (obecně) proti
rozhodnutí soudu o zastavení řízení dle § 111 odst. 3 o. s. ř. odvolání
přípustné je. Porušil tak dle dovolatelů zásadu dvojinstančnosti řízení, a tím
i jejich právo na spravedlivý proces.
Vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. je dle dovolatelů
rovněž to, že odvolací soud zastavil řízení, ačkoliv dovolatelé podali
prostřednictvím svého zástupce návrh na pokračování v řízení k poštovní
přepravě České poště, s. p. již dne 10. března 2009, tedy před uplynutím
zákonné jednoroční lhůty. Poukazujíce na rozhodnutí Ústavního soudu dovolatelé namítají, že prokázali, že
zásilku obsahující návrh na pokračování v řízení podali k poštovní přepravě
včas, a skutečnost, že tato nebyla soudu doručena, resp. že daný návrh se ve
spise vůbec nenachází, nemůže být přičítána k jejich tíži. Dovolatelé namítají, že v usnesení odvolacího soudu ze dne 5. listopadu 2008,
č. j. 9 Cmo 381/2007-178, jímž bylo řízení v projednávané věci přerušeno,
nebyli účastníci poučeni o tom, že v případě zastavení řízení dle § 111 odst. 3
o. s. ř. odvolací soud též zruší rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Z uvedeného ustanovení přitom takový postup nevyplývá a danou situaci nelze
podřadit žádnému z případů vymezených v § 219a o. s. ř., v nichž může odvolací
soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit. Odvolací soud nevzal dle
dovolatelů v úvahu, že ustanovení § 111 odst. 3 o. s. ř. platí v odvolacím
řízení s ohledem na § 211 o. s. ř. pouze přiměřeně, a zastaveno by proto mělo
být pouze odvolací řízení. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti druhému výroku usnesení odvolacího
soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je Nejvyšší soud bez dalšího
odmítl jako objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné
pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání proti prvnímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné podle §
239 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; není však důvodné. Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu, podle
kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2007), se podává z
ustanovení § 432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenčního zákona), jež určuje, že pro konkursní a vyrovnací řízení
zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich
základě) se použijí dosavadní právní předpisy, tedy vedle zákona č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský
soudní řád v témže znění (srov. k tomu shodně rozsudek Nejvyššího soudu
uveřejněný pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z ustanovení § 111 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že je-li řízení přerušeno podle §
110, pokračuje v něm soud na návrh po uplynutí tří měsíců; s výjimkou řízení o
rozvod může soud na návrh pokračovat v řízení i před uplynutím této lhůty,
jsou-li pro to závažné důvody. Není-li návrh na pokračování v řízení podán do
jednoho roku, soud řízení zastaví. Podle § 211 o. s. ř. pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o
řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného. Ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. dubna
2010, sp. zn.
Cpjn 203/2007, uveřejněném pod číslem 49/2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „stanovisko“), Nejvyšší soud formuloval a
odůvodnil závěr, podle něhož odvolací soud, který podle § 111 odst. 3 o. s. ř. rozhoduje o zastavení řízení přerušeného u něj po podání odvolání proti
rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž se řízení končí nebo po podání odvolání
proti rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé, zruší v rozsahu napadeném
odvoláním také rozhodnutí soudu prvního stupně. Současně rozhodne o nákladech
řízení. Tento závěr vychází z premisy, podle níž brání-li tzv. klid řízení vyvolaný
jeho přerušením v odvolacím řízení tomu, aby rozhodnutí soudu prvního stupně
nabylo právní moci, pak rozhodnutí o zastavení řízení nemůže přivodit pro
některého z těchto účastníků méně příznivé důsledky, než jsou ty, jež nastaly v
důsledku přerušení řízení. Pouhé zastavení „odvolacího“ řízení by pro
odvolatele takovou změnou k horšímu nepochybně bylo, neboť právní mocí usnesení
o zastavení „odvolacího“ řízení by pominuly suspenzívní účinky podaného
odvolání a u odvoláním napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně by se
projevily účinky, které s právní mocí soudního rozhodnutí pojí úprava obsažená
v § 159a o. s. ř. U rozhodnutí, které lze vykonat, by se takový odvolatel
nepochybně ocitl také v ohrožení možným výkonem rozhodnutí nebo jeho exekucí. Usnesením o zastavení řízení podle § 111 odst. 3 o. s. ř. se přitom pouze
navenek deklaruje zákonem předjímaný a nečinností účastníků po dobu delší
jednoho roku osvědčený předpoklad, že účastníci ztratili zájem na soudním
projednání své věci. Postup odvolacího soudu, který současně s rozhodnutím o zastavení řízení podle
§ 111 odst. 3 o. s. ř. rozhodl též o zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně,
je tedy správný, neboť plně respektuje závěry obsažené ve výše uvedeném
stanovisku Nejvyššího soudu. Z usnesení odvolacího soudu ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 9 Cmo 381/2007-178,
vyplývá, že účastníci řízení byli poučeni též o tom, že „Není-li návrh na
pokračování v řízení podán do 1 roku, soud řízení zastaví.“ Takto formulované
poučení odpovídá správnému procesnímu postupu soudu v dané situaci (tj. zastavení řízení a zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně), neboť je zřejmé,
že v případě předvídaném uvedeným ustanovením bude řízení zastaveno jako celek,
nikoliv (pouze) jeho část – odvolací řízení. Přitom je nepochybné, že odvolací
řízení není „samostatným řízením“, ale fází řízení navazující na řízení před
soudem prvního stupně, s nímž tvoří „jeden celek“ (srov. např. § 159 o. s. ř.). Námitkou, podle níž nebyly splněny zákonné předpoklady pro vydání napadeného
rozhodnutí, neboť již dne 10. března 2009 předali návrh na pokračování v řízení
poštovní přepravě, dovolatelé poukazují na zmatečnostní vadu ve smyslu § 229
odst. 3 o. s. ř., k níž je dovolací soud (s ohledem na § 242 odst. 3 o. s. ř.)
u přípustného dovolání povinen přihlédnout. Z rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 86/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek však vyplývá, že ke zmatečnostní vadě dovolací soud
přihlédne jen tehdy, podává-li se tato z obsahu spisu.
Jelikož nejde o vadu,
jíž může být dovolání odůvodněno (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), nemůže ke
zjištění její existence dovolací soud provádět dokazování (srov. § 243a odst. 2
o. s. ř.). Umožňuje-li zákon účastníku řízení učinit procesní úkony prostřednictvím
„pošty“ (a zejména - co do zachování lhůty - s účinky, jakoby podání bylo
učiněno přímo u soudu), není materiálně myslitelné, aby případné poruchy uvnitř
doručovacího mechanismu „pošty“ šly na jeho vrub. Účastník se podle práva - a
„právem“ - spoléhá na to, že jemu zákonem umožněný režim učinit procesní úkon
zajistí, že důsledky jeho podání reálně nastanou, resp. že jeho procesní
odpovědnost nebude spojována s ničím jiným než s tím, co je schopen reálně
ovlivnit (řádně zásilku na poště podat a zajistit, aby byl schopen podání
zásilky doložit) [viz nález Ústavního soudu ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. III. ÚS 751/06, uveřejněný pod číslem 230/2007 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu; dále jen „III. ÚS 751/06“]. Povinností účastníka řízení v situaci, kdy jeho procesní úkon (zde návrh na
pokračování v řízení) doručovaný prostřednictvím pošty soudu nedojde, je
prokázat, že zásilka byla v zákonné lhůtě podána na poště a že jejím obsahem
byl právě tvrzený úkon (návrh na pokračování v řízení), a to na jednání, které
soud za tímto účelem nařídí (srov. III. ÚS 751/06). I když při zjišťování skutečností rozhodných pro posouzení, zda písemnost byla
řádně doručena, nejde o dokazování (dokazování se v řízení před soudem pojmově
vztahuje jen k věci samé), soud při něm postupuje přiměřeně podle ustanovení §
122 a násl. o. s. ř. Účastníci proto mají mimo jiné právo být přítomni při
výslechu svědků (§ 126 o. s. ř.), výslechu účastníků (§ 131 o. s. ř.) či
provádění důkazu listinou (§ 129 o. s. ř.), jejíž obsah je zaměřen ke zjištění
rozhodných skutečností, vyjádřit se k její pravosti či správnost a k výsledkům
provedeného šetření (§ 123 o. s. ř.) [srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněné pod číslem 40/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Dovolateli namítaná zmatečnostní vada se v projednávané věci ze samotného
obsahu spisu nepodává, neboť jejich tvrzení, uplatněné až v dovolání (že návrh
na pokračování v řízení byl předán poštovní přepravě již dne 10. března 2009),
by muselo být nejprve prokázáno. Nejvyšší soud se proto důvodností této námitky
nezabýval. Důvodná není ani námitka, podle níž odvolací soud tím, že rozhodl o zastavení
řízení ve smyslu § 111 odst. 3 o. s. ř, aniž by žalobci měli možnost podat
proti tomuto rozhodnutí odvolání, porušil zásadu „dvouinstančnosti řízení“. K otázce dvojinstačnosti řízení se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 23. února 2011, sp. zn. 21 Cdo 3046/2009 (které je veřejnosti k dispozici na jeho
webových stránkách), tak, že dvojinstančnost občanského soudního řízení se
projevuje v uplatnění odvolání jakožto řádného opravného prostředku. Občanské
soudní řízení nemusí být nutně dvoustupňové; požadavkům spravedlivého procesu
vyhovuje též řízení provedené před soudem pouze v jediném stupni (srov. též
právní názor uvedený například v usnesení Ústavního soudu ze dne 18.
června
2001 sp. zn. IV. ÚS 101/01). Dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou
občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí možná pochybení v rozhodnutí
soudů prvního stupně minimalizovat, které je současně opodstatněné za cenu
prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a tím spojeného narušení právní
jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení
(o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním
řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi
"pořadí" při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim
mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již
soud prvního stupně. Ústavní soud již v usnesení ze dne 2. června 2005, sp. zn. IV. ÚS 299/2005, a
obdobně i v usnesení Ústavního soudu ze dne 20. března 2008, sp. zn. II. ÚS
2826/07 (obě rozhodnutí jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách
Ústavního soudu), uzavřel, že „zásadu dvouinstančnosti“ v civilním řízení nelze
v žádném případě považovat za princip či základní právo požívající
ústavněprávní ochrany. Takové základní právo není garantováno ani Listinou, ani
mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách. V projednávané věci navíc o přerušení řízení podle § 110 (o klidu řízení)
rozhodl odvolací soud, a na něm proto bylo, aby ze svého rozhodnutí vyvodil i
patřičné důsledky (včetně zastavení řízení podle § 111 odst. 3 in fine o. s. ř.). Skutečnost, že (obecně) lze proti rozhodnutí o zastavení řízení podle §
111 odst. 3 o. s. ř. podat odvolání, není z tohoto pohledu významná. Nejvyšší
soud proto – i s ohledem na výše uvedené judikaturní závěry – uzavírá, že
odvolací soud nepochybil, když řízení zastavil. Jelikož dovolací důvody dle § 241a odst. 2 o. s. ř. nejsou dány, Nejvyšší soud
dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo zamítnuto,
žalované však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 5. června 2012
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu