32 Cdo 6/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobce Ing. Z. P., podnikatele, místem podnikání v T. zastoupeného JUDr.
Vlastimilem Burešem, advokátem, se sídlem v Mostech u Jablunkova, Šance 13,
proti žalované UNEX a. s., se sídlem v Uničově, Brníčko 1032, PSČ 783 93,
identifikační číslo osoby 45192049, zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem,
advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 118, o zaplacení částky 319.871,80 Kč s
příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 233.187,- Kč, vedené u Krajského soudu
v Ostravě pod sp. zn. 5 Cm 429/2003, a o zaplacení částky 905.850,- Kč s
příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 1.277.702,- Kč, vedené u Krajského
soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 Cm 448/2003, o dovolání žalované proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2010, č. j. 1 Cmo 30/2010-246,
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2010,
č. j. 1 Cmo 30/2010-246, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. října 2009, č. j. 5 Cm
429/2003-180, v pořadí druhým, uložil žalované zaplatit žalobci smluvní pokutu
v částce 233.187,- Kč a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že na
základě objednávky žalované ze dne 14. května 1999 účastníci uzavřeli dne 30. června 1999 kupní smlouvu na dodávku dvou elektromotorů za kupní cenu ve výši
315.126,- Kč, v jejímž bodě č. 4 označeném jako „Platební podmínky“ bylo
obsaženo ujednání „Smluvní penále po lhůtě splatnosti 0,05 % za meškající den“. Žalobce dodal zboží dne 1. září 1999, čímž mu vzniklo právo na zaplacení kupní
ceny, žalovaná však kupní cenu ve lhůtě splatnosti nezaplatila. Soud prvního stupně dovodil, jsa vázán právním názorem vysloveným Vrchním
soudem v Olomouci v jeho kasačním rozhodnutí ze dne 24. června 2009, č. j. 1
Cmo 154/2008-152, že ujednání obsažené pod bodem č. 4 kupní smlouvy je
dostatečně určité a že jím byla sjednána smluvní pokuta podle ustanovení § 544
občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), přičemž základem pro její
výpočet je ta část fakturované kupní ceny, s jejímž zaplacením je kupující v
prodlení. Na základě toho uzavřel, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci
smluvní pokutu ve výši žalované částky. Rozsudkem ze dne 30. října 2009, č. j. 5 Cm 448/2003-214, ve znění doplňujícího
usnesení ze dne 30. října 2009, č. j. 5 Cm 448/2003-222, Krajský soud v Ostravě
uložil žalované zaplatit žalobci smluvní pokutu v částce 1.277.702,- Kč a
rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že na základě objednávky
žalované ze dne 19. října 1998 účastníci uzavřeli dne 30. října 1998 kupní
smlouvu na dodávku jednoho elektromotoru za kupní cenu ve výši 905.850,- Kč, v
jejímž bodě č. 4 označeném jako „Platební podmínky“ bylo obsaženo ujednání
„Smluvní penále po lhůtě splatnosti 0,05 % za meškající den“. Žalobce dodal
zboží dne 8. října 1999, čímž mu vzniklo právo na zaplacení kupní ceny,
žalovaná však kupní cenu ve lhůtě splatnosti nezaplatila. Soud prvního stupně i v tomto případě dovodil, jsa vázán právním názorem
vysloveným Vrchním soudem v Olomouci v jeho kasačním rozhodnutí ze dne 24. června 2009, č. j. 1 Cmo 170/2008-189, že ujednání obsažené pod bodem č. 4
kupní smlouvy je dostatečně určité a že jím byla sjednána smluvní pokuta podle
ustanovení § 544 obč. zák., přičemž základem pro její výpočet je ta část
fakturované kupní ceny, s jejímž zaplacením je kupující v prodlení. Na základě
toho uzavřel, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši
žalované částky. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 7. května 2010,
sp. zn. 1 Cmo 49/2010-254, věci odvolání žalované proti uvedeným rozhodnutím
spojil ke společnému řízení a rozsudkem ze dne 30. června 2010, č. j. 1 Cmo
30/2010-246, oba rozsudky soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Odvolací soud poté, co dokazování zčásti zopakoval a doplnil je výslechem
svědka J. D., jenž byl v rozhodné době ředitelem nákupu žalované, usoudil, že
tato svědecká výpověď pro hodnocení projevené vůle účastníků ve vztahu ke
sjednanému „penále“ nemohla ničeho přinést.
Setrval proto na svém názoru, který
zaujal v předchozích kasačních rozhodnutích, že ujednání o „smluvním penále“ je
dostatečně určité a že použitý pojem je třeba chápat jako smluvní pokutu. Dodal, že žalobce od samého počátku chápe ujednání o „smluvním penále“ jako
sjednanou smluvní pokutu a žalovaná chápala sjednanou sankci stejně, jak o tom
svědčí podání ze dne 24. dubna 2007, a až později stanovisko změnila. Snahu
žalované zpochybňovat její procesní stanoviska v projednávaných věcech odvolací
soud označil za účelovou. Uvedl, že tomuto závěru odpovídá také skutečnost, že
v obou smlouvách je použit výraz „smluvní penále“, z čehož je zcela zřejmá vůle
jednajících stran sjednat smluvní sankci za prodlení se splněním smluvených
závazků a nemohlo jít o běžný zákonný úrok z prodlení. Argumentoval též, že s
ohledem na rozpory mezi účastníky v otázce, kdo z nich kupní smlouvy zpracoval,
nelze učinit závěr, že součástí smluvních ujednání byly Všeobecné nákupní
podmínky žalované účinné již od 1. ledna 2009, z těchto nákupních podmínek je
však patrno, že žalovaná pojmy smluvní pokuta a smluvní úrok z prodlení
rozlišovala, přesto připustila, aby ve smlouvách, ať je připravil kdokoliv, byl
užíván pojem „smluvní penále“. Na základě těchto úvah odvolací soud s odkazem
na ustanovení § 266 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“)
uzavřel, že sjednáním sankce za prodlení ve formě „smluvního penále“ oba
účastníci mínili sjednání smluvní pokuty. Správným shledal též závěry soudu
prvního stupně v otázce moderace. Rozsudek odvolacího soudu, a to sice výslovně „v rozsahu všech jeho výroků“,
podle obsahu dovolacích námitek však jen v potvrzujících výrocích ve věci samé,
napadla žalovaná dovoláním, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do
důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka (užívajíc při kritice odvolacího soudu expresivní výrazy, ač
zastoupena advokátem, od něhož lze očekávat profesionální přístup a běžnou
zdvořilost při jednání se soudy) především namítla, že ačkoliv odvolací soud
citoval ustanovení § 266 obch. zák., pravidla v něm stanovená nerespektoval. Zdůraznila, že účelem výslechu svědka J. D., který se účastnil kontraktačního
procesu s žalobcem a podepisoval za ni většinu smluv, bylo zjištění skutkového
stavu, na který mělo být ustanovení § 266 obch. zák. aplikováno. Argumentovala,
že účastníci uzavřeli v letech 1998 a 1999 cca 15 kupních smluv s totožným
ujednáním o „smluvním penále“, a to jako smlouvy dílčí na základě rámcového
ujednání, v němž byly na podzim 1998 sjednány smluvní podmínky, které se budou
aplikovat v jednotlivých smlouvách. Právě k této skutečnosti, významné pro
zjištění vůle smluvních stran, měl svědek vypovídat. Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že pominul rozhodnou skutečnost, která
byla prokázána, jestliže z výpovědi tohoto svědka neučinil skutkové zjištění,
že to byl žalobce, kdo vypracoval návrh smlouvy a byl tudíž stranou, která
zkoumaný výraz použila jako první.
Odvolací soud podle jejího mínění pominul
důkazní břemeno stran, jestliže se s výpovědí svědka vypořádal poukazem na to,
že s ní žalobce nesouhlasil. Zdůraznila, že žalobce, jenž je nositelem
důkazního břemene ve sporu, nenavrhl žádný důkaz k tomu, co je „smluvní
penále“, resp. navržený listinný důkaz nepředložil, měl jej tedy jako důsledek
neunesení důkazního břemene stihnout neúspěch ve sporu. Dovolatelka podrobila kritice závěry odvolacího soudu o její vůli, založené na
procesním podání jejího zmocněnce ze dne 24. dubna 2007. Namítla, že takové
podání je při zkoumání vůle stran v době kontraktačního procesu bezvýznamné a
závěr o tom, že chápala výraz „smluvní penále“ jako smluvní pokutu, z něho
ostatně nevyplývá. Poukázala dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo
1462/2008 a 32 Cdo 328/2005, která podle jejího přesvědčení interpretují výraz
„penále“ jako úrok z prodlení. Namítla též, že napadený rozsudek je
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a chybí v něm závěr o skutkovém stavu
věci.
Dovolatelka navrhla, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu i obě rozhodnutí
soudu prvního stupně byla zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Vyjádřil mínění, že napadené
rozhodnutí je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a zdůraznil, že tvrzení
o rámcovém ujednání dovolatelka neprokázala, neuvedla ani, kdy a kým bylo toto
ujednání uzavřeno a jaký byl jeho obsah, a nevypovídal o něm ani svědek J. D.
Ohradil se proti tvrzení, že vyhotovoval návrhy kupních smluv, a ztotožnil se s
názorem odvolacího soudu, že z použití výrazu „smluvní sankce“ je zřejmá vůle
stran sjednat smluvní sankci za prodlení a nemohlo jít o běžný zákonný úrok z
prodlení.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s.
ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, jímž
bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil,
že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.,
neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byla potvrzena rozhodnutí
soudu prvního stupně, kterými soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak
než ve svých dřívějších rozhodnutích proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatelka
obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Zkoumal též z
úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), zda řízení netrpí
zmatečnostmi uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dospěl přitom
k závěru, že dovolání je důvodné. Jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o projevené vůli), zjišťuje se
jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v §
35 odst. 2, 3 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy speciálně v § 266 obch. zák. Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podle ustanovení § 266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající
osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo
jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit
podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla
přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy
používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla
v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se
vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně
jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i
následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3). Projev
vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech
vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila
(odstavec 4). Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo
1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, že
jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve
vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých
použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či
systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná
vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k
vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového
vyjádření úkonu.
Postup, který při výkladu ujednání v článcích 4 předmětných kupních smluv
zvolil odvolací soud, zákonným výkladovým pravidlům a ustáleným judikatorním
závěrům neodpovídá. Odvolací soud provedl výklad projevu vůle způsobem
upraveným v ustanovení § 266 odst. 1 obch. zák., tj. podle úmyslu (vůle)
jednajících stran, aniž měl pro takový výklad oporu ve zjištěném skutkovém
stavu věci, požadovanou ustanovením § 266 odst. 3 obch. zák., neboť neučinil,
tak jak mu důvodně vytýká dovolatelka, žádná skutková zjištění stran okolností
souvisejících s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe,
kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran. Jediný
argument, na němž odvolací soud založil své závěry, neobstojí, a to již z toho
důvodu, že k procesnímu chování účastníka nelze při výkladu projevu jeho vůle
přihlédnout [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2001, sp. zn. 29
Cdo 2632/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 409, svazek
4]. Dovolatelce je ostatně třeba přisvědčit též v tom, že užila-li ve svých
podáních ze dne 24. dubna 2007 v rámci zpochybňování určitosti ujednání v
článku 4 kupní smlouvy poukaz na obligatorní náležitosti ujednání o smluvní
pokutě, nelze z této její právní argumentace, odpovídající právnímu důvodu
označenému žalobcem, korektně dovozovat, že jejím prostřednictvím předložila
tvrzení (shodné s žalobcovým) o tom, že bylo její vůlí sjednat smluvní pokutu. Na účet dovolatelky je však třeba poznamenat, že není zřejmé, proč s tvrzením o
existenci rámcové smlouvy přichází – ostatně v rozporu s ustanovením § 241a
odst. 4 o. s. ř. - až v dovolání (její podání ze dne 2. června 2010, na které v
tomto ohledu odkazuje, Nejvyšší soud ve spise nenalezl) a co jí bránilo položit
svědku J. D. při jeho výslechu otázky stran všech okolností předcházejících
uzavření předmětných kupních smluv. Úvaha, jíž odvolací soud podpůrně dovozuje vůli stran sjednat smluvní pokutu z
té samotné skutečnosti, že v obou smlouvách je použit výraz „smluvní penále“,
je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. zejména usnesení ze dne 25. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 2199/2009, uveřejněné v Souboru pod číslem C 8837,
svazek CD-12, jímž Nejvyšší soud rozhodl v jiném řízení o téže otázce mezi
týmiž účastníky). Argumentace odvolacího soudu ostatně opomíjí, proč by za
„smluvní sankci“ nebylo možno považovat úrok z prodlení určený ve smlouvě
(srov. § 369 odst. 1 obch. zák.), tedy tzv. „smluvní úrok z prodlení“. Na druhé
straně nelze ovšem přisvědčit ani dovolatelce, dovozuje-li z judikatury
Nejvyššího soudu opačné paušalizující, okolnosti konkrétního případu pomíjející
závěry. Obstát nemůže ani argument odvolacího soudu, že žalovaná připustila, aby ve
smlouvách, ať již je připravil kdokoliv, byl užíván výraz „smluvní penále“. Předně, tato úvaha je zcela zřejmě založena na ustanovení § 266 odst. 4 obch.
zák., to však lze aplikovat pouze v tom případě, že projev vůle nelze vyložit
podle odstavce 1, tedy podle úmyslu jednající osoby (a nelze jej vyložit ani
podle odstavce 2). Kombinovat postupy podle ustanovení § 266 odst. 1 a podle
ustanovení § 266 odst. 4 obch. zák. je z povahy věci vyloučeno. Podle ustanovení § 266 odst. 4 obch. zák. není rozhodnou skutečností, kdo
„připravil smlouvu“ (pořídil její návrh), nýbrž kdo jako první v jednání výrazu
připouštějícího různý výklad použil. Je třeba vzít na zřetel, že takového
výrazu mohlo být použito již při jednání předcházejícím vyhotovení návrhu
smlouvy a mohla jej použít kterákoliv ze smluvních stran, tedy i jiná než ta,
jež pak návrh smlouvy obsahující tento výraz pořídila a předložila k akceptaci. To platí tím spíše v situaci, o níž zřejmě jde též v souzené věci, kdy jsou v
rámci déletrvajícího obchodního vztahu smlouvy obsahující týž výraz
připouštějící různý výklad uzavírány opakovaně. Úvaha odvolacího soudu, podle níž je projev vůle připouštějící různý výklad
třeba, bez zřetele na to, kdo ho jako první v jednání použil, vyložit k tíži
strany, která jeho užití připustila, je v přímém rozporu s ustanovením § 266
odst. 4 obch. zák., jež jednoznačně a kogentně (srov. § 263 odst. 1 obch. zák.)
určuje skutečnost, která je rozhodná pro závěr, k čí tíži je třeba výklad
projevu vůle provést. Uvedené řešení odvolací soud přijal v situaci, kdy se spokojil s konstatováním,
že je tu rozpor mezi účastníky, kdo z nich kupní smlouvy zpracoval, a na
zjištění, kdo z účastníků v jednání vykládaný výraz poprvé použil, rezignoval. Takto ovšem soud postupovat nesmí; ustanovení § 153 odst. 1 o. s. ř. mu ukládá
rozhodovat (zásadně) na základě zjištěného skutkového stavu věci. V případech,
kdy nebyla prokázána určitá skutečnost významná podle hmotného práva pro
rozhodnutí o věci, ať již se tak stalo pro nečinnost účastníka, jenž nesplnil
povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 větu první o. s. ř.], popřípadě nesplnil ani povinnost
tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], či se tak stalo proto, že taková skutečnost nemohla být prokázána
vůbec (objektivně vzato), postupuje soud podle pravidel o důkazním břemeni,
vyplývajících z ustanovení § 120 odst. 3 věty druhé o. s. ř., podle něhož
neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud
při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Smyslem
důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových
případech, kdy mu zhodnocení provedených důkazů neumožňuje přijmout závěr ani o
pravdivosti sporného tvrzení účastníka, ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86, a
dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 23 Odo
1722/2006, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
soudu).
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za
to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení; tato odpovědnost se projeví v
jeho procesním neúspěchu. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností,
které musí účastník prokázat, vyplývá z hmotného práva, z příslušné
hmotněprávní normy, která je při právním posouzení věci aplikována, a odtud
také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tj. které skutečnosti je ten
který z účastníků povinen prokázat. V zásadě platí, že nestanoví-li právní
předpis jinak, stíhá důkazní břemeno toho účastníka, jemuž je existence
příslušné skutečnosti podle hmotného práva ku prospěchu. Tyto zásady se v plné míře uplatní též v posuzované věci, za předpokladu ovšem,
že zkoumaný projev vůle bude třeba vyložit postupem upraveným v ustanovení 266
odst. 4 obch. zák. Domáhá-li se žalobce po žalované plnění z titulu nároku na
smluvní pokutu za prodlení se zaplacením kupní ceny a dovozuje-li tento nárok z
ujednání obsahujícího výraz připouštějící různý výklad, pak je na něm, aby (v
pochybnostech, tj. neuspějí-li výkladové metody stanovené v § 266 odst. 1 a
odst. 2 obch. zák.) tvrdil a prokázal nejen skutečnosti umožňující závěr, že
žalované vznikl vůči němu závazek k zaplacení kupní ceny, s jehož plněním se
dostala do prodlení, nýbrž též takové okolnosti, z nichž lze dospět k závěru,
že to byla žalovaná, kdo při jednání mezi účastníky výraz připouštějící různý
výklad poprvé použila. Z protokolu o odvolacím jednání konaném dne 26. května 2010 je zřejmé, že
odvolací soud si byl těchto zásad vědom a že si správně vyhodnotil, kdo má
stran uvedených skutečností povinnost tvrzení a důkazní povinnost, neboť
poskytl žalobci poučení o těchto povinnostech a důsledcích jejich nesplnění
podle ustanovení § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. Pochybil však, jestliže u
toho zůstal a neučinil ani skutkové zjištění o tom, který z účastníků uvedený
výraz poprvé v jednání použil, ani skutkový závěr o neunesení důkazního břemene
a jeho důsledcích ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 věty druhé o. s. ř. Dovoláním neuplatněné vady řízení, jež je povinen zkoumat z úřední povinnosti
(srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), Nejvyšší soud ze spisu nezjistil. Protože rozsudek odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správný,
Nejvyšší soud jej bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil,
včetně závislého výroku o nákladech odvolacího řízení [§ 242 odst. 2 písm. b)
o. s. ř.], a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1
část první věty za středníkem o. s. ř.). O nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2012
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu