29 Cdo 4387/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobců a/ IG Capital s. r. o., se sídlem v Hradci Králové, Okružní 1144, PSČ
500 03, identifikační číslo osoby 25949365 a b/ E. S., obou zastoupených JUDr.
Janou Staňkovou, advokátkou, se sídlem v Chrudimi I, Štěpánkova 83, PSČ 537
01, proti žalovanému L. M., zastoupenému JUDr. Tomášem Hofmannem, CSc.
advokátem, se sídlem v Praze 1, Ve Smečkách 22, PSČ 110 00, o zaplacení částky
500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp.
zn. 11 C 43/2004, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze
ze dne 31. srpna 2005, č. j. 29 Co 313/2005-104 a proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 24. března 2010, č. j. 29 Co 523/2009-248, takto:
I. Dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
31. srpna 2005, č. j. 29 Co 313/2005-104, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. března 2010, č. j. 29 Co
523/2009-248, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 27. května 2009, č. j. 11 C 43/2004-223, uložil Okresní soud
Praha - východ (dále též jen „okresní soud“) žalovanému (L. M.) zaplatit
žalobci a/ (IG Capital s. r. o.) částku 250.000,- Kč s 8,5 % úrokem z prodlení
od 1. října 2001 do zaplacení (bod I. výroku) a žalobci b/ (E. S.) částku
250.000,- Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 1. října 2001 do zaplacení (bod II. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (body III. až V. výroku). Šlo o v pořadí třetí rozhodnutí okresního soudu ve věci samé, když jeho první
(zamítavý) rozsudek ze dne 1. března 2005, č. j. 11 C 43/2004-88, zrušil
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. srpna 2005, č. j. 29 Co 313/2005-104
a druhý (vyhovující) rozsudek ze dne 7. listopadu 2007, č. j. 11 C 43/2004-157,
zrušil Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. září 2008, č. j. 29 Co
265/2008-197. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. března 2010, č. j. 29 Co 523/2009-248, potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I., II. a
V. (první výrok) a změnil jej ve výrocích III. a IV. (druhý výrok). Dále
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, zejména z
toho, že:
1/ Komerční banka, a. s. (dále též jen „banka“) jako věřitel uzavřela se
společností PS - Pozemní stavitelství Havlíčkův Brod, a. s. (dále též jen
„společnost P nebo „úvěrový dlužník“) jako dlužníkem dne 24. května 1999
smlouvu o úvěru (dále též jen „úvěrová smlouva“), na základě které poskytla
společnosti P úvěr ve výši 30 miliónů Kč. 2/ Žalovaný se písemným ručitelským prohlášením ze dne 24. května 1999 (dále
též jen „ručitelské prohlášení“) zavázal, že banku uspokojí, nezaplatí-li svůj
závazek z úvěrové smlouvy řádně a včas úvěrový dlužník. Ručitelský závazek byl
v článku II. bodu 10 ručitelského prohlášení omezen částkou 500.000,- Kč, s
tím, že ručení zaniká, pokud úvěrový dlužník uhradí alespoň 5 miliónů Kč na
jistinu a splátka nebude provedena z prostředků získaných z výnosu z prodeje
zastavených nemovitostí (podle zástavní smlouvy ze dne 24. května 1999). 3/ Usnesením ze dne 13. září 2001, které nabylo právní moci 23. listopadu 2001,
prohlásil Krajský soud v Hradci Králové konkurs na majetek společnosti P. 4/ Do prohlášení konkursu uhradila společnost P na jistině úvěru celkem
4.947.310, 14 Kč. 5/ Banka přihlásila do konkursu vedeného na majetek společnosti P pohledávku z
úvěrové smlouvy v celkové výši 25.561.573,48 Kč, z čehož jistina pohledávky
činila 25.052.689,86 Kč. 6/ Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 18. července 2002 postoupila banka
část pohledávky žalobci a/ a další část pohledávky společnosti Artemide s. r. o., která ji následně postoupila žalobci b/. 7/ V konkursu vedeném na majetek společnosti P bylo žalobcům vyplaceno (na
základě usnesení o částečném rozvrhu ze dne 2. července 2007, které nabylo
právní moci dne 29. října 2007) jako odděleným věřitelům každému 7.019,769,- Kč
a jako věřitelům druhé třídy každému 1.083.824,- Kč. Na tomto základě odvolací soud - akcentuje povahu úvěrové smlouvy coby
absolutního obchodu ve smyslu ustanovení § 261 odst. 3 písm.
d/ zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a vycházeje proto
z úpravy ručení v ustanovení § 303 a násl. obch. zák. - dovodil, že ručitelské
prohlášení splňuje požadavky vymezené ustanovením § 303 obch. zák. Uvedl dále, že z provedeného dokazování vyplývá, že k zániku ručení nedošlo
před prohlášením konkursu, neboť úvěrovému dlužníku chybělo doplatit na
jistině 52.689.86 Kč. K povaze plnění poskytnutého žalobcům v průběhu konkursu správcem konkursní
podstaty úvěrového dlužníka (ať již jako odděleným věřitelům nebo věřitelům
druhé třídy) odvolací soud - odkazuje na ustanovení § 14 odst. 1 písm. a/ a §
27 odst. 5 a násl. zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen
„ZKV“) a dovolávaje se „obdobně“ závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 749/2007 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod
číslem 21/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R
21/2010“, které je /stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže
a vydaná od 1. ledna 2001/ dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu) -
uzavřel, že šlo o plnění správce konkursní podstaty v rámci rozvrhového
usnesení, nikoli o plnění dlužníka. V případě uspokojování pohledávek správcem
konkursní podstaty se z hlediska účinků, které právní předpisy spojují s
takovým úkonem, jedná pouze a jen o plnění povinnosti, kterou správci ukládá
zákon o konkursu a vyrovnání, mínil odvolací soud. Odvolací soud rovněž poukázal na ustanovení § 33 odst. 1 písm. a/ ZKV, s tím,
že smyslem tohoto ustanovení je, aby se během konkursu dále nezvyšovala výše
přihlášených konkursních pohledávek. V této souvislosti pak přitakal okresnímu
soudu v tom, že ve vztahu k ručiteli k zastavení úročení nedochází. Dodal dále,
že ručitelům nic nebrání v tom, aby dluh splnili a svou pohledávku za dlužníkem
přihlásili do konkursního řízení podle ustanovení § 20 odst. 4 ZKV jako vázanou
na podmínku. Žalovaný podal dovolání nejen proti rozsudku odvolacího soudu, nýbrž i proti
zrušujícímu usnesení odvolacího soudu označenému ve výroku, opíraje přípustnost
dovolání proti usnesení o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a proti rozsudku o
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a požaduje, aby Nejvyšší soud
zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
K dovolání proti rozsudku pak dovolatel uvádí, že „dovolání podle dovolacího
důvodu podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.“ směřuje „proti všem výrokům, ve
kterých byl potvrzen rozsudek nalézacího soudu“. Dovolatel je přesvědčen, že R 21/2010 (na které odkázal odvolací soud) nemá k
věci žádný vztah a stanovisko odvolacího soudu (že plnění, která provedl
správce konkursní podstaty žalobcům, již nejsou plněním dlužníka, ale
samostatným plněním správce konkursní podstaty) má za vymykající se základním
zásadám spravedlivého procesu. To podle dovolatele platí zejména v tom směru,
že správce konkursní podstaty uspokojuje pohledávky věřitelů z majetku
dlužníka, který on sám (rozuměj správce konkursní podstaty) nevytváří, ale
pouze zpeněžuje. Je tedy zcela nepochybné - pokračuje dovolatel - že prostředky
na uspokojení věřitelů vznikly činností pracovníků dlužníka a jako takové je
nutno je považovat za majetkovou podstatu, kterou vytvořil dlužník s cílem
uspokojit pohledávky věřitelů. K úsudku odvolacího soudu na téma úročení pohledávek, opřenému o ustanovení §
303 obch. zák., dovolatel uvádí, že jeho názor odpovídá ustanovení § 306 odst. 2 obch. zák. a že právní názor, podle kterého ručitelský závazek prohlášením
konkursu začíná žít svým vlastním právním životem, nezávislým na původní
pohledávce, je rovněž popřením zásad spravedlivého procesu i zásady obchodní
jistoty v obchodních závazkových vztazích. Kdyby totiž takový právní názor měl
získat obecné uplatnění, výrazně by omezil institut ručení v obchodních
závazkových vztazích, případně v občanských závazkových vztazích. Žádný z
ručitelů totiž nepředpokládá ani nemůže předpokládat, že prohlášením konkursu
na majetek dlužníka se výrazně zhorší jeho postavení vyplývající jak z
občanského zákoníku, tak z obchodního zákoníku. Úmysl zákonodárce by se v
takovém případě rozešel se zájmem na fungujících právních vztazích. Skutečnost,
že § 27 odst. 5 ZKV ponechává věřitelům právo vymáhat ručitelské závazky přímo,
nepopírá podle dovolatele „shora uvedená“ ustanovení občanského zákoníku a
obchodního zákoníku a nemůže měnit obecné postavení ručitele. V „ostatním“ odkázal dovolatel na svá „vyjádření a podaná odvolání v této
věci“. Žalobci ve vyjádření navrhují dovolání zamítnout, když mají za to, že není dána
ani existence „dovolacího důvodu“ dle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. ani
existence „dovolacího důvodu“ dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Zdůrazňují,
že dovolatel neprokázal, že ručitelský závazek zanikl způsobem předpokládaným v
prohlášení ručitele, když oni od počátku tvrdí, že bylo-li něco zaplaceno na
úvěr, nestalo se tak z prodeje nezastavených nemovitostí a ke dni prohlášení
konkursu nebylo zaplaceno na jistině 5 miliónů Kč. Plnění, která žalobci získali po prohlášení konkursu, jsou plněními od správce
konkursní podstaty v rámci rozvrhového usnesení, nikoli plněními dlužníka,
který po prohlášení konkursu věřitelům ani sám plnit nemůže. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nepřisuzují žalobci ani otázce, zda
je možné úročit jimi požadovanou částku. Úrok z prodlení žádali podle
ustanovení § 369 obch. zák.
a šlo o spor z titulu ručitelského závazku
žalovaného, nikoli o incidenční spor nebo o plnění v rámci konkursního řízení. Dovolání proti usnesení ze dne 31. srpna 2005, jímž odvolací soud zrušil
rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, není přípustné
podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2007, sp. zn. 21 Cdo 1800/2006,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2008, pod číslem 11). Toto dovolání je též zjevně opožděné, když lhůta k jeho podání marně uplynula
již v roce 2005 (podle doručenky u č. l. 201 bylo uvedené usnesení dovolateli
/jeho zástupci s procesní plnou mocí/ doručeno 14. října 2008). Nejvyšší soud
proto v tomto rozsahu dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. a/ i
c/ o. s. ř. jako opožděné a objektivně nepřípustné. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro řízení o dovolání proti onomu
zrušujícímu usnesení (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první,
článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Dovolání proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak
může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy
tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam). Dovolatel - ač zastoupen advokátem - dovolání výslovně nepřipíná k žádnému z
dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. (ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. o přípustnosti dovolání s
dovolacími důvody nesprávně zaměňuje, stejně jako žalobci ve vyjádření k
dovolání). Podle obsahu je však dovolání kritikou správnosti právního posouzení
věci odvolacím soudem, jíž je vyhrazen dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř. Důvod připustit dovolání pro posouzení otázky, zda se nárok žalobců úročí i v
době po prohlášení konkursu na majetek úvěrového dlužníka, Nejvyšší soud nemá,
když dovoláním napadené rozhodnutí je potud v souladu s ustálenou judikaturou,
konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2010, sp. zn. 33 Cdo
2169/2008, uveřejněným pod číslem 77/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále též jen „R 77/2011“). V R 77/2011 (od jehož závěrů nemá důvod se odchýlit ani v této věci a na které
v podrobnostech odkazuje) Nejvyšší soud vysvětlil, že prohlášením konkursu na
majetek dlužníka nezanikají pohledávky, které jsou podle ustanovení § 33 odst. 1 ZKV vyloučeny z uspokojení v konkursu. Takové pohledávky může konkursní
věřitel i za trvání konkursu bez omezení uplatnit vůči úpadcovým ručitelům,
jakož i vůči úpadcovým spoludlužníkům a jejich ručitelům. Ze skutkových reálií
R 77/2011 přitom plyne, že na základě uvedeného závěru Nejvyšší soud zrušil
jako nesprávný rozsudek, jímž odvolací soud zamítl s odkazem na ustanovení § 33
odst. 1 písm. a/ ZKV žalobu vůči ručiteli za úpadcovy závazky v rozsahu, ve
kterém se týkala právě úroků z prodlení za dobu trvání konkursu na majetek
úpadce.
Jako nezpůsobilou (pro dovolací přezkum i pro předchozí úvahu o přípustnosti
dovolání nepoužitelnou) ponechal Nejvyšší soud stranou též tu část dovolací
argumentace, kterou dovolatel v „ostatním“ odkázal na svá „vyjádření a podaná
odvolání v této věci“. Jak Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 29. dubna
2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněném pod číslem 30/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, odkaz dovolatele na obsah podání učiněných v
předchozím průběhu řízení před soudy nižších stupňů nelze považovat za uvedení
důvodů, pro které se rozhodnutí dovolacího soudu napadá (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným pro posouzení otázky, zda
plnění poskytnuté žalobcům v průběhu konkursu správcem konkursní podstaty
úvěrového dlužníka podle rozvrhového usnesení, je plněním dlužníka. V tomto
ohledu je totiž napadené rozhodnutí v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek, pro něž
připustil dovolání - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný
dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani
nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a/ ZKV má prohlášení konkursu mimo jiné i
ten účinek, že oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce. Právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům
neúčinné. Osoba, která uzavřela s úpadcem smlouvu, může od ní odstoupit, ledaže
v době jejího uzavření věděla o prohlášení konkursu,
Dle ustanovení § 30 ZKV po právní moci usnesení o schválení konečné zprávy a
vyúčtování odměny a výdajů správce předloží správce soudu návrh na rozvrh a
upravený seznam přihlášek, v němž uvede, kolik by mělo být pro každou
pohledávku vyplaceno. Po přezkoumání věcné správnosti návrhu vydá soud
rozvrhové usnesení (odstavec 1). Rozvrhové usnesení doručí soud účastníkům s
výjimkou konkursních věřitelů, jejichž nároky již byly plně uspokojeny, a
správci a dále je vyvěsí v plném nebo ve vhodném zkráceném znění na úřední
desku soudu; proti rozvrhovému usnesení lze podat odvolání do 30 dnů ode dne,
kdy bylo vyvěšeno na úřední desce soudu (odstavec 2). Se souhlasem věřitelského
výboru může správce navrhnout, aby soud ještě před schválením konečné zprávy
povolil částečný rozvrh, jestliže to umožňuje stav zpeněžení konkursní podstaty
a je-li zřejmé, že provedení rozvrhu po konečné zprávě tím nebude ohroženo.
V
konečné zprávě i v konečném rozvrhu se uvede, v jakém rozsahu byly pohledávky
věřitelů uspokojeny splněním částečného rozvrhu (odstavec 3). Z ustanovení § 559 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen
„obč. zák.“) dále plyne, že splněním dluh zanikne (odstavec 1). Dluh musí být
splněn řádně a včas (odstavec 2). Ustanovení § 324 odst. 1 obch. zák. pak určuje, že závazek zanikne, je-li
věřiteli splněn včas a řádně. V této podobě (pro věc rozhodné) platila citovaná ustanovení zákona o konkursu
a vyrovnání, občanského zákoníku a obchodního zákoníku již v době vydání
usnesení o částečném rozvrhu (2. července 2007) a později nedoznala změn. Rozvrh (ve smyslu rozvrhu konečného) patří k závěrečným úkonům konkursního
řízení při jeho normálním průběhu. Jakmile dojde k jeho realizaci, je již možné
konkurs zrušit. Podstata rozvrhu (ve smyslu rozvrhu konečného) spočívá v tom,
že celkový výtěžek zpeněžení konkursní podstaty se rozdělí mezi konkursní
věřitele podle pravidel stanovených v § 32 ZKV. Děje se tak usnesením, které
zákon nazývá rozvrhovým usnesením; tímto usnesením se tudíž rozvrh nenařizuje,
ale provádí (srov. v literatuře např. Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. - Komentář, 3. vydání. Praha C. H. Beck 1998, str. 169 a mutatis mutandis v
judikatuře např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 2780/2000, uveřejněné pod číslem 39/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Vedle „konečného rozvrhu“ zná zákon o konkursu a vyrovnání také „částečný
rozvrh“ (srov. oba zákonné termíny, jak jsou obsaženy v § 30 odst. 3 ZKV). Oba
tyto rozvrhy se provádějí vydáním rozvrhového usnesení (srov. § 30 odst. 2,
jakož i § 31 odst. 1 ZKV). Z textu § 30 odst. 3 poslední věty ZKV pak rovněž plyne, že i splnění
částečného rozvrhu vede k uspokojení (k zániku) pohledávek těch věřitelů, kteří
se podílejí na částečném rozvrhu; k zániku pohledávek dochází (stejně jako u
konečného rozvrhu) v rozsahu poskytnutého plnění (srov. shodně např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 657/2006, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2008, pod číslem 168). Na základě účinku prohlášení konkursu uvedeného v § 14 odst. 1 písm. a/ ZKV
přecházejí dispoziční oprávnění k majetku konkursní podstaty na správce
konkursní podstaty; ten se však nestává prohlášením konkursu účastníkem hmotně-
právních vztahů, v nichž dlužník (úpadce) vystupoval (nestává se dlužníkem
namísto úpadce, ani vlastníkem úpadcova majetku); srov. k tomu shodně již bod
XXIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 52/1998“), str. 188-189 (364-365). Dovolateli lze přisvědčit v tom, že R 21/2010 užil odvolací soud na věc
nepřiléhavě. V R 21/2010 se Nejvyšší soud zabýval uznáním pohledávky správcem
konkursní podstaty podle ustanovení § 23 odst.
1 ZKV (tedy „uznáním“ pro účely
zjištění přihlášené pohledávky v konkursu) a dovodil, že toto uznání nelze
považovat za uznání závazku podle ustanovení § 323 a § 407 obch. zák., když jde
pouze a jen o plnění povinnosti, kterou správci ukládá zákon o konkursu a
vyrovnání (potud, že musí výslovně vyjádřit, zda pohledávku uznává nebo
popírá). Závěr, že plnění vyplacené konkursnímu věřiteli z výtěžku zpeněžení
majetku konkursní podstaty úpadce správcem konkursní podstaty podle rozvrhového
usnesení (usnesení o částečném rozvrhu) není (částečným) splněním závazku
(dluhu) úpadcem (úvěrovým dlužníkem), odtud neplyne a odvolací soud se mýlí,
dovodil-li opak. Ve shodě se závěry vyjádřenými ve výše citovaném R 52/1998 naopak platí, že
tím, že správce konkursní podstaty (jenž není účastníkem hmotně-právních
vztahů, v nichž dlužník /úpadce/ vystupoval) na základě dispozičního oprávnění,
jež na něj přešlo ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 písm. a/ ZKV, vyplatí
odpovídající část výtěžek zpeněžení majetku konkursní podstaty (kterýžto
výtěžek je do té doby stále úpadcovým majetkem /vyjma případů, kdy je v souladu
se zákonem zpeněžen pro účely uspokojení pohledávek úpadcových věřitelů majetek
ve vlastnictví jiných osob/) podle vykonatelného rozvrhového usnesení (usnesení
o částečném rozvrhu), přivodí v příslušném rozsahu zánik
hmotně-právního vztahu mezi dlužníkem a jeho věřitelem. Na takové plnění nelze
(ve smyslu § 559 obč. zák. pro občanskoprávní vztahy a § 324 odst. 1 obch. zák. pro obchodní závazkové vztahy) pohlížet jinak, než jako na (částečné) plnění
dluhu dlužníkem. Jinak řečeno, jednání, jímž správce konkursní podstaty jako osoba s dispozičním
oprávněním k majetku konkursní podstaty hradí dlužníkovu věřiteli částku
určenou k výplatě vykonatelným rozvrhovým usnesením (usnesením o částečném
rozvrhu), je plněním dluhu dlužníkem (úpadcem) ve smyslu ustanovení § 559 obč. zák. nebo § 324 odst. 1 obč. zák.; správce konkursní podstaty žádnou vlastní
povinnost k takové úhradě vůči věřiteli nemá. Vzhledem k tomu, že právní posouzení věci odvolacím soudem v dotčeném ohledu
není správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2011
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu