NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Cdo 4506/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci
navrhovatelů a/ J. K., zastoupené Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou, se sídlem
v Brně, Příkop 4, PSČ 602 00, a b/ J. J., za účasti Bytového družstva Vodova
41, se sídlem v Brně, Vodova 41, PSČ 612 00, identifikační číslo osoby
26310562, zastoupeného Mgr. Robertem Follem, advokátem, se sídlem v Brně,
Šumavská 31, PSČ 602 00, o neplatnost usnesení členské schůze družstva, vedené
u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 9 Cm 46/2003, o dovolání navrhovatelky a/
proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. března 2011, č. j. 8 Cmo
58/2008-386, takto:
I. Dovolání proti druhému výroku usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8.
března 2011, č. j. 8 Cmo 58/2008-386, se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu (co do prvního výroku a závislého třetího výroku o
nákladech řízení) se usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. března
2011, č. j. 8 Cmo 58/2008-386, ruší a potud se
věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 24. září 2007, č. j. 9 Cm 46/2003-187, zamítl Krajský soud v
Brně návrh na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze Bytového družstva
Vodova 41 (dále jen „družstvo“) konané dne 10. dubna 2003, kterým bylo
rozhodnuto o „způsobu výběru člena a dalším členském vkladu k bytu č. 2 nájemce
paní S. a bytu č. 7 nájemce pana Špičky“ (výrok I.), prohlásil za neplatné
usnesení členské schůze družstva konané dne 8. dubna 2004, kterým bylo k
odvolání L. Š. potvrzeno rozhodnutí představenstva ze dne 10. listopadu 2003 o
jejím vyloučení z družstva (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení (výrok III.)
a o prominutí pořádkové pokuty (výrok IV.).
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci k odvolání navrhovatelky
a/ a družstva zrušil výrok II. usnesení soudu prvního stupně a řízení v tomto
rozsahu zastavil (první výrok). Z důvodu zpětvzetí odvolání pak zastavil
odvolací řízení v rozsahu, v němž byly napadeny výroky I. a III. usnesení soudu
prvního stupně (druhý výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí
výrok).
Jde přitom o druhé rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci, neboť
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. července 2008, č. j. 8 Cmo
58/2008-275, kterým odvolací soud zrušil výroky I., II. a III. usnesení soudu
prvního stupně a řízení v tomto rozsahu zastavil z důvodu nedostatku podmínek
řízení spočívajícího v tom, že právo domáhat se určení neplatnosti usnesení
členské schůze je právem osobní povahy, jež po smrti člena družstva nepřechází
na jeho dědice, bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010,
sp. zn. 29 Cdo 1158/2009. Nejvyšší soud současně zavázal odvolací soud právním
názorem, podle něhož jde o právo, které smrtí člena družstva přechází na jeho
dědice, kteří jej nabývají v tom „stavu“, v jakém se „nacházelo“ ke dni smrti
zůstavitele, tedy vstupují do již zahájených řízení na jeho místo.
Odvolací soud uzavřel, že meritornímu projednání otázky platnosti rozhodnutí o
vyloučení L. Š. z družstva brání neodstranitelný nedostatek podmínek řízení
spočívající v tom, že návrh na určení neplatnosti usnesení o vyloučení L. Š.
(právní předchůdkyně navrhovatelů) z družstva podala J. K. jako její obecná
zmocněnkyně, avšak plná moc ze dne 17. října 2002, kterou své zmocnění k podání
předmětného návrhu prokazovala, není procesní plnou mocí, která by ji k tomuto
úkonu opravňovala. Smrtí L. Š. se pak tento (jinak odstranitelný) nedostatek
podmínek řízení stal neodstranitelným.
Navrhovatelka a/ napadla první a druhý výrok rozhodnutí odvolacího soudu
dovoláním, jehož přípustnost se opírá o ustanovení § 239 odst. 1 písm. a/
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
ohlašujíc uplatnění dovolacích důvodů dle § 241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o.
s. ř. a navrhujíc, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a věc vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání proti druhému výroku napadeného usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
pro zpětvzetí odvolání zastaveno odvolací řízení v rozsahu, ve kterém byly
napadeny výroky I. a III. usnesení odvolacího soudu, je objektivně nepřípustné,
neboť napadený výrok nelze podřadit žádnému z ustanovení vymezujících
přípustnost dovolání uvedených v ustanovení § 237 až 239 o. s. ř. Nejvyšší soud
proto dovolání v odpovídajícím rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218
písm. c/ o. s. ř. odmítl jako objektivně nepřípustné. Nad rámec odůvodnění lze dodat, že námitka, podle níž zástupkyně navrhovatelky
a/ JUDr. Margit Beranová vzala odvolání v uvedeném rozsahu zpět proti vůli
zastoupené, zjevně obstát nemůže, neboť každý procesní úkon je nutno posuzovat
z objektivního hlediska, to jest podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli
podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího
je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem
projevil a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost
žádného vlivu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné pod číslem 11/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 11/2006“/ a usnesení velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. března
2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněné pod číslem 72/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, které z R 11/2006 argumentačně vychází). Dovolání proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu je přípustné podle §
239 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné. Dovolatelkou zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož za L. Š. podala
návrh na určení neplatnosti usnesení členské schůze o jejím vyloučení z
družstva dovolatelka jako její (tvrzená) obecná zmocněnkyně, se podává přímo z
návrhu na zahájení řízení ze dne 2. července 2004 (doloženého plnou mocí ze dne
17. října 2002). Nadto navrhovatelka skutečnost, že L. Š. v řízení zastupovala na základě
zmocnění vymezeného plnou mocí ze dne 17. října 2002, v průběhu řízení dříve
nijak nezpochybňovala, přestože družstvo na to, že uvedená plná moc dovolatelku
k zastupování v řízení před soudem neopravňuje, poukazovalo od počátku řízení. Z jejích vyjádření je naopak zjevné, že sama sebe za zástupkyni L. Š. považovala, přičemž své zástupčí oprávnění odvozovala právě od plné moci
udělené jí 17. října 2002 (srov. např. doplnění odvolání na č. l. 239 spisu). Odvolacímu soudu je možné přisvědčit i potud, že plná moc udělená dovolatelce
L. Š. není - podle svého obsahu - plnou mocí k zastupování v řízení před soudem
(procesní plnou mocí ve smyslu § 28 odst. 1 o. s. ř.). Řízení v projednávané
věci proto od počátku vskutku trpělo nedostatkem průkazu plné moci. I případně
udělená plná moc ovšem smrtí L. Š. zanikla (§ 28 odst. 5 o. s. ř.)
Nicméně závěr odvolacího soudu, podle něhož řízení trpí (subjektivně)
neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení, neboť nedostatek zmocnění
dovolatelky nelze po smrti L. Š. odstranit, je přesto - v poměrech
projednávané věci - nesprávný.
Je tomu tak proto, že řízení se na místě L. Š. nadále účastní její právní
(procesní) nástupci. Jak Nejvyšší soud dovodil již ve svém prvním rozhodnutí v
této věci, právo domáhat se určení neplatnosti usnesení členské schůze smrtí
člena družstva přechází na jeho dědice, kteří vstupují do již zahájeného řízení
na jeho místo. V projednávané věci soud prvního stupně rozhodl o vstupu
dovolatelky a Jaroslava Janků do řízení na místo původní navrhovatelky L. Š. již usnesením ze dne 19. září 2005, č. j. 9 Cm 46/2003-28, které nabylo právní
moci dne 25. října 2005. Nedostatek průkazu zastoupení L. Š. lze za této situace odstranit tím, že její
právní (procesní) nástupci výslovně soudu potvrdí, že jmenovaná vskutku
zmocnila tehdejší „nedoloženou“ zástupkyni k zastupování v řízení v rozsahu
vymezeném jako v procesní plné moci. K tomu soud mohl - a ve smyslu § 104 odst. 2 o. s. ř. i měl - procesní nástupce původní navrhovatelky vyzvat. Nedostatek průkazu zastoupení účastníka řízení (jenž se navenek může projevit i
tím, že zastoupený nevystavil zástupci procesní plnou moc vůbec, nebo tím, že
jej vybavil - jako v projednávané věci - plnou mocí, která neodpovídá
požadavkům zákona) může totiž dodatečně zhojit nejen účastník, jehož zastoupení
bylo takto zpochybněno, nýbrž i právní (procesní) nástupce takového účastníka z
titulu universální sukcese (zde mimo jiné dovolatelka jako dědička původní
navrhovatelky). Závěr odvolacího soudu, podle něhož nedostatek průkazu plné moci nebylo v
řízení možné odstranit, proto nemůže obstát.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky nedostatku podmínky řízení,
na kterém napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud v
odpovídajícím rozsahu - co do prvního výroku a závislého třetího výroku o
nákladech řízení - usnesení odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud mimo jiné zjistí, který z dědiců nabyl
členský podíl L. Š. v družstvu (viz vyjádření navrhovatele b/ z č. l. 371
spisu), a znovu posoudí okruh účastníků řízení.
V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. prosince 2012
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu