29 Cdo 4539/2018-188
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyně JUDr. Kateřiny Martínkové, se sídlem v Ostravě, Sokolská 22, PSČ 702
00, jako insolvenční správkyně dlužníka UNIBON - spořitelní a úvěrní družstvo
„v likvidaci“, identifikační číslo osoby 25 05 38 92, zastoupené Mgr.
Ladislavem Popkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, PSČ
702 00, proti žalovaným 1) TOTOMI GROUP s. r. o., se sídlem v Ostravě, V Zátiší
810/1, PSČ 709 00, identifikační číslo osoby 25 86 52 42, a 2) H. J. G.,
narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem, se
sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, PSČ 702 00, o zaplacení částky 6.902.795,- Kč
s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3
Cm 20/2015, o dovolání druhého žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 18. prosince 2017, č. j. 7 Cmo 231/2017-127, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě směnečným platebním rozkazem ze dne 3. března 2015, č.
j. 3 Cm 20/2015-13, uložil žalovaným (1/ TOTOMI GROUP s. r. o. a 2/ H. J. G.),
aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni (JUDr. Kateřině Martínkové, jako
insolvenční správkyni dlužníka UNIBON - spořitelní a úvěrní družstvo „v
likvidaci“) částku 6.902.795,- Kč s 6% úrokem od 8. dubna 2014 do zaplacení,
směnečnou odměnu 23.009,32 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 87.894,40 Kč,
nebo, aby podali proti směnečnému platebnímu rozkazu do patnácti dnů ode dne
jeho doručení u podepsaného soudu námitky.
Proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu podal druhý žalovaný (podáním
učiněným na poště v Českém Těšíně dne 17. února 2016) námitky (č. l. 45).
Usnesením ze dne 2. března 2017, č. j. 3 Cm 20/2015-75, Krajský soud v Ostravě
odmítl námitky druhého žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu jako
opožděné, když směnečný platební rozkaz byl žalovanému doručen do vlastních
rukou dne 29. ledna 2016 a lhůta k podání námitek druhému žalovanému marně
uplynula dnem 15. února 2016.
Proti tomuto usnesení podal druhý žalovaný odvolání a současně požádal o
prominutí zmeškání lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Přitom mimo jiné uvedl, že překážka, která mu bránila v podání námitek, odpadla
„již v den propuštění z nemocnice, tj. dne 16. února 2016“; z objektivních
důvodů tak nemohl námitky odeslat dříve než dne 17. února 2016. Dále doplnil,
že „teprve v okamžiku doručení napadeného usnesení zjistil, že námitky měl
podat opožděně“. Usnesením ze dne 24. srpna 2017, č. j. 3 Cm 20/2015-118, Krajský soud v Ostravě
neprominul druhému žalovanému zmeškání lhůty k podání námitek proti směnečnému
platebnímu rozkazu. Vrchní soud v Olomouci k odvolání druhého žalovaného
usnesením ze dne 18. prosince 2018, č. j. 7 Cmo 231/2017-127, potvrdil usnesení
soudu prvního stupně. Odvolací soud – cituje ustanovení § 58 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – uvedl, že prominutí zmeškání
lhůty je institutem umožňujícím účastníku řízení, který zmeškal zákonnou lhůtu,
a tudíž byl vyloučen z úkonu, který mu přísluší, odvrátit nepříznivé procesní
následky, jež ho v takovém případě stíhají. Přitom jedním z předpokladů pro
zdárné dovolání se tohoto institutu je, že návrh na prominutí zmeškání lhůty
byl podán do 15 dnů po odpadnutí překážky a že s ním byl spojen zmeškaný úkon. V projednávané věci překážka, která bránila druhému žalovanému podat námitky
proti směnečnému platebnímu rozkazu v zákonem stanovené lhůtě, tj. zdravotní
indispozice v době od 10. února 2016 do 16. února 2016, odpadla dne 17. února
2016, tudíž poslední den, kdy druhý žalovaný mohl podat návrh na prominutí
zmeškání lhůty, připadl na 2. března 2016. Jelikož druhý žalovaný podal návrh
na prominutí zmeškání lhůty až 24. března 2017, soud prvního stupně správně
takovému návrhu nevyhověl. Konečně odvolací soud doplnil [ve vztahu k námitce druhého žalovaného ohledně
nesplnění poučovací povinnosti (§ 5 o. s. ř.) o tom, že může požádat o
prominutí zmeškání lhůty a o předpokladech, za nichž tak může učinit], že
vzájemný vztah úpravy v § 5 o. s. ř. a úpravy poučovací povinnosti v
jednotlivých dalších ustanoveních občanského soudního řádu je vztahem principu
a jeho konkrétního promítnutí. Ze žádného ustanovení občanského soudního řádu
pak nevyplývá, že by v případě, kdy jsou zjevně podány opožděně námitky proti
směnečnému platebnímu rozkazu, které neobsahují návrh na prominutí zmeškání
lhůty ve smyslu § 58 odst. 1 o. s. ř., měl soud povinnost vyzvat účastníka
řízení k podání takového návrhu. Proti usnesení odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, které má za
přípustné k řešení otázky procesního práva, která dosud (podle jeho názoru)
nebyla Nejvyšším soudem zodpovězena, týkající se výkladu ustanovení § 5 o. s. ř. „ve vztahu k poučení cizince nezastoupeného advokátem o lhůtě, v níž lze
podat žádost o prominutí zmeškání lhůty“. Dovolatel zdůrazňuje, že je „polským občanem žijícím v Polsku a nehovořícím
česky“.
V době vydání směnečného platebního rozkazu nebyl zastoupen advokátem a
neměl možnost se „operativně“ seznámit s právními předpisy České republiky;
přesto „pochopil“, že námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu je nutno
podat do 15 dnů od jeho doručení. S poukazem na důvod, pro který zmeškal lhůtu
k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, dodává, že neměl možnost
zjistit, za jakých podmínek je možné prominutí zmeškání lhůty (tj. nevěděl o
podmínkách určených ustanovením § 58 o. s. ř.). „Za situace, kdy z žádného rozhodnutí, ani z žádné jiné listiny, kterou ve věci
obdržel, nemohl zjistit, že ani objektivní překážka včasného podání námitek
spočívající v akutní zdravotní indispozici nebude brána jako omluvitelná, pokud
nebude ve lhůtě 15 dnů po jejím odpadnutí podána formální žádost o prominutí
zmeškání lhůty, nemůže mu být přičítáno k tíži, že návrh na prominutí zmeškání
lhůty nepodal včas. Tím spíše, že procesní právo stojí na zásadě včasného
poučení o procesních právech a povinnostech účastníka řízení, zejména tehdy,
kdy bez konkrétního a podrobného poučení hrozí účastníku řízení újma na právech“
Dále dovolatel „konstatuje, že povinnost zaplatit částku 6.902.795,- Kč s
příslušenstvím je pro něj „likvidační“; současně „z opatrnosti“ předkládá
doklad o zdravotní indispozici v XY, trvající od 10. do 16. února 2016. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání druhého žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §
237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na závěru, podle
něhož je poučovací povinnost v občanském soudním řádu koncipována tak, aby bylo
vždy bez pochybností zřejmé, kdy a o čem mají být účastníci poučeni. Vzájemný
vztah úpravy v ustanovení § 5 o. s. ř. a úpravy poučovací povinnosti v
jednotlivých ustanoveních občanského soudního řádu je vztahem principu a jeho
konkrétního promítnutí. Jakého poučení se účastníkům má dostat v konkrétní
procesní situaci, nestanoví § 5 o. s. ř., ale jednotlivá (další) ustanovení
občanského soudního řádu [srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 2963/2012, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
č. 1, ročník 2015, pod číslem 8 (ústavní stížnost proti posledně označenému
rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 15. prosince 2015, sp. zn. IV. ÚS 2611/14), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 6/2014, uveřejněné pod číslem 51/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek]. Jinými slovy, soudy nižších stupně neměly (ani v poměrech dané věci) povinnost
poučit druhého žalovaného o podmínkách, za kterých lze prominout zmeškání lhůty
k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. K tomu viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 26 Cdo 1910/99,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č.
6, ročník 2000, pod číslem 65, k
jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 26. října
2016, sp. zn. 29 Cdo 4866/2015. Skutečnost, že druhý žalovaný je občanem Polské republiky, je v tomto směru
nevýznamná. K dovolacímu tvrzení, podle něhož druhý žalovaný „nehovoří“ česky
(a přesto ze směnečného platebního rozkazu „pochopil“, v jaké lhůtě má podat
námitky), Nejvyšší soud připomíná, že žaloba, směnečný platební rozkaz i „opis“
směnky byly žalovanému doručovány v překladu do jazyka polského (č. l. 24 až
37), přičemž druhý žalovaný podal námitky v češtině (viz č. l. 45). K tomu, že soud při rozhodování o žádosti o prominutí zmeškání lhůty zkoumá
(jen) to, zda účastník (nebo jeho zástupce) zmeškal lhůtu z omluvitelného
důvodu a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší, a zda návrh na
prominutí lhůty podal (nejpozději) do patnácti dnů po odpadnutí překážky (a
spojil s ním i zmeškaný úkon), srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněné pod číslem 63/2016 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, a v judikatuře Ústavního soudu např. usnesení
ze dne 5. prosince 2001, sp. zn. I. ÚS 396/01, a ze dne 9. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3118/18. Přitom závěry, podle nichž byl směnečný platební rozkaz druhému žalovanému
(řádně) doručen dne 29. ledna 2016, druhý žalovaný podal námitky proti
směnečnému platebnímu rozkazu opožděně (dne 17. února 2016) a požádal o
prominutí zmeškání lhůty k jejich podání až po uplynutí lhůty určené
ustanovením § 58 o.s. ř., nebyly dovolatelem zpochybněny. Jelikož řízení ve věci mezi žalobkyní a druhým žalovaným již bylo skončeno,
když Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. července 2018,
č. j. 7 Cmo 137/2018-163, potvrdil usnesení ze dne 2. března 2017, č. j. 3 Cm
20/2015-75, jímž Krajský soud v Ostravě odmítl jako opožděné námitky druhého
žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu, Nejvyšší soud rozhodl rovněž o
náhradě nákladů dovolacího řízení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 7. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu