32 Cdo 1519/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobce Z. T., zastoupeného JUDr. Miroslava Kočárovou, advokátkou, se sídlem v
Kroměříži, 1. máje 283/15, PSČ 767 01, proti žalovanému M. Z., zastoupenému
Mgr. Zdeňkem Machem, advokátem, se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 1447/10, PSČ
750 02, o zaplacení částky 278.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Přerově pod
sp. zn. 13 C 41/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 19. října 2011, č. j. 15 Co 481/2010-204, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. října 2011, č. j. 15 Co
481/2010-204 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
V souzené věci se žalobce domáhal zaplacení částky 278.000,- Kč oproti vydání v
žalobě specifikovaného osobního automobilu (dále též jen „vozidlo“). Žalovaná
částka představuje kupní cenu, kterou za vozidlo uhradil na základě kupní
smlouvy, od níž odstoupil pro vady vozidla. Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 12. srpna 2010, č. j. 13 C 41/2009-176,
žalobě vyhověl. Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaného v záhlaví
označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé
změnil a žalobu zamítl. Dále pak rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů. Odvolací soud poté, co zčásti zopakoval dokazování, vyšel ze skutkových
zjištění, podle nichž žalobce a žalovaný, ten zastoupen na základě smlouvy o
zprostředkování ze dne 2. dubna 2008 J. T., podnikatelem provozujícím autobazar
(dále též jen „zprostředkovatel“), uzavřeli dne 27. května 2008 kupní smlouvu,
na jejímž základě žalovaný převedl na žalobce vlastnictví vozidla za kupní cenu
ve výši 278.000,- Kč. Ve smlouvě bylo dohodnuto, že práva a povinnosti z této
smlouvy se řídí obchodním zákoníkem. Žalobce reklamačním listem ze dne 24. června 2008 uplatnil u zprostředkovatele (označeného v listině jako „dodavatel
– pověřený zástupce“) vady vozidla – vadnou tzv. komfortní jednotku a chybějící
klíč, načež zprostředkovatel reklamační list zaslal na adresu žalovaného
(zásilka se vrátila nevyzvednutá) a posléze komfortní jednotku nechal opravit
na své náklady. Dopisem ze dne 25. července 2008 adresovaným zprostředkovateli
(opět označenému jako „dodavatel – pověřený zástupce“) žalobce projevil vůli od
kupní smlouvy odstoupit z důvodu, že vada vozidla nebyla odstraněna, a dopisem
ze dne 17. září 2008 adresovaným žalovanému vyzval žalovaného k vrácení kupní
ceny. Dopisem ze dne 20. května 2010 adresovaným žalovanému pak žalobce
projevil vůli odstoupit od kupní smlouvy pro vadu tzv. komfortní jednotky s
tím, že tato vada musela existovat již v době převzetí vozidla. Odvolací soud se především neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně,
jenž dohodu o podřízení závazkového vztahu úpravě obchodního zákoníku shledal
neplatnou podle ustanovení § 262 odst. 1 věty druhé obchodního zákoníku (zákona
č. 513/1991 Sb., zrušeného ke dni 1. ledna 2014, dále též jen „obch. zák.“) na
základě úvahy, že oba účastníci smlouvy jsou fyzické osoby – nepodnikatelé a
režim obchodního zákoníku směřuje ke zhoršení právního postavení jich obou,
resp. že režim občanského zákoníku je pro žalobce příznivější. Odvolací soud
dovodil, že v situaci, kdy oba účastníci smlouvy jsou nepodnikatelé, nelze
podřízení jejich závazkového vztahu režimu obchodního zákoníku vyloučit podle
ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák.; argumentoval, že toto ustanovení lze
aplikovat pouze tehdy, je-li jeden z účastníků smlouvy podnikatelem, neboť jeho
účelem je ochrana nepodnikatele jako slabší smluvní strany. Správným odvolací soud neshledal ani závěr soudu prvního stupně, že
zprostředkovatel byl žalobcem zmocněn k uplatnění nároku z odpovědnosti za
vady.
Zdůraznil, že pouhé odeslání reklamačního listu (v němž je
zprostředkovatel označen jako zástupce dodavatele) žalovanému jako jednání v
zastoupení žalobce vyhodnotit nelze. Neobstojí pak ani závěr, že
zprostředkovatel byl zmocněn žalovaným k přijetí a vyřízení reklamace, neboť ze
smlouvy o zprostředkování takové zmocnění nevyplývá. Nebylo-li dohodnuto, že
zprávu o vadách je kupující oprávněn podat jiné osobě než prodávajícímu, pak
oznámením vady pouze zprostředkovateli vada vytčena nebyla. Na základě toho
odvolací soud s poukazem na ustanovení § 428 odst. 1, 2 obch. zák. usoudil, že
žalovanému byla vada komfortní jednotky oznámena až doručením žaloby dne 29. ledna 2009, tedy později než 6 měsíců poté, co žalobce vadu zjistil. Při úvaze
o možné aplikaci ustanovení § 428 odst. 3 obch. zák. odvolací soud dospěl k
závěru, že zjištění o existenci vady v době prodeje učiněná soudem prvního
stupně ze znaleckého posudku nemohou obstát, mělo-li vozidlo v době znaleckého
zkoumání komfortní jednotku vyměněnou, a navázal úvahou, že nebylo-li
prokázáno, že v době převzetí mělo vozidlo vadu, pak nemohlo být ani prokázáno,
že o takové vadě prodávající mohl vědět. Odvolací soud uzavřel, že žalobce
podal žalovanému zprávu o vadě nikoliv bez zbytečného odkladu poté, co ji
zjistil, a žalovaný tuto skutečnost namítl, vzhledem k ustanovení § 428 odst. 1
a odst. 2 obch. zák. tedy žalobci právo z vad přiznáno být nemůže. Žádné právní
účinky pak nemůže mít ani odstoupení od smlouvy ze dne 20. května 2010. Rozsudek odvolacího soudu výslovně v obou jeho výrocích, podle dovolací
argumentace však toliko ve výroku o věci samé, napadl žalobce dovoláním, jež co
do přípustnosti opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“), a jímž
ohlašuje dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítaje,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel především brojí proti právním závěrům odvolacího soudu v otázce
aplikace ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. Zdůrazňuje, že zástupcem
prodávajícího byl podnikatel, jehož předmětem podnikání je prodej vozidel. Ten
v rámci své podnikatelské činnosti de facto kupní smlouvu za prodávajícího
uzavíral a předkládal dovolateli návrh kupní smlouvy, jejíž obsah stanovil,
včetně dohody o podřízení závazkového vztahu obchodnímu zákoníku, aniž měl
dovolatel možnost na něm vyjednáváním cokoliv změnit. Dovolatel zpochybňuje
posouzení, podle něhož se za těchto okolností jednalo na obou stranách o
nepodnikatele, zdůrazňuje, že jako smluvní strana nezastoupená podnikatelem byl
ve slabším postavení než prodávající, a prosazuje názor, že citované ustanovení
lze použít též v případě, kdy dohodu podle ustanovení § 262 odst. 1 věty první
obch. zák. uzavřou „nepodnikatelé z nichž jeden je zastoupen podnikatelem a
předmětem jejich závazkového vztahu je prodej vozidla prostřednictvím tohoto
podnikatelského subjektu“. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu též nesprávné posouzení rozsahu zmocnění
zprostředkovatele.
Má za to, že byl z jednání zprostředkovatele a z jeho
postavení v dobré víře, že je oprávněn za žalovaného jednat ve všech věcech
souvisejících s prodejem vozidla, tedy včetně uplatnění reklamace a odstoupení
od smlouvy. Poukazuje na to, že jako zákazník autobazaru nemohl tušit, jaký
rozsah zmocnění byl sjednán, přičemž mu podle jeho přesvědčení nelze připisovat
k tíži, že nevyžadoval předložení plné moci. Zároveň argumentuje ve prospěch
názoru, že pokud byl „autobazar“ zmocněn k uzavření kupní smlouvy, jakož i k
tomu, aby se zúčastnil všech jednání v této věci, pak nelze rozsah plné moci
vztáhnout pouze na samotné uzavření kupní smlouvy, ale též na práva a
povinnosti, které „vyplynou pro účastníky jejím uzavřením“. V otázce předpokladů pro aplikaci ustanovení § 428 odst. 3 obch. zák. dovolatel
namítá, že odvolací soud pominul svědeckou výpověď zprostředkovatele, podle níž
byly na vozidle v době prodeje zaneseny odtokové kanálky, v důsledku čehož
došlo k zatékání vody do interiéru vozidla, a žalovaný o této vadě věděl. Dovolatel vyjadřuje mínění, že tato skutečnost byla příčinou vady komfortní
jednotky, a kritizuje odvolací soud za to, že se touto otázkou nezabýval. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání ztotožňuje se skutkovými a právními
závěry odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád
ve znění účinném do 31. prosince 2012. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou, při splnění podmínek povinného zastoupení předepsaných
ustanovením § 241 o. s. ř., Nejvyšší soud dovodil, že dovolání je přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé. Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatel
obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a dovolání shledal
důvodným, byť nikoliv všem dovolacím námitkám lze přisvědčit. Námitku vytýkající odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil rozsah zmocnění J. T., resp. že nevzal zřetel na dobrou víru dovolatele v této otázce, Nejvyšší
soud důvodnou neshledal. Z ustanovení § 774 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni
1. ledna 2014 (dále též jen „občanský zákoník“ či „obč. zák.“), vyplývá, že
zprostředkovatelskou smlouvou se zprostředkovatel zavazuje obstarat zájemci za
odměnu uzavření smlouvy. Podle ustanovení § 777 věty druhé obč. zák. zprostředkovatel je oprávněn za zájemce jednat nebo přijímat cokoliv, jen
byl-li k tomu zmocněn písemnou plnou mocí. Ustanovení § 31 odst. 1 obč. zák. stanoví, že při právním úkonu je možné dát se
zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou. Zmocnitel udělí za tímto účelem
plnou moc zmocněnci, v níž musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění. Podle
ustanovení § 32 odst. 2 věty první obč. zák. jedná-li zmocněnec jménem
zmocnitele v mezích oprávnění zastupovat, vzniknou tím práva a povinnosti přímo
zmocniteli. Dosavadní výsledky řízení před soudy nižších stupňů neskýtají podklad pro
závěr, že zprostředkovatel byl žalovaným zmocněn též k jiným právním úkonům než
k těm, které bezprostředně souvisely se zprostředkovávaným prodejem. Zakládá-li dovolatel svou argumentaci na dikci smlouvy o zprostředkování (v
části upravující zmocnění zprostředkovatele se podle obsahu jedná o smlouvu
příkazní podle § 724 a násl. obč. zák. ), podle níž byl zprostředkovatel
zmocněn též k tomu, aby se zúčastnil všech jednání v této věci, pak vytrhuje
toto slovní spojení z kontextu, v němž je jeho smysl (vůle stran jím projevená)
zcela jednoznačný. Zprostředkovatel byl totiž podle smlouvy oprávněn zastupovat
zájemce při sepsání a uzavření kupní smlouvy a k převzetí kupní ceny (srov. k
tomu obdobně závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 25
Cdo 960/2000), a též k tomu, „aby se v souvislosti s tím (sic!) zúčastnil všech
jednání v této věci, včetně zajištění a přepisu technického průkazu na nového
majitele“. Pro vymezení rozsahu oprávnění zmocněnce jednat za zmocnitele
ostatně není rozhodující dohoda o plné moci (srov. § 23 obč. zák.), typicky
smlouva příkazní, neboť ta zakládá závazkový vztah mezi zmocnitelem a
zmocněncem (tzv. vnitřní vztah); zmocněnec se jí zavazuje zastupovat zmocnitele
v dohodnutém rozsahu.
Rozhodující ve vztahu k třetím osobám (navenek) je plná
moc jako osvědčení o existenci a rozsahu zastoupení, které zmocnitel – formou
jednostranného právního úkonu - vystavuje zmocněnci pro účely jeho jednání s
třetími osobami; jí se zmocněnec při takovém jednání vykazuje (v rozhodovací
praxi soudů srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 1995, sp. zn. Odon 28/95, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, svazek 3, ročník 1996,
s. 117, a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 31 Cdo 2038/2011, a v
literatuře dílo Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009,
s. 302). Vzhledem k tomu by mohl být v souzené věci obsah smlouvy právně
významný pouze v tom případě, že by zprostředkovatel žalobci smlouvu
(obsahující v článku 2 prohlášení žalovaného o udělení plné moci) předložil
jako doklad o svém zmocnění a jeho rozsahu, tedy jako svého druhu plnou moc;
poznatek o tom, že se tak stalo, však ve zjištěném skutkovém stavu věci zahrnut
není. Neobstojí ani konstrukce, jejímž prostřednictvím dovolatel prosazuje závěr o
„univerzálním“ zmocnění zprostředkovatele, založená na argumentu, že
prodávající zůstává „po celou dobu“ v anonymitě. Nejpozději z návrhu kupní
smlouvy, předloženého v písemné formě, se totiž žalobce dozvěděl jméno a
adresu prodávajícího. Není tu nic takového, co by opodstatnilo vývody
dovolatele stran adresování všech právních úkonů souvisejících s kupní smlouvou
na adresu zprostředkovatele. Ani z prohlášení prodávajícího k stavu vozidla v
kupní smlouvě v žádném ohledu nevyplývají ty důsledky, které z nich dovolatel
dovozuje. V řízení též nevyšly najevo žádné skutečnosti, jež by mohly opodstatnit
žalobcovu dobrou víru, že nároky z odpovědnosti za vady uplatňuje vůči
prodávajícímu prostřednictvím jeho zmocněnce. Svědecká výpověď
zprostředkovatele nasvědčuje opaku a z kupní smlouvy nevyplývá nic, co by mohlo
opodstatnit přesvědčení, že se zmocnění vztahuje i na jiné úkony než na
uzavření kupní smlouvy a přijetí části kupní ceny; zde nakonec není ani oné
zmínky o zmocnění k účasti při souvisejících jednáních. Za těchto okolností je
pak nadbytečné zabývat se otázkou, zda by dobrá víra dovolatele v existenci
příslušného zmocnění zprostředkovatele mohla mít ty důsledky ve vztahu k
žalovanému, které jí dovolatel připisuje (k ochraně dobré víry třetích osob v
existenci zmocnění, popř. v jeho určitý rozsah srov. např. již citované
rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. Odon 28/95 a sp. zn. 31 Cdo 2038/2011). Důvodnost nelze přiznat ani té námitce, jejímž prostřednictvím dovolatel vytýká
odvolacímu soudu, že věc nesprávně právně posoudil, jestliže neshledal důvody k
aplikaci ustanovení § 262 odst. 4, části věty první za středníkem, obch. zák. Dovoláním se tu otevírá otázka, v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud
neřešená, zda lze toto ustanovení aplikovat na právní vztahy mezi smluvními
stranami, které nejsou podnikateli, leč jedna z nich jedná prostřednictvím
podnikatele. Podle ustanovení § 262 obch.
zák. (ve znění novely provedené s účinností od 1. dubna 2003 zákonem č. 88/2003 Sb.) strany si mohou dohodnout, že jejich
závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261, se řídí tímto
zákonem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení
účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná (odstavec 1). Ve
vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle
odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních
předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení
občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských
smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení
směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve
prospěch smluvní strany, která není podnikatelem (odstavec 4). Z dikce ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. je zřejmé, že zákon tu zdůrazňuje
formální rovnost smluvních stran a autonomii jejich vůle jako zásadu (srov. část věty první před středníkem) a režim upravený v části věty za středníkem
stanoví jako výjimku z této zásady (jako odchylku od uvedených obecných
principů). Ochranu zakotvenou v ustanovení § 262 odst. 4, části věty první za
středníkem, poskytuje účastníku smlouvy (kontrahentu), a to speciálně smluvní
straně, jejíž statut je vymezen tím, že není podnikatelem. Chrání-li zákon určitou kategorii osob jako smluvní stranu, jako účastníka
dvoustranného (příp. vícestranného) právního úkonu zakládajícího závazkový
právní vztah, pak jí (logicky) ochranu poskytuje proti druhé straně smlouvy. Ochrana smluvní strany charakterizované tím, že není podnikatelem, vůči druhé
smluvní straně je pak opodstatněna pouze v situaci, kdy má druhá smluvní strana
statut jiný, tj. že podnikatelem je. Skutečnost, že smluvní strana, jež není podnikatelem, si zjedná pro obstarání
uzavření smlouvy či (též) pro své zastoupení při jejím uzavření podnikatele
(profesionála), z ní podnikatele nečiní; pro takové důsledky nelze nalézt oporu
v zákoně. Uzavře-li proto taková strana smlouvu s osobou, jež rovněž nejedná v
postavení podnikatele, pak se jedná o smlouvu mezi osobami, které nejsou
podnikateli, a tyto osoby jsou též účastníky závazkového vztahu takovou
smlouvou založeného. Z toho pak – v rovině výkladu jazykového vyjádření - vyplývá, že na závazkové
vztahy založené smlouvou, jejíž účastníky na obou stranách jsou smluvní strany,
které nejsou podnikateli, se ustanovení § 262 odst. 4, části věty první za
středníkem, obch. zák. nevztahuje. Nevztahuje se tedy ani na ty případy, kdy
uzavření smlouvy obstará na základě zprostředkovatelské smlouvy uzavřené s
jednou z takových smluvních stran podnikatel anebo kdy podnikatel za jednu z
takových smluvních stran (jejím jménem a na její účet) smlouvu uzavírá. K jinému výsledku nevede ani výklad e ratione legis. V tomto případě totiž
dikce zákona odpovídá smyslu (účelu) právní úpravy. Cíle právní úpravy obsažené v § 262 odst. 4 věty první obch. zák. v zákoně
expressis verbis deklarovány nejsou a jejich vymezení nelze nalézt ani v
důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona č.
370/2000 Sb., neboť k příslušné
novelizaci § 262 obch. zák. došlo na základě pozměňovacích návrhů hospodářského
výboru a ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny. Žádnou relevantní zprávu
v tomto ohledu nepodávají ani dostupné sněmovní materiály. K záměru, který
zákonodárce zakotvením tohoto ustanovení do právního řádu sledoval, je tudíž
třeba se dobrat z okolností, za nichž bylo zákonodárcem přijato. Ustanovení obsažená nyní v § 262 odstavci 1 větě první a v odstavci 4 byla do
obchodního zákoníku vložena novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001
zákonem č. 370/2000 Sb. (v poněkud jiném znění, leč s totožným významem, který
měl být později novelizovaným zněním toliko lépe vyjádřen – srov. důvodovou
zprávu k bodu 183 vládního návrhu zákona č. 88/2003 Sb.). K témuž datu byly do
vnitrostátního práva České republiky, do části první hlavy páté občanského
zákoníku pod rubrikou „Spotřebitelské smlouvy“ zákonem č. 367/2000 Sb. implementovány tři směrnice Evropských společenství na ochranu spotřebitele,
totiž směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách
ve spotřebitelských smlouvách, směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince
1985 o ochraně spotřebitele při smlouvách sjednávaných mimo obchodní provozovnu
a směrnice Evropského parlamentu a směrnice Rady 97/7/EC ze dne 20. května 1997
o ochraně spotřebitele z hlediska smluv sjednávaných na dálku. Nejen časová
souvislost obou zmíněných novel a jejich souvislost věcná (z hlediska předmětu
úpravy), nýbrž též souvislost funkční (jejich provázanost) z hlediska účelu
novely obchodního zákoníku je zřejmá; účelem novelizace ustanovení § 262 obch. zák. zákonem č. 370/2000 Sb. bylo zabránit tomu, aby byla podřízením
závazkového vztahu režimu obchodního zákoníku dohodou podle ustanovení § 262
odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2000, vyloučena aplikace
kogentních ustanovení sloužících k ochraně spotřebitele. O správnosti tohoto
závěru svědčí též poznatky o námětech, které vzešly z projednání předlohy
novely provedené zákonem č. 367/2000 Sb. v Senátu (srov. Fiala, J. Senát k
novele ObčZ. Právní zpravodaj, 2000, číslo 8, s. 3). Vykládané ustanovení tedy, byť samo nemá bezprostředně původ v právu Evropské
unie, je reflexí implementace směrnic na ochranu spotřebitele do občanského
zákoníku v předpisech zákoníku obchodního. Při jeho interpretaci je tedy třeba
vzít zřetel na příslušné normy občanského práva. Občanský zákoník v páté hlavě
své první části upravuje tzv. spotřebitelské smlouvy, jež definuje jako
smlouvy, jejichž smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé
straně dodavatel (§ 52 odst. 1). Dodavatelem má na mysli osobu, která při
uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské
činnosti, spotřebitelem pak osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná
v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (§ 52 odst. 2). Je především otázkou, zda slovní spojení „smluvní strana, která není
podnikatelem“ užité v ustanovení § 262 odst. 4 věty první obch. zák.
zahrnuje
tutéž množinu subjektů jako definiční vymezení „osoba, která při uzavírání a
plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti“,
obsažené v ustanovení § 52 odst. 2 obč. zák. Užití interpretačního argumentu
předpokladu racionálního zákonodárce, při zohlednění principu jednoty (vnitřní
nerozpornosti) právního řádu, by samo o sobě vedlo k závěru, že porovnávané
pojmy nemíří na zcela totožnou skupinu osob (rozumný zákonodárce by totiž ve
dvou právních předpisech neoznačil tutéž právní entitu prostřednictvím různých
výrazů, zejména jde-li o předpisy z téhož právního odvětví, přijímané v téže
době, navíc při novelizaci zákonů, které jsou v poměru předpisu obecného a
zvláštního). V takovém případě by tu však byl logicky k dispozici toliko závěr,
že pojem užitý v obchodním zákoníku je užší, neboť nezahrnuje vůbec žádné
podnikatele, ani ty, kteří „při uzavírání a plnění smlouvy nejednají v rámci
své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti“. I při této výkladové variantě
by tedy vycházelo, že „smluvní stranou, která není podnikatelem“, bude vždy
spotřebitel, neboť množina osob, na kterou míří obchodní zákoník, je
podmnožinou skupiny chráněné občanským zákoníkem. Výklad, podle něhož by byl
pojem užitý v obchodním zákoníku širší a zahrnoval by tudíž i jiné osoby než
spotřebitele ve smyslu občanského zákoníku, je z logiky věci (vzhledem k
vyloženému vztahu těchto pojmů) v každém případě vyloučen. Nenabízí se tu
ostatně vysvětlení, proč by mělo být zapovězeno vyloučit dohodou ta ustanovení
občanského zákoníku, jejichž účelem je ochrana spotřebitele (srov. generální
klauzuli obsaženou v § 262 odst. 4, části věty za středníkem, obch. zák.), ve
vztahu k takovým osobám, které spotřebiteli ve smyslu občanského zákoníku
nejsou, takže se na ně příslušná ustanovení občanského zákoníku v žádném ohledu
nevztahují, bez zřetele na to, zda byla či nikoliv uzavřena dohoda upravená v
ustanovení § 262 odst. 1 věty první obch. zák. Shora dovozené důvody novelizace
obchodního zákoníku provedené zákonem č. 370/2000 Sb., jež se pojí k ochraně
spotřebitele implementované do občanského zákoníku, však svědčí pro jinou
výkladovou variantu, totiž že pojmy v obou kodexech mají přes odlišné jazykové
vyjádření týž obsah; není tu racionální důvod vyloučit z ochrany spotřebitele
poskytované ustanovením § 262 odst. 4, částí věty první za středníkem, obch. zák. část osob, které občanský zákoník do kategorie spotřebitelů zahrnuje. Je přitom nevýznamné pro řešení otázky otevřené dovolacímu přezkumu, že zatímco
v pojetí občanského a obchodního zákoníku není poskytovaná ochrana omezena na
fyzické osoby, pojem „spotřebitel“ definovaný v článku 2 písm. b) směrnice
93/13/EHS se vztahuje jen k osobám fyzickým [srov. rozsudek Soudního dvora
Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) ze dne 22. listopadu 2001, ve spojených
věcech C-541/99 a C-542/99, Idealservice] a též zákon č. 145/2010 Sb., o
spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, který nabyl účinnosti dne 1.
ledna 2011, považuje za spotřebitele jen fyzickou osobu [která nejedná v rámci
své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání,
srov. § 3 písm. a)]. Podstatné tu je, že na jiné osoby než na ty, které mají
statut spotřebitele v úpravě občanského zákoníku, se ustanovení § 262 odst. 4,
části věty první za středníkem, obch. zák. nevztahuje. Nejvyšší soud ostatně
již ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. října
2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněném pod číslem 79/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, ve vztahu k ustanovení § 262 odst. 1 věty druhé obch. zák., poskytujícímu ochranu účastníku smlouvy, který není podnikatelem,
konstatuje jako zcela zřejmou skutečnost, že dohoda o volbě práva je omezena
ochranou spotřebitele. Z názoru, že ustanovení § 262 odst. 4, části věty první
za středníkem, obch. zák. míří speciálně na vztahy spotřebitelské, vychází též
renomovaná komentářová literatura (srov. Pokorná, J., Kovařík, Z., Čáp, Z. a
kol. Obchodní zákoník. Komentář. II. díl. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s.,
2009, s. 1296). Spotřebitele pak občanský zákoník chápe výlučně jako účastníka spotřebitelské
smlouvy, tedy smlouvy, jejíž druhou stranou je dodavatel (srov. § 52 odst. 1
obč. zák.). Osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své
podnikatelské činnosti, je tedy spotřebitelem pouze za předpokladu, že druhou
smluvní stranou je dodavatel jako osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy
jedná v rámci své podnikatelské činnosti, tedy podnikatel. Ochrana je tu
poskytována nikoliv jakékoliv slabší smluvní straně (slabší z jakéhokoliv
důvodu), nýbrž speciálně spotřebiteli jako smluvní straně typově (a priori, bez
zřetele na okolnosti konkrétního případu) slabší oproti druhé smluvní straně -
podnikateli. O tom, že v souzené věci druhá smluvní strana v postavení
podnikatele (dodavatele) nebyla, není pochyb a skutečnost, že jednala
prostřednictvím profesionála (na základě spotřebitelské smlouvy, jež s ním v
postavení spotřebitele jako s dodavatelem uzavřela), na jejím postavení
„nepodnikatele“ ničeho nezměnila. Takovéto pojetí spotřebitele, spotřebitelské smlouvy a spotřebitelského
závazkového vztahu shledává Nejvyšší soud (v rovině právní otázky řešené v
souzené věci) konformním se zněním a účelem směrnic Evropské unie, v nichž má
národní úprava na ochranu spotřebitele původ (k požadavku eurokonformního
výkladu jako nepřímému účinku směrnic srov. např. rozhodnutí Soudního dvora ze
dne 13. listopadu 1990 ve věci C-106/89, Marleasing SA proti La Comercial
Internationale de Alimentacion SA, v rozsudku ze dne 27. června 2000 ve
spojených věcech C-240/98 až 244/98, Océano Grupo proti Rocio Murciano
Quintero, a v rozsudku ze dne 4. července 2006 ve věci C-212/04,
Konstantinos Adeneler a další, a k autonomnímu charakteru práva Evropské unie,
včetně pojmů v něm obsažených, srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 14. října 1976 ve věci C-29/76, LTU Lufttransportunternehmen GmbH & Co. KG proti
Eurocontrol, a v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 27. září 2012, sp. zn.
33 Cdo 3793/2011, uveřejněné pod číslem 12/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek ze dne 20. června 2013, sp. zn. 33
Cdo 1201/2012, uveřejněný pod číslem 93/2013 tamtéž). Směrnice Rady 93/13/EHS výslovně vztahuje ochranu občana jako spotřebitele
toliko na smlouvy uzavřené mezi občanem jako příjemcem zboží nebo služeb na
straně jedné a prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb na straně druhé;
srov. prohlášení v preambuli a článek 1 odst. 1, výslovně deklarující účel
směrnice. „Spotřebitel“ je v článku 2 definován jako fyzická osoba, která ve
smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely, které nespadají
do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání, a „prodávající“ a
„poskytovatel“ jako fyzická osoba nebo právnická osoba, veřejnoprávně nebo
soukromoprávně vlastněná, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato
směrnice, jedná pro účely související s její obchodní nebo výrobní činnosti
nebo povoláním. Otázkou, jaký význam při posouzení statutu určité osoby jako
spotřebitele má skutečnost, zda má její smluvní partner postavení podnikatele
či nikoliv, se Soudní dvůr již zabýval. V rozsudku ze dne 5. prosince 2013 ve
věci C-508/12, W. V. proti J. T., zdůraznil, že jednotlivé právní nástroje
týkající se spotřebitelských vztahů uznávají potřebu chránit slabší smluvní
stranu, pokud smlouva byla uzavřena mezi osobou, která nejedná v rámci
profesionální nebo podnikatelské činnosti, a osobou, která jedná v rámci takové
činnosti. Na základě toho pak uzavřel, že vzhledem k cíli ochrany spotřebitelů
stanovenému unijním právem, který spočívá v obnovení rovnosti smluvních stran
ve smlouvách uzavřených mezi spotřebitelem a podnikatelem, nelze použití těchto
ustanovení rozšiřovat na osoby, vůči nimž tato ochrana není odůvodněná, přičemž
nerovnost smluvních stran chybí i ve smluvním vztahu mezi dvěma osobami, které
nejednají v rámci profesionální nebo podnikatelské činnosti. Na tento vztah se
tedy nemůže vztahovat ochranný režim, který platí pro spotřebitele uzavírající
smlouvy s osobami, které jednají v rámci profesionální nebo podnikatelské
činnosti. Je tu tedy rozsudek Soudního dvora, týkající se otázky v zásadě
identické s tou, jež je významná pro výklad ustanovení § 52 obč. zák. a tudíž
též pro výklad ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. Lze pak podpůrně zmínit též
stanovisko generálního advokáta ze dne 14. června 2001 v již citované věci
Idealservice, byť dovozené v jiné souvislosti (v otázce, zda lze ochranu
spotřebitele vztáhnout též na právnické osoby), podle něhož ochrana
spotřebitele jakožto výjimka ze zásady smluvní svobody musí být úzce
interpretována. Nejvyšší soud tedy při zkoumání, zda vzhledem k článku 267
Smlouvy o fungování Evropské unie a vzhledem k judikatorním závěrům, k nimž
dospěl Soudní dvůr v rozsudku ze dne 6. října 1982 ve věci C-283/81, CILFIT, je
v souzené věci jeho povinností jako soudu členského státu, jehož rozhodnutí
nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, obrátit se na
Soudní dvůr s předběžnou otázkou, dospěl k závěru, že nikoliv, neboť se jedná o
tzv.
případ acte éclairé, tedy otázky již objasněné v předchozí existující
judikatuře. Shora popsané úvahy v sobě zahrnují odpověď i na otázku, zda lze ustanovení §
262 odst. 4, části věty před středníkem, obch. zák. na právní vztah, o nějž jde
v souzené věci, aplikovat per analogiam. Předpokladem užití analogie jako nástroje soudcovského
dotváření práva je závěr o existenci tzv. otevřené nepravé (teleologické)
mezery v právu. O takovou mezeru se jedná toliko v případě, kdy argumenty
objektivně teleologického výkladu, které jsou relevantní při interpretaci
příslušného ustanovení, platí i pro skutkové stavy, které nelze podřadit pod
nejširší jazykový význam tohoto ustanovení (jsou tudíž v oblasti mimo rozsah
pojmu). Stav, kdy pro jeden případ, znaky jehož skutkové podstaty jsou popsány
v hypotéze právní normy, tu z jejího jazykového výkladu vyplývá určitý následek
stanovený v dispozici, pro jiný případ však nikoliv, ačkoliv se teleologie
tohoto ustanovení (vzhledem k hodnotám a principům, na nichž je založen právní
řád) vztahuje stejně na oba případy, se neslučuje s principem hodnotové
bezrozpornosti právního řádu a opodstatňuje závěr o neúplnosti zákona, který je
možno a nutno dotvořit prostřednictvím judikatury (srov. z rozhodovací praxe
Ústavního soudu např. nález ze dne 25. června 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01,
uveřejněný pod číslem 80/2002 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález
ze dne 6. března 2007, sp. zn. Pl. ÚS 3/06, uveřejněný pod číslem 41/2007 téže
Sbírky a nález ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. I. ÚS 318/06, uveřejněný pod
číslem 221/2007 tamtéž, z judikatury Nejvyššího soudu rozsudky ze dne 13. února
2013, sp. zn. 28 Cdo 2670/2012, ze dne 27. května 2013, sp. zn. 32 Cdo
2309/2011, a v právní doktríně např. Melzer, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 228). Skutečnost, že na ochranu účastníka smlouvy, který není podnikatelem, proti
druhé smluvní straně, která též není podnikatelem, leč za ni podnikatel jedná,
právní předpisy nepamatují, teleologickou mezerou v právu není (nejde z pohledu
obecných principů a hodnot o důsledek opomenutí zákonodárce). Účelem ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. je (jak bylo shora
dovozeno) zamezit vyloučení aplikace kogentních ustanovení soukromoprávních
předpisů na ochranu spotřebitele podřízením závazkového vztahu mezi
spotřebitelem a podnikatelem režimu obchodního zákoníku dohodou. Vzhledem k
tomu jsou hodnoty, které se promítají v této normě, identické s těmi, jež
opodstatňují zvláštní úpravu spotřebitelských smluv jako výjimku z principu
autonomie vůle; jedná se o legitimní veřejný zájem na nastolení faktické,
materiální rovnosti smluvních stran, opodstatněný nerovným postavením
spotřebitele vůči podnikateli jako druhé smluvní straně (srov. k tomu
judikaturu Ústavního soudu, např. nález ze dne 28. března 2006, sp. zn. Pl. ÚS
42/03, uveřejněný pod číslem 72/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu,
a nález ze dne 1. března 2011, sp. zn. II. ÚS 2877/10, uveřejněný pod číslem
28/2011 tamtéž).
Tyto hodnoty se na poměr mezi dvěma smluvními stranami, které
nejsou podnikateli, nevztahují, neboť žádná z nich není stranou z hlediska
svého postavení slabší. Zastoupení jedné ze stran podnikatelem z druhé smluvní
strany typově slabší smluvní stranu nečiní; i tato strana si může zjednat
zastoupení profesionálem. Pojetí prosazované dovolatelem by v praxi vedlo k
nepřijatelným, až absurdním důsledkům. Jestliže by si jedna ze smluvních stran
– nepodnikatelů v průběhu kontraktačního procesu zjednala zastoupení např. advokátem, tedy profesionálem, změnil by se v důsledku té samotné skutečnosti
poměr mezi kontrahenty na vztah podléhající režimu ochrany spotřebitele? A
zmocnila-li by za této situace advokáta ke svému zastoupení též druhá smluvní
strana, došlo by znovu ke změně rozhodného právního režimu? Dovedeno do
důsledků (argumentum ad absurdum) pohlíželo by se pak na závazkový vztah mezi
osobami, které nejsou podnikateli, leč byly při jeho založení obě zastoupeny
podnikateli, jako na vztah podléhající režimu obchodního zákoníku podle
ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák.? V duchu této logiky by nakonec muselo též
platit, že pokud si spotřebitel pro uzavření a plnění smlouvy zjedná zastoupení
profesionálem, statut spotřebitele a ochranu s tím spojenou pozbude. Neslučuje
se s principem vnitřní nerozpornosti právního řádu, aby bylo pro právní režim
závazkového vztahu určující, zda smluvní strana uzavře smlouvu osobně či zda si
pro tento účel zjedná služby podnikatele. Pro správnost závěru, že obecné principy a hodnoty
opodstatňující zvláštní ochranu spotřebitele se nevztahují na osobu, jejíž
druhou smluvní stranou je subjekt, který není podnikatelem, leč je podnikatelem
zastoupen, svědčí též již zmíněný negativní postoj Soudního dvora k rozšiřování
režimu ochrany spotřebitele na jiné osoby, vyjádřený ve věci C-508/12, W. V. proti J. T., a založený na axiologických argumentech. Právní posouzení odvolacího soudu je tedy v této otázce správné. U přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (i když
nebyly v dovolání uplatněny) i k vadám, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). V souzené věci řízení
takovou vadou postiženo je. Podle ustanovení § 212a odst. 5 věty druhé o. s. ř. přihlíží odvolací soud k
jiným vadám řízení (než k tam uvedeným tzv. zmatečnostem) před soudem prvního
stupně, jen když mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jen
jestliže za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava. Mezi jiné vady řízení před soudem prvního stupně, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, patří i nedostatky v poučovací povinnosti soudu
prvního stupně podle ustanovení § 118a o. s. ř., podle něhož ukáže-li se v
průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je
uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej,
o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec
1).
Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit
jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném
rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle
odstavce 1 (odstavec 2). Zjistí-li předseda v průběhu jednání, že účastník
dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve
jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích
nesplnění této výzvy (odstavec 3). Podle ustanovení § 213b o. s. ř. v odvolacím řízení se postupuje podle § 118a;
tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v
rozporu s ustanovením § 205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která
jsou za odvolacího řízení nepřípustná (odstavec 1). Porušení ustanovení § 118a
odst. 1 až 3 soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést
další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu
(odstavec 2). Jak se podává z obsahu spisu, soud prvního stupně vyhodnotil dohodu,
podřizující závazkový vztah mezi účastníky obchodnímu zákoníku, jako neplatnou
podle ustanovení § 262 odst. 1 věty druhé obch. zák., věc posoudil podle
předpisů občanského zákoníku a dovolateli požadované plnění přiznal. Odvolací
soud oproti tomu (implicite) důvody pro aplikaci ustanovení § 262 odst. 1 věty
druhé obch. zák. neshledal, dovodil, že na věc se nevztahuje ani ustanovení §
262 odst. 4 obch. zák., a věc tudíž posoudil podle obchodního zákoníku. Měnící
(zamítavý) výrok o věci samé pak založil na ustanovení § 428 odst. 1 a 2 obch. zák., neboť v rámci úvah o možné aplikaci ustanovení § 428 odst. 3 obch. zák. dospěl k závěru, podle něhož nebylo prokázáno, že žalovaný jako prodávající
mohl o vadě vozidla při jeho převzetí vědět. Odvolací soud tedy dospěl – oproti soudu prvního stupně – k odlišnému právnímu
závěru ohledně hmotného práva, jímž se řídí závazkový vztah mezi účastníky. Kdyby k témuž úsudku dospěl již soud prvního stupně, musel by – v intencích
ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. – žalobce poučit, že věc je možno posoudit
jinak než podle jím anticipovaného právního názoru (srov. dovolatelovo písemné
podání ze dne 14. června 2010 na č. l. 112 spisu a jeho přednes při jednání
konaném dne 16. června 2010) a že z pohledu tohoto jiného právního posouzení
plyne potřeba doplnit tvrzení o skutečnostech umožňujících závěr, že předmětná
vada vozidla je důsledkem skutečností, o kterých prodávající věděl nebo vědět
musel v době dodání zboží (tj. o skutečnostech odpovídajících znakům skutkové
podstaty obsažené v hypotéze § 428 odst. 3 o. s. ř.), a navrhnout k těmto
tvrzením důkazy. Žalobci se tohoto poučení nedostalo jen proto, že soud prvního stupně zaujal
pro něho sice příznivý, leč z pohledu odvolacího soudu nesprávný právní názor. Poučovací povinnost stanovená v § 118a o. s. ř. je vybudována na objektivním
principu; potřeba poskytnout poučení není podmíněna tím, zda se o ní soud
prvního stupně vůbec dozvěděl.
Jestliže soud prvního stupně účastníku potřebné
poučení neposkytl, ačkoliv se tak mělo z pohledu odlišného právního názoru
odvolacího soudu stát, porušil ustanovení § 118a o. s. ř. Reparovat v takovém
případě absenci příslušného poučení postupem podle ustanovení § 213b odst. 1,
části věty před středníkem, o. s. ř. je v odvolacím řízení založeném na systému
neúplné apelace odvolacímu soudu ustanovením § 213b odst. 1, části věty za
středníkem, o. s. ř. zapovězeno; ustanovení § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř.,
které připouští výjimku ze zákazu uplatnění nových skutečností a důkazů, se na
posuzovanou procesní situaci nevztahuje. Na ni pamatuje ustanovení § 213b odst. 2 o. s. ř., které případ, kdy potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z
odlišného právního názoru odvolacího soudu, kvalifikuje jako vadu řízení, čímž
se rozumí vada, jejíž náprava za odvolacího řízení nemohla být zjednána a musí
mít tudíž za následek zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení
§ 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. (srov. L. Drápal in Drápal, L., Bureš, J. a
kol. Občanský soudní řád II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1724 a 1725). Na tomto posouzení nic nemění ani skutečnost, že odvolací soud závěr o tom, že
dovolatel v otázce vědomosti žalovaného o vadě vozidla neunesl důkazní břemeno,
dovodil logickou úvahou (dedukcí) ze závěru, jímž oproti soudu prvního stupně
usoudil, že nebyla prokázána ani existence této vady v rozhodné době, nehledě
na to, že ani posledně zmíněný skutkový závěr nebylo možno učinit, aniž by mu
předcházelo poučení dovolatele podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. Napadené rozhodnutí již z tohoto důvodu neobstojí, neboť je dán dovolací důvod
stanovený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. V části, v níž dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že při zjišťování skutkových
předpokladů pro aplikaci ustanovení § 428 odst. 3 obch. zák. pominul svědeckou
výpověď a nevzal zřetel na možnou příčinnou souvislost mezi zatékáním do
vozidla a vadou komfortní jednotky, uplatňuje oproti svému přesvědčení (podle
obsahu, srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) dovolací důvod stanovený v § 241 a odst. 3
o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Činí tak po právu, neboť odvolací soud skutečně pominul
určité skutečnosti, které vyšly v řízení najevo a kterým bylo třeba věnovat
pozornost, neboť se mohou vyjevit jako právně významné. Odvolací soud založil
závěr o tom, že nebyla prokázána existence předmětné vady vozidla v době jeho
předání, pouze na úvaze, že znalec neměl původní komfortní jednotku k
dispozici. Přehlédl přitom, že znalec v závěru písemného posudku (na č. l. 20 a
21) uvádí nejen, že na výskyt závady na komfortní jednotce lze usuzovat z
charakteru jednotlivých závad a jejich množství, nýbrž i to, že skutečnost, že
komfortní jednotka vykazovala závadu již při prodeji vozidla, mimo jiné vyplývá
i z výpovědi zprostředkovatele.
Ten jako svědek vypověděl, že v důsledku
zanesených odtokových kanálků, které svádí vodu mimo umístění elektroinstalace,
do vozidla již před jeho prodejem žalobci zatékalo a žalovanému byla tato
skutečnost, která mohla být příčinou předmětné škody, známá. Odvolací soud
ostatně pochybil a též v tomto ohledu zatížil řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže shledal závěry znaleckého
posudku nepřesvědčivými, aniž znalce vyslechl a pokusil se zjednat si v této
otázce jasno. Soud se může spokojit písemným posudkem znalce místo jeho
výslechu jen v odůvodněných případech (§ 127 odst. 1 věta třetí o. s. ř.), o
nějž nepochybně nejde v situaci, kdy má soud o správnosti písemně podaného
znaleckého posudku zásadní pochybnosti (srov. k tomu mutatis mutandis závěry
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009,
uveřejněného v časopise Soudní judikatura, sešit č. 4, ročník 2011, pod číslem
20). V této souvislosti pak Nejvyšší soud toliko obiter dictum (nad rámec dovolacího
přezkumu otevřeného uplatněnými dovolacími námitkami) upozorňuje na skutečnost,
že – oproti názoru, z něhož vycházel odvolací soud – se vědomost prodávajícího
v úpravě § 428 odst. 3 obch. zák. neváže k vadám zboží, nýbrž ke skutečnostem,
jichž jsou vady důsledkem. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší
soud je, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil, spolu
se závislými výroky o nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc
podle ustanovení § 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2014
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu