29 Cdo 457/2019-207
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce J. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Michalem Steinerem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 88/9, PSČ 110 00, proti žalovanému
J. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Danem Modlitbou, advokátem,
se sídlem v Praze 6, K Horoměřicům 584/10, PSČ 165 00, o námitkách proti
směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47
Cm 131/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
27. září 2018, č. j. 12 Cmo 225/2017-172, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 11.906,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
jeho zástupce.
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 23. listopadu 2016, č. j. 47 Cm 131/2016-19, uložil žalovanému zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši
300.000 Kč s 6% úrokem od 2. července 2015 do zaplacení, směnečnou odměnu ve
výši 1.000 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 44.876,50 Kč. Rozsudkem ze dne 10. května 2017, č. j. 47 Cm 131/2016-133, ve znění usnesení
ze dne 19. prosince 2017, č. j. 47 Cm 131/2016-159, soud prvního stupně
směnečný platební rozkaz zrušil (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalovanému
na náhradě nákladů řízení částku 71.148 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně po provedeném dokazování shledal důvodnou kauzální námitku
žalovaného, podle které směnka, o jejíž úhradě bylo rozhodnuto směnečným
platebním rozkazem (šlo o směnku vlastní vystavenou 2. dubna 2015 žalovaným na
řad V. B., znějící na směnečný peníz 300.000 Kč, se splatností 30. června 2015,
převedenou indosamentem ze dne 3. srpna 2016 na řad žalobce – dále jen „sporná
směnka“), sloužila k zajištění případné budoucí pohledávky remitenta na náhradu
škody způsobené žalovaným při výkonu jejich společných obchodních aktivit
souvisejících s nabídkou zážitkových jízd s vozidlem tovární značky XY, přičemž
žádný důvod k uplatnění směnky vůči žalovanému dán nebyl, neboť až do okamžiku
splatnosti sporné směnky ke vzniku škody na předmětném vozidle nedošlo. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v plném
rozsahu v platnosti (první výrok); současně uložil žalovanému zaplatit žalobci
na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 122.207,60 Kč (druhý
výrok). Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování provedené soudem prvního stupně,
dospěl (oproti soudu prvního stupně) k závěru, že žalovaným tvrzený účel sporné
směnky nebyl v řízení prokázán. Obrana žalovaného, že spornou směnkou zajištěný
závazek nevznikl, proto nemohla obstát. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu, jež může být přípustné jen
podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2
o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení
žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud předesílá, že pro účely posouzení přípustnosti dovolání je (podle
bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony) rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září
2017. Odtud též plyne, že dovolání v dané věci bylo možné podat pouze z důvodu,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud založil své měnící rozhodnutí na závěru, podle něhož žalovaný
neprokázal (neunesl důkazní břemeno ohledně) tvrzení o zajišťovací funkci
sporné směnky (a v důsledku toho pak nemohl uspět s obranou, že spornou směnkou
zajištěný závazek nevznikl). Polemikou s uvedeným závěrem přitom dovolatel, byť formálně namítá nesprávné
právní posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání –
nesouhlasí se skutkovými závěry odvolacího soudu, tj. uplatňuje dovolací důvod,
který (již od 1. ledna 2013) k dispozici nemá (srov. opět ustanovení § 241a
odst. 1 o. s. ř.). Jinak řečeno, námitky, podle kterých měl odvolací soud ze
zjištěných skutečností dovodit závěr opačný (totiž že provedenými důkazy bylo v
řízení prokázáno, že sporná směnka měla podle ujednání výstavce a remitenta
sloužit k zajištění v námitkách specifikované pohledávky), nezahrnují žádnou
otázku procesního nebo hmotného práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí
závisí a jež by splňovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání
vymezených v § 237 o. s. ř.
K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o
zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) dále
srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29
NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6.
ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017,
sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu.
Argumentace dovolatele ohledně obecné přípustnosti námitky neexistence
kauzy směnky je pak nepřípadná již proto, že takovou námitku dovolatel ve včas
podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu vůbec neuplatnil (k
závěru, podle kterého je nezbytné rozlišovat mezi námitkou neexistence kauzy
směnky, námitkou zániku kauzy směnky a námitkou, že předpokládaná kauza směnky
se nenaplnila, přičemž tyto námitky nelze zaměňovat, srov. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 5257/2009). O tom,
že v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí žalovaný uvést vše, co
proti němu namítá, přitom v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu rovněž žádné
pochybnosti nejsou (viz např. důvody usnesení ze dne 22. května 2008, sp. zn.
29 Odo 1799/2006, a ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2011, nebo
rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, uveřejněného pod
číslem 101/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto
a vznikla mu tak povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Ty v daném
případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon
právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 12. ledna 2019), která podle
ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní
hodnoty ve výši 301.000 Kč) částku 9.540 Kč, dále z paušální částky náhrady
hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za
21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 2.066,40 Kč.
Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 11.906,40
Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov.
důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem
73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. 3. 2020
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu