20 Cdo 3176/2016-92
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka
Poledny a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční
věci oprávněného M&F HOLDING LIMITED, se sídlem na Kypru, Diagorou č. 4, Kermia
Building, 6th Floor, Nicosia, registrační číslo 303868, zastoupeného JUDr.
Tomášem Capouškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 6, proti
povinnému Ing. Mgr. R. S., P., zastoupenému JUDr. Milanem Boreckým, advokátem
se sídlem v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi, Zahradníčkova č. 1319, pro
4879396,78 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.
zn. 148 EXE 3084/2014, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 26. listopadu 2015, č. j. 28 Co 418/2015-65, takto:
Dovolání se zamítá.
Soudní exekutor Mgr. David Koncz provádí na základě exekučního návrhu
oprávněného ze dne 30. 6. 2014 z pověření Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne
18. 7. 2014, č.j. 148 EXE 3084/2014-7, exekuci vykonatelného rozhodnutí
(rozsudku pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12.12. 2013 sp. zn.
10 C 124/2013, dále jen „exekuční titul“) k uspokojení pohledávky oprávněného
vůči povinnému ve výši 4879396,78 Kč s příslušenstvím.
Podáním ze dne 6. 8. 2014 povinný navrhl zastavení exekuce s tím, že mu
exekuční titul nebyl řádně doručen, neboť v době doručování měl zřízen u své
podací pošty v P. tzv. P. O. BOX, a přesto mu exekuční titul na tento P. O. BOX
nikdy nebyl doručen. Exekuční titul tedy nemohl nabýt právní moci. Povinný v
návrhu na zastavení exekuce rovněž zdůraznil, že ve věci vedené u Obvodního
soudu pod sp. zn. 10 C 124/2013 podal návrh na vyslovení neúčinnosti doručení
exekučního titulu.
Usnesením ze dne 2. 10. 2015, č.j. 148 EXE 3084/2014-34, Obvodní soud pro Prahu
7 návrh povinného na zastavení exekuce zamítl s tím, že povinný neuspěl s
návrhem na vyslovení neúčinnosti doručování, který byl usnesením Obvodního
soudu Pro Prahu 7 ze dne 13. 10. 2014, č.j. 10 C 124/2013-92, ve spojení s
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, č.j. 25 Co 127/2015-119,
zamítnut. Exekuční soud zdůraznil, že povinný je odpovědný „za existenci adresy
pro doručování“. Neuvedl-li během nalézacího řízení, že mu má být doručováno na
P. O. BOX, byla jeho adresou pro doručování soudních písemností (a tedy i
exekučního titulu) adresa místa jeho trvalého pobytu podle zákona č. 133/2000
Sb., o evidenci obyvatel. Povinný na této adrese nebyl zastižen a nevyzvedl-li
si exekuční titul do 10 dnů, považoval se exekuční titul za doručený a byl
povinnému vhozen do schránky (§ 49 odst. 2,4 občanského soudního řádu /dále jen
o. s. ř./). K uložení exekučního titulu došlo 17. 1. 2014, přičemž dne 27. 1.
2014 se exekuční titul považuje za doručený, když do poštovní schránky
povinného byl vhozen 28. 1. 2014. Exekuční titul proto nabyl právní moci dne
12. 2. 2014 a vykonatelným se stal dne 18. 2. 2014. Nedošlo tedy k naplnění
předpokladů pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) o. s.
ř.
K odvolání povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 11. 2015, č. j.
28 Co 418/2015-65, usnesení soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže po zjištění, že bylo
pravomocně a zamítavě rozhodnuto o návrhu povinného na prohlášení neúčinnosti
doručení exekučního titulu, návrh povinného na zastavení exekuce zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítl v něm, že
exekuční titul mu měl být „v souladu a platnou zákonnou úpravou v době
doručování exekučního titulu“ doručen na jeho P. O. BOX (zamykatelnou poštovní
přihrádku u dodací pošty v P.), který v době doručování exekučního titulu měl a
stále má zřízený na základě Smlouvy o zřízení poštovní schránky ze dne 9. 3. 1993. Jestliže odvolací soud popsaný právní závěr nezastává a pokládá exekuční
titul, který byl povinnému doručen na pouze formální adresu trvalého pobytu /§
46b písm. b) o. s. ř./ za řádně doručený a proto i vykonatelný, odchýlil se
podle povinného od ustálené v dovolání blíže nepopsané rozhodovací praxe
dovolacího soudu, jež odpovídá závěrům Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v
rozhodnutí sp. zn. 8 As 16/2011. Neexistuje-li dosud rozhodnutí Nejvyššího
soudu, jež je v závěrech kompatibilní se zmíněným rozhodnutím Nejvyššího
správního soudu, má povinný za to, že se jedná o posouzení právní otázky, která
dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, eventuálně se jedná o
právní otázku, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Oprávněný se k dovolání vyjádřil tak, že usnesení odvolacího soudu pokládá za
správné. Jakákoliv dohoda mezi povinným a Českou poštou, s. p., zakládá
nanejvýš soukromoprávní vztah mezi oběma jejími účastníky a není významná pro
doručování písemností soudem, pokud o takto modifikované doručování nepožádal
soud přímo účastník nebo taková možnost nevyplývá přímo z údajů Centrální
evidence obyvatel. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba vzhledem k tomu, že
řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době od 1.1.2014, posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném od 1.1.2014, se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu (mimo jiné) právně
významné, zda je soud povinen z moci úřední zjišťovat, zda účastník řízení má
na základě smlouvy s doručujícím orgánem (zde Českou poštou, s. p.) zřízen P. O. BOX, který je odlišný od adresy pro doručování podle § 46a odst. 1,2 a § 46b
o. s. ř., a je-li tomu tak, pokusit se o doručení písemnosti nejprve na P. O.
BOX, když pro případ, že soud takto nekoná, nemá doručení písemnosti na adresu
pro doručování postupem podle ustanovení § 49 odst. 2, 4 o. s. ř. zákonem
zamýšlené účinky, bez ohledu na to, zda účastník uspěl s návrhem na vyslovení
neúčinnosti doručení podle ustanovení § 50d o. s. ř. Vzhledem k tomu, že
uvedená otázka procesního práva dosud nebyla v úplnosti při rozhodování
dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání
oprávněného je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Podle ustanovení § 46a odst. 1 o. s. ř. ve znění dle zákona č. 7/2009 Sb.,
adresátu se doručuje na adresu pro doručování, lze mu rovněž doručit na
kterémkoliv jiném místě, na němž bude zastižen. Podle ustanovení § 46a odst. 2 o. s. ř. ve znění po novele č. 7/2009 Sb.,
jestliže o to adresát požádá, soud doručuje na jinou adresu nebo elektronickou
adresu, kterou mu sdělil, nevylučuje-li to zákon nebo povaha věci, zejména může-
li to přispět k urychlení řízení. Tato adresa je pro dané řízení adresou pro
doručování. Podle ustanovení § 46b písm. a) o. s. ř. ve znění zákona č. 293/2013 Sb.,
neuvedl-li adresát ve svém podání nebo jiném úkonu učiněném vůči soudu adresu
místa v České republice, na kterou mu mají nebo mohou být doručovány
písemnosti, je adresou pro doručování u písemnosti doručované prostřednictvím
doručujícího orgánu, účastníka řízení nebo jeho zástupce, u fyzické osoby
adresa evidovaná v informačním systému evidence obyvatel, na kterou jí mají být
doručovány písemnosti; není-li taková adresa evidována, adresa místa trvalého
pobytu vedená podle zvláštního právního předpisu nebo adresa místa pobytu
cizince na území České republiky podle druhu pobytu cizince. Podle ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel, ve
znění do novely č. 318/2015 Sb., místem trvalého pobytu se rozumí adresa pobytu
občana v České republice, která je vedena v registru obyvatel ve formě
referenční vazby (kódu adresního místa) na referenční údaj o adrese v základním
registru územní identifikace, adres a nemovitostí, kterou si občan zvolí
zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Občan může mít
jen jedno místo trvalého pobytu, a to v objektu, který je podle zvláštního
právního předpisu označen číslem popisným nebo evidenčním, popřípadě
orientačním číslem a který je určen pro bydlení, ubytování nebo individuální
rekreaci (dále jen „objekt“). Podle ustanovení § 10b odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel, ve
znění do novely č. 318/2015 Sb., na písemnou žádost občana lze v evidenci
obyvatel vést též údaj o adrese, na kterou mu mají být doručovány písemnosti
podle zvláštního právního předpisu. Je nepochybné, že právní režim doručování soudních písemností se v civilním
řízení řídí normami civilního práva procesního, jejichž základem jsou
ustanovení § 45 a násl. o. s. ř.
a na ně navazující ustanovení zvláštních
předpisů, v daném případě ustanovení § 10 a násl. zákona č. 133/2000 Sb., o
evidenci obyvatel. Naopak nejsou využitelná ustanovení zákona č. 29/2000 Sb., o
poštovních službách, včetně jeho prováděcích předpisů. Na tom ničeho nezměnila
ani právní úprava doručování písemností soudem účinná od 1. 7. 2009 (zavedená
zákonem č. 7/2009 Sb.), když soud sice může adresátu doručit písemnost i na
jinou adresu, což však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na adresu pro
doručování, ani na to, že je věcí účastníka, aby zajistil, že si na této adrese
bude soudní písemnosti skutečně přebírat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 80/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1670/2015). Jestliže tedy odvolací soud ve shodě se
soudem prvního stupně uzavřel, že adresou pro doručování soudních písemností
povinnému i pro účely doručení exekučního titulu byla v souladu s ustanovením §
46b písm. a) o. s. ř. adresa jeho trvalého pobytu podle ustanovení § 10 zákona
č. 133/2000 Sb. o evidenci obyvatel, a nikoliv povinným zřízený P. O. BOX, je
právní závěr odvolacího soudu správný. Na tento vývod nemá vliv skutečnost, že
po účinnosti zákona č. 7/2009 Sb. je P. O. BOX místem, které může být adresou
pro doručování soudních písemností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1974/2013). Avšak je tomu tak jen za předpokladu, že
si účastník řízení P. O. BOX během již probíhajícího řízení zvolí jako adresu
pro další doručování v tomto řízení (ustanovení § 46a odst. 2 o. s. ř.), nebo
je P. O. BOX na jeho písemnou žádost podanou v souladu s ustanovením § 10b
odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel, zanesen do evidence
obyvatel jako údaj o adrese, na kterou mu mají být doručovány písemnosti podle
zvláštního právního předpisu, jímž je zde občanský soudní řád (srov. s
usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 20 Cdo 575/2013). Z ustanovení § 46a odst. 1 o. s. ř. se podává, že adresátu lze doručit soudní
písemnost (zde exekuční titul) nejen na adrese pro doručování, ale i na
kterémkoliv jiném místě, na kterém bude zastižen. Zmíněné ustanovení je mimo
jiné odrazem zásady, že instituty upravující doručování soudních písemností
mají být aplikovány tak, aby pokud možno došlo k reálnému doručení písemnosti
adresátu. Proto institut adresy pro doručování nemá být soudem zcela zjevně
zneužit například tak, že účastníku bude písemnost doručena postupem podle § 49
odst. 2,4 o. s. ř., ačkoliv je soudu známo, že účastník si písemnosti přebírá
na jiném konkrétním místě, aniž by se soud dříve pokusil o doručení písemnosti
na takové jemu známé místo, když místem pro doručení může být od 1. 7. 2009 i
P. O. BOX. Princip přenesení odpovědnosti účastníka za výsledek doručování, k
němuž došlo zákonem č. 7/2009 Sb., totiž má své racionální (ústavní) meze, jež
vyplývají z práva účastníka být slyšen a z jeho práva na spravedlivý proces
(srov. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2009, sp. zn.
71 Co
254/2009, uveřejněným pod číslem 47/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Dojde-li ze strany soudu ke zjevnému zneužití právní úpravy
doručování, půjde o doručení, které nezpůsobuje zákonem (ustanoveními § 49
odst. 2,4, případně § 50 o. s. ř.) předpokládané právní účinky, a to bez ohledu
na to, zda účastník, jemuž bylo takto doručeno, s úspěchem podal návrh na
vyslovení neúčinnosti doručení podle ustanovení § 50d o. s. ř. V projednávané
věci však z obsahu dovolání ani z obsahu dovoláním napadeného rozhodnutí
neplyne, že Obvodní soud pro Prahu 7 ve věci vedené pod sp. zn. 10 C 10 C
124/2013 měl doručit exekuční titul na evidenční adresu povinného a nikoliv na
jeho P. O. BOX přesto, že mu bylo zjevné, že se povinný (tehdy žalovaný) na
této adrese nezdržuje a že si naopak přebírá písemnosti prostřednictvím
konkrétního P. O. BOXU. Proto není na místě uzavřít, že Obvodní soud pro Prahu
7 při doručení exekučního titulu zcela zjevně zneužil institutu adresy pro
doručování podle ustanovení § 46b o. s. ř., když povinnému od 1. 7. 2009 nic
nebránilo, aby využil ustanovení § 10b odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., o
evidenci obyvatel, a dosáhl toho, že se jím zvolený B. O. BOX stane jeho
adresou pro doručování i ve smyslu ustanovení § 46a odst. 1 a § 46b písm. a) o. s. ř., a to i v řízeních, která teprve budou zahájena v době od vyhovění jeho
žádosti. Opačný právní názor by nerespektoval, že zákon č. 7/2009 Sb., jde-li o
doručování soudních písemností, opustil by tzv. paternalistický přístup s tím,
že nyní je odpovědností adresáta soudních písemností, aby zabezpečil, že adresa
pro doručování bude korespondovat s adresou, na níž je skutečně dosažitelný
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/2010). Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu věcně správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení
odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou,
která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud
dovolání povinného podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /
exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. srpna 2016
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu