29 Cdo 4468/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Marka Doležala v
právní věci žalobce R. K., zastoupeného Mgr. Pavlem Pěnkavou, advokátem, se
sídlem v Ostravě, Místecká 329/258, PSČ 720 00, proti žalovanému Z. S.,
zastoupenému JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Riegrova
376/12, PSČ 779 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 795/2012, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. června 2014, č. j. 4 Cmo
95/2014-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 13.455,20 Kč, do tří od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho
zástupce.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 19. června 2014,
č. j. 4 Cmo 95/2014-99, potvrdil rozsudek ze dne 27. září 2013, č. j. 3 Cm
795/2012-55, jímž Krajský soud v Ostravě ponechal v platnosti směnečný platební
rozkaz ze dne 13. února 2013, č. j. 3 Cm 795/2012-13, v rozsahu, ve kterém
uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 626.700,- Kč s 6% úrokem od 31.
prosince 2010 do zaplacení a směnečnou odměnu 2.089,- Kč, zrušil označený
směnečný platební rozkaz ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o povinnosti
žalovaného zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 85.260,80 Kč (první výrok) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 175 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – uzavřel, že žalovaný neunesl důkazní
břemeno ohledně kauzálních námitek, na nichž založil obranu proti směnečnému
platebnímu rozkazu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 o. s. ř., namítaje, že odvolací soud se odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a to rozsudku sp. zn. 29 Cdo
2270/2007 (jde o rozsudek ze dne 31. března 2009, uveřejněný pod číslem 3/2010
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 3/2010“). Dovolatel zdůraznil, že odvolací soud skutková zjištění, jejichž správnost není
zpochybněna, nesprávně právně posoudil, když uzavřel, že žalovaný námitku o
konkrétní kauze směnky neprokázal. V této souvislosti akcentoval, že směnka, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto
směnečným platebním rozkazem, zajišťovala konkrétní závazek vůči žalobci,
přičemž tento závazek ke dni 27. července 2012 bez jakýchkoli pochybností
zanikl. Dále namítl, že „žalobce nikdy nepředložil originál formálně platné směnky,
když (doplněné) datum vystavení směnky se nachází pod jeho podpisem a směnka je
tak neplatná. Konečně poukázal na pochybení soudů nižších stupňů, jde-li o výši soudního
poplatku vyměřeného žalobci. Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání odmítl. Dovolání žalovaného, které může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl. Učinil tak proto, že dovolatel polemizuje se správností rozhodnutí odvolacího
soudu za použití argumentů, jimiž zpochybňuje správnost hodnocení důkazů soudy
nižších stupňů. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne
17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod
číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost
hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů
provedl, a to jen prostřednictvím „skutkového“ dovolacího důvodu podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012),
který od 1. ledna 2013 (způsobilým) dovolacím důvodem není. Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z hlediska výhrady ohledně
neplatnosti sporné směnky (respektive nepředložení originálu formálně platné
směnky), která nebyla obsažena ve včasných námitkách proti směnečnému
platebnímu rozkazu (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
24. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3578/2007, jakož i důvody usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 22. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1799/2006 a ze dne 25. února 2009,
sp. zn. 29 Cdo 2936/2008). Poukaz na závěry formulované v R 3/2010 je v poměrech dané věci nepřípadný již
proto, že v označeném rozhodnutí byla řešena právní otázka určitosti a
projednatelnosti námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu (tj. otázka
výkladu ustanovení § 175 o. s.
ř.) a nikoli otázka, zda žalovaný unesl důkazní
břemeno ohledně uplatněných kauzálních námitek. Konečně Nejvyšší soud dodává, že z hlediska posouzení přípustnosti dovolání
podle ustanovení § 237 o. s. ř. je irelevantní výtka dovolatele co do nesprávně
vyměřeného soudního poplatku, nehledě na to, že podle obsahu spisu žalobce
soudní poplatek v dovolatelem tvrzené (správné) výši skutečně zaplatil. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto
a žalovanému tak vznikla povinnost hradit žalobci účelně vynaložené náklady
dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení
advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 28. listopadu 2014), která podle § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty
628.789,- Kč) částku 10.820,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových
výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21%
daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 2.335,20 Kč. Celkem
činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení 13.455,20 Kč. Mimosmluvní odměnu za úkon právní služby ? doplnění vyjádření k dovolání (ze
dne 28. ledna 2015) Nejvyšší soud za účelně vynaložený náklad nepovažuje, když
žalovanému nic nebránilo, aby se i k této dovolací námitce vyjádřil již v
podání ze dne 28. listopadu 2014. K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem
73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.