32 Cdo 2422/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci
žalobkyně EXCELFIN s. r. o., se sídlem v Olomouci, Nová Ulice, Legionářská
1319/10, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 26841002, zastoupené JUDr.
Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, proti
žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem v Praze –
Vinohradech, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 41197518,
zastoupené Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Záhřebská
154/30, o zaplacení částky 10 182 343,24 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 470/2004, o dovolání žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2014, č. j. 29 Co
20/2014-565, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2014, č. j. 29 Co 20/2014-565,
jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 6. 2013, č. j. 17 C
470/2004-507, ve výrocích pod body I, II, IV, V a VI, se zrušují a věc se v
tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem v prvním výroku potvrdil k
odvolání žalované rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 6. 2013, č. j. 17 C 470/2004-507, ve výroku pod bodem I, jímž bylo žalované uloženo
zaplatit žalobkyni částku 7 949 311 Kč spolu s úroky z prodlení tam uvedenými,
ve výroku pod bodem II, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 2
009 647 Kč s úroky z prodlení tam uvedenými, a ve výrocích o nákladech řízení
pod body IV a V. Druhým výrokem pak odvolací soud rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutečností mezi účastníky nesporných, že původní
žalobkyně, zdravotnické zařízení IN Boskovice a. s., jež neměla s žalovanou
zdravotní pojišťovnou sjednánu smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče,
ošetřila (na svém neurologickém oddělení) v období od října 2002 do ledna 2004
cca 1270 pojištěnců žalované, tuto péči vykázala jako nutnou a neodkladnou a
vyúčtovala ji žalované 16 měsíčními fakturami splatnými 30 dní po doručení,
které žalovaná neuhradila s odůvodněním, že provede šetření, zda poskytnutá
péče byla skutečně nutná a neodkladná (pozn. Nejvyššího soudu: podle obsahu
spisu žalovaná částečné úhrady provedla, jak se uvádí již v žalobě). Na
původní žalobkyni byl dne 2. 1. 2006 prohlášen konkurs a pohledávka uplatněná
žalobou byla v rámci dražby prodána nynější žalobkyni. Odvolací soud též
konstatoval, co soud prvního stupně zjistil výslechem svědka MUDr. P. M.,
jednoho z ošetřujících lékařů. Ten vypověděl, že se z velké části jednalo o
pacienty, kteří byli přivezeni do nemocnice rychlou záchrannou službou s
cévními příhodami, záchvatovitými onemocněními a po úrazech hlavy, někteří byli
odesláni na neurologické oddělení z jiných oddělení nemocnice např. pro
krvácení do mozku, operace nádoru na mozku aj.; při následné kontrole ze strany
žalované pak nedošlo ke shodě o nutnosti a neodkladnosti péče, neboť revizní
lékařka žalované trvala na tom, že hrazen může být pouze první den léčby a poté
měl být pacient převezen do jiného zařízení, a to dokonce i v případě, že
pacient zemřel třetí den po přijetí. Odvolací soud dále uvedl, že k posouzení, zda poskytnutá zdravotní péče
byla péčí nutnou a nedokladnou, si soud prvního stupně vyžádal znalecké
posudky od všech v úvahu připadajících znaleckých ústavů, mezi něž rozdělil
portfolio pacientů po měsících, a po cca 5 letech obdržel (z osmi zadaných)
tři znalecké posudky k části pacientů (za péči poskytnutou v lednu, dubnu,
květnu a září 2003 a v lednu 2004), kterými provedl důkaz; další znalecké
posudky se již nepodařilo pro odmítavý postoj znaleckých ústavů napříč Českou
republikou získat. Odvolací soud zrekapituloval zjištění, která soud prvního
stupně z předložených znaleckých posudků učinil:
Všeobecná fakultní nemocnice posuzovala péči poskytnutou v květnu 2003 a lednu
2004 s výsledkem, že u 68 pacientů šlo podle zdravotnické dokumentace o péči
nutnou a neodkladnou, u 6 pacientů přijatých v roce 2004 dokumentace chybí.
Fakultní nemocnice v Olomouci uzavřela, že z 59 pacientů ošetřených v lednu
2003 lze za nutnou a neodkladnou považovat péči u 21 pacientů, u 2 pacientů
nikoliv, u zbývajících pacientů se zhoršenými pohyblivostmi nebo třesu u
chronických onemocnění byly hospitalizace sporné. Z 63 pacientů
hospitalizovaných v září 2003 nebyly předloženy 4 chorobopisy, hospitalizace
jednoho pacienta byla hraniční nebo odložitelná. Nemocnice Na Homolce předložila tabulku, kterou již soudu vysvětlit nepřišla. Podle posudku všechny hospitalizace byly nutné a nedokladné s výjimkou tří, v
rozsahu 6 425 Kč, 7 263 Kč a 100 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl na podkladě
skutkového stavu, který postačuje k tomu, aby bylo možno uplatněný nárok
posoudit jako v převážné míře důvodný s tím, že konkrétní výši tohoto nároku
by bylo možno zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Usoudil, že soud prvního
stupně proto správně výši nároku určil v souladu s § 136 o. s. ř. „volnou“
úvahou, a v podrobnostech odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně, s nímž
se ztotožnil. V něm soud prvního stupně vysvětlil, že při faktické nemožnosti
posoudit ošetření u všech pacientů aplikoval § 133b o. s. ř. per analogiam a
rozhodl podle posouzeného vzorku pacientů, a na základě argumentu, že výši
nároku lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, protože vypracování znaleckých
posudků na všechny pacienty by trvalo mnoho dalších let, aplikoval § 136 o. s. ř. a rozhodl vlastní úvahou. Na základě zjištění, že dokumentace hospitalizací
v roce 2003 byla pečlivě vedená, až na chybějící chorobopisy u několika
pacientů, což je možno s ohledem na běh času omluvit, uložil žalované zaplatit
péči poskytnutou v letech 2002 a 2003 v plné výši. Protože u péče poskytnuté v
roce 2004 došlo k poklesu kvality zdravotnické dokumentace, rozhodl se
„přiznané plnění“ krátit koeficientem 10 %, což podle jeho závěrů zhruba
odpovídá počtu pacientů, u nichž byla zdravotní péče odložitelná. Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, podle obsahu dovolací
argumentace však toliko ve výroku o věci samé, napadla žalovaná dovoláním,
shledávajíc je přípustným pro řešení právní otázky, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která
je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a to otázky, „zda lze volnou úvahou
soudu, tj. postupem ve smyslu § 136 o. s. ř., rozhodnout o režimu nutnosti a
neodkladnosti poskytnuté zdravotní péče představující základní otázku k
posouzení oprávněnosti žalobního nároku, a k jejímuž zodpovězení je rovněž
třeba odborných znalostí ve smyslu § 127 odst. 1 o. s. ř.“. Dovolatelka především argumentuje, že odvolací soud užil „volnou“ úvahu na
zodpovězení otázky, jaká procentuální část celkového objemu poskytnuté
zdravotní péče byla péčí nutnou a neodkladnou, tedy otázky, u kterých
pojištěnců existuje nárok na úhradu jím poskytnuté zdravotní péče, ustanovení §
136 o. s. ř. tedy aplikoval při řešení otázky základu nároku, čímž se odchýlil
od závěrů přijatých v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4068/2008, ze dne 18. 2.
2009, sp. zn. 23 Cdo 2030/2007, a ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Odo 871/2006, podle nichž je toto ustanovení možno aplikovat
pouze tehdy, je-li nárok prokázán co do svého právního základu a obtíže
skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s výší
uplatněného nároku. Dovolatelka zdůrazňuje, že v řízení došlo k vypracování
pouze tří znaleckých posudků, jimiž bylo hodnoceno jen cca 35 % objemu veškeré
poskytnuté zdravotní péče, nemohlo být proto rozhodnuto o základu nároku
žalobkyně v celém rozsahu. Dovolatelka poukazuje též na to, že jejími námitkami ke dvěma ze znaleckých
posudků se soudy nezabývaly, nápravu nezjednaly a přijaly závěry odborného
posouzení, které vykazovalo významné nedostatky. Svou úvahu pak chybně založily
na poznatcích o pečlivosti vedení zdravotnické dokumentace. Výpočtem výše
nároku se vůbec nezabývaly a vyšly z vyfakturovaných částek. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání zpochybňuje jeho přípustnost; má za to,
že soud použil „volné“ úvahy pouze k vyčíslení „rozsahu/výše nároku“, a k
určení charakteru poskytnuté péče dospěl využitím jiného nástroje. Podle jejího názoru skutkový základ nároku „dokládá“ již výpověď svědka MUDr. P. M., který jako odborník v oboru neurologie viděl veškeré chorobopisy a
potvrdil nutnost a neodkladnost poskytnuté péče. V dalším pak žalobkyně
podrobně líčí úsilí, které soud prvního stupně vyvinul ve snaze opatřit
znalecké posouzení, a obtíže, s nimiž se přitom potýkal, a konstatuje, že soud
beze zbytku vyčerpal možnosti znaleckých ústavů v České republice. Vysvětluje,
že soud při objektivní faktické nemožnosti dalšího znaleckého zkoumání
zbývající zdravotnické dokumentace musel zvolit jiný postup při zjišťování
skutkového stavu, umožňující právní posouzení základu nároku, a nalezl v
procesním předpise nástroj, který mu umožnil i za tohoto stavu ve věci
rozhodnout, totiž „aplikoval důkaz statistikou nebo také vzorkem“. Provedl
posouzení charakteru péče u validního vzorku pacientů při zjišťování skutkového
základu nároku, analogicky aplikoval § 133b o. s. ř. a zjištění vyplývající z
vypovídajícího odborně posouzeného vzorku poskytnuté péče vzal za prokázané
vůči veškeré zbývající poskytnuté péči. Na základě tohoto statistického
zjištění skutkového základu postavil na jisto i právní základ nároku. Úvahu
podle § 136 o. s. ř. použil nikoliv na základ nároku, nýbrž jen na jeho výši. Žalobkyně prosazuje názor, že analogické použití procesního předpisu bylo v
poměrech souzené věci nutné, neboť občanský soud řád neposkytuje – kromě důkazu
vzorkem podle § 133b o. s. ř. - nástroj k prokázání základu nároku tam, kde s
ohledem na nepřiměřenou obtížnost, resp. faktickou nemožnost znaleckého
prozkoumání charakteru veškeré poskytnuté péče nelze ve věci rozhodnout, a v
tomto směru je v procesním předpisu mezera. Odmítnutí analogie by podle ní v
souzené věci znamenalo téměř jisté denegatio iustitiae. Žalobkyně poukazuje na to, že rozhodnutí soudu o základu nároku za analogického
užití § 133b o. s. ř. dovolatelka nezpochybnila. Pro případ opačného posouzení
argumentuje rozhodnutím ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3098/2007, jímž
podle jejího mínění Nejvyšší soud schválil aplikaci soudcovské úvahy nejen na
výši škody, ale i na její rozsah. V dalším obhajuje správnost postupu soudů
nižších stupňů při určení výše nároku. Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného
zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval
otázkou přípustnosti dovolání a dospěl k závěru, že dovolání je
přípustné. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
Způsob, jakým dovolatelka výslovně vymezila zvolený předpoklad přípustnosti
dovolání, neodpovídá žádnému z kritérií taxativně vymezených v § 237 o. s. ř. a
neobstojí ani z hlediska pravidel logiky. Jde o jakýsi hybrid, který nedává
smysl: nepřichází logicky vzato v úvahu, aby v řešení určité otázky hmotného či
procesního práva byla rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálená a zároveň aby
byla tato otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Však také dovolatelka
judikatorní závěry Nejvyššího soudu, jež shledává rozpornými, nikterak
neoznačuje. Z hlediska věcného (obsahového) odpovídá ustanovení § 237 o. s. ř. navazující argumentace založená na tvrzení, že odvolací soud se při řešení
otázky procesního práva, totiž předpokladů pro aplikaci § 136 o. s. ř.,
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V tom je třeba dovolatelce přisvědčit, Nejvyšší soud tudíž shledává dovolání
přípustným. Protože ke změně své ustálené rozhodovací praxe neshledává důvody
(nehodlá tuto otázku posoudit jinak), pojí se s takovým závěrem nutně též
posouzení dovolání jako důvodného, neboť napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Podle § 17 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o
změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 3. 2012 (dále též jen „zákon č. 48/1997 Sb.“), za účelem zajištění věcného plnění
při poskytování zdravotní péče pojištěncům uzavírají Všeobecná zdravotní
pojišťovna a ostatní zdravotní pojišťovny, zřízené podle zvláštního zákona,
smlouvy se zdravotnickými zařízeními o poskytování zdravotní péče (věta první). Smlouvy se nevyžadují při poskytnutí nutné a neodkladné zdravotní péče
pojištěnci (věta třetí). Podle § 120 o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých
tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (odstavec 1). Nejde-li o řízení uvedená v odstavci 2, může soud provést jiné než účastníky
navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a
vyplývají-li z obsahu spisu. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání
svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které
byly provedeny (odstavec 3). Podle § 127 odst. 1 věty první a druhé o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na
posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu
veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový
postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného
vyjádření, ustanoví soud znalce. Ustanovení § 133b o. s. ř. stanoví, že byl-li ohledán přiměřený vzorek zboží,
jehož výrobou mohlo být porušeno právo z duševního vlastnictví, má soud
zjištění z ohledání vyplývající za prokázané vůči veškerému zboží. Podle § 136 o. s. ř. lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo
nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Ustanovení § 153 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že soud rozhoduje na základě
zjištěného skutkového stavu věci. Žalobkyně má pravdu v tom, že správnost úvahy o splnění předpokladů pro
analogickou aplikaci § 133b o.
s. ř. dovolatelka výslovně nezpochybnila. Tvrzení žalobkyně, že soudy posoudily základ nároku za analogického užití §
133b o. s. ř. a postup podle § 136 o. s. ř. zvolily nikoliv pro účely zjištění
základu nároku, nýbrž jen jeho výše, však neodpovídá skutečnosti. Soudy zcela
zjevně považovaly otázku, v jakém rozsahu, stran kterých pacientů, byla
poskytnutá zdravotní péče nutná a neodkladná, za otázku výše nároku. K řešení
takto nesprávně uchopené otázky (k domnělé výši nároku) pak odvolací soud
hodnotí jako správný postup soudu prvního stupně, který výši nároku určil v
souladu s ustanovením § 136 o. s. ř. „volnou“ úvahou. Soud prvního stupně, na
jehož závěry odvolací soud odkazuje, pak oproti tomu, jak věc prezentuje
žalobkyně, použil pro účely zjištění rozsahu důvodně poskytnuté zdravotní péče
zároveň jak § 133b o. s. ř. per analogiam („podle vzorku pacientů“), tak
ustanovení § 136; ve vztahu k němu argumentuje, že výši nároku lze zjistit jen
s nepoměrnými obtížemi, protože vypracování znaleckých posudků na všechny
pacienty (sic!) by trvalo mnoho dalších let. Nutnost a neodkladnost poskytnuté zdravotní péče jsou předpoklady, jejichž
splněním zákon podmiňuje vznik nároku na úhradu. Posouzení rozsahu, v němž je
žalobní požadavek důvodný, je proto odvislé v prvé řadě od zjištění, u kterých
z ošetřených pacientů byla poskytnutá zdravotní péče nutná a neodkladná, tedy
ve kterých případech vůbec nárok na úhradu vznikl. Právo na zaplacení úhrady za
poskytnutou zdravotní péči, uplatněné v souzené věci, není jednou pohledávkou;
jde o souhrn cca 1750 nároků se samostatným skutkovým základem. To, že byly
vyúčtovány (fakturovány) po skupinách společně za určitá časová období, na
jejich relativně samostatné povaze nic nemění. Každý z nich by mohl být
uplatněn samostatnou žalobou, a to, že byly uplatněny jednou žalobou, z nich
jediný nárok nečiní; jde o případ tzv. objektivní kumulace (k ní srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2569/2003, a
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3569/2011, ze dne
15. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3911/2010, a ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo
1730/2013, které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde
citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz). Z toho pak plyne, že soudy nižších stupňů ve skutečnosti aplikovaly § 136 o. s. ř. nikoliv za účelem stanovení výše nároku, nýbrž pro potřeby zjištění právního
důvodu jeho vzniku (resp. vzniku jednotlivých dílčích nároků). Úvaha podle § 136 o. s. ř. v žádném případě nemůže být úvahou volnou, jak se -
oproti soudu prvního stupně - opakovaně vyjadřuje odvolací soud. Nejvyšší soud
ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že určení výše nároku podle §
136 o. s. ř. není záležitostí volné úvahy nepodléhající hodnocení. Úvaha podle
§ 136 o. s. ř. musí být založena na zjištění takových skutečností, které
vycházejí ze souvislostí posuzovaného případu a umožňují soudu učinit určité
kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku (srov. např. rozsudek ze dne 21. 2. 2008, sp. zn.
32 Odo 871/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 5987 a rozsudky ze dne
18. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2030/2007, a ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo
5462/2007). Z pohledu těchto závěrů lze blíže nevysvětlený myšlenkový postup
soudu prvního stupně chápat tak, že otázku, kterou považoval za otázku výše
nároku, řešil úvahou podle § 136 o. s. ř., v jejímž rámci se záměrem využít
dosažené výsledky dokazování k určitým kvantitativním závěrům přistoupil k
analogické aplikaci ustanovení § 133b o. s. ř. Zpochybňuje-li proto dovolatelka předpoklady pro aplikaci § 136 o. s. ř., pak
implicite zpochybňuje též možnost využít prostřednictvím analogie ustanovení §
133b o. s. ř. Postupovat podle § 136 o. s. ř. za účelem zjištění existence nároku (jeho
právního důvodu) nelze. Soud zásadně, až na výjimky v občanském soudním řádu
výslovně upravené, rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci (§ 153
odst. 1 o. s. ř.), a možnost soudcovské úvahy je v § 136 o. s. ř. zcela
zřetelně, a též logicky, vztažena jen na výši nároku. K předpokladům aplikace §
136 o. s. ř. se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4068/2008, v němž zdůraznil, že toto ustanovení je možno aplikovat
toliko tehdy, je-li nárok prokázán co do svého právního základu a obtíže
skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s výší
uplatněného nároku. K těmto závěrům se přihlásil též např. v rozsudku ze dne
26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1069/2011. Kdyby byl každý z mnoha nároků spojených žalobou ke společnému projednání
uplatněn samostatnou žalobou, nikoho by rozumně nenapadlo zpochybňovat, že musí
být prokázány skutečnosti, z nichž vyplyne závěr o tom, že nárok je co do
základu (co do svého právního důvodu) dán. To pak, že je takových nároků
žalobou spojeno ke společnému projednání 10, 100 nebo 1750, jako v souzené
věci, má přes praktický dopad na náročnost řízení význam toliko kvantitativní;
na nezbytnosti prokázat právní důvod každého z uplatněných nároků nemůže
množství, v němž byly žalobou spojeny ke společnému projednání a rozhodnutí,
ničeho měnit. Argumentace závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo
3098/2007 je nepřípadná; v něm se Nejvyšší soud vyjadřoval v situaci, kdy
nebyly pochybnosti o samotném základu nároku na náhradu škody; vzhledem k
tomu, v čem škoda spočívala, bylo posouzení rozsahu škody součástí vyčíslení
její výše, nikoliv otázkou samotných podmínek odpovědnosti za škodu. Jako závěr
vztažený k určení výše škody v situaci, kdy byl prokázán její vznik, jej vnímal
Nejvyšší soud též v rozsudku ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2406/2016, jenž
rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 3098/2007 argumentuje. Procesní komplikaci, k níž došlo v souzené věci, nelze řešit ani cestou
analogického užití § 133b o. s. ř. Předpokladem užití analogie jako nástroje soudcovského dotváření práva je závěr
o existenci tzv. otevřené nepravé (teleologické) mezery v právu.
O takovou
mezeru se jedná toliko v případě, kdy argumenty teleologického výkladu, které
jsou relevantní při interpretaci příslušného ustanovení, platí i pro skutkové
stavy, které nelze podřadit pod nejširší jazykový význam tohoto ustanovení. Stav, kdy pro jeden případ, znaky jehož skutkové podstaty jsou popsány v
hypotéze právní normy, tu z jejího jazykového výkladu vyplývá určitý následek
stanovený v dispozici, pro jiný případ však nikoliv, ačkoliv se teleologie
tohoto ustanovení (vzhledem k hodnotám a principům, na nichž je založen právní
řád) vztahuje stejně na oba případy, se neslučuje s principem hodnotové
bezrozpornosti právního řádu a opodstatňuje závěr o neúplnosti zákona, který je
možno a nutno dotvořit prostřednictvím judikatury (srov. z rozhodovací praxe
Ústavního soudu např. nález ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01,
uveřejněný pod číslem 80/2002 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález
ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. IV. ÚS 611/05, uveřejněný tamtéž pod číslem 34/2006,
nález ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 717/05, uveřejněný v téže sbírce pod
číslem 64/2006, nález ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 3/06, uveřejněný pod
číslem 41/2007 Sbírky, a nález ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 318/06,
uveřejněný tamtéž pod číslem 221/2007, z judikatury Nejvyššího soudu pak např. rozsudky ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2670/2012, ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2309/2011, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1519/2012, a v
právní doktríně např. Melzer, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní
argumentace. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 228). Analogie v procesním právu je sice v zásadě nežádoucí (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 31. 5. 1994, sp. zn. III. ÚS 65/93, uveřejněný pod číslem 27/1993
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a navazující rozhodnutí Nejvyššího
soudu, např. usnesení ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2801/99, ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 20 Cdo 309/2003, a ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001),
nicméně její výjimečné použití při aplikaci procesních norem připustit lze
(srov. např. již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 318/06, uveřejněný pod číslem 221/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu); v určitých mimořádných případech logických nedostatků zákonné úpravy
může představovat řešení procesní situace, jež je konformní jak s ústavním
pořádkem (s ústavně garantovaným právem na spravedlivý proces), tak i s účelem
zákona (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28
Cdo 3097/2010, a ze dne 18. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4320/2015). Ustanovení § 133b o. s. ř., vložené do zákona novelou provedenou zákonem č. 216/2006 Sb., je výsledkem transpozice úpravy obsažené v článku 6 odst. 1
směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/48/ES, o dodržování práv
duševního vlastnictví, podle něhož pro účely tohoto odstavce mohou členské
státy stanovit, že přiměřený vzorek podstatného počtu rozmnoženin díla nebo
jiného chráněného předmětu bude příslušnými soudními orgány považován za
dostatečný důkaz.
Zákon tu reflektuje typově obtížnou důkazní situaci toho, kdo
tvrdí, že jeho duševní právo je porušováno, a zjednodušuje mu ji vyvratitelnou
procesní domněnkou, že to, co soud zjistil z ohledání přiměřeného (přiměřeně
početného) vzorku, platí pro veškeré zboží. Renomovaná komentářová literatura
(Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 928 s.) dovozuje a Nejvyšší soud se s
jejím názorem ztotožňuje, že zjištění, které soud učinil na základě ohledání
vzorku zboží, jsou podkladem pro závěr o skutkovém stavu věci ve vztahu k
veškerému zboží pouze za předpokladu, že vzorek a zbývající zboží jsou věcmi
identickými. Zvláštní úprava zjištění skutkového stavu věci na základě vzorku, obsažená v §
133b o. s. ř. pro účely uplatnění nároků z porušení práva z duševního
vlastnictví, je tedy umožněna povahou zboží, jehož výrobou typicky dochází k
porušení práva z duševního vlastnictví, totiž že příslušné zboží sestává ze
složek (např. z jednotlivých věcí), které jsou identické; citovaná směrnice
použití vzorku vztahuje výslovně jen k rozmnoženinám. To právě umožňuje, aby
soud poznatek o přiměřeném vzorku vztáhl na veškeré zboží. Tak tomu ale v
případě množiny ošetřených pacientů není; splnění předpokladu identity tu z
povahy věci vůbec nepřichází v úvahu. Zdravotní stav každého pacienta je
jedinečný, na čemž nic nemění to, že zdravotní stav určitého množství pacientů
může být z hlediska nutnosti a neodkladnosti poskytnutí zdravotní péče podobný. Nejde tu o situaci obdobnou té, na kterou se podle svého účelu vztahuje § 133b
o. s. ř., a již z toho důvodu je analogická aplikace tohoto ustanovení v
poměrech souzené věci vyloučena. Oproti argumentaci žalobkyně tu nejde o
podružný, nýbrž o podstatný znak odlišnosti; speciální pravidlo pro zjišťování
skutkového stavu věci založené na předpokladu, že zbytek zboží má tytéž
příslušné právně významné vlastnosti jako ohledaný vzorek, tu uplatnit nelze,
neboť v otázce, zda zdravotní stav jedince nutně a neodkladně vyžadoval
zdravotní péči, takový předpoklad z povahy věci opodstatněn není. Aplikace
pravidla vztaženého ke zboží se ostatně již z principiálních důvodů nehodí k
použití na člověka a na ústavně garantovanou ochranu jeho zdraví. Především tu však není teleologická mezera v právní úpravě, již by bylo možno
(a bylo zapotřebí) vyplnit soudcovským dotvářením práva. Na situaci, kdy se
určitou právně významnou skutečnost nezdaří prokázat (na tzv. důkazní nouzi),
totiž občanský soudní řád pamatuje, nelze tudíž usoudit na opomenutí
zákonodárce. Nejvyšší soud vyložil již v rozsudku ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo
762/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod
číslem 86 (z něhož pak vychází v celé řadě dalších svých rozhodnutí, srov. např. rozsudek ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011), že § 153 odst. 1 o. s. ř. soudu ukládá rozhodovat (zásadně) na základě zjištěného skutkového stavu
věci.
V případech, kdy nebyla prokázána určitá skutečnost významná podle
hmotného práva pro rozhodnutí o věci, ať již se tak stalo pro nečinnost
účastníka, jenž nesplnil povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení [§
101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 věta první o. s. ř.], popřípadě nesplnil
ani povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti [§ 101 odst. 1
písm. a) o. s. ř.], či se tak stalo proto, že taková skutečnost nemohla být
prokázána vůbec (objektivně vzato), postupuje soud podle pravidel o důkazním
břemeni, vyplývajících z ustanovení § 120 odst. 3 věty druhé o. s. ř., podle
něhož neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází
soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Smyslem
důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových
případech, kdy mu zhodnocení provedených důkazů neumožňuje přijmout závěr ani o
pravdivosti sporného tvrzení účastníka, ani o tom, že by bylo nepravdivé. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v
řízení nebyla prokázána jeho tvrzení; tato odpovědnost se projeví v jeho
procesním neúspěchu. Z uvedených závěrů je patrno, že pravidla o důkazním břemeni se uplatní též v
případě, kdy účastník dostál své povinnosti tvrdit příslušné právně významné
skutečnosti a navrhnout důkazy potřebné k prokázání takových tvrzení, leč tato
tvrzení nemohla být z objektivních důvodů prokázána. Důkazní nouze tak oproti
argumentaci žalobkyně není překážkou, která brání soudu rozhodnout ve věci
samé, a není tu pak ani důvod, proč by mělo dojít k odepření spravedlnosti. Zbývá poznamenat, že obsah rozhodnutí soudů nižších stupňů nikterak
nenasvědčuje tomu, že by tyto soudy dospěly ke skutkovým zjištěním potřebným
pro posouzení základu nároku ze svědecké výpovědi MUDr. M., byť soud prvního
stupně citaci této výpovědi uvozuje tak, že „z jeho výslechu zjistil …“. Dovolatelka má pak nakonec pravdu též v tom, že z pohledu pravidel logiky
nemůže obstát úvaha soudů nižších stupňů dovozující závěry o nutnosti a
neodkladnosti poskytnuté zdravotní péče z kvality vedení zdravotnické
dokumentace. Vzhledem k závěrům, k nimž Nejvyšší soud dospěl při přezkumu správnosti
posouzení dovolatelkou vymezené otázky procesního práva, je nadbytečné a tudíž
procesně nehospodárné zabývat se též uplatněnými námitkami procesních vad. Rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho
změnu podle § 243d písm. b) o. s. ř. dány nejsou, Nejvyšší je tudíž, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislým výrokem o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta
třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil v
dotčených výrocích o věci samé i toto rozhodnutí, spolu se závislými výroky o
nákladech řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se
řízení končí (§ 243g odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1, část věty před
středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 6. 2017
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu