29 CDo 4722/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Ivan Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobkyně M. P. a. s., zastoupené JUDr. A.P., advokátkou, proti žalovanému Ing.
J. K., zastoupenému JUDr. J. S., advokátkou, o námitkách proti směnečnému
platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 5 Cm 74/2005, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. května
2007, č. j. 4 Cmo 201/2006-96, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. května 2007, č. j. 4 Cmo
201/2006-96, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. října 2005, č. j. 5 Cm 74/2005-60,
ponechal v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 25. února
2005, č. j. 5 Sm 401/2004-13, jímž uložil žalovanému zaplatit
žalobkyni částku 540.000,- Kč s 6% úrokem od 5. května 2004 do zaplacení,
směnečnou odměnu 1.800,- Kč a náklady řízení.
Odkazuje na výsledky provedeného dokazování, na ustanovení č. l. I. § 17 zákona
č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) a na ustanovení § 175 odst. 1 a 4
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud prvního stupně uzavřel, že
žalovaný neprokázal „pravdivost výchozích tvrzeních, na nichž jeho námitky ve
sporu stojí“. „Nebylo především zjištěno nic, co by mohlo jen nasvědčovat tomu,
že se podepsal na směnku v údaji remitenta nevyplněnou. Nebylo také prokázáno
nic, co by mohlo skutkově podpořit tvrzení žalovaného, že stávající žalobce
jednal při nabývání směnky vědomě ke škodě žalovaného; ostatně žalovaný ničím
neprokázal ani jím tvrzenou kauzální příčinu žalované směnky“.
Přitom zdůraznil, že „nebylo zjištěno vědomé jednání žalobce ke škodě dlužníka
při nabývaní směnky“, pročež „žalovaný není v postavení dlužníka ze směnky,
jemuž ve vztahu k žalobci jako novému majiteli směnky svědčí právo dovolávat
se proti směnce vlastních kauzálních vztahů k původnímu majiteli směnky“, tj.
D. T.. „Pro úplnost“ dodal, že ve vztahu k D. T. se žalovaný dovolával pouze
toho, že mu „nic nedlužil a nedluží“, protože „za směnkou byla peněžní půjčka
poskytnutá žalovanému společností M.“; ani pravdivost tohoto tvrzení však nebyl
schopen prokázat.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 3. května 2007 č.
j. 4 Cmo 201/2006-96, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný
platební rozkaz v celém rozsahu zrušil.
Odvolací soud doplnil dokazování prohlášením D. T. datovaným 15. března 2007,
zopakoval důkaz výslechem svědků D. T. a M. R. a dospěl ke skutkovým zjištěním
od soudu prvního stupně odlišným.
Především uzavřel, že „směnka byla vystavena na řad D. T., aniž by zajišťovala
jakýkoli závazek žalovaného vůči němu“. V situaci, kdy žalobkyně
„prostřednictvím svých zástupců Ing. V. a Č. A., věděla, že D. T. žalovanému
půjčku neposkytl, dovodil, že směnka byla vyhotovena „s cílem předem vyloučit
kauzální námitky žalovaného vůči žalobci po převodu práv ze směnky indosamentem
na žalobkyni“ a „z tohoto důvodu žalobkyně nabyla směnky ke škodě žalovaného“.
Námitku žalovaného „o neexistenci dluhu vůči na směnce uvedenému remitentu,
který měla směnka zajišťovat, tak shledal nejen přípustnou ale i důvodnou.
Současně dovodil, že „žalovaná směnka nemohla zajišťovat závazek žalovaného
vůči společnosti M. 2000, a. s., která žalovanému částku 500.000,- Kč skutečně
poskytla, když jako remitent není na směnce uvedena“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. a namítajíc, že
„v dané věci je dán dovolací důvod nesprávnosti právního závěru odvolacího
soudu, tak i nesprávný právní názor odvolacího soudu“.
Dovolatelka „kategoricky nesouhlasí se stávajícími skutkovými zjištěními“, je
si však vědoma, že „toto pro dovolací řízení není s ohledem na znění ustanovení
§ 241 odst. 2 podstatné a nehodlá proto dovolací soud zatěžovat podrobnostmi“.
S ohledem na výše odkazované ustanovení občanského soudního řádu žalobkyni
„nezbývá než vycházet ze skutkového stavu podle závěru odvolacího soudu“,
přičemž současně „předesílá, že veškerá argumentace uvedená níže nevychází ze
skutečného skutkového stavu věci, ale ze závěru odvolacího soudu, odmítá, aby
bylo níže uvedené chápáno jako žalobcova změna náhledu na skutečnost“.
Dále akcentuje, že v prvopise předložila směnku, o které netvrdila nic jiného,
než její údaje, a to, že byla vystavena. Teprve námitkami žalovaného byla
zmíněna „kauza směnky“, s tím, že „směnka měla zajišťovat pohledávky někoho
jiného vůči žalovanému než osoby uvedené jako remitent (svědek T.) a kauzou
směnky je dluh vůči společnosti M. 2. a. s.“
Podle dovolatelky nemůže být sporu o tom, že směnka může být vystavena na řad
třetí osoby, tj. osoby odlišné od účastníků kauzálního vztahu. Polemizuje
rovněž se závěrem odvolacího soudu, podle něhož žalovanému přísluší námitky „ze
vztahu vůči remitentovi“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalované je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
a je i důvodné.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jakkoli dovolatelka nesouhlasí se
skutkovým stavem, na němž odvolací soud vybudoval své právní posouzení věci, ve
skutečnosti (posuzováno podle obsahu) dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 3 o. s. ř. neuplatňuje; při posouzení, zda je dán dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak dovolací soud bez dalšího z
takto zjištěného skutkového stavu vychází.
Podle ustanovení § 175 o. s. ř., předloží-li žalobce v prvopisu směnku nebo
šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k
uplatnění práva, vydá na jeho návrh soud směnečný (šekový) platební rozkaz, v
němž žalovanému uloží, aby do tří dnů zaplatil požadovanou částku a náklady
řízení nebo aby v téže lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti
platebnímu rozkazu namítá. Směnečný (šekový) platební rozkaz musí být doručen
do vlastních rukou žalovaného. Nelze-li návrhu na vydání platebního rozkazu
vyhovět, nařídí soud jednání (odstavec 1). Nepodá-li žalovaný včas námitky nebo
vezme-li je zpět, má směnečný (šekový) platební rozkaz účinky pravomocného
rozsudku. Pozdě podané námitky nebo námitky, které neobsahují odůvodnění, soud
odmítne. Podané námitky soud odmítne též tehdy, podal-li je ten, kdo k podání
námitek není oprávněn (odstavec 3). Podá-li žalovaný včas námitky, nařídí soud
k jejich projednání jednání; k námitkám později vzneseným však již nelze
přihlížet. V rozsudku soud vysloví, zda směnečný (šekový) platební rozkaz
ponechává v platnosti nebo zda ho zrušuje a v jakém rozsahu (odstavec 4).
K otázce povahy a účelu řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu
se Nejvyšší soud v obecné rovině vyslovil v rozsudku uveřejněném pod číslem
31/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém uzavřel, že na
rozdíl od účinků odporu podaného proti platebnímu rozkazu, včas podané a
odůvodněné námitky vydaný směnečný platební rozkaz neruší, nýbrž se v jimi
vymezeném rozsahu pouze odkládá právní moc a vykonatelnost směnečného
platebního rozkazu. Na základě podaných námitek soud v námitkovém řízení
rozhodne, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti nebo zda bude
zrušen a v jakém rozsahu.
Předmětem námitkového řízení mohou být, jak plyne z výše uvedeného, pouze
námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové
námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební
rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou
obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá.
Žalovaný nemůže - se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti
směnečnému platebnímu rozkazu - po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat
takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v
tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít - podle
jeho názoru - význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně)
uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k
doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by
již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení § 175 odst. 4
části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet.
Mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu (tak jako v posuzované
věci) původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko
souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné
odůvodnění námitek naplněn zásadně jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách
alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním
důvodem vzniku směnky, popř. závazku konkrétního směnečného dlužníka (např.
uvede, že podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou
kauzální pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být
zproštěn povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již
byla zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání apod.) [srov.
dále i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo
2270/2007].
V poměrech projednávané věci (viz námitky čl. 15-18) je nepochybné, že žalovaný
obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu založil na argumentaci, podle níž
směnka zajišťovala „půjčku poskytnutou žalovanému dne 4. března 2004 ve výši
500.000,- Kč společností M. 2. a. s.“ Tuto půjčku žalovaný splatil částkou
100.000,- Kč a ve zbývající části ji považoval za „vyrovnanou“ způsobem dále v
námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu popsaným. Současně zdůraznil, že
od D. T. (remitenta) žádné finanční prostředky neobdržel, o čemž členové
statutárního orgánu žalobkyně i společnosti M. 2. a. s. (Ing. J. V. a Č. A.)
věděli.
Z takto formulovaných námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu je
nepochybné, že žalovaný namítal neexistenci kauzy směnky ve vztahu k
remitentovi (D. T.) a současně zánik kauzy směnky ve vztahu k společnosti M. 2.
a. s.; přitom namítal, že šlo původně o blankosměnku, na které měl být jako
remitent označena společnost M. 2. a. s. a nikoli D.T.
Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a podle
něhož směnka nemohla zajišťovat závazek žalovaného vůči společnosti M. 2. a.
s., která žalovanému částku 500.000,- Kč skutečně poskytla, když není na směnce
jako remitent uvedena, shledává Nejvyšší soud nesprávným.
Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož tam, kde směnka plní funkci
zajištění závazků jiného subjektu, nemá námitka neexistence právního vztahu
mezi výstavcem směnky a remitentem (námitka nedluhu výstavce vůči remitentovi)
místa; kauza směnky je nikoli ve vztazích výstavce a remitenta, ale ve vztazích
výstavce a osoby, jejíchž závazek vůči remitentovi se směnkou zajišťuje.
Zajišťovací směnka tak nevyžaduje, aby její dlužník byl účastníkem zajištěného
vztahu; nejde o bezdůvodnou směnku, jelikož dostatečným důvodem směnky je
ujednání o tom, že povinnost jiného dlužníka bude zajištěna směnkou, kterou
podepsal (k tomu srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 77/2009
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 13. května 1998, sp. zn. 1 Odon 140/97 a rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2004, sp. zn. 5 Cmo
516/2003, uveřejněný v časopise právní rozhledy č. 9/2005). Není přitom žádný
důvod, pro který by výše zmíněný závěr neměl platit i pro situaci, kdy
dlužníkem z kauzálního vztahu a dlužníkem ze zajišťovací vlastní směnky bude
tatáž osoba s tím, že věřitelem z kauzálního vztahu bude osoba odlišná od
remitenta. V takovém případě (bude-li zde ujednání, podle něhož směnka
zajišťuje pohledávku osoby odlišné od remitenta za dlužníkem, který je současně
výstavcem směnky vlastní) totiž kauza zajišťovací směnky bude spočívat nikoli
ve vztazích mezi dlužníkem a remitentem, nýbrž ve vztazích mezi dlužníkem a
věřitelem z kauzálního vztahu.
V této souvislosti pak nelze přehlédnout ani to, že vzhledem k možnosti převodu
zajištěné pohledávky bez současného převodu zajišťovací směnky, respektive
možnosti převodu zajišťovací směnky bez současného převodu zajištěné pohledávky
(k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2006, sp. zn. 29
Odo 280/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2006, pod
číslem 118, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 29
Cdo 243/2007) k „oddělení“ věřitele z kauzálního vztahu a ze zajišťovací směnky
také dochází.
Skutečnost, že směnka byla vystavena záměrně ve prospěch osoby odlišné od
věřitele z kauzálního vztahu, ve spojení s tím, že členové statutárního orgánu
věřitele z kauzálního vztahu byli zároveň i členy statutárního orgánu
žalobkyně, přitom může mít význam jen co do řešení otázky, zda námitka zániku
kauzy směnky (viz námitky ohledně částečného zaplacení půjčky a „vyrovnání“
zbytku pohledávky) žalovanému přísluší i ve vztahu k žalobkyni, která směnku
nabyla nedatovaným rubopisem.
Jelikož dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl
dovolatelkou uplatněn po právu, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. září 2009
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu