29 Cdo 4461/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v konkursní věci
dlužníka Ing L. S., zastoupeného Mgr. Ing. Martinou Soudkovou,
advokátkou, se sídlem v Plzni, Na Roudné 18, PSČ 301 00, o návrhu věřitele
JUDr. M. L., LL. M., advokáta, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3,
PSČ 120 00, jako správce konkursní podstaty úpadkyně SKYWALKER, s. r. o.,
identifikační číslo 25780590, zastoupeného JUDr. Miloslavem Boudysem,
advokátem, se sídlem v Praze 4, Budějovická 1126/9, PSČ 140 00, na prohlášení
konkursu na majetek dlužníka, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 20 K
53/2007, o dovolání navrhujícího věřitele proti usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 1. srpna 2008, č. j. 1 Ko 132/2008-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Dovolatel je povinen zaplatit dlužníkovi na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení, k rukám zástupkyně dlužníka.
Usnesením ze dne 3. dubna 2008, č. j. 20 K 53/2007-61, zamítl Krajský soud v
Plzni (dále též jen „konkursní soud“) návrh věřitele JUDr. M. L., LL. M., jako
správce konkursní podstaty úpadkyně SKYWALKER, s. r. o. na prohlášení konkursu
na majetek dlužníka Ing L. S. (bod I. výroku), dále zprostil funkce předběžného
správce Mgr. P. H. a rozhodl o jeho odměně a náhradě hotových výdajů „z
rozpočtu České republiky prostřednictvím Krajského soudu v Plzni“ (bod II.
výroku) a o nákladech řízení (bod III. výroku).
K odvolání navrhujícího věřitele Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným
usnesením změnil usnesení konkursního soudu v bodě II. výroku (jen) tak, že
odměnu a náhradu hotových výdajů (celkem 12.637,80 Kč) je povinen předběžnému
správci zaplatit navrhující věřitel, jinak je potvrdil (první výrok) a rozhodl
o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud (ve shodě s konkursním soudem) uzavřel, že navrhující věřitel
nedoložil ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu
a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku a
je tak osobou oprávněnou podat návrh na prohlášení konkursu na majetek
dlužníka.
Proti usnesení odvolacího soudu a to „proti všem výrokům“ podal navrhující
věřitel dovolání, jež má za přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/,
odst. 2 a § 237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňuje
existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a
požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti druhému výroku napadeného
usnesení (o nákladech odvolacího řízení) a proti té části prvního výroku,
kterou odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu v bodě II. výroku o
zproštění výkonu funkce předběžného správce a v bodě III. výroku o nákladech
řízení před konkursním soudem, je „objektivně“ nepřípustné (srov. pro náklady
řízení usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek a pro výrok o předběžném správci usnesení Nejvyššího
soudu uveřejněné pod číslem 52/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Potud je proto Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218
písm. c/ o. s. ř. V části, v níž dovolání směřuje proti výroku usnesení, jímž odvolací soud
potvrdil usnesení konkursního soudu o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu
na majetek dlužníka (tedy co do věci samé), může být přípustné jen podle
ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1
písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán obsahem
dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel však - oproti svému mínění -
Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
nepředkládá. Otázkou rozsahu dokazování v konkursním řízení se Nejvyšší soud zabýval již ve
stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června
1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (srov. jeho bod VIII.). Tam vysvětlil, že věřitel
může návrh na prohlášení konkursu podat i pro splatnou pohledávku, o níž dosud
nebylo příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto, což ale neznamená, že je-li
takový návrh podán, nahrazuje konkursní řízení nalézací řízení o takové
pohledávce před orgánem povolaným o pohledávce rozhodnout. Povaha řízení o
návrhu na prohlášení konkursu nevylučuje, aby soud o skutečnostech, jež jsou
mezi účastníky sporné, prováděl dokazování, není však povinností konkursního
soudu provádět dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (navrhovatele
konkursu) skutečně existuje.
V usnesení uveřejněném pod číslem 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyšší soud dále vysvětlil, že typovým důvodem zamítnutí
věřitelského návrhu na prohlášení konkursu je skutečnost, že v
konkursním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti (týkající se pohledávky,
kterou je navrhující věřitel povinen dle § 4 odst. 2 ZKV doložit) nebude možné
osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností)
opodstatněných důkazních návrhů výslechem účastníků, výslechem svědků,
znaleckými posudky, ohledáním apod. (srov. i § 125 o. s. ř.), by konkursní soud
nahrazoval (v případech, v nichž tvrzená pohledávka navrhujícího věřitele
nebo pohledávka „známého“ věřitele, kterou má být doložen dlužníkův úpadek,
není pohledávkou pravomocně přiznanou rozhodnutím příslušného orgánu nebo
alespoň pohledávkou vykonatelnou), sporné řízení. S odvoláním na bod VIII. stanoviska tamtéž dodal, že důvodem k zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu
tu totiž je (musí být) právě skutečnost, že takové „dokazování“ odporuje účelu
konkursního řízení. Jak je zřejmé z obsahu spisu, soudy nižších stupňů v intencích výše uvedených
závěrů při posuzování aktivní věcné legitimace navrhujícího věřitele k podání
návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka postupovaly. Zásadně právně významným pak napadené rozhodnutí nečiní ani posouzení
splatnosti pohledávky, o níž dovolatel opíral svou aktivní věcnou legitimaci k
podání návrhu na prohlášení konkursu. Na řešení této otázky totiž odvolací soud
své rozhodnutí nezaložil, maje pohledávku navrhujícího věřiteli nikoli za
nesplatnou, ale za nedoloženou (spornou).
Přitom právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že odpůrčí nárok
podle ustanovení § 16 ZKV má (musí) být i v konkursu uplatněn odpůrčí žalobou a
že jej nelze prosadit (na rozdíl od neúčinnosti ze zákona) prostřednictvím
soupisu majetku konkursní podstaty, také odpovídá ustálené judikatuře
Nejvyššího soudu (srov. ke způsobu uplatnění odpůrčího nároku podle § 16 ZKV
např. rozsudek uveřejněný pod číslem 114/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, k povaze a účinkům soupisu majetku konkursní podstaty pak např.
rozsudek uveřejněný pod číslem 110/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Představu, že soupis pohledávky úpadce za jeho dlužníkem do konkursní podstaty
úpadce sám o sobě osvědčuje existenci takové pohledávky (její pravost,
opodstatněnost) odmítl Nejvyšší soud jako zjevně nepřiléhavou např. již v
důvodech usnesení ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 734/2006, jež je
veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu. Tam uzavřel, že
(úpadcův) dlužník má možnost uplatnit (stejně, jako kdyby konkursu vůbec
nebylo) argumenty proti závěru, že ten, kdo se po něm domáhá splnění dluhu,
věřitelem není, jako obranu ve sporu o zaplacení (sepsané) pohledávky.
Důvod připustit dovolání proti označenému výroku proto Nejvyšší soud neměl.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného
usnesení, kterou odvolací soud změnil usnesení konkursního soudu tak, že odměnu
a náhradu hotových výdajů je povinen předběžnému správci zaplatit navrhující
věřitel, je dovolání přípustné podle § 238a odst. 1 písm. a/, odst. 2 o. s. ř.
ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (srov. shodně např. důvody
usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 103/2007 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud nicméně dovolání i v této části odmítl
podle § 243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Dovoláním nebyl odklizen výrok, jímž odvolací soud potvrdil usnesení
konkursního soudu o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka
(proto, že navrhující věřitel neosvědčil svou splatnou pohledávku vůči
dlužníku) - z výše popsaných příčin bylo dovolání potud odmítnuto. Z takto
ustaveného procesního rámce pak závěr, že vzniklé náklady konkursu jdou k tíži
navrhovatele konkursu, logicky vyplývá. V tomto ohledu lze poukázat i na
ustanovení § 9b odst. 2 ZKV, z nějž se jednoznačně podává, že kdyby dovolatel
složil zálohu na náklady konkursu, byla by konkursní odměna a náhrada hotových
výdajů předběžného správce (jenž byl do funkce ustaven k dovolatelově návrhu)
při zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka zúčtována na
vrub této zálohy a tedy také k tíži dovolatele.
Výši nákladů konkursu dovolatel v odvolání nezpochybňoval a věcné prověření
námitky, kterou se odvolací soud nezabýval, protože ji pozdější dovolatel v
odvolacím řízení neuplatnil, na místě není (srov. i § 241a odst. 4 o. s. ř.).
Na tom, že se jeví zbytečným dovolání v této části přezkoumávat věcně, ničeho
nemění ani skutečnost, že odvolací soud konkursní odměnu a hotové výdaje
předběžného správce, jež jsou náklady konkursu, nesprávně zaměnil s náklady
konkursního řízení (ve smyslu § 137 a násl. o. s. ř.); srov. k tomu v
podrobnostech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29
Cdo 65/2007, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst.
5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání
navrhujícího věřitele bylo odmítnuto, přičemž dlužníkovi vzniklo právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají
z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací
řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“).
Sazba odměny za dovolací řízení o návrhu na prohlášení konkursu se pak určuje
podle § 8 vyhlášky, ve spojení s § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky,
částkou 4.500,- Kč. Takto určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o
50 %, tj. na částku 2.250.- Kč, jelikož advokátka dlužníka učinila v dovolacím
řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou
hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, ve výši 300,- Kč a s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty
(srov. § 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 510,- Kč tak činí částka přiznaná
dlužníkovi k tíži dovolatele 3.060,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu a zákona o konkursu a vyrovnání (do
31. prosince 2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1 a § 434 zákona č.
182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 31. března 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu