ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobkyně Mgr. Bohdany Šocové, se sídlem v Olomouci, Kateřinská 107/5, PSČ 779
00, jako insolvenční správkyně dlužníka J. T., proti žalovanému České republice
– Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6 – Hradčanech, Tychonova 1, PSČ 160
00, identifikační číslo osoby 60162694, o zaplacení částky 148 342 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 132/2012,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května
2015, č. j. 53 Co 30/2015-108, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 26. října 2010, č. j. KSOS 38 INS 4519/2010-A-19, Krajský
soud v Ostravě zjistil úpadek dlužníka J. T., prohlásil konkurs na jeho majetek
a insolvenčním správcem ustanovil žalobkyni. Rozhodnutí bylo zveřejněno v
insolvenčním rejstříku dne 26. října 2010.
2/ Žalovaný vyplatil dlužníku v období od listopadu 2010 do dubna 2012 na
starobním důchodu částku 317 896 Kč. Nepostižitelná částka z vyplaceného
důchodu činila 169 554 Kč.
3/ Žalobkyně vyzvala žalovaného, aby zaplatil částku 148 342 Kč (rozdíl mezi
vyplaceným starobním důchodem a nepostižitelnou částkou) do majetkové podstaty,
žalovaný však ničeho neuhradil.
Na tomto základě soud prvního stupně – vycházeje z § 207 odst. 2, § 102 a § 139
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)
– uzavřel, že od nástupu účinků prohlášení konkursu (zveřejněním usnesení o
prohlášení konkursu dne 26. října 2010) byl žalovaný povinen vyplácet starobní
důchod po odečtení nezabavitelné částky do majetkové podstaty dlužníka k rukám
insolvenční správkyně (žalobkyně).
K námitce žalovaného, že nebyl insolvenčním soudem informován o prohlášení
konkursu, soud prvního stupně uvedl, že povinnost platit důchod do majetkové
podstaty vznikla ze zákona. Případné nesplnění povinnosti informovat žalovaného
může jít toliko k tíži státu a nemůže se dotýkat oprávnění žalobkyně.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Doplnil, že
žalovaný se vyplacením vymáhané částky dlužníkovi nezbavil povinnosti zaplatit
tuto částku do majetkové podstaty dlužníka. Uvedl, že žádný právní předpis
nezakládá povinnost insolvenčního soudu informovat žalovaného o zahájení
insolvenčního řízení a o rozhodnutí o úpadku dlužníka, přičemž „tento
nedostatek nelze kvalifikovat ani jako porušení dobrých mravů“. Naopak byl to
žalovaný, který neplnil svou zákonnou povinnost, o níž se mohl při náležité
péči dozvědět z uveřejněného rozhodnutí insolvenčního soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné
podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o.
s. ř.“), pro řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování
dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, uplatňuje dovolací důvod spočívající v
nesprávném právním posouzení „rozhodných skutečností“ a navrhuje, aby Nejvyšší
soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne.
Dovolatel s odkazem na § 102 a § 139 insolvenčního zákona dovozuje, že
insolvenční soud měl nad rámec obecné publicity zajištěné zveřejněním v
insolvenčním rejstříku povinnost doručit příslušnou vyhlášku o zahájení
insolvenčního řízení a rozhodnutí o úpadku zvlášť konkrétním subjektům
stanoveným zákonem. Tímto subjektem je také příslušná okresní správa sociálního
zabezpečení, která provádí sociální zabezpečení ve smyslu zákona č. 582/1991
Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších
přepisů (dále jen „zákon o sociálním zabezpečení“). Přitom okresní správa
sociálního zabezpečení není jediným orgánem státní správy, který provádí
sociální zabezpečení občanů v důchodovém pojištění, ale jak plyne z § 3 odst. 2
písm. f/ zákona o sociálním zabezpečení, je jím také Ministerstvo obrany. Z
uvedeného dovolatel dovozuje, že i vůči němu má insolvenční soud informační
povinnost o zahájení insolvenčního řízení a vydání rozhodnutí o úpadku.
Dovolatel však informován nebyl.
Svou povinnost nesplnil insolvenční soud, dále žalobkyně, která měla ke
zjištění příjmů dlužníka oslovovat všechny potencionální plátce starobního
důchodu dlužníka a konečně také sám dlužník, který byl insolvenční správkyni
povinen poskytnout všestrannou součinnost při zjišťování jeho majetku. Naopak
dovolatel svou povinnost neporušil, neboť po něm nelze spravedlivě požadovat,
aby při každém výplatním termínu zjišťoval, který z příjemců dávek sociálního
zabezpečení se nachází v insolvenčním řízení.
Na základě těchto skutečností má dovolatel za to, že splnil podmínku uvedenou v
§ 249 odst. 2 insolvenčního zákona, zprostil se závazku vůči dlužníku a nemá
povinnost plnit žalobkyni. Dovolatel plnil dlužníku, proto považuje za rozporné
s dobrými mravy, aby byl povinen poskytnout toto plnění i žalobkyni.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dosud nebyla
vyřešena, konkrétně otázky, zda a od jakého okamžiku je plátce starobního
důchodu v případě konkursu dlužníka povinen vyplácet důchod do majetkové
podstaty dlužníka. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. S přihlédnutím k době vzniku nároku na dávky důchodového pojištění, které jsou
předmětem tohoto řízení, je pro právní posouzení rozhodný insolvenční zákon ve
znění účinném do 31. prosince 2013. Podle § 89 odst. 1 insolvenčního zákona, není-li dále stanoveno jinak,
rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení jsou účinná
okamžikem jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Dle § 102 insolvenčního zákona o zahájení insolvenčního řízení vyrozumí
insolvenční soud neprodleně i příslušnou okresní správu sociálního zabezpečení
(odstavec 1 písmeno d/). Povinnost vyrozumět osoby podle odstavců 1 až 3 splní
insolvenční soud tím, že jim zvlášť, a to prostřednictvím veřejné datové sítě,
doručí vyhlášku, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení (odstavec 5). Z § 139 insolvenčního zákona plyne, že o vydání rozhodnutí o úpadku vyrozumí
insolvenční soud i příslušnou okresní správu sociálního zabezpečení (odstavec 1
písmeno d/). Povinnost vyrozumět osoby podle odstavce 1 splní insolvenční soud
tím, že jim zvlášť, a to prostřednictvím veřejné datové sítě, doručí rozhodnutí
o úpadku (odstavec 2). Dle § 206 odst. 1 písm. i/ insolvenčního zákona, není-li v tomto zákoně
stanoveno jinak, majetkovou podstatu podle § 205 tvoří dlužníkova mzda nebo
plat, jeho pracovní odměna jako člena družstva a příjmy, které dlužníkovi
nahrazují odměnu za práci, zejména důchod, nemocenské, peněžitá pomoc v
mateřství, stipendia, náhrady ucházejícího výdělku, náhrady poskytované za
výkon společenských funkcí, podpora v nezaměstnanosti a podpora při
rekvalifikaci. Podle § 207 odst. 2 insolvenčního zákona příjmy dlužníka náleží do majetkové
podstaty ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí
nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Ustanovení § 229 insolvenčního zákona určuje, že zákon stanoví v závislosti na
průběhu řízení, způsobech řešení úpadku a vlastnictví majetku náležejícího do
majetkové podstaty, kdo je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními
oprávněními, případně komu přísluší právo nakládat s majetkovou podstatou
ohledně části těchto oprávnění nebo pouze ohledně některých z nich (odstavec
1).
Nestanoví-li tento zákon jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s
dispozičními oprávněními insolvenční správce v době od prohlášení konkursu
(odstavec 3 písmeno b/). Podle § 230 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona správou majetkové podstaty se
rozumí zejména činnost, jakož i právní úkony a opatření z ní vyplývající, pokud
směřuje k tomu, aby byly vymoženy pohledávky dlužníka včetně plnění z
neplatných a neúčinných právních úkonů. Dle § 245 odst. 1 insolvenčního zákona účinky prohlášení konkursu nastávají
okamžikem zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku. Z § 246 odst. 1 insolvenční zákona vyplývá, že prohlášením konkursu přechází na
insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon
práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou
podstatou. Insolvenční správce vykonává zejména akcionářská práva spojená s
akciemi zahrnutými do majetkové podstaty, rozhoduje o obchodním tajemství a
jiné mlčenlivosti, vystupuje vůči dlužníkovým zaměstnancům jako zaměstnavatel,
zajišťuje provoz dlužníkova podniku, vedení účetnictví a plnění daňových
povinností. Podle § 249 odst. 2 insolvenčního zákona jestliže osoba, která má závazek vůči
dlužníkovi, plní tento závazek po prohlášení konkursu dlužníku, a plnění se
nedostane do majetkové podstaty, není tím svého závazku zproštěna, ledaže
prokáže, že o prohlášení konkursu nemohla vědět nebo že vzhledem k okolnostem
plnění dluhu bylo zřejmé, že dlužník plnění vydá do majetkové podstaty. V projednávané věci dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení otázky:
1/ Zda je povinností Ministerstva obrany jako orgánu sociálního zabezpečení
vyplácet starobní důchod dlužníka do majetkové podstaty dlužníka k rukám
insolvenční správkyně a případně od jakého okamžiku tato povinnost vzniká? 2/ Zda je povinností insolvenčního soudu doručovat Ministerstvu obrany jako
orgánu sociálního zabezpečení vyhlášku o zahájení insolvenčního řízení a dále
rozhodnutí o úpadku? K otázce ad 1/ činí Nejvyšší soud tyto závěry:
Starobní důchod je příjmem dlužníka, který dlužníkovi nahrazuje odměnu za práci
a v rozsahu, v jakém z něj mohou být při výkonu rozhodnutí nebo exekuci
uspokojeny přednostní pohledávky (dále jen „část důchodu“), patří do majetkové
podstaty (§ 206 odst. 1 písm. i/, § 207 odst. 2 insolvenčního zákona). Prohlášením konkursu přechází dispoziční oprávnění, tj. oprávnění nakládat s
majetkovou podstatou, jakož i oprávnění vymáhat pohledávky dlužníka na
insolvenčního správce (§ 229 odst. 3 písm. b/, § 246 odst. 1 insolvenčního
zákona). Plátce důchodu je proto povinen část důchodu, která patří do majetkové
podstaty, nevyplácet dále dlužníkovi, ale vydat ji insolvenčnímu správci. Tato
povinnost ostatně platí pro jakoukoliv jinou osobu, která má závazek vůči
dlužníkovi (nikoliv pouze pro plátce důchodu); srov. § 249 odst. 2
insolvenčního zákona. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. září 2011, sen. zn.
29 NSČR 35/2010,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2012, pod číslem 21,
formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož ve vztahu k osobám, které v době
zveřejnění rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku nebyly účastníky
insolvenčního řízení, se zveřejněním rozhodnutí o úpadku plní oznamovací
povinnost insolvenčního soudu ve smyslu § 421 odst. 1 písm. a/ insolvenčního
zákona ve spojení s § 71 odst. 3 insolvenčního zákona [srov. shodně i důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sen. zn. 29 NSČR 41/2015,
uveřejněného pod číslem 110/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „R 110/2015“)]. V usnesení ze dne 29. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 3/2012, uveřejněném pod
číslem 84/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud
vysvětlil, že nezbytným institutem stávající úpravy insolvenčního práva je
veřejně přístupný insolvenční rejstřík, jehož prostřednictvím je zajištěna
informovanost účastníků a třetích osob o průběhu jednotlivých řízení. Zdůraznil, že součástí insolvenčního rejstříku je nejen seznam dlužníků, z
něhož lze zjistit informaci o insolvenčním řízení konkrétního dlužníka, ale též
jednotlivé insolvenční spisy. Právě ty obsahují údaje, z nichž je zřejmé, u
kterého soudu je insolvenční řízení vedeno a v jaké fázi se nachází (srov. opět i R 110/2015). V důvodech usnesení ze dne 22. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 11/2012, dále
Nejvyšší soud doplnil (a v R 110/2015 zopakoval), že:
„Koncepce insolvenčního zákona je založena na informovanosti účastníků a
dalších osob o průběhu insolvenčního řízení prostřednictvím insolvenčního
rejstříku. Rejstřík je ve smyslu ustanovení § 419 odst. 1 insolvenčního zákona
informačním systémem veřejné správy, veřejně přístupným na internetu, který
poskytuje všem osobám klíčové informace o rozhodnutích soudů i dalších
písemnostech obsažených v insolvenčním spisu.“
To, co bylo řečeno výše k účinkům zveřejnění rozhodnutí o úpadku, platí stejně
i (jen) pro usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka (pro danou věc
toto rozlišení význam nemá, jelikož výrok o prohlášení konkursu na majetek
dlužníka byl součástí rozhodnutí o úpadku). Přitom účinky prohlášení konkursu
nastávají erga omnes (vůči všem osobám) okamžikem (dnem, hodinou a minutou)
zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Výjimku z obecné povinnosti vycházet z údajů zveřejňovaných v insolvenčním
rejstříku připouští § 249 odst. 2 insolvenčního zákona, podle něhož se zprostí
povinnosti plnit závazek vůči dlužníku do majetkové podstaty (k rukám
insolvenčního správce) osoba, která takový závazek má a plní jej po prohlášení
konkursu přímo dlužníku, tehdy, pokud prokáže, že o prohlášení konkursu nemohla
vědět. Jde však o výjimku z pravidla, jež požaduje po všech subjektech znalost
rozhodnutí zveřejněných v insolvenčním rejstříku, která se jich mohou týkat, a
proto je nutné ji uplatňovat pouze ve výjimečných případech, tj. tehdy, kdy se
dotčená osoba skutečně nemohla z objektivních příčin s takovým rozhodnutím
seznámit (obecně platí, že výjimky z pravidla mají být vykládány restriktivně).
V projednávané věci se dovolatel o prohlášení konkursu měl a mohl dozvědět jako
věřitel či každá jiná osoba, která má závazek vůči dlužníku, z insolvenčního
rejstříku. V řízení ostatně nevyšla najevo žádná okolnost, která by mu v tom
bránila. Výjimka uvedená v § 249 odst. 2 insolvenčního zákona se tak na
dovolatele nevztahuje, neboť se o prohlášení konkursu objektivně mohl dozvědět
(z insolvenčního rejstříku). Účinky prohlášení konkursu tak nastaly (a
povinnost žalovaného plnit část svého dluhu do majetkové podstaty vznikla)
nezávisle na tom, zda měl být dovolatel vyrozuměn o zahájení insolvenčního
řízení či zda mu mělo být zvlášť doručeno rozhodnutí o úpadku. Nemůže uspět ani námitka dovolatele, že je v rozporu s dobrými mravy, aby plnil
dlužníku a následně (stejné plnění) i insolvenčnímu správci do majetkové
podstaty. Dovolatel totiž v tomto pomíjí, že vyplácení důchodu dlužníku po
prohlášení konkursu by mělo účinky plnění dluhu jen tehdy, pokud by vzhledem k
okolnostem plnění dluhu bylo zřejmé, že dlužník plnění vydá do majetkové
podstaty. Jinak o plnění nešlo a nelze tak mluvit o dvojím plnění jedné
povinnosti (poskytnutím plnění dlužníku nebyl dluh splněn). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo v posouzení první z dovolatelem
předložených otázek správné, je v poměrech dané věci v zásadě nadbytečné
zabývat se řešením otázky, zda měl insolvenční soud povinnost doručit
dovolateli zvlášť vyhlášku o zahájení insolvenčního řízení, případně usnesení o
zjištění úpadku. I kdyby totiž insolvenční soud tuto povinnost měl, nemělo by
její nesplnění vliv na právo žalobkyně požadovat dlužnou částku (spornou část
důchodu) po dovolateli. Ze stejných důvodů pak na tuto povinnost nemůže mít
vliv okolnost, že žalobkyně při zjišťování majetkových poměrů dlužníka oslovila
toliko jednoho z potenciálních plátců starobního důchodu, ani to, že v tomto
ohledu neposkytl dlužník správkyni „všestrannou součinnost“. Jinými slovy, plátce důchodu je od zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu
v insolvenčním rejstříku povinen plnit dávky důchodového pojištění (vyplácet
důchod) do majetkové podstaty příjemce důchodu k rukám insolvenčního správce,
bez ohledu na to, zda mu byla zvlášť doručena vyhláška, kterou se oznamuje
zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka, usnesení o zjištění úpadku
či zda byl insolvenčním správcem nebo dlužníkem k tomuto vyzván, eventuálně na
tuto povinnost upozorněn.
V zájmu předejití sporu o výklad pravidla obsaženého (co do požadavku na
splnění informační povinnosti) v § 102 insolvenčního zákona (ohledně vyhlášky,
kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení) a v § 139 insolvenčního
zákona (ohledně rozhodnutí o úpadku dlužníka) ve vztahu k těm orgánům nebo
osobám, které (ač tam nezmíněny) mají v různě omezeném rozsahu vůči některým
dlužníkům stejnou působnost jako orgány a osoby vyjmenované v těchto
ustanoveních výslovně, nicméně Nejvyšší soud ke druhé z položených otázek uvádí
toto:
Účelem úpravy, která ukládá insolvenčnímu soudu vyrozumět příslušnou okresní
správu sociálního zabezpečení [leč nikoli již Ministerstvo obrany, které je
(podle § 3 odst. 2 písm. f/ zákona o sociálním zabezpečení) též orgánem
sociálního zabezpečení] o zahájení insolvenčního řízení (neprodleně) [§ 102
odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona] a o vydání rozhodnutí o úpadku (§ 139
odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona), nebylo splnit informační povinnost vůči
všem orgánům nebo osobám, které působí (omezeně) v oblastech, v nichž jsou
(obvykle univerzálně) činné orgány nebo osoby vyjmenované v § 102 a v § 139
insolvenčního zákona. To se podává již z důvodové zprávy k vládnímu návrhu
insolvenčního zákona (vládní návrh insolvenčního zákona projednávala Poslanecká
Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002 - 2006 jako
tisk č. 1120), kde je vysvětleno (ve zvláštní části, k § 101 insolvenčního
zákona), že:
„Insolvenční soud oznamuje zahájení řízení tím, že o tom vydá usnesení, které
zveřejní vyhláškou a které má předepsány náležitosti, jimiž se zajišťuje, aby
bylo zveřejněno vše podstatné. Svou podstatou je toto usnesení usnesením, jímž
se upravuje vedení řízení; i proto je k jeho zveřejnění vyhláškou soudu
stanovena velmi krátká lhůta. Neprodleně poté vyrozumí soud orgány a instituce
uvedené v § 102. Okruh těchto orgánů a institucí není zvolen náhodně. Klíčovým
pro jejich výběr byla snaha s co nejmenší administrativní zátěží kladenou na
splnění této informační povinnosti především zajistit, aby nedocházelo ke
zmenšení majetkové podstaty neúmyslnými a obtížně reparovatelnými zásahy
provedenými orgány stojícími mimo insolvenční řízení. Z tohoto pohledu se
jevilo nezbytným vyrozumět především ty orgány, u kterých má insolvenční soud
povědomost o probíhajícím výkonu rozhodnutí nebo exekuci již z insolvenčního
návrhu (§ 102 odst. 1 písm. f/) a příslušné správce daně (finanční úřad, celní
úřad) oprávněné vést daňovou exekuci na majetek dlužníka (§ 102 odst. 1 písm. a/ a b/). Logikou věci je dáno, že ačkoliv mezi správce daně patří též orgány
obcí, jejich počet znemožňuje splnění informační povinnosti i ve vztahu k nim;
proto do uvedeného výčtu nebyly zahrnuty. Stejný účel (tedy zabránit poté, co
nastanou účinky zahájení insolvenčního řízení, nežádoucím a nechtěným exekucím
na majetek dlužníka) sleduje plnění informační povinnosti vůči příslušné
okresní správě sociálního zabezpečení (§ 102 odst. 1 písm. d/) a obecnému soudu
dlužníka (§ 102 odst. 1 písm.
e/), který je zásadně příslušný i k nařízení a
provedení výkonu rozhodnutí na majetek dlužníka - povinného (§ 252 odst. 1 o. s. ř.). Oslovení obecného soudu dlužníka plní i ten účel, aby u tohoto soudu, u
kterého by měl být soustředěn největší počet sporů proti dlužníku jako
žalovanému, neprobíhala řízení i poté, co nastanou účinky předjímané
ustanovením § 109 odst. 1. Adresné vyrozumění odpovídajícího úřadu práce (§ 102
odst. 1 písm. c/) odpovídá specifickým úkolům, které tento orgán plní na úseku
zaměstnanosti, zvláště pak úkolům plynoucích pro něj z ustanovení zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a
o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 436/2004 Sb. Obdobnou logikou se
řídí povinnost vyrozumět Českou národní banku potažmo Komisi pro cenné papíry v
případě dlužníka, který je účastníkem platebního systému eventuálně
vypořádacího systému podle zvláštních právních předpisů. Postavení těchto
orgánů a institucí předurčuje též zjednodušený způsob vyrozumění (§ 102 odst. 5).“
Ve zvláštní části této důvodové zprávy k 136 až 147 se pak dále uvádí, že: „(…)
Okruh osob, jež insolvenční soud zvláště vyrozumívá o rozhodnutí o úpadku a
způsob tohoto vyrozumění byl vymezen obdobně jako okruh osob vyrozumívaných o
zahájení insolvenčního řízení podle § 102 návrhu (srov. i důvodovou zprávu
tamtéž).“
Zákonodárce tedy zřetelně deklaroval (následně provedený) záměr, nevyžadovat
splnění informační povinnosti vůči těm orgánům nebo osobám, které působí jen
omezeně v oblastech, v nichž jsou (obvykle univerzálně) činné orgány nebo osoby
vyjmenované v § 102 a v § 139 insolvenčního zákona. Tento záměr byl nepochybně
motivován i tím, že se nejeví účelným [v době, kdy insolvenční soud zásadně
nebude mít žádné informace o tom, zda dotčený (omezeně činný) orgán (nebo
osoba) má působnost právě ve vztahu k dlužníku, jehož se týká zahájení
insolvenčního řízení nebo rozhodnutí o úpadku] vyrozumívat zvlášť všechny
myslitelné orgány a osoby s omezenou působností, jakož i tím, že zde je veřejně
přístupný insolvenční rejstřík. Z uvedeného plyne, že insolvenční soud neměl
povinnost vyrozumět Ministerstvo obrany o zahájení insolvenčního řízení a o
vydání rozhodnutí o úpadku bez zřetele k tomu, že toto ministerstvo je (podle §
3 odst. 2 písm. f/ zákona o sociálním zabezpečení) též orgánem sociálního
zabezpečení. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo
zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného podle § 243d
písm. a/ o. s. ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3 větou
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolání žalovaného bylo
zamítnuto, pročež by měla žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle obsahu spisu však žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.