22 Cdo 3086/2022-200
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobce
Mgr. Mariana Pavlova, se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125, správce
konkursní podstaty úpadce J. L., se sídlem v XY, proti žalované G. L., narozené
XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Pavlou Rajmanovou, advokátkou se sídlem v
Hradci Králové, K. H. Máchy 758/8, o určení zániku věcného břemene, vedené u
Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 336/2013, o dovolání žalované
proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 1. 2022, č. j. 20 Co
12/2022-145, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 1. 2022,
č. j. 20 Co 12/2022-145, se mění tak, že se usnesení Okresního soudu v Hradci
Králové ze dne 15. 11. 2021, č. j. 13 C 336/2013-129, mění tak, že se odvolací
řízení nezastavuje.
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne
15. 11. 2021, č. j. 13 C 336/2013-129, zastavil odvolací řízení (výrok I) a
rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 19.
1. 2022, č. j. 20 Co 12/2022-145, k odvolání žalované usnesení soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Žalobce se v této věci domáhal určení, že žalované nesvědčí právo věcného
břemene zřízeného v její prospěch, které odpovídá právu bezplatného bydlení a
užívání domu č. p. XY na pozemku parc. č. st. XY a pozemků parc. č. st. XY a
parc. č. XY v obci XY, části obce XY a katastrálním území XY, na základě
smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 20. 10. 2004. Rozsudek soudu prvního
stupně ze dne 25. 8. 2021, č. j. 13 C 336/2013-119, kterým bylo žalobě
vyhověno, napadla žalovaná odvoláním. S podáním odvolání žalovaná nezaplatila
soudní poplatek za odvolání, proto ji soud prvního stupně k zaplacení soudního
poplatku za odvolání vyzval usnesením ze dne 12. 10. 2021, č. j. 13 C
336/2013-125. Protože soudní poplatek za odvolání nezaplatila ani poté, soud
prvního stupně odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil.
Odvolací soud považoval postup soudu prvního stupně, který zastavil odvolací
řízení pro nezaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991
Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), za
správný. Doručení usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku za odvolání
žalované poštou dne 18. 10. 2021 bylo prokázáno doručenkou, která má povahu
veřejné listiny a obsahuje všechny zákonem dané náležitosti. Podle ní byla
písemnost s usnesením ve čtvrtek dne 18. 10. 2021 ve smyslu § 50 odst. 1 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), vhozena do P. O.
BOXu č. 29 žalované, jakožto jí jiné užívané schránky (odvolací soud odkázal na
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2011, sp. zn. 20 Co 65/2011).
Dne 18. 10. 2021 nebyla žalovaná při doručování doručovatelem zastižena na
adrese svého trvalého bydliště v XY. Jedná se o totožnou adresu, kterou
žalovaná uvádí ve svých posledních podáních a na niž jí byl doručován nejen
rozsudek, ale i odvoláním napadené usnesení. Žalovaná v odvolání
nezpochybňovala, že by se na této adrese v době doručení nezdržovala a
nenamítala ani neúčinnost doručení. K návrhu žalované na osvobození od soudních
poplatků odvolací soud nepřihlédl, neboť byl podán po uplynutí lhůty k
zaplacení soudního poplatku.
Proti výroku I usnesení odvolacího soudu podává žalovaná (dále i jen
„dovolatelka“) dovolání. Přípustnost opírá o § 237 o. s. ř.; tvrdí, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka uvádí, že napadeným usnesením bylo porušeno její právo na soudní
ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Dovolacímu soudu předkládá dovolatelka otázku, kdy došlo k účinnému doručení
výzvy k zaplacení soudního poplatku za situace, kdy výzva nebyla předána
fyzicky žalované, ale byla vhozena doručujícím orgánem do P. O. BOXu č. 29, a
uložení bylo vykázáno podle údaje na doručence dne 18. 10. 2021. Nesprávné
právní posouzení věci spatřuje v rozporu skutkových zjištění soudů s důkazem
(doručenkou), pokud jde o okamžik uložení zásilky do P. O. BOXu. V levé části
doručenky jsou zaškrtnuty obě možnosti doručení – vložení do domovní schránky i
doručení zásilky. Ty jsou přeškrtané, šipkami jsou složitě naznačeny „přesuny“
údajů. Z doručenky tak není patrné, zda zásilka byla vložena do domovní
schránky nebo do P. O. BOXu, či zda se doručující orgán pokusil doručit přímo
dovolatelce. V řízení není ani z žádného dokladu známo, že by měl být
doručovací adresou dovolatelky P. O. BOX. Ruční úprava údajů na doručence
zakládá výraznou pochybnost o správnosti obsahu doručenky. Nesprávnost
doručenky dovolatelka nepřímo namítala již v odvolání, odvolací soud se však
touto námitkou nezabýval. K účinnému doručení došlo dne 11. 11. 2021, kdy se
měla dovolatelka poprvé možnost s obsahem zásilky seznámit, tedy v den, kdy
zásilku soudu nalezla v poštovní schránce. Před tímto datem žádná zásilka ve
schránce uložena nebyla. Pravidla doručování jsou konstruována tak, že slouží k
ochraně procesních práv účastníka řízení a při posuzování, zda došlo k řádnému
doručení, je nutno uplatňovat materiální přístup, pro nějž je podstatné, že se
adresát mohl s obsahem doručované písemnosti seznámit, a bylo tak zachováno
jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod (např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS
3026/20). Dovolatelka dále předkládá otázku procesního práva, zda lze účinnost doručení
vázat na vložení zásilky obsahující usnesení, kterým se ukládá účastníkovi
povinnost v řízení něco vykonat, do P. O. BOXu. Nesplnění poplatkové povinnosti
může mít na průběh řízení fatální důsledky, a proto je třeba na posuzování
doručení aplikovat materiální přístup. Protože ustanovení o doručování jsou
konstruována zejména k ochraně procesních práv účastníků, je doručení takové
zásilky třeba posoudit obzvlášť přísně. Lze-li některé skutečnosti vyložit ve
prospěch i neprospěch účastníka řízení, je třeba zvolit takový výklad, který je
pro účastníka řízení prospěšnější, analogicky tomu, jak je to v
pracovněprávních či spotřebitelských vztazích. Dovolatelka rovněž namítá neúčinnost doručení, neboť v době, kdy byla výzva
vhozena do P. O. BOXu, se zdržovala v XY. Protože nebyla v řízení zastoupena a
nevěděla, že může neúčinnost doručení namítnout, je třeba posoudit, zda řízení
není zatíženo vadou, v jejímž důsledku je napadené rozhodnutí nesprávné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu
za správné a dovolání za nedůvodné. Okamžik doručení je prokázán doručenkou,
která má povahu veřejné listiny a obsahuje všechny zákonem požadované
náležitosti. Z doručenky je zřejmé, že písemnost byla vhozena dne 18. 10. 2021
do P. O. BOXu č. 29, který dovolatelka užívá, neboť ho sama označuje jako
adresu pro doručování ve svých podáních. Svá tvrzení o nesprávnosti obsahu
doručenky dovolatelka neprokázala.
Jde k tíži dovolatelky, že se nezdržovala na
adrese, kterou při komunikaci se soudem uváděla jako svoji adresu pro
doručování. K druhé položené otázce žalobce poukazuje na judikaturu Ústavního
soudu (např. usnesení ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, a ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18), podle které je výzva účastníka k úhradě
soudního poplatku splatného s podáním účastníka pouhou benevolencí zákonodárce. Soudní poplatek mohla dovolatelka zaplatit již společně s podáním odvolání. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí
napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci,
které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto
právního posouzení. Dovolací soud předně uvádí, že žalovaná v dovolání výslovně u jednotlivých
právních otázek neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání podle § 237 o. s. ř. (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolatel je přitom
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
§ 237 o. s. ř. či jeho části (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné na internetových stránkách
Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo
3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část civilní). Reflektujíc judikaturu Ústavního soudu, podle níž
„ustanovení § 237 občanského soudního řádu ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2
Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání,
závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva
vztahující se k ochraně základních lidských práv a svobod, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu“ (stanovisko
pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st.
45/16, přístupné,
jako i dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách
Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), považuje Nejvyšší soud dovolání za
projednatelné, neboť dovolatelka v souvislosti s položenými otázkami odkázala
na konkrétní judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3026/20) a namítala porušení ústavního práva na soudní ochranu. Lze tak
usoudit, že předpoklad přípustnosti dovolání spatřovala v tom, že se při řešení
otázky procesního práva odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního
soudu. Podle § 4 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále
jen „zákon o soudních poplatcích“), jde-li o poplatek za řízení, vzniká
poplatková povinnost podáním odvolání. Podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, nebyl-li poplatek za řízení
splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační
stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu
určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném
uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném
uplynutí lhůty se nepřihlíží. Podle § 46a odst. 1 o. s. ř. adresátu se doručuje na adresu pro doručování, lze
mu rovněž doručit na kterémkoliv jiném místě, na němž bude zastižen. Podle § 46a odst. 2 o. s. ř. jestliže o to adresát požádá, soud doručuje na
jinou adresu nebo elektronickou adresu, kterou mu sdělil, nevylučuje-li to
zákon nebo povaha věci, zejména může-li to přispět k urychlení řízení. Tato
adresa je pro dané řízení adresou pro doručování. Podle § 46b písm. a) o. s. ř. neuvedl-li adresát ve svém podání nebo jiném
úkonu učiněném vůči soudu adresu místa v České republice, na kterou mu mají
nebo mohou být doručovány písemnosti, je adresou pro doručování u písemnosti
doručované prostřednictvím doručujícího orgánu, účastníka řízení nebo jeho
zástupce u fyzické osoby adresa evidovaná v informačním systému evidence
obyvatel, na kterou jí mají být doručovány písemnosti; není-li taková adresa
evidována, adresa místa trvalého pobytu vedená podle zvláštního právního
předpisu nebo adresa místa pobytu cizince na území České republiky podle druhu
pobytu cizince. Podle § 50 odst. 1 o. s. ř. nezastihl-li doručující orgán adresáta písemnosti,
vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky; písemnost se
považuje za doručenou vhozením do schránky, datum vhození vyznačí doručující
orgán na doručence a na písemnosti. K doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku:
Pro řešení položené otázky není dovolání přípustné. Dovolací přezkum je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám
právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatelka k
dispozici způsobilý dovolací důvod; skutkové námitky nemohou založit
přípustnost dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo
4097/2014, uveřejněná, jakož i dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na
internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Položená otázka je
přitom založena na skutkových předpokladech, které neodpovídají zjištěnému
skutkovému stavu věci. Skutkový stav zjištěný v řízení před soudy nižších
stupňů, který v dovolacím řízení, v němž může být dovolání přípustné toliko
podle § 241a odst. 1 o. s. ř., zpochybnit nelze a Nejvyšší soud je jím tudíž
vázán (srovnej § 241a odst. 3 o. s. ř.), totiž zahrnuje skutkové závěry, že
dovolatelce byla zásilka obsahující výzvu k zaplacení soudního poplatku vhozena
do P. O. BOXu dne 18. 10. 2021. Zjištění, že do schránky, kterou dovolatelka
blíže nespecifikuje, byla zásilka vložena až dne 11. 11. 2021, ve zjištěném
skutkovém stavu věci obsaženo není. K účinnosti doručení vhozením zásilky do P. O. BOXu:
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3026/20, na
který dovolatelka poukazuje a z něhož v dovolání cituje, uvedl: „Při
posuzování, zda došlo k řádnému doručení, nutno uplatňovat materiální přístup,
pro nějž je podstatné, že se adresát mohl s obsahem doručované písemnosti
seznámit, a bylo tak zachováno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“
Právní režim doručování soudních písemností se v civilním řízení řídí normami
civilního práva procesního, jejichž základem jsou ustanovení § 45 a násl. o. s. ř. a na ně navazující ustanovení zvláštních předpisů, v daném případě
ustanovení § 10 a násl. zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných
číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel). Ustanovení § 50
o. s. ř. upravuje doručování soudních písemností prostřednictvím doručujícího
orgánu, u nichž zákon nestanoví anebo soud nenařídí (srovnej
§ 49 odst. 1 o. s. ř.), že musí být doručeny do vlastních rukou adresáta. Toto
zákonné ustanovení stanoví podmínky, za nichž se při doručování písemností
uplatní v občanském soudním řízení právní fikce jejich doručení v případě, že
jejich adresát nebyl zastižen na adrese určené podle
§ 46b o. s. ř., případně na adrese uvedené adresátem podle § 46a odst. 2 o. s. ř. (resp. neměl na této adrese domovní nebo jinou jím užívanou schránku). Ústavní soud opakovaně uvedl, že smyslem jakékoliv právní fikce je umožnit, aby
se za existující považovala situace, která je zjevně v rozporu s realitou a
která dovoluje, aby z ní byly vyvozeny odlišné právní důsledky než ty, které by
plynuly z pouhého konstatování faktu. Z tohoto důvodu představuje nástroj
výjimečný, striktně určený k dosažení právní jistoty jako jednoho z hlavních
ústavních postulátů v podmínkách právního státu. Aby přitom mohla splnit svůj
takto vymezený účel, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon
spojuje. Jen v takovém případě je soud oprávněn její naplnění konstatovat
(srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 92/01,
nebo ze dne 21. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2477/12). Předpokladem pro závěr, že
zásilka byla de iure doručena, i když se adresát nedozvěděl o jejím uložení, je
to, že zásilka byla doručována na adresu určenou podle § 46b o. s. ř. (nález
Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. IV. ÚS 883/15).
V případě volby
adresy pro doručování adresátem na adresu adresátem soudu v konkrétním řízení
uvedenou (§ 46a odst. 2 o. s. ř.). Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu jsou soudy sice povinny
doručovat řádně, neboť v opačném případě by účastníci řízení mohli být výrazně
dotčeni na svých právech, ale na druhé straně nelze přijmout formalistický
přístup, je-li naplněna materiální funkce doručení, tj. seznámení se s obsahem
písemnosti. Jestliže se účastník řízení s obsahem doručované písemnosti
seznámil, potom otázka, zda bylo doručení vykonáno předepsaným způsobem, ztrácí
význam. Nedodržení formy tedy samo o sobě neznamená, že se doručení musí
zopakovat; rozhodující vždy je, zda se předmětná písemnost dostala do rukou
adresáta (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo
2425/2011, uveřejněný pod číslem 88/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3489/2012, uveřejněné pod číslem 37/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část civilní, obdobně stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, Plsn 1/2015, uveřejněné pod číslem 1/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část civilní). Z uvedeného vyplývá, že civilní právo procesní stanoví podrobná pravidla pro
doručování soudních písemností, která umožňují za splnění zákonem stanovených
podmínek i uplatnění právní fikce jejich doručení v případě, že jejich adresát
nebyl zastižen a soudní písemnost mu nebyla předána (osobně ji nepřevzal). Byla-li zásilka doručována na adresu pro doručování uvedenou v zákoně, je
odpovědností adresáta, zda se s jejím obsahem seznámil či nikoliv. Současně ale
judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu uzavírá, že v případě naplnění
materiální funkce doručení, tj. seznámení se s obsahem písemnosti, není
významné, zda doručení bylo vykonáno předepsaným způsobem. Tyto závěry dopadají i na doručování soudních písemností, jimiž se účastníkovi
ukládá povinnost zaplatit soudní poplatek. U výzvy k zaplacení soudního
poplatku zákon nestanoví doručení do vlastních rukou a v projednávané věci
takové doručení nestanovila ani soudkyně, která usnesení vydala. Nic proto
nebránilo tomu, aby se v případě, že zásilka obsahující tuto soudní písemnost
nebyla předána adresátovi, uplatnila fikce doručení. V projednávané věci, vycházeje ze skutkových závěrů odvolacího soudu, byla
zásilka obsahující výzvu k zaplacení soudního poplatku za odvolání vhozena do
P. O. BOXu žalované dne 18. 10. 2021. Tento den považoval proto odvolací soud
za rozhodující pro běh lhůty pro zaplacení soudního poplatku. Jelikož žalované
uvedeného dne nebyla zásilka se soudní písemností předána, bylo třeba se
zabývat tím, zda byla uvedená soudní písemnost žalované doručována na adresu
pro doručování. Při určení adresy pro doručování doručujícím orgánem, jímž je podle § 48 odst. 1 písm. d) o. s. ř. i Česká pošta, s. p., soud v první řadě vychází z údajů
adresáta (srovnej § 46a odst. 2 o. s. ř.).
Uvede-li adresát ve svém podání v
probíhajícím řízení nebo v jiném svém úkonu učiněném vůči soudu adresu místa v
České republice, na kterou mu mají nebo mohou být doručovány listiny, určí tím
adresu pro doručování až do skončení řízení, nedojde-li v pozdějším podání nebo
jiném úkonu učiněném vůči soudu ke změně. Adresou, na kterou mají nebo mohou
být doručovány listiny, je každá adresa bytu, místa podnikání, sídla nebo
jiného místa v České republice označená v podání nebo jiném úkonu účastníka,
ledaže z podání (úkonu) samotného nebo z okolností případu je zřejmé, že na ni
nemá nebo nemůže být adresátu doručováno (srovnej např. Drápal, L., Bureš, J. a
kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 301-311). Jde-li o doručování na adresu P. O. BOXu, Krajský soud v Praze v usnesení ze
dne 11. 2. 2011, sp. zn. 20 Co 65/2011, uveřejněném pod číslem 21/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, na které odkázal odvolací soud,
učinil závěr, že „sdělil-li účastník soudu adresu dodávací schránky – P. O. BOXu jako adresu, na kterou mu má soud podle § 46a odst. 2 o. s. ř. doručovat,
je adresa P. O. BOXu adresou pro doručení.“ V usnesení ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3176/2016, Nejvyšší soud pak uvedl: „Od účinnosti zákona č. 7/2009
Sb. je P. O. BOX místem, které může být adresou pro doručování soudních
písemností (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo
1974/2013). Avšak je tomu tak jen za předpokladu, že si účastník řízení P. O. BOX během již probíhajícího řízení zvolí jako adresu pro další doručování v
tomto řízení (ustanovení § 46a odst. 2 o. s. ř.), nebo je P. O. BOX na jeho
písemnou žádost podanou v souladu s ustanovením § 10b odst. 1 zákona o evidenci
obyvatel zanesen do evidence obyvatel jako údaj o adrese, na kterou mu mají být
doručovány písemnosti podle zvláštního právního předpisu, jímž je zde občanský
soudní řád (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 20 Cdo 575/2013).“
V projednávané věci žalovaná ve svém jediném podání v řízení před soudem
prvního stupně (vyjádření k žalobě ze dne 8. 10. 2013) uvedla při svém označení
u podpisu podání adresu XY. Tuto adresu uvedla i v odvolání proti rozsudku
soudu prvního stupně. Protože z podání žalované a ani z okolností případu
nevyplynulo, že jí na uvedenou adresu nemá nebo nemůže být doručováno, byla
podle § 46a o. s. ř. adresa XY, adresou pro doručování žalované. Za adresu pro
doručování ji považoval i soud prvního stupně, neboť jí na tuto adresu soudní
písemnosti zasílal. Na této adrese si žalovaná zásilku soudu prvního stupně buď
převzala (žalobu a výzvu k vyjádření) nebo jí byla zásilka vhozena do domovní
nebo jiné jí užívané schránky (usnesení o přerušení řízení). Až od zásilky
obsahující návrh žalobce na pokračování v řízení odeslané soudem prvního stupně
dne 26. 3. 2021 na adresu pro doručování doručující orgán (Česká pošta, s. p.)
začal zásilky žalované, které nebyly adresovány do vlastních rukou, vhazovat do
P. O. BOXu č. 29. Do P. O. BOXu č. 29 vhodil dne 18. 10.
2021 doručující orgán
i zásilku soudu prvního stupně obsahující usnesení ze dne 12. 10. 2021, č. j. 13 C 336/2013-125, s výzvou k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Zde
Nejvyšší soud jen pro úplnost uvádí, že byť jsou údaje u „Prohlášení
doručujícího orgánu“ v horním levém kraji doručenky zaškrtnuty a vyplněny u
obou z uvedených způsobů doručení (odevzdání i vložení do domovní nebo jiné
adresátem užívané schránky), z jejich přeškrtání a nasměrování šipky od údajů
uvedených doručujícím orgánem „dne 18-10-2021 v hodin 8.00 minut“ a „vhozeno do
boxu 29“ ke kolonce „Zásilka (písemnost) byla dodána (odevzdána) dne …“, jakož
i z údajů vyplněných doručujícím orgánem ve spodní části na pravé straně
doručenky v kolonce o potvrzení převzetí zásilky dne „18-10-2021“ a v kolonce
pro podpis osoby, která zásilku převzala, „vhozeno do P. O. BOXU 29“, je
zřejmé, že doručující orgán vhodil zásilku do P. O. BOXu č. 29. Jestliže tedy zásilka obsahující výzvu k zaplacení soudního poplatku za
odvolání byla vhozena do P. O. BOXu žalované, aniž si žalovaná P. O. BOX
zvolila pro toto řízení jako adresu pro doručování soudních písemností (jako
adresu pro doručování žalovaná uvedla adresu XY), nemohla nastat fikce
doručení. Nebyla-li žalované výzva k zaplacení soudního poplatku za odvolání
řádně doručena na adresu pro doručování, nezačala jí běžet v souvislosti s
vhozením zásilky do P. O. BOXu lhůta k zaplacení soudního poplatku podle § 9
odst. 1 zákona o soudních poplatcích, a odvolací řízení proto nemohlo být pro
nezaplacení soudního poplatku zastaveno. Jestliže odvolací soud za popsané
situace potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení,
porušil tím právo žalované na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, neboť znemožnil žalované zaplatit soudní poplatek za
odvolání včas, případně domoci se osvobození od soudních poplatků (viz žádost
žalované ze dne 11. 11. 2021 podaná dne 15. 11. 2021), a následně projednat
věcně její odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Zmiňoval-li odvolací soud, že adresa P. O. BOXu je totožná s adresou, kterou
žalovaná uvádí ve svých podáních, je třeba uvést, že tomu tak není. P. O. BOX
je zamykatelná poštovní přihrádka, která je umístěna na poště, kterou si může
pronajmout kterákoli fyzická nebo právnická osoba na kterékoliv poště, která je
jimi vybavena. Adresátům, kteří P. O. BOX užívají, slouží k osobnímu
vyzvedávání zásilek na poště bez čekání a v libovolném čase otevírací doby
pošty. Není však vyloučeno na takovém místě předat zásilku adresátovi, byť se z
povahy věci na takové adrese (pobočce České pošty, s. p.) nemůže zdržovat. Žalovaná však jako adresu pro doručování v řízení před nalézacími soudy vždy
uváděla adresu XY. P. O. BOX č. 29 nacházející se na poště proto nemohl být
domovní ani jinou žalovanou užívanou schránkou na jí uvedené adrese pro
doručování. A jako adresu pro doručování P. O. BOX žalovaná v řízení před
nalézacími soudy nikdy neuvedla. Dovolává-li se žalovaná analogie práva, pak analogie v procesním právu je v
zásadě nežádoucí (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 5.
1994, sp. zn. III. ÚS 65/93, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32
Cdo 2422/2015), nicméně její výjimečné použití při aplikaci procesních norem
připustit lze (např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS
318/06); v určitých mimořádných případech logických nedostatků zákonné úpravy
může představovat řešení procesní situace, jež je konformní jak s ústavním
pořádkem (s ústavně garantovaným právem na spravedlivý proces), tak i s účelem
zákona (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28
Cdo 3097/2010, a ze dne 18. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4320/2015). V projednávaném případě však zákonná úprava doručování v civilním procesu nemá
logické nedostatky, které by bylo třeba odstranit za pomoci analogie práva. Navíc žalovaná se dovolává analogie s hmotným právem, ač doručování soudních
písemností je institutem práva procesního. Jen pro úplnost dovolací soud uvádí, že pozastavovala-li se žalovaná nad tím,
že údaje na doručence jsou vyplněny rukou, tak jinak tomu ani nemůže být, snad
s výjimkou data vhození či předání zásilky a jména doručovatele v případě
doručování prostřednictvím České pošty, s. p., kdy jsou tyto údaje zpravidla
vyplněny pomocí razítka. Jde o běžnou a logickou praxi. Odesílající soud ani
doručující orgán nemohou tyto údaje předvyplnit strojopisně, protože jim není
známo, kdy a jak bude zásilka doručena, a doručovatel je na místě doručení
vyplní podle okolností doručení v každém konkrétním případě. K argumentaci žalobce, že poplatková povinnost vzniká účastníkovi podáním
odvolání [§ 4 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích] a že Ústavní soud
v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS
1335/18, nebo ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18) uzavřel, že již
samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku
je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena
zákonem a poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání
žaloby (odvolání), je třeba uvést, že tomu tak je, nicméně právní úprava (§ 9
odst. 1 zákona o soudních poplatcích) váže důsledek spočívající v zastavení
řízení pro nezaplacení soudního poplatku až na marné uplynutí lhůty stanovené
pro jeho zaplacení ve výzvě soudu doručené řádně poplatníkovi. Protože se při řešení položené otázky odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání přípustné a je i důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 1 o. s. ř.). Protože je dovolání v projednávané věci přípustné, dovolací soud se zabýval
tím, zda není řízení zatíženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej § 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelkou namítanou vadou řízení spočívající v tom, že žalovaná nebyla
„právně“ zastoupena, a proto nevěděla, že může navrhnout neúčinnost doručení
výzvy k zaplacení soudního poplatku za odvolání, řízení před nalézacími soudy
netrpí.
V řízení před nalézacími soudy není zákonem stanoveno povinné
zastoupení advokátem. Je na účastníkovi, zda se nechá v řízení zastoupit (na
základě plné moci či rozhodnutí soudu) advokátem, aby hájil v řízení jeho
práva. Nadto neúčinnosti doručení podle § 50d o. s. ř. se lze dovolávat jen v
případě, bylo-li adresátovi doručeno řádně. Tak tomu ale v projednávané věci
nebylo, neboť žalované nebyla výzva k zaplacení soudního poplatku za odvolání
doručena na adresu pro doručování soudních písemností podle § 46a odst. 2 o. s. ř., tedy na adresu, kterou jako adresu pro doručování v tomto řízení soudům
uvedla. Jen pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že žalovaná v řízení před nalézacími soudy
nikdy nezmínila, že by se v době doručování zdržovala krátkodobě na jiné adrese
(v XY); argumentovala naopak tím, že zásilku obsahující výzvu k zaplacení
soudního poplatku za odvolání měla ve schránce až dne 11. 11. 2021, před tímto
datem ve schránce zásilka nebyla, ač žalovaná schránku kontrolovala. Současně je třeba uvést, že tím, že žalovaná v odvolání namítala, že zásilka
obsahující usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku za odvolání nebyla
do schránky vložena přede dnem 11. 11. 2021, dříve v její schránce nebyla, v
podstatě namítala, že není pravdivé prohlášení doručujícího orgánu uvedené na
doručence o tom, že písemnost vhodil do P. O. BOXu dne 18. 10. 2021. Jinými
slovy, žalovaná napadala pravdivost údaje uvedeného na doručence. Doručenka je
veřejnou listinou (§ 50f odst. 3 o. s. ř.), tedy potvrzuje pravdivost údajů,
které jsou na ní uvedeny, není-li prokázán opak. Popírala-li tedy žalovaná
pravdivost údaje uvedeného na doručence o datu vhození do schránky, měl
odvolací soud, uzavřel-li, že žalované bylo doručeno na adresu pro doručování,
žalovanou poučit, aby své tvrzení o jiném datu doručení prokázala. Pokud by
prokázala, že údaje v průkazu doručení byly nepravdivé, nenastala by fikce
doručení a výzva k zaplacení soudního poplatku za odvolání by musela být
žalované znovu (a řádně) doručena. Jak je ale výše uvedeno, výzva k zaplacení
soudního poplatku za odvolání nebyla žalované na adresu pro doručování
doručena. Řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, i v ostatních případech, kdy bylo žalované v průběhu řízení doručováno
podle § 50 odst. 1 o. s. ř. do P. O. BOXu, a kdy si zásilku osobně nepřevzala. Ve všech těchto případech fikce doručení nenastala. Naproti tomu není rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, neboť jeho
odůvodnění má náležitosti požadované § 169 odst. 1 o. s. ř. S námitkou
žalované, že zásilku soudu převzala dne 11. 11. 2021, se odvolací soud
vypořádal tak, že uvedl, že doručení vhozením do P. O. BOXu žalované dne 18. 10. 2021 bylo prokázáno doručenkou, která má povahu veřejné listiny. Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že
je možné o věci rozhodnout, dovolací soud podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. usnesení odvolacího soudu změnil způsobem vyplývajícím z výrokové části
tohoto usnesení.
V dalším řízení je třeba nejprve rozhodnout o návrhu žalované na osvobození od
soudních poplatků podaném dne 15. 11. 2021 (č. l. 130 spisu); v případě, že
návrhu nebude vyhověno, vyzvat žalovanou opětovně k zaplacení soudního poplatku
za odvolání a dále zvolit procesní postup podle toho, zda žalovaná soudní
poplatek za odvolání v soudem stanovené lhůtě zaplatí či nikoli.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím
se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp.
zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část civilní); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího
řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej § 243c odst. 3 věta
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 11. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu