Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně ddoM s. r. o., se sídlem v Praze 2, Lužická 4/1033, PSČ 120 00,
identifikační číslo osoby 27440648, zastoupené Mgr. Danou Burdovou, advokátkou,
se sídlem v Praze 1, Hybernská 24, PSČ 110 00, proti žalovanému JUDr. E. J.,
advokátu, jako insolvenčnímu správci dlužnice ČESKÁ MEDIA AMERCOM, s. r. o.,
identifikační číslo osoby 25787896, zastoupenému JUDr. Janem Jiříčkem,
advokátem, se sídlem v Praze 8, Legionářů 947/2b, PSČ 182 00, o vyloučení
nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty dlužnice, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 189 Cm 1/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 16. září 2010, č. j. 10 Cmo 78/2010-88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 3.060,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení,
k rukám jeho zástupce.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 25. února 2010, č. j. 189 Cm 1/2009-67, kterým Městský soud v Praze zamítl žalobu,
jíž se žalobkyně domáhala vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí (dále
jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetkové podstaty dlužnice. Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a navrhujíc, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a
věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může
být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci
předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že
dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka přitom Nejvyššímu
soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá. Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož – za situace, kdy v
době uzavření kupní smlouvy (29. května 2006) mezi dlužnicí a žalobkyní byl P. A. W. jednatelem prodávající dlužnice a zároveň jednatelem a (většinovým)
společníkem kupující žalobkyně – byl prodej sporných nemovitostí transakcí
podléhající omezením dle § 196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“), neboť společnost s ručením omezeným úplatně
převáděla majetek hodnotou přesahující jednu desetinu svého základního kapitálu
na osobou blízkou svému jednateli, napadené rozhodnutí zásadně právně významným
nečiní. Je tomu tak proto, že závěr, podle něhož fyzické osoby, které činí (mohou
činit) jménem právnické osoby právní úkony, jsou – i z hlediska ustanovení §
196a obch. zák. – osobami blízkými této právnické osobě, Nejvyšší soud
formuloval a odůvodnil v rozsudku ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo
4822/2008, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2010, pod
číslem 136, a přihlásil se k němu např. v rozsudcích ze dne 31. března 2011,
sp. zn. 29 Cdo 5189/2008, či ze dne 28. června 2011, sp. zn. 21 Cdo 4124/2010,
veřejnosti dostupných na jeho webových stránkách. Odvolací soud tedy tuto
otázku posoudil v souladu s ustálenou judikaturou. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá ani posouzení otázky, zda
prodej sporných nemovitostí byl učiněn v rámci běžného obchodního styku
dlužnice se žalobkyní. Tvrzení, že předmětem podnikání žalobkyně je (mimo jiné)
realitní činnost, jímž dovolatelka v tomto směru argumentuje, totiž ničeho
nevypovídá o tom, zda – z pohledu prodávající dlužnice – šlo o zcizení majetku
v rámci jejího běžného obchodního styku, či nikoli. Důvod připustit dovolání podle § 237 odst.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto,
čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího
řízení. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom
stupni (dovolací řízení), jež podle ustanovení § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1,
§ 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února
2012, činí 2.250,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši
300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §
13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. S připočtením náhrady za 20 % daň z přidané
hodnoty ve výši 510,- Kč tak Nejvyšší soud přiznal žalovanému k tíži žalobkyně
částku 3.060,- Kč.
Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval s vědomím faktu, že Ústavní soud
nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §
237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 11. dubna 2012
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu