29 Cdo 4575/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobců a) J. K., a b) M. V., zastoupeného Mgr. Alexanderem Klimešem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, U Bulhara 3, PSČ 110 00, proti žalované S
MORAVA Leasing, a . s., se sídlem ve Znojmě, Horní náměstí 264/18, PSČ 669 02,
identifikační číslo 16 32 54 60, zastoupené Mgr. Vlastimilem Šopákem,
advokátem, se sídlem ve Znojmě, Jana Palacha 954/4, PSČ 669 02, o zrušení
rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm
334/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18.
června 2008, č. j. 5 Cmo 75/2008-66, ve znění opravného usnesení ze dne 13.
srpna 2008, č. j. 5 Cmo 75/2008-74, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2008, č. j. 5 Cmo 75/2008-66,
ve znění opravného usnesení ze dne 13. srpna 2008, č. j. 5 Cmo 75/2008-74, se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. července 2007, č. j. 37 Cm
334/2006-34, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby soud zrušil
rozhodčí nález vydaný dne 31. října 2005 rozhodcem JUDr. V. B., ve sporu
žalobkyně S MORAVA Leasing, a. s. (dále jen „společnost“) proti žalovaným J. K., M. V., a M. V., (dále jen „rozhodčí nález“), a to ve vztahu k J. K. a M. V., staršímu. Soud prvního stupně vyšel z toho, že rozhodčím nálezem bylo výše zmíněným třem
fyzickým osobám uloženo zaplatit společnosti společně a nerozdílně ze směnky
vlastní vystavené dne 18. října 2002 OD Mělník, spol. s r. o., částku 1,866
434,- Kč s 6% úrokem z prodlení od 1. srpna 2004 do zaplacení, směnečnou
odměnu 6 221,- Kč, poplatek za rozhodčí řízení 23.800,- Kč a náklady právního
zastoupení 54.715,- Kč. Z odůvodnění rozhodčího nálezu je zřejmé, že společnost
se po žalovaných (společnících a jednatelích výstavkyně) domáhala úhrady
směnky, podepsané jménem výstavkyně M. V., mladším, z titulu jejich směnečného
rukojemství za výstavkyni. Námitku žalovaných ohledně nepravosti jejich podpisu
(jako směnečných rukojmích) na směnce shledal rozhodce po vyhodnocení
provedených důkazů nedůvodnou, uzavíraje, že jde o pravé podpisy jmenovaných. Cituje ustanovení § 31 písm. g) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o
výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), soud prvního
stupně uzavřel, že čestné prohlášení vystavené po vydání rozhodčího nálezu dne
16. listopadu 2005 M. V., mladším (dále jen „prohlášení“), v němž prohlásil, že
směnku „podepsal za M. V., staršího a J.K.“, není důvodem, pro který lze v
občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení, tj. není důvodem pro zrušení
rozhodčího nálezu. Jmenovaný totiž v průběhu celého rozhodčího řízení zastával
stanovisko, že podpis v rubrice směnečných rukojmích není jeho podpisem;
následně vystavené prohlášení soud vyhodnotil jako „účelové jednání“. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce M. V., staršího rozsudkem ze dne 18. června 2008, č. j. 5 Cmo 75/2008-66, ve znění opravného usnesením ze dne 13. srpna 2008, č. j. 5 Cmo 75/2008-74, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu
mezi M. V., starším a společností změnil tak, že rozhodčí nález zrušil. Odvolací soud zdůraznil, že obnova řízení je upravena v ustanovení § 228 a
násl. občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Z ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vyplývá, že důvodem pro podání návrhu na obnovu řízení
mohou být skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které účastník bez své viny
nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek
uvedených v ustanovení § 205a a § 211 o. s. ř. před odvolacím soudem, pokud
mohou přivodit pro účastníka příznivější rozhodnutí ve věci. Prohlášení pak
vyhodnotil jako důkaz, který vznikl až po skončení původního řízení, uzavíraje,
že „při posuzování, zda takový důkaz tento nový důkaz by mohl být důvodem pro
povolení obnovy, však nelze již hodnotit jeho věrohodnost, ale lze pouze
objektivně posuzovat, zda může přivodit příznivější rozhodnutí ve věci“. Protože tímto prohlášením má být prokázáno tvrzení M.
V., staršího, že „jeho
podpis na směnce je falzem, což je v souladu s jeho obranou uplatněnou u řízení
před rozhodcem a závěry znaleckého posudku ohledně pravosti podpisu tohoto
žalobce jsou pravděpodobnostní, splňuje podmínku, že by objektivně mohl
přivodit příznivější rozhodnutí“. Samotné hodnocení tohoto důkazu je však již
věcí rozhodce v řízení, které nelze předjímat, zejména s ohledem na skutečnost,
že „důkazy v řízení před rozhodcem stejně jako v občanském soudním řízení jsou
hodnoceny podle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení § 132 o. s. ř.“, které je podle ustanovení § 30 zákona o rozhodčím řízení přiměřeně
použitelné i na řízení rozhodčí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala společnost dovolání, které má za
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., namítajíc, že
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka akcentuje, že obsah prohlášení, které odvolací soud považuje za
nový důkaz, „byť v jiné formě a podobě byl žalovanými uplatněn již v rámci
rozhodčího řízení, při prvním ústním jednání i ve vyjádření žalovaných k
rozhodčí žalobě, v důsledku čehož bylo rozhodcem nařízeno vypracování
znaleckého posudku z oboru písmoznalectví“, jehož závěr společně s dalšími, v
rozhodčím řízení provedenými, důkazy vyvrací právě tvrzení žalovaných včetně M.
V., mladšího. „Prohlášení bylo vytvořeno účelově, právě aby mohlo být použito
jako důvod pro zrušení rozhodčího nálezu, neboť žalovaní již neměli jiných
prostředků obrany“.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce M. V., starší považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a
dovolání za nedůvodné.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř. a je i důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 31 písm. g) zákona o rozhodčím řízení soud na návrh
kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže se zjistí, že jsou dány
důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení.
Podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. žalobou na obnovu řízení
účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým
bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy,
které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně
nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a § 211a též před odvolacím
soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
Z výše uvedených ustanovení je nepochybné, že soud může ve smyslu ustanovení §
31 písm. g) zákona o rozhodčím řízení na návrh některé ze stran zrušit rozhodčí
nález, zjistí-li, že jsou tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které
účastník nemohl bez své viny použít v původním (rozhodčím) řízení, a to za
předpokladu, že tyto mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
Musí jít o skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které v době řízení existovaly,
avšak účastník se o nich nevěděl a ani vědět nemohl, a které by bylo možno v
řízení před rozhodcem provést. Současně musí jít o „okolnosti“ zcela nové,
které v řízení nevyšly najevo ani v souvislosti s tvrzením stran či v
souvislosti s jinými důkazy, které byly v rozhodčím řízení provedeny (k tomu
srov. např. Bělohlávek, A.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích
nálezů. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 243).
V projednávané věci je žaloba o zrušení rozhodčího nálezu odůvodněna tvrzením,
že v době po vydání rozhodčího nálezu se M. V., mladší (jeden ze solidárně
žalovaných v rozhodčím řízení) „přiznal, že směnku za M. V., staršího a J. K.
jejich jménem podepsal“, o čemž sepsal 16. listopadu 2005 prohlášení.
Žalovaní v rozhodčím řízení založili svou obranu vůči požadavku na zaplacení
směnky – mimo jiné – na tvrzení, že podpisy v rubrice směnečných rukojmích
nejsou jejich pravými podpisy, přičemž současně upozornili na zřejmou vizuální
odlišnost podpisu M. V., mladšího, jenž směnku podepsal rovněž za výstavkyni,
ve srovnání s podpisem, který se u jeho jména nachází v rubrice směnečného
rukojmího.
Tvrzeným důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu ustanovení § 31 písm.
g) zákona o rozhodčím řízení tak je, že M. V. mladší, který v průběhu
rozhodčího řízení ve skutkové rovině tvrdil, že směnku podepsal pouze jménem
výstavkyně, v době po vydání rozhodčího nálezu v prohlášení změnil svou původně
prezentovanou skutkovou verzi potud, že „se přiznal“ jednak k pravosti svého
podpisu jako směnečného rukojmího na směnce, jednak k tomu, že zfalšoval
podpisy J. K. a M. V., staršího na směnce.
Jakkoli je dokazování v rozhodčím řízení – oproti úpravě obsažené v občanském
soudním řádu – modifikováno ustanovením § 20 zákona o rozhodčím řízení, není
pochyb o tom, že i zde se uplatní ustanovení § 125 o. s. ř. (viz ustanovení §
30 zákona o rozhodčím řízení), podle něhož za důkaz mohou sloužit všechny
prostředky, jimiž lze zjistit stav věci.
Byť je v této souvislosti zřejmé, že je nutno rozlišovat mezi
skutkovými tvrzeními, na nichž – mimo jiné – Martin Vaculík, mladší (a další
žalovaní) vybudoval svou procesní obranu v rozhodčím řízení a mezi listinou
(prohlášením), v němž jmenovaný popsal okolnosti podpisu směnky odlišně, nelze
přehlédnout, že v obou případech nejde o nic jiného, než o ničím neodůvodněnou
a nijak nevysvětlenou změnu popisu skutkového děje jmenovaným. Taková „změna
skutkových tvrzení“ přitom sama o sobě bez dalšího nemůže přivodit příznivější
rozhodnutí ve věci ve vztahu k účastníku – žalobci ve sporu o zrušení
rozhodčího nálezu [§ 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. K tomu srov. mutatis
mutandis závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 6. března 2007,
sp. zn. 21 Cdo 731/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník
2007 pod číslem 100.
Dospěl-li odvolací soud k závěru opačnému a na základě pouhého
prohlášení jednoho ze žalovaných v rozhodčím řízení dovodil naplnění podmínek
pro zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu ustanovení § 31 písm. g) zákona o
rozhodčím řízení, aniž dotyčného k okolnostem a důvodům, pro které změnil
skutkovou verzi, jako svědka (§ 126 o. s. ř.) vyslechl (při respektování
případných omezení vyplývajících z ustanovení § 119a a § 205a o. s. ř.) a
následně posoudil věrohodnost „nové“ verze ve vztahu k verzi původní (v tomto
směru by měl soud postupovat obdobně jako v případě, kdy rozhodnutí v původním
řízení bylo přijato s ohledem na výpověď svědka, který se následně „přiznal“ ke
lži; při rozhodování o žalobě o obnovu řízení by soud musel svědka „nově“
vyslechnout a vyhodnotit důvody, pro které výpověď změnil), je jeho právní
posouzení věci nesprávné.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2
části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém
rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů
řízení dovolacího¨(§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu