U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobkyně JUDr. Ireny Tšponové, se sídlem v Přerově, Pivovarská 89/1, PSČ 750
02, jako insolvenční správkyně dlužníka KAIVA RAJNOCHOVICE s. r. o. v
likvidaci, identifikační číslo osoby 26873362, proti žalovanému KOTRLA a. s.,
se sídlem v Rokytnici 190, PSČ 755 01, identifikační číslo osoby 47676663,
zastoupenému Mgr. Petrem Maršálkem, advokátem, se sídlem ve Vsetíně, Stará
cesta 676, PSČ 755 01, o zaplacení částky 1 077 122,37 Kč, vedené u Okresního
soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 9 C 33/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. března 2015, č. j. 15 Co 110/2015-125,
Dovolání se zamítá.
Rozsudkem ze dne 20. října 2014, č. j. 9 C 33/2014-103, Okresní soud ve Vsetíně
uložil žalovanému (KOTRLA a. s.) zaplatit do majetkové podstaty dlužníka KAIVA
RAJNOCHOVICE s. r. o. v likvidaci částku 1 077 122,37 Kč (bod I. výroku) a
rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1/ Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“)
rozhodl o žalobě žalobkyně (JUDr. Ireny Tšponové jako insolvenční správkyně
dlužníka) rozsudkem ze dne 21. listopadu 2012, č. j. 13 ICm 262/2010-69, tak,
že určil, že dohoda uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným (KOTRLA a. s.) ze dne
13. května 2008, kterou byly započteny vzájemné pohledávky a závazky ve výši 1
077 122,37 Kč (dále jen „dohoda ze dne 13. května 2008“), je neplatná (bod I. výroku), zamítl žalobu v části, aby bylo určeno, že dohody uzavřené mezi
dlužníkem a žalovaným ve dnech 3., 8. a 21. dubna 2008, kterými byly započteny
vzájemné pohledávky a závazky v celkové výši 1 663 741,39 Kč, jsou neplatné
eventuálně neúčinné (bod II. výroku), vyloučil k samostatnému projednání řízení
o uložení povinnosti žalovanému vydat částku 2 740 863,76 Kč do majetkové
podstaty (bod III. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod IV. výroku). V
bodě III. výroku nabyl rozsudek právní moci dne 24. ledna 2013 a ve zbývajících
bodech výroku dne 9. února 2013. 2/ Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 10. února 2014, č. j. 36 ICm
2503/2013, 13 VSOL 98/2013-82 (KSOL 13 INS 4013/2009), rozhodl, že k projednání
řízení o zaplacení částky 2 740 863,76 Kč do majetkové podstaty dlužníka jsou v
prvním stupni příslušné okresní soudy a věc postoupil k dalšímu řízení
Okresnímu soudu ve Vsetíně. 3/ Soud prvního stupně usnesením ze dne 30. července 2014, č. j. 9 C
33/2014-91, řízení co do částky ve výši 1 663 741,39 Kč zastavil (na základě
částečného zpětvzetí žaloby ze dne 7. února 2014). 4/ Žalobkyně zahrnula žalovanou pohledávku ve výši 1 077 122,37 Kč do soupisu
majetkové podstaty dlužníka. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že právním důvodem žaloby (ve smyslu
skutečností, na nichž se uplatněné právo zakládá) je pravomocné rozhodnutí
insolvenčního soudu o zjištění neplatnosti právního úkonu či jeho neúčinnosti a
soupis pohledávky do majetkové podstaty. O jakou pohledávku či jiný neplatný
nebo neúčinný právní úkon šlo podle hmotného práva, není již podle jeho mínění
„ve sledovaných souvislostech významné“. Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že žaloba je důvodná, aniž by
zkoumal „tento neplatný právní úkon podle hmotného práva, ani další skutečnosti
s tímto úkonem související“. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. března 2015,
č. j. 15 Co 110/2015-125, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Odvolací soud – vycházeje z § 233 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění do 31.
prosince 2013 –
nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně, že právním důvodem předmětné žaloby
je (může být) pravomocné rozhodnutí insolvenčního soudu o zjištění neplatnosti
právního úkonu a soupis majetkové podstaty. V poměrech řešeného případu totiž
došlo k situaci, kdy neplatným byl shledán takový právní úkon, na jehož základě
měly zaniknout vzájemné pohledávky věřitele a dlužníka v důsledku započtení
dohodou. Je-li deklarována neplatnost započtení, pak takový právní úkon nemůže
vyvolávat právní účinky. Jinak řečeno, důsledky započtení spočívající v zániku
vzájemných pohledávek, a sice ex tunc, nenastanou. K zániku pohledávky dlužníka
tak nedošlo. Proto odvolací soud uzavřel, že vzhledem k povaze důsledku neplatného právního
úkonu (způsobujícího zánik pohledávky), nemůže pravomocný výrok insolvenčního
soudu, kterým je jeho neplatnost deklarována, na rozdíl od neplatné smlouvy,
jako dvou či vícestranného závazkového vztahu, jehož obsahem (na rozdíl od
zápočtu) jsou práva a jim odpovídající povinnost smluvních stran, vést k
mimosmluvní právní skutečnosti, která je právním důvodem vzniku závazku,
potažmo subjektivní právní povinnosti žalovaného plnit. Jinak vyjádřeno, je-li
určena neplatnost dohody o započtení, ničeho to nevypovídá o existenci
započítávané pohledávky. Z tohoto důvodu nepostačovalo k vyhovění žalobě
tvrzení o pravomocném rozsudku insolvenčního soudu o neplatnosti právního úkonu. Protože soud prvního stupně další důvody neuváděl, měl odvolací soud jeho
rozsudek za nepřezkoumatelný a jako takový jej zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, uvádějíc, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která dosud v rozhodování
dovolacího soudu nebyla řešena, namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, a požadujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí
odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek prvního stupně se potvrzuje.
Konkrétně dovolatelka formuluje otázku, „zda hypotéza právní normy § 233 odst.
1 insolvenčního zákona má ve svém obsahu kauzu či titul (právní důvod plnění),
zda lze tyto právní pojmy směšovat, resp. zda je lze zaměňovat, tedy zda při
aplikaci § 233 odst. 1 insolvenčního zákona lze jednou vycházet z toho, že se
jedná o právní normu, v níž zákonodárce měl na mysli pod pojmem důvod právní
titul, podruhé naopak z toho, že měl na mysli kauzu jako ekonomický motiv.“
Dovolatelka se vyjadřuje k pojmům právní důvod (titul) a kauza a má za to, že
odvolací soud nepřípustně kauzu a titul zaměnil. Míní, že jestliže k plnění
postačí existence pravomocného rozhodnutí insolvenčního soudu o zjištění
neplatnosti právního úkonu, nemůže nalézací soud rozhodující o žalobě na plnění
přezkoumávat kauzu závazku a činit z ní závěry, resp. rozhodovat na jejím
základě o žalobě na plnění (opírající se o zjištěnou neplatnost). Takový postup
se dle dovolatelky vzájemně vylučuje.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, přičemž argumentuje
ve prospěch závěru, podle něhož má vyslovení neplatnosti dohody o započtení za
následek, že pohledávky, jež měly zaniknout touto dohodou o zápočtu, nezanikly
a i nadále trvají, tedy nemůže pojmově vzniknout bezdůvodné obohacení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.), neboť výkladem § 233 odst. 1 insolvenčního
zákona se Nejvyšší soud v dotčených souvislostech dosud nezabýval.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani
nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle § 233 odst. 1 insolvenčního zákona je-li pravomocným rozhodnutím zjištěna
neplatnost právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, musí být
vydán majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu.
Insolvenční správce to však může odmítnout, jestliže nedošlo k obohacení
majetkové podstaty nebo je-li požadováno více, než činí toto obohacení.
V projednávané věci je určující odpověď na otázku, zda pravomocné rozhodnutí o
zjištění neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka
je právním důvodem pro vydání majetkového prospěchu, tedy pro vydání
bezdůvodného obohacení.
Jak je zcela zřejmé přímo ze znění § 233 odst. 1 insolvenčního zákona, odpověď
na tuto otázku je pozitivní, avšak při samozřejmém předpokladu, že takový
neplatný právní úkon vedl k získání nějakého majetkového prospěchu subjektem,
po němž je jeho vydání následně požadováno. Jinak řečeno za podmínky, že se
takový subjekt obohatil.
K povaze započtení se Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 28. února 2017,
sen. zn. 29 ICdo 12/2015, v němž (s odkazem na důvody rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, uveřejněného pod číslem
90/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) zdůraznil, že započtení nelze
považovat za „nějaký jiný“ způsob či formu splnění dluhu; jde o způsob zániku
nesplněného závazku, při němž naopak dvojí plnění odpadá (povinnost plnit
zaniká).
Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že započtením se stranám zápočtu nedostává žádného
plnění, natož takového plnění, které by mohlo být využitelné k (byť jen
částečnému) uspokojení přihlášených pohledávek jiných věřitelů dlužníka; nelze
však přehlédnout, že započtením dlužník „ztrácí“ majetek (pohledávku), který by
mohl být využitelný ke shora zmíněnému účelu.
Z uvedeného pro poměry dané věci vyplývá, že byla-li pravomocně určena
neplatnost dohody o vzájemném zápočtu pohledávek, došlo pouze k obnovení
původního stavu započítávaných pohledávek (byly zrušeny účinky dle § 580 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, pro
věc rozhodném). Odvolací soud přiléhavě dovodil, že (samotné) určení
neplatnosti započtení ničeho nevypovídá o existenci započítávaných pohledávek,
tedy ani pohledávky dlužníka za žalovaným. (Jen) rozhodnutí o určení
neplatnosti dohody o zápočtu tedy nemůže být právním důvodem pro uhrazení
pohledávky dlužníka vůči žalovanému.
Dovolatelka při své argumentaci zjevně pomíjí výše uvedenou základní podmínku
vyplývající z § 233 odst. 1 insolvenčního zákona, tedy že je nutné, aby později
zjištěným neplatným právním úkonem žalovaný získal nějaký majetkový prospěch.
Jen v takovém případě by bylo možné postupovat tak, jak rozhodl soud prvního
stupně, tj. pro vyhovění žalobě na vydání majetkového prospěchu by postačovalo
pravomocné rozhodnutí o určení neplatnosti dotčeného právního úkonu. V poměrech
projednávané věci je však skutková situace odlišná. Pro vyhovění žalobě nebylo
(není) dostačující pravomocné zjištění neplatnosti dohody ze dne 13. května
2008 (z tohoto rozhodnutí vyplývá jen to, že pohledávka dlužníka za žalovaným
na základě této dohody nezanikla). Soud prvního stupně se tedy měl zabývat tím,
zda pohledávka dlužníka vůči žalovanému, která byla předmětem zápočtu, vskutku
vznikla a existuje.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace
nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§
243d písm. a/ o. s. ř.).
K absenci výroku o nákladech dovolacího řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem
48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2017
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu