23 Cdo 4068/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph. D., ve věci
žalobkyně Czech production s.r.o., se sídlem v Praze 5, Radlická 1/19, PSČ 150
00, IČO 26509741, zastoupené JUDr. Pavlem Fráňou, advokátem, se sídlem v Praze
– Karlíně, Sokolovská 5/49, proti žalované Kadeřnické studio LORMA spol. s
r.o., se sídlem v Praze 2, Korunní 58, PSČ 120 00, IČO 26729695, zastoupené
JUDr. Oto Kunzem, advokátem, se sídlem v Praze 2, V Tůních 3/1637, o zaplacení
částky 159 685 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 28 Cm 221/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 9. dubna 2008, č. j. 1 Cmo 240/2007-211, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2008, č. j. 1 Cmo
240/2007-211, se v části týkající se zaplacení částky 115 095 Kč s 2% úrokem z
prodlení ročně
od 16. února 2004 do zaplacení zrušuje včetně souvisejících výroků o nákladech
řízení
před soudy obou stupňů a v tomtéž rozsahu včetně souvisejícího výroku o
nákladech řízení
se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2006,
č. j. 28 Cm 221/2004-167 a věc se vrací v tomto rozsahu posléze uvedenému soudu
k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. listopadu 2006,
č. j. 28 Cm 221/2004-167, uložil žalované zaplatit žalobkyni na úhradu
vynaložených nákladů, jež jí vznikly do odstoupení od uzavřené smlouvy o dílo
žalovanou částku
115 095 Kč s příslušenstvím (výrok I). Ve zbývající části požadavku žalobkyně
na úhradu vynaložených nákladů vzniklých v důsledku odstoupení od smlouvy o
dílo, a to co do částky 14 590 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a
dále zamítl požadavek žalobkyně
na zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím uplatněný z titulu náhrady škody
vzniklé v důsledku odstoupení žalované od uzavřené smlouvy o zprostředkování
(výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. dubna 2008, č. j. 1 Cmo 240/2007-211,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku I., ve které byla
žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 115 095 Kč s 2% úrokem z
prodlení ročně
od 16. února 2004 do zaplacení a ve výrocích II, III, a IV (první výrok). V
části výroku I, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni úrok
z prodlení ve výši 6 % ročně z částky 115 095 Kč od 16. února 2004 do
zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně změnil
a žalobu zamítl (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok třetí).
Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně. Při právním
posouzení věci dospěl k závěru, že mezi účastníky byla dne 22. 7. 2003 uzavřena
inominátní smlouva podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch.
zák.“), kterou
se žalobkyně zavázala ke kompletnímu produkčnímu zajištění večerní kadeřnické
show
pro žalovaného s bližší specifikací práv a povinností účastníků vymezených ve
smlouvě. Žalovaná využila práva předpokládaného smlouvou a dopisem ze dne 31.
10 2003 od smlouvy odstoupila. Žalobkyni tak podle smlouvy v případě odstoupení
vzniklo právo na vynaložené náklady na odměny poskytnuté spolupracujícím osobám
a mzdy zaměstnanců žalobkyně
ve výši 115 095 Kč. Odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry soudu
prvního stupně, který pro určení výše nároku žalobkyně aplikoval ustanovení §
136 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť výši vyúčtování
nákladů lze zjistit a prokázat, jak uzavřel soud prvního stupně, pouze s
nepoměrnými obtížemi, nemohla by být určena ani případným znaleckým posudkem.
Podle odvolacího soudu vynaložení nákladů žalobkyní bylo prokázáno fakturami
vystavenými na žalobce jeho externími spolupracovnicemi Z. J.
a Ing. L. S. Nepřiznaná výše nákladů se pak týkala vyúčtování telefonních
poplatků a jízdného, které měly být zahrnuty do odpracované činnosti žalobkyně
při zajišťování realizace akce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíce co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů na
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) a § 241a odst. 3 o. s. ř. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu v
části o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 115 095 Kč s 2%
úrokem z prodlení ročně od 16. února 2004 do zaplacení, v níž byl rozsudek
soudu prvního stupně potvrzen. Dovolatelka namítá, že rozsudky soudů obou stupňů jsou nesprávné, neboť
přiznávají náhradu nákladů žalobkyni, aniž by z nějakého právního důvodu tato
povinnost žalované vznikla. Odvolací soud se nezabýval projevem vůle stran
(obsahem objednávky ze dne
16. 7. 2003 předcházející uzavřené inominátní smlouvě ze dne 22. 7. 2003), ze
kterého podle dovolatelky jednoznačně vycházelo, že pokud by žalobkyně
nezařídila sponzoring
na kadeřnickou show, neuzavírala by s ní žalovaná předmětnou inominátní
smlouvu. Je navíc podle mínění dovolatelky otázkou, zda smlouva byla uzavřena
„právoplatně“ podle ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák. Dovolatelka je také
toho názoru, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud zkrátil žalovanou na jejích
procesních právech, když při jednání při přednesu odvolání a závěrečného návrhu
vyzval k přednesu nejprve žalovanou a až potom žalobkyni a měl přitom
postupovat opačně a konečně namítá, že soudy nižších stupňů nepostupovaly podle
§ 118a o. s. ř., ač tak postupovat měly. Závěrem dovolatelka namítá, že nebyly
dány předpoklady pro postup soudů obou stupňů podle ustanovení § 136 o. s. ř.,
poukazuje na to, že na straně jedné nebyla přiznána část nákladů na telefonní
poplatky a jízdné, na straně druhé postupem podle § 136 o. s. ř. byly
přiznány ostatní náklady, i když nebyly žalobkyní prokázány. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila. Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 12 čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění
účinném do 30. června 2009. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
žalobce bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) nejprve zkoumal, zda je
dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost
dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo
uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam
skutečně má.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Aplikace ustanovení § 136 o. s. ř. odvolacím soudem není v posuzovaném případě
správná a námitka dovolatelky směřující proti aplikaci tohoto ustanovení je
důvodná, což zároveň zakládá přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 136 o. s. ř. lze-li výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi,
nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Z tohoto
ustanovení vyplývá, že jeho aplikace přichází v úvahu jen tehdy, je-li jistý
právní základ nároku a dále musí být výše nároku zjistitelná s nepoměrnými
obtížemi, popř. není zjistitelná vůbec. Soud nemůže výši nároku určit volnou
úvahou, ale musí vycházet z okolností posuzovaného případu a vzít v úvahu
skutečnosti, které mohou sloužit k učinění kvantitativních závěrů o výši
sporného nároku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn.
23 Cdo 2030/2007).
Pokud soud aplikuje ustanovení § 136 o. s. ř. musí odůvodnění rozhodnutí
obsahovat zhodnocení skutečností zjištěných při dokazování, z nichž vychází
úvaha soudu vedoucí k závěru o určité výši nároku, aby tak byla dána
možnost přezkumu správnosti této úvahy soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 21. února 2008, sp. zn. 32 Odo 871/2006).
Ustanovení § 136 o. s. ř. o určení výše nároků soudem podle své úvahy v
případech, kdy lze jejich výši zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li
ji zjistit vůbec, je vůči zásadě o volném hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř.
v poměru speciality. I takové rozhodnutí soudu musí však splňovat požadavek
náležitého zhodnocení skutečností zjištěných v průběhu dokazování, a to jak z
hlediska jejich úplnosti, tak z hlediska řádného zdůvodnění myšlenkového
postupu soudu, odpovídajícího obecným zásadám logiky, a tedy i jeho
přesvědčivosti. Pouze takové zdůvodnění soudu zakládá alespoň elementární
možnost přezkumu správnosti volné úvahy soudu, o níž své rozhodnutí opřel
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1998, sp. zn. 2 Cdon
1141/1997).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku dostatečně nevyložil jak naplnění
předpokladů aplikace ustanovení § 136 o. s. ř., tak následného postupu soudu
při určení výše nároku. Ustanovení § 136 o. s. ř. je možno aplikovat toliko
tehdy, je-li nárok prokázán
co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost
těchto zjištění jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku. Nepoměrné obtíže
při zjišťování nároků, které soudy nižších stupňů v projednávané věci shledaly,
mohou být dány též nepřiměřenými náklady na zjišťování okolností rozhodných pro
výpočet výše nároku (např. nákladné znalecké dokazování), které hrubě
neodpovídají výši vymáhaného nároku. Následné určení výše nároku není
záležitostí volné úvahy nepodléhající hodnocení. Základem úvahy podle
ustanovení
§ 136 o. s. ř. je zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit
úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí. Odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu však dostatečný výklad důvodů aplikace ustanovení
postrádá, jeho právní závěry jsou neúplné, tudíž nesprávné.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, který
dovodil, že žalobkyně prokázala jí vynaložené náklady na předmět smlouvy
vzniklé do odstoupení
od smlouvy. Tyto náklady měly odpovídat rozsahu odměn poskytnutých
spolupracujícím osobám a mzdám zaměstnanců. Uvedené prokazovaly faktury
vystavené dodavateli žalobkyně a výslechy svědkyň J. a S. Odvolací soud se však
dostatečně nevypořádal
s výší těchto vynaložených a žalobkyní prokázaných nákladů, jak ji žalobkyně
uplatňovala. Vyúčtováním ze dne 28. ledna 2004 z celkové částky 115 095 Kč,
která je předmětem přezkumu, žalobkyně požadovala 12 600 Kč za 42 hodin práce
po 300 Kč (tzv. Company direktor), 89 725 Kč za 485 hodin práce po 185 Kč
(Production manager), 11 770 Kč
za 107 hodin práce po 110 Kč (Marketing manager) a 1 000 Kč za 10 hodin práce
po 100 Kč (Modeling manager). Byl-li prokázán rozsah provedených prací, bylo na
soudech nižších stupňů, aby se vypořádaly s požadavky kladenými zákonem na
aplikaci ustanovení
§ 136 o. s. ř. a odůvodnily v čem jsou dány nepoměrné obtíže při zjišťování
výše těchto nákladů a z jakého důvodu k určení jejich výše není možné např.
nařídit důkaz znaleckým posudkem. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu současně
postrádá vysvětlení úvahy určení výše, která by měla být založena na určitém
kvantitativním posouzení základních souvislostí. Právní závěry odvolacího soudu
jsou v uvedeném rozsahu neúplně a tudíž nesprávné.
Dovolatelka se dále naopak mýlí, zpochybňuje-li právní závěry odvolacího
soudu o právní povaze smlouvy uzavřené mezi účastníky jako smlouvy
nepojmenované, uzavřené podle § 269 odst. 2 obch. zák. Tuto dovolací námitku
navíc dovolatelka blíže nerozvíjí. Přitom závěry odvolacího soudu nejsou
rozporné s hmotným právem ani judikaturou Nejvyššího soudu. Účastníci jako
podnikatelé uzavřeli při své podnikatelské činnosti (§ 261 obch. zák.) smlouvu,
která není upravena jako typ smlouvy v části třetí obchodního zákoníku (§ 269
odst. 2 obch. zák), přičemž vzhledem k vymezení předmětu smlouvy nejde o
smlouvu o dílo, byť je takto smlouva označena (§ 536 a násl. obch. zák.).
Práva a povinnosti smluvních stran se řídí především ustanoveními
uzavřené smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2000, sp.
zn. 32 Cdo 2299/98). Ve smlouvě účastníci určili předmět svých závazků, včetně
povinnosti dovolatelky plnit žalobkyni v případě odstoupení od smlouvy v
rozsahu vynaložených nákladů podle vyúčtování žalobkyně. Dospěl-li proto
odvolací soud k závěru o povinnosti dovolatelky plnit žalobkyni podle ujednání
účastníků ve smlouvě, je tento závěr rovněž v souladu s judikaturou
Ústavního soudu a Nejvyššího soudu o principu autonomie smluvních stran, povaze
soukromého práva a s ní spojené společenské a hospodářské funkci smlouvy (srov.
nález Ústavního soudu ze dne
14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
května 2008, sp. zn. 29 Odo 434/2006).
Rovněž nedůvodnou je polemika dovolatelky se závěry soudů nižších stupňů
o významu objednávky ze dne 16. 7. 2003 předcházející uzavřené inominátní
smlouvě ze dne 22. 7. 2003. K uzavření smlouvy mezi účastníky nedošlo na
základě objednávky dovolatelky (srov. ustanovení § 275 odst. 4 obch. zák.), ale
až projevy vůle účastníků, kteří vymezili svá práva a povinnosti v písemně
uzavřené smlouvě ze dne 22. 7. 2003.
Dovolací soud se vzhledem k závěrům o nesprávnosti právních závěrů odvolacího
soudu při aplikaci ustanovení § 136 o. s. ř. nezabýval námitkami dovolatelky
týkající
se tvrzených vad řízení, kdy při přednesu odvolání a závěrečného návrhu podle
dovolatelky odvolací soud vyzval k jejich přednesu nejprve žalovanou a až potom
žalobkyni a měl přitom postupovat opačně a námitkami, že soudy nepostupovaly
podle § 118a o. s. ř., ač tak postupovat měly.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo než rozsudek odvolacího soudu zrušit a poněvadž
důvody zrušení platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud
i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b
odst. 2, část věty za středníkem a odst. 3 citovaného ustanovení).
O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d
odst. 1 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2011
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu