USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce P. K., zastoupeného Mgr. Petrem Pytlíkem, advokátem, se sídlem v Praze, Thámova 181/20, PSČ 186 00, proti žalované M. H., zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, se sídlem v Praze, Sokolovská 49/5, PSČ 186 00, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, o žalobě pro zmatečnost podané žalovanou proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. února 2020, č. j. 17 C 83/2019-28, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 17 C 83/2019, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2022, č. j. 18 Co 146/2022-267, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
1. Obvodního soudu pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 3. února 2020, č. j. 17 C 83/2019-28, zrušil spoluvlastnictví účastníků řízení k (v rozhodnutí blíže specifikovaným) nemovitým věcem, přikázal tyto nemovité věci do výlučného vlastnictví žalobce (P. K.), uložil žalobci zaplatit žalované (M. H.) na vypořádacím podílu částku 3.671.527,80 Kč a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů nalézacího řízení částku 274.722 Kč (dále též jen „napadené rozhodnutí“).
2. Usnesením ze dne 23. listopadu 2021, č. j. 17 C 83/2019-214, Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl žalobu pro zmatečnost, kterou podala žalovaná proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. února 2020, v níž namítala [odkazuje na § 229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], že jí byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu (při doručování písemností její osobě) odňata možnost jednat před soudem.
3. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žaloba pro zmatečnost byla podána opožděně, tj. po uplynutí tříměsíční lhůty uvedené v § 234 odst. 1 o. s. ř., když napadené rozhodnutí bylo doručeno žalované (občance České republiky) „fikcí“ dne 20. března 2020 (výzva k vyzvednutí zásilky byla žalované zanechána na adrese jejího trvalého pobytu dle centrální evidence obyvatel dne 10. března 2020), avšak žaloba byla doručena soudu až 12. srpna 2020.
4. K námitkám žalované soud prvního stupně uvedl, že její kanadské státní občanství nemá žádný vliv na otázku doručování písemností v předcházejícím řízení, neboť žalovaná je (též) občankou České republiky. Neoznámí-li soudu kontaktní adresu pro doručování, eventuálně jí není možné doručovat do (její) datové schránky, vztahují se na ni bez výjimky v občanského soudním řízení způsoby doručování uvedené v občanském soudním řádu včetně důsledků z toho plynoucích (zákonná fikce doručení). Nadto s ohledem na skutečnost, že ke dni doručení napadeného rozhodnutí žalovaná vlastnila na území České republiky nemovitý majetek v nikoli nepatrné hodnotě, musela a měla si být vědoma, že ji v souvislosti s péčí o tento majetek stíhají zákonné povinnosti (minimálně platit daň z nemovitých věcí) a mohou jí tak být zasílány státními orgány České republiky písemnosti. S ohledem na dikci § 4 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tak bylo na žalované, aby si v případě dlouhodobého pobytu v XY, zachovávajíc si české občanství i trvalý pobyt na území České republiky, zajistila relevantním způsobem doručování písemností souvisejících minimálně s vlastnictvím nemovitých věcí na území České republiky.
5. Soud prvního stupně dále zdůraznil, že žalobce musí žalovaného v žalobě označit jménem, příjmením, datem narození a bydlištěm, avšak soud bez ohledu na takto uvedenou adresu žalovaného vždy provede lustraci v centrální evidenci obyvatel. Jestliže se tyto adresy liší, pak doručuje soud písemnosti žalovanému též na adresu uvedenou v této evidenci. Žalobce nemá povinnost soudu sdělovat jakoukoli jinou kontaktní adresu, kam by eventuálně bylo možné žalovanému soudní písemnosti zasílat. Proto soud nemohl zohlednit tvrzení žalované, že žalobce věděl, na jaké adrese se zdržuje, a soudu tuto adresu nesdělil, aby žalovaná nemohla být „řádně předvolána“ k jednání. Ostatně i kdyby tomu tak bylo, nemohla by mít tato skutečnost vliv na povinnost soudu doručovat žalované soudní písemnosti na adresu uvedenou v centrální evidenci obyvatel, neboť je (stále také) občankou České republiky.
6. K odvolání žalované Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
7. Odvolací soud poté, co doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně, přisvědčil skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně a zdůraznil, že napadené rozhodnutí bylo v souladu s § 46a o. s. ř. ve spojení s § 49 odst. 1 až 4 o. s. ř. doručeno a uloženo na poštu v místě bydliště žalované uvedeném v centrální evidenci obyvatel dne 10. března 2020 (aniž by z obsahu spisu mohla být nalézacímu soudu známa jiná doručovací adresa žalované), tudíž k doručení napadeného rozhodnutí došlo „fikcí“ dne 20. března 2020. Jelikož od následujícího dne začala běžet tříměsíční lhůta pro podání žaloby pro zmatečnost, jež uplynula dne 20. června 2020 (správně v pondělí 22. června 2020), nelze než uzavřít, že žaloba, doručená soudu dne 12. srpna 2020, byla opožděná.
8. K námitce žalované, že žalobce po celou dobu řízení věděl, že žalovaná se nezdržuje na území České republiky a zcela úmyslně v žalobě označil adresu jejího trvalého pobytu v České republice, odvolací soud uzavřel, že z důkazu navrženého k prokázání tohoto tvrzení (z průkazu doručení do ciziny, tj. z mezinárodní doručenky s datem odeslání 22. února 2017) neplyne, že by se tato listina dostala (zpět) do dispozice žalobce, a s ohledem na absenci podpisu žalované na této listině není ani zřejmé, zda si žalovaná na uvedené adrese doručovanou zásilku převzala. Z ostatních listinných důkazů naopak plyne, že žalovaná si byla vědoma sporů, které se žalobcem ohledně nemovitých věcí vedou, a bylo tak v jejím zájmu, aby si relevantním způsobem zajistila doručování písemností souvisejících s jejich vlastnictvím.
9. K argumentaci žalované ohledně nemožnosti změnit si adresu svého trvalého pobytu nebo si zřídit datovou schránku odvolací soud uvedl, že do informačního systému evidence obyvatel je možné zavést jako doručovací adresu též adresu nacházející se v zahraničí, a to na základě žádosti (podané osobně nebo prostřednictvím zmocněnce na příslušném obecním úřadě v místě trvalého pobytu žadatele) s úředně ověřeným podpisem žadatele. Žalovaná tak měla možnost provést změnu své doručovací adresy v Centrální evidenci obyvatel. Nehledě k tomu měla možnost zřídit si i datovou schránku, kam by jí bezesporu byly soudní písemnosti doručeny. K uzavření hranic České republiky v souvislosti s opatřeními přijatými z důvodu pandemie onemocnění Covid-19 pak došlo poprvé až 12. března 2020, napadené rozhodnutí však bylo vyhlášeno již 2. března 2020.
10. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., argumentem, že napadené usnesení závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (blíže označené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
11. Dovolatelka předkládá Nejvyššímu soudu k řešení otázku, zda tím, že jí soud doručoval písemnosti (žalobu s výzvou k vyjádření, předvolání a konečné rozhodnutí o věci) v řízení, jež vyústilo ve vydání napadeného rozhodnutí, na adresu uvedenou v centrální evidenci obyvatel, přestože je (též) občankou XY, trvale se zdržuje v XY a žalobce tyto okolnosti soudu „záměrně“ (v rozporu s jeho povinností uvést v žalobě „skutečné bydliště“ žalované) nesdělil (přestože o nich věděl), jí byla odňata možnost jednat před soudem a hájit tak svá práva. V uvedeném „ryze formalistickém“ postupu soudu spatřuje dovolatelka porušení základních principů ovládajících soudní řízení a své právo vlastnit majetek. Poukazuje též na to, že v posledních dvou letech si (ani) nemohla změnit adresu svého trvalého pobytu nebo si zřídit datovou schránku, a to kvůli probíhající pandemické situaci ve světě, jež bránila její osobní účasti na příslušném úřadu. Jelikož se mohla reálně seznámit s napadeným rozhodnutím až 12. května 2020, kdy bylo jejímu zástupci umožněno nahlédnout do spisu, počala plynout zákonná tříměsíční lhůta teprve tímto okamžikem a žaloba pro zmatečnost tak byla podána včas.
12. Žalobce se ve vyjádření ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl dovolání odmítnout, popř. zamítnout.
13. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, jež by zakládala přípustnost dovolání.
14. Je tomu tak již proto, že odvolací soud otázku doručování písemností (v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí žalobou pro zmatečnost) posoudil v souladu s ustálenou judikaturou, z níž se podávají následující závěry:
[1] Právní režim doručování soudních písemností se v civilním řízení řídí normami civilního práva procesního, jejichž základem jsou ustanovení § 45 a násl. o. s. ř. a na ně navazující ustanovení zvláštních předpisů, v daném případě ustanovení § 10 a násl. zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákona o evidenci obyvatel).
[2] Ustanovení § 50 o. s. ř. upravuje doručování soudních písemností prostřednictvím doručujícího orgánu, u nichž zákon nestanoví anebo soud nenařídí (srov. § 49 odst. 1 o. s. ř.), že musí být doručeny do vlastních rukou adresáta. Toto zákonné ustanovení stanoví podmínky, za nichž se při doručování písemností uplatní v občanském soudním řízení právní fikce jejich doručení v případě, že jejich adresát nebyl zastižen na adrese určené podle § 46b o. s. ř., případně na adrese uvedené adresátem podle § 46a odst. 2 o. s. ř. (resp. neměl na této adrese domovní nebo jinou jím užívanou schránku).
[3] Smyslem jakékoliv právní fikce je umožnit, aby se za existující považovala situace, která je zjevně v rozporu s realitou a která dovoluje, aby z ní byly vyvozeny odlišné právní důsledky než ty, které by plynuly z pouhého konstatování faktu. Z tohoto důvodu představuje nástroj výjimečný, striktně určený k dosažení právní jistoty jako jednoho z hlavních ústavních postulátů v podmínkách právního státu. Aby přitom mohla splnit svůj takto vymezený účel, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Jen v takovém případě je soud oprávněn její naplnění konstatovat.
[4] Předpokladem pro závěr, že zásilka byla de iure doručena, i když se adresát nedozvěděl o jejím uložení, je to, že zásilka byla doručována na adresu určenou podle § 46b o. s. ř.; v případě volby adresy pro doručování adresátem na adresu adresátem soudu v konkrétním řízení uvedenou (§ 46a odst. 2 o. s. ř.).
[5] Právní úprava doručování písemností v občanském soudním řízení vychází ze zásady, že každý si má střežit svá práva (vigilantibus iura). Jinak řečeno, adresát je odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochrany vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je tak věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede takovou adresu pro doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Aktivitu účastníka řízení při plnění informační povinnosti vůči soudu (ohledně oznámení jiné adresy pro doručování v konkrétním řízení ve smyslu § 46a odst. 2 o. s. ř.) nelze ničím nahradit.
[6] Za účelem zajištění faktického doručení písemností přitom může adresát, i v případě, že se v místě svého trvalého pobytu nezdržuje, požádat, aby v evidenci obyvatel byl veden též údaj o adrese, na kterou mu mají být doručovány písemnosti podle zvláštního právního předpisu (§ 10b zákona o evidenci obyvatel). Skutečnost, že tak adresát neučinil a v informačním systému evidence obyvatel má uvedenou adresu, na níž se trvale nezdržuje a nevyzvedává si písemnosti, je proto nutné přičítat k jeho tíži. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2022, sp. zn. 22 Cdo 3086/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2023, sp. zn. 27 Cdo 968/2023, jakož i judikaturu v nich dále označenou, v judikatuře Ústavního soudu pak např. nálezy ze dne 1. října 2012, sp. zn. II. ÚS 92/01, ze dne 21. ledna 2013, sp. zn. IV. ÚS 2477/12, nebo ze dne 1. října 2015, sp. zn. IV. ÚS 883/15.
15. Promítnuto do poměrů projednávané věci, jestliže se dovolatelka v řízení před nalézacím soudem nezdržovala na adrese trvalého pobytu, aniž by v informačním systému evidence obyvatel nahlásila doručovací adresu, kde jí mohou být písemnosti doručovány, pak nelze ničeho vytknout závěru odvolacího soudu, který postupoval v souladu se zákonnou úpravou doručování a výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
16. K možnosti změnit adresu trvalého pobytu srov. ustanovení § 10 a násl. zákona o evidenci obyvatel.
17. Přípustným dovolání nečiní ani námitky dovolatelky, jež jsou z obsahového hlediska pouhou polemikou se skutkovým závěrem (ohledně otázky, zda žalovaný věděl v průběhu řízení před nalézacím soudem, kde žalovaná v XY bydlí), z nějž vyšel v projednávané věci odvolací soud (který uzavřel, že uvedené tvrzení dovolatelka v řízení neprokázala). Je totiž vyloučeno posuzovat správnost právního posouzení věci odvolacím soudem na základě skutkového závěru, který pro potřebu svých odlišných právních závěrů v dovolání formuluje až sama dovolatelka. Výhrady dovolatelky v tomto směru nevystihují způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a k jejich přezkoumání tudíž dovolání připuštěno být nemůže.
18. K té části dovolací argumentace, jež je z obsahového hlediska kritikou hodnocení důkazu odvolacím soudem, pak Nejvyšší soud uvádí, že samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, a ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.
19. Jen pro úplnost – nad rámec výše uvedeného a bez jakéhokoliv vlivu na výsledek dovolacího řízení – Nejvyšší soud poznamenává, že dovolatelka žalobou pro zmatečnost napadla rozsudek soudu prvního stupně ze dne 3. února 2020. Takové rozhodnutí však podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost napadnout nelze (žalovaná v dovolání ani v předchozích fázích řízení nenamítala existenci jiných, v ustanovení § 229 odst. 1 a 2 o. s. ř. vyjmenovaných, důvodů zmatečnosti, současně napadené rozhodnutí zjevně není ani rozhodnutím uvedeným v ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř.).
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 25. října 2022), která podle ustanovení § 7 bodu 4., § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby poskytnut, činí (z tarifní hodnoty ve výši 10.000 Kč) za jeden úkon právní služby 1.500 Kč, dále z paušální náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 378 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč. 21. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu