Ochrana principu důvěry v závazkových vztazích
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 1. března 2011
sp. zn. II. ÚS 2877/10
ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. D. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2010 č. j. 33 Cdo 2954/2008-127, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo dovolání, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. prosince 2007 č. j. 11 Co 662/2006-105 ve znění opravného usnesení ze dne 22. ledna 2008 č. j. 11 Co 662/2006-108, který změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovateli (v řízení před obecnými soudy v postavení žalovaného) uložil povinnost zaplatit žalobci peněžitou částku s úrokem z prodlení, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení.
Výrok
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2010 č. j. 33 Cdo 2954/2008-127 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. prosince 2007 č. j. 11 Co 662/2006-105 ve znění opravného usnesení ze dne 22. ledna 2008 č. j. 11 Co 662/2006-108 se ruší.
Odůvodnění
2. Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 29. května 2006 č. j. 7 C 402/99-85 zamítl žalobu, jíž se žalobce (ZEPTER INTERNATIONAL, s. r. o.) domáhal po žalovaném (stěžovateli) zaplacení částky 42 325,40 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázáno, že účastníci dne 15. ledna 1993 uzavřeli kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo zboží zn. ZEPTER za cenu 2 335 DEM. Kupní cena byla splatná v šesti měsíčních splátkách v českých korunách podle kursovního lístku České národní banky. Podle soudu prvního stupně uvedená kupní smlouva odporuje dobrým mravům, a je proto podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "obč. zák.") absolutně neplatná. Rozpor s dobrými mravy byl dán tím, že žalovaný byl podle smlouvy povinen vypočítat si podle aktuálního měnového kursu výši jednotlivých měsíčních splátek a smluvní protihodnotu (objednané zboží) měl obdržet až po zaplacení poslední splátky. Nad rámec tohoto závěru soud prvního stupně dodal, že považuje za "svérázný" postup žalobce, který podal žalobu téměř po třech letech od splatnosti poslední splátky. Tento postup mohl žalovaného utvrdit v přesvědčení, že žalobce akceptoval jeho poštou zaslané odstoupení od smlouvy, jehož doručení se však nepodařilo žalovanému prokázat.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. prosince 2007 č. j. 11 Co 662/2006-105 ve znění opravného usnesení ze dne 22. ledna 2008, č. j. 11 Co 662/2006-108 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 42 325,40 Kč s 16% úrokem z prodlení od 11. října 1995 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru - vycházeje ze stejných skutkových zjištění - že předmětná kupní smlouva je určitá, srozumitelná a dobrým mravům neodporuje. Měnová doložka, podle níž je kupní cena vázána na cizí měnu v den splatnosti splátky přepočtené na tuzemskou měnu, neodporuje zákonu o cenách ani zákonu na ochranu spotřebitele a jde o dovolené ujednání v rámci smluvní volnosti účastníků.
4. Následné dovolání bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2010 č. j. 33 Cdo 2954/2008-127 zamítnuto jako nedůvodné. Stěžovatel vymezil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."). Za vadný považoval postup odvolacího soudu, který jej neupozornil na změnu v právním posouzení platnosti kupní smlouvy, a nedal mu tak možnost s tímto - oproti soudu prvního stupně opačným - názorem polemizovat, snášet věcné a právní argumenty, popř. nabízet důkazy. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo založeno na závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ve vztahu k tvrzením, jež mohla pro něj přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, ani na právním posouzení věci založeném na aplikaci odlišných hmotněprávních ustanovení, ale na odlišném výkladu relevantních ustanovení občanského zákoníku (§ 3 odst. 1, § 39 a 588 obč. zák., doplněných o aplikaci § 2 odst. 3, § 35 a 613 obč. zák.). K tomu uvedl, že postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat. Další vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, dovolací soud nezjistil a ohledně dalšího dovolacího důvodu (§ 241a odst. 3 o. s. ř. - rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) konstatoval, že jej stěžovatel řádně (kvalifikovaně) neuplatnil.
7. Nejvyšší soud i Krajský soud v Ústí nad Labem zopakovaly svoji argumentaci ze svých rozhodnutí a v podrobnostech na ně odkázaly. Zároveň vyslovily přesvědčení, že nedošlo k porušení práva vyplývajícího z čl. 36 Listiny a ústavní stížnost je neopodstatněná.
8. Žalobce se i přes výzvu Ústavního soudu k ústavní stížnosti nevyjádřil, z čehož současně Ústavní soud s ohledem na znění výzvy usuzuje, že se žalobce postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem konkludentně vzdal.
sp. zn. III. ÚS 321/03
ze dne 30. 6. 2004 (N 90/33 SbNU 371)]. Jinými slovy, jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů a do aplikace jednoduchého práva je vedle flagrantního nerespektování kogentní normy také přílišný formalismus při výkladu norem jednoduchého práva.
10. V dané věci stěžovatel brojí proti rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu, která dle jeho názoru nezohlednila jeho námitky ohledně působení korektivu dobrých mravů na daný závazkový právní vztah. Ústavní soud podotýká, že v minulosti se prakticky totožnou problematikou uzavírání tohoto druhu "spotřebitelských" smluv zabýval. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy a nyní i v ústavní stížnosti poukazuje na nálezy Ústavního soudu týkající se právě dané problematiky. Jedná se o citované nálezy Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 182/01
ze dne 30. 11. 2001 (N 188/24 SbNU 401) a
sp. zn. II. ÚS 3/06
ze dne 6. 11. 2007 (N 185/47 SbNU 429) nebo dále nález
sp. zn. I. ÚS 342/09
ze dne 15. 6. 2009 (N 144/53 SbNU 765), které dopadají obdobně i na danou věc (byť nejde o skutkově zcela identické případy). Všechny nálezy jsou dostupné též na internetové adrese http://nalus.usoud.cz.
11. Ústavní soud v těchto nálezech v prvé řadě vycházel z toho, že ačkoliv předmětný právní vztah vznikl v době, kdy nebyla v našem právním řádu zakotvena úprava spotřebitelských smluv, nebylo možno zcela přehlížet, že svým vznikem a povahou jde o vztah obdobný vztahům vzniklým na základě tzv. spotřebitelských smluv, neboť je nepochybné, že stěžovatel byl v daném vztahu v postavení spotřebitele a prodávající dodavatele, přičemž ke kontraktaci došlo mimo obchodní prostory dodavatele.
12. Režim spotřebitelských smluv byl výslovně upraven v občanském zákoníku až novelou provedenou zákonem č. 367/2000 Sb., a to s účinností od 1. ledna 2001. Jejím cílem bylo zajistit harmonizaci českého smluvního práva s evropským spotřebitelským právem, resp. s aquis communautaire dosaženým v této oblasti (pro nyní posuzovanou skutkovou situaci jsou relevantní zejména směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory a směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách).
13. Východiskem spotřebitelské ochrany je názor, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a lepší dostupnost právních služeb, a konečně možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Pro takové vztahy je charakteristické, že podnět ke smluvnímu jednání pochází zpravidla od dodavatele, přičemž spotřebitel není na smluvní ujednání připraven, při kontraktaci je využíván moment překvapení a nezkušenosti spotřebitele, v případě prodeje na obchodních prezentacích je u něj navíc vyvolán pocit vděčnosti za poskytnuté doprovodné služby spojené s prezentací, které se spotřebitel může snažit kompenzovat snahou vyhovět nabídce dodavatele, spotřebitel často nemá na místě samém možnost porovnat jakost a cenu nabídky s jinými nabídkami atd. Společným znakem právní úpravy spotřebitelských smluv je tedy snaha cestou práva vyrovnat tuto faktickou nerovnost, a to formou omezení autonomie vůle.
14. Pro tuto ochranu spotřebitele svědčí i doktrinární působení komunitárního práva (podrobnosti viz výše citovaný nález
sp. zn. II. ÚS 3/06
).
15. Jestliže vyjdeme z výše uvedeného postulátu, a Ústavní soud nevidí žádný důvod, proč se od něj ve stávající věci odchylovat, je nutné dospět k závěru, že autonomie vůle, která je elementární podmínkou fungování materiálního právního státu, není zcela absolutní, ale je limitována (v rámci spotřebitelských vztahů) principem ochrany té osoby, která činila právní úkon s důvěrou v určitý, druhou stranou jí prezentovaný skutkový stav. Celkové okolnosti uzavření smlouvy, samotná smluvní ujednání (např. povinnost stěžovatele vypočítat si podle aktuálního měnového kursu výši jednotlivých měsíčních splátek; obdržení smluvní protihodnoty až po zaplacení poslední splátky; okamžik podání žaloby až těsně před uplynutím promlčecí lhůty, což ve stěžovateli mohlo po dlouhou dobu vyvolávat pocit, že od smlouvy odstoupil, atd.), ale i "obecně" známé obchodní praktiky žalobce napovídají tomu, že stěžovatel jednal v důvěře v prezentované informace a byl v postavení, které je hodno zvýšené ochrany. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že Ústavní soud již v nálezu
sp. zn. IV. ÚS 182/01
(viz výše) označil v obdobné věci postup obchodní společnosti ZEPTER INTERNATIONAL, s. r. o. - kdy tato společnost ponechala druhého účastníka smluvního vztahu v přesvědčení, že od smlouvy odstoupil, aby těsně před promlčením vznesla nárok u soudu - za svérázný z pohledu dobrých mravů. Ústavní soud tehdy vyjádřil přesvědčení, že takový postup by neměl zůstat v rozhodnutích obecných soudů bez odezvy.
16. Ústavní soud uzavírá, že nároku žalobce nelze tedy poskytnout soudní ochranu z důvodu rozporu naznačeného komplexu jeho jednání s principem důvěry, resp. s principem právní jistoty. Obecné soudy tím, že nerozpoznaly působení tohoto principu a za shora uvedených podmínek žalobě vyhověly, porušily základní právo stěžovatele na fair proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
17. Nejvyšší soud pochybil i tím, že námitky stěžovatele uplatněné v dovolání, kterými poukazoval na nutnost aplikace právních závěrů vyplývajících z nálezu
sp. zn. II. ÚS 3/06
, popř. z nálezu
sp. zn. IV. ÚS 182/01
, zcela pominul, resp. nepovažoval je za relevantní dovolací důvod, přestože se jednalo o dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a stěžovatel výslovně uplatňoval dovolací důvody jak podle § 241a odst. 2 písm. a), tak i podle písm. b) o. s. ř. (tedy nesprávné právní posouzení věci). Tím odepřel stěžovateli poskytnutí soudní ochrany vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny.
18. Na základě výše uvedených závěrů rozhodl Ústavní soud podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zrušil napadené rozsudky.