23 Cdo 1069/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D.
v právní věci žalobkyně NORMA servis, spol. s r. o., se sídlem Praha 4-Chodov,
Malenická 1790, PSČ 148 00, identifikační číslo osoby 00663239, zastoupené Mgr.
Romanou Semeckou, advokátkou se sídlem Praha 2, Rumunská 1, proti žalovaným 1)
AKUMULÁTORY s.r.o., se sídlem Plzeň, Jateční 6, č.p. 2458, PSČ 301 00,
identifikační číslo osoby 26351455, zastoupené JUDr. Robertem Vargou, advokátem
se sídlem Plzeň, Vlastina 23, a 2) AKUMA-PRODEJ s.r.o., poslední sídlo před
vymazáním z obchodního rejstříku Mladá Boleslav, Nádražní 84, PSČ 293 01, o
zaplacení 460 808,64 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod
sp. zn. 42 Cm 5/2006, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 30. června 2010, č.j. 4 Cmo 292/2009-225, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2010, č.j. 4 Cmo
292/2009-225, se zrušuje ve výroku I. a III. a věc se v tomto rozsahu vrací
Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
a výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru že žalobkyni se nepodařilo prokázat
uzavření smlouvy o dílo, když nedoložila dohodu o ceně oprav 7 nabíječů a kdo
byl objednatelem díla. Žádný písemný důkaz nebyl pořízen a tvrzení o tom, že
opravu objednal jednatel první žalované F. R. nebylo potvrzeno vyslechnutými
účastníky a ani svědky. Jednatel druhé žalované M. K. sice připustil, že jednal
s jednatelem žalobkyně Z. M., ale popřel, že by objednal opravu nabíječů. Žalobkyni se nepodařilo ani prokázat, kdo byl vlastníkem nabíječů a kdo získal
majetkový prospěch užíváním těchto přístrojů po opravě. Nájemní smlouvou ze dne
2.2.2004 bylo doloženo, že druhá žalovaná pronajala první žalované tři
přístroje, ale vlastník zbývajících přístrojů nebyl zjištěn. Rozpor byl i v
tvrzení žalobkyně ohledně doby a rozsahu oprav, proto soud prvního stupně v
celém rozsahu žalobu zamítl pro neunesení důkazního břemene jak z titulu
smluvního plnění, tak i z hlediska vydání bezdůvodného obohacení. Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 30. června 2010, č.j. 4 Cmo 292/2009-225, ve výroku I. změnil zamítavý výrok rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 23. prosince 2008, č.j. 42 Cm 5/2006-181, ve věci samé tak, že
žalované 1) uložil zaplatit žalobkyni 460 808,64 Kč se 7,75% úrokem z prodlení
p.a. od 2.1.2006 do zaplacení a změnil výrok II. o náhradě nákladů řízení,
výrokem II. potvrdil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně, že mezi účastníky nebyla
uzavřena smlouva o dílo, ale dospěl k závěru, že opravu 7 kusů přístrojů
objednal u žalobkyně jednatel první žalované F. R. a že žalobkyně provedla
opravy částečně přímo u první žalované v březnu 2004 a část oprav provedla ve
své dílně, přičemž k předání opravených přístrojů žalované 1) došlo od
31.8.2005 do 1.9.2005. Plnění žalobkyně ve prospěch první žalované posoudil
odvolací soud jako bezdůvodné obohacení na straně první žalované. Při určení
jeho výše vyšel ze zjištění, že se jednalo o již nevyráběné přístroje, proto v
souladu s § 136 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za základ určení
výše bezdůvodného obohacení vzal přesnou specifikaci k opravě použitých dílů a
materiálu, když uvěřil žalobkyni, že fakturované ceny jsou ceny obvyklé v dané
době, a to včetně ceny za hodinu práce. Skutečnost, že žalobkyně nevěděla, že
objednatel opravy není jejím vlastníkem, nemůže jít podle odvolacího soudu k
tíži žalobkyně. Mimoto podle zjištění soudu prvního stupně z obsahu nájemní
smlouvy měl opravy přístrojů hradit pronajímatel jen do výše 25 000 Kč, přičemž
v daném případě se jednalo o opravy za podstatně vyšší ceny, což musela
žalovaná 1) podle odvolacího soudu předpokládat. Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud změnil zamítavý výrok soudu prvního
stupně ve věci samé a žalobě v plném rozsahu vyhověl uložením povinnosti
žalované 1) zaplatit žalobkyni požadovanou částku spolu s příslušenstvím. První žalovaná podala proti výroku I. a III.
rozsudku odvolacího soudu dovolání
s tím, že je ve věci samé přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Uplatnila přitom dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým
namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelky jí nemohlo opravou přístrojů vzniknout bezdůvodné obohacení,
jestliže tyto přístroje byly ve vlastnictví žalované 2), která po skončení
nájemní smlouvy opravené přístroje mohla dále užívat a brát z nich užitky. Dovolatelka dále nesouhlasí s tím, že bezdůvodné obohacení stanovil soud za
použití § 136 o. s. ř. bez toho, že by ke stanovení jeho výše provedl potřebné
dokazování. Naopak svědecká výpověď V. R., bývalého společníka žalobkyně,
nasvědčovala tomu, že určená výše bezdůvodného obohacení je nepřiměřená. Dovolatelka je přesvědčena, že pro aplikaci § 136 o. s. ř. nebyly zákonné
podmínky a postup odvolacího soudu byl i v rozporu s ustálenou judikaturou. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“)
rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. a III. zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k podanému dovolání navrhla jeho zamítnutí, neboť se
domnívá, že odvolací soud rozhodl správně. Poukazuje na judikaturu Nejvyššího
soudu, podle níž podmínkou získání bezdůvodného obohacení nemusí být
skutečnost, že věc, na níž byly provedeny opravy, není ve vlastnictví
objednatele opravy. Za podstatné podle žalobkyně odvolací soud správně
považoval skutečnost, že žalovaná 1) si opravu věci objednala, opravenou věc
převzala a dále ji užívala ke své podnikatelské činnosti. Žalobkyně se domnívá,
že v daném případě byly splněny podmínky pro aplikaci § 136 o. s. ř., jestliže
se nepodařilo výši obvyklé ceny v rámci dokazování zjistit, a to ani za pomoci
znalce. Druhá žalovaná na výzvu soudu k vyjádření se k dovolání první žalované sdělila,
že po pravomocném rozhodnutí v této věci již není účastníkem řízení, a proto se
k dovolání první žalované nebude vyjadřovat. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou – první žalovanou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru,
že dovolání je ve věci samé přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a
opírá se o způsobilý dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
kterým lze namítat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když
nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a
dovolatelka ani takové vady v dovolání nenamítá.
Dovolací soud však z obsahu spisu zjistil, že odvolací soud, aniž zopakoval
důkazy, založil své rozhodnutí na odlišných skutkových závěrech, než k jakým
dospěl soud prvního stupně. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo
prokázat existenci smlouvy o dílo, zejména kdo byl objednatelem díla, odvolací
soud vyšel ze skutkového závěru, že opravu přístrojů si u žalobkyně objednala
první žalovaná. Odvolací soud přitom neuvedl, z jakých důkazů toto odlišné
skutkové zjištění učinil. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud dospěl k jiným skutkovým závěrům než
soud prvního stupně, aniž provedl ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř. opakování
důkazů, zejména svědeckými výpověďmi, z nichž soud prvního stupně nevzal za
prokázané, že první žalovaná si opravu přístrojů u žalobkyně objednala. Odvolací soud přitom bez opakování těchto výpovědí dospěl k opačnému skutkovému
závěru, a to, že žalovaná 1) si opravu přístrojů u žalobkyně objednala. Podle § 213 odst. 1 o. s. ř. sice není odvolací soud vázán skutkovým stavem,
jak jej zjistil soud prvního stupně, ale to ale neznamená - zejména s
přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti, že by se odvolací soud mohl bez
dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z
výpovědí účastníků řízení a svědků, a to především proto, že při hodnocení
těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti,
které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí - nemohou být
vyjádřeny v protokolu o jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27.6.1968, sp. zn. 2 Cz 11/1968, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu sv. 9/1968, pod označením 92/1968). Odvolací soud vždy zopakuje dosud provedené důkazy, má-li za to, že je z nich
možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně
(§ 213 odst. 2, věta za středníkem o. s. ř.). Ústavní soud v nálezu ze dne 3.8.2011 pod sp. zn. I. ÚS 3725/10 k hodnocení
důkazů v odvolacím řízení uvedl, že dodržení zásady přímosti je jedním z
pojmových znaků důkazního řízení. Jak ustálená judikatura (srov. například již
Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 9, ročník
1968, strana 527, pod označením R 92/68), tak i doktrína (viz kupř. Občanský
soudní řád, komentář Díl II., L. Drápal, J. Bureš a kol., vydaný C.H. Beck,
2009, s. 1714 a násl.) pak z uvedených ustanovení občanského soudního řádu (ve
spojení s důsledky plynoucími ze zásady ústnosti a přímosti v občanském soudním
řízení) interpretují ustanovení § 213 o. s. ř. v tom smyslu, že je zásadně
nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů
soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval. Je možno poukázat i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.4.1966, sp. zn. 6 Cz
19/1966, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu sv.
6-7/1966, pod označením 64/1966, v němž bylo judikováno, že pokud se
chce odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního
stupně na základě bezprostředně před ním provedeného svědeckého důkazu, je
nutno, aby důkazy svědecké sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro
případně odlišné zhodnocení svědeckého důkazu. Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že řízení je v dané věci postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je tak naplněn
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť vadou řízení je,
pokud odvolací soud vycházel z jiného skutkového zjištění než soud prvního
stupně, aniž by postupoval podle ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval
důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popřípadě dokazování
doplnil (srov. též Občanský soudní řád, komentář Díl II., L. Drápal, J. Bureš a
kol., vydaný C.H. Beck, 2009, komentář k § 241a o. s. ř.). Nutno dále konstatovat, že pokud odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že
žalovaná 1) si u žalobkyně objednala opravu přístrojů, tedy provedení určitého
díla, nezdůvodnil, proč dospěl k závěru, že mezi účastníky nedošlo k uzavření
smlouvy o dílo. V tomto směru je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné. Z tohoto důvodu je řízení postiženo další vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud dále dospěl k závěru, že i dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., kterým dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení věci
odvolacím soudem v části týkající se stanovení výše bezdůvodného obohacení
postupem podle § 136 o. s. ř., byl uplatněn důvodně.
Dovolatelce je třeba přisvědčit, že odvolací soud nerespektoval při aplikaci §
136 o. s. ř. ustálenou judikaturu ( srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 31.1.2011, sp. zn. 23 Cdo 4068/2008, či rozhodnutí ze dne 12.5.2010 sp. zn.
1211/2010 – veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz).
Podle § 136 o. s. ř. lze-li výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi,
nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Z tohoto
ustanovení vyplývá, že jeho aplikace přichází v úvahu jen tehdy, je-li jistý
právní základ nároku a dále musí být výše nároku zjistitelná s nepoměrnými
obtížemi, popř. není zjistitelná vůbec. Soud nemůže výši nároku určit volnou
úvahou, ale musí vycházet z okolností posuzovaného případu a vzít v úvahu
skutečnosti, které mohou sloužit k učinění kvantitativních závěrů o výši
sporného nároku.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nevyložil naplnění předpokladů pro
aplikaci ustanovení § 136 o. s. ř., tedy nepoměrné obtíže při zjišťování výše
nároku. Pouze uvedl, že se jednalo o již nevyráběné přístroje, aniž by
zjišťoval skutečnosti, které soudu umožní založit úvahu na určitém
kvantitativním posouzení nároku a spokojil se jen s důkazy předloženými
žalobkyní – opravárenskými listy se specifikací provedených oprav. V této
souvislosti je nutno poukázat na v judikatuře zastávaný názor, že pro určení
výše nároku podle § 136 o. s. ř. musí mít soud k dispozici důkazy umožňující
výši nároku kvantifikovat, tj. s jistotou prokázat rozsah určovaného nároku
(srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4.9.2000, sp. zn. 30 Cdo
1994/99 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.9. 2009, sp. zn. 32 Cdo
2529/2008 – viz www.nsoud.cz). V daném případě však soud tím, že vyšel jen ze
zjištění rozsahu prací uvedeného žalobkyní v opravárenských listech, neměl ve
skutečnosti důvěryhodný důkaz o hodnotě provedených prací.
Jestliže tedy odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou aplikoval
ustanovení § 136 o. s. ř., podle něhož určil výši náhrady obohacení první
žalované jen na základě vlastní úvahy, není možno dospět k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu bez
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) ve výroku ve věci samé a v závislých výrocích
o náhradě nákladů zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním
názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž
rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d
odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. června 2012
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu