29 Cdo 4746/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní
věci žalobce J. Š., zastoupeného Mgr. Petrem Hájkem, advokátem, se sídlem v
Litoměřicích, Michalská 4, PSČ 412 01, proti žalovanému V. Š., zastoupenému
JUDr. Štěpánem Romanem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Letohradská 40, PSČ 170
00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v
Praze pod sp. zn. 49 Cm 86/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 20. dubna 2010, č. j. 6 Cmo 54/2010-129, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2010, č. j. 6 Cmo 54/2010-129,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
úrokem od 1. března 2002 do zaplacení a náklady řízení (výrok I.) a rozhodl o
náhradě nákladů námitkového řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně – poté, co provedl důkaz potvrzením o zaplacení částky
500.000,- Kč vystaveným dne 16. dubna 2002 (dále jen „potvrzení o zaplacení“),
znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví zpracovaným JUDr. Jiřím Strakou,
účastnickým výslechem žalobce i žalovaného a výslechem svědků L. M. (dříve Ř.),
J. P. a J. B. – vzal za prokázané, že žalovaný směnku, o jejíž úhradě bylo
rozhodnuto směnečným platebním rozkazem (tj. směnku cizí vystavenou dne 1.
března 2001 L. M. na její vlastní řad, znějící na směnečný peníz 500.000,- Kč,
splatnou dne 1. března 2002, akceptovanou žalovaným jako směnečníkem a
převedenou nedatovaným indosamentem na žalobce – dále jen „sporná směnka“)
zaplatil dne 16. dubna 2002, kdy předal žalobci částku 500.000,- Kč.
Z odůvodnění rozsudku je přitom zřejmé, že soud prvního stupně založil svůj
skutkový závěr o úhradě dlužného směnečného peníze zejména na předloženém
potvrzení o zaplacení, jehož pravdivost nebyla podle přesvědčení soudu prvního
stupně zpochybněna ani podaným znaleckým posudkem, který nepotvrdil žalobcovo
tvrzení, že část textu osvědčujícího placení na spornou směnku byla na tuto
listinu dopsána žalovaným až poté, co ji žalobce podepsal. Okolnosti podpisu
potvrzení o zaplacení (ve shodě s tím, jak je popsal ve své výpovědi žalovaný)
potvrdil rovněž svědek P., jehož výpověď vyhodnotil soud prvního stupně jako
věrohodnou.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil k odvolání žalobce
rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v
platnosti (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů
(druhý výrok).
Odvolací soud, poté, co opětovně vyslechl svědkyni M., dospěl na rozdíl od
soudu prvního stupně k závěru, že žalovaný se uplatněnou námitkou zaplacení
směnky povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem neubránil.
Zdůraznil, že žalobce v době žalovaným tvrzené úhrady směnky nebyl ještě jejím
majitelem, neboť tím byla doposud remitentka. Z její výpovědi pak vyplynulo, že
žalobci nebyla podle ustanovení § 3 odst. 1 (správně § 31 odst. 1) zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) ani udělena plná moc,
která by jej opravňovala převzít od žalovaného dlužný směnečný peníz. Plněním,
které měl žalovaný dne 16. dubna 2002 poskytnout žalobci, tudíž nemohl být
závazek ze sporné směnky splněn.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný
dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č.
99/ 1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je
dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3
o. s. ř.).
Dovolatel především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého nebyl
žalobce remitentkou zmocněn k převzetí plnění poskytnutého na úhradu sporné
směnky. Odvolací soud opřel tento závěr výlučně o výslech svědkyně M.
(remitentky), přičemž tento důkaz také jako jediný v rámci dokazování
prováděného v odvolacím řízení zopakoval. Zcela tak „eliminoval“ ostatní soudem
prvního stupně provedené důkazy (potvrzení o zaplacení, účastnickou výpověď
žalovaného a výpověď svědka P.), z nichž ovšem podle dovolatele plyne závěr
právě opačný, totiž že remitentka žalobci plnou moc k převzetí plnění ze sporné
směnky (byť jen ústně) udělila. Přitom zdůraznil, že občanský zákoník
nepředepisuje pro plnou moc zásadně zvláštní formu, proto ani v posuzovaném
případě nebylo nutné, aby plná moc k převzetí peněžité částky byla udělena
písemně.
Odvolacímu soudu dále vytýká, že nepřihlédl při posuzování důvodnosti žalobou
uplatněného nároku ke skutečnosti, že směnečná suma byla uhrazena. V situaci,
kdy žalobce měl směnečnou sumu „ve svém držení“ již v době, kdy se stal
majitelem směnky, nebyl podle přesvědčení dovolatele vůbec oprávněn domáhat se
opětovného zaplacení směnky, neboť práva z ní musela zaniknout nejpozději v
okamžiku, kdy byla na žalobce směnka indosována.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu napadeného
rozhodnutí, zdůrazňuje, že žalovaný v řízení neprokázal, že by na spornou
směnku zaplatil původní majitelce L. M. nebo přímo žalobci částku 500.000,- Kč
a prokázáno nebylo ani to, že by žalobce byl původní majitelkou zmocněn k
přijetí jakéhokoliv plnění. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i
důvodné.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami vznášenými v rovině dovolacího
důvodu vymezeného v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., tedy tím, zda skutková
zjištění, jež byla podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, mají podle obsahu
spisu oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou
námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou
významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze
kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné
části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za
zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná
z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o
tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky
bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové
závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za
řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení
důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly
najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či
věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá
tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o.
s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod
číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Samotné hodnocení
důkazů nelze dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
napadnout, když na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud
hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné
pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.
Hodnocení důkazů soudem je založeno na zásadě volného hodnocení důkazů;
ustanovení § 132 o. s. ř. soudu předepisuje, aby důkazy hodnotil podle své
úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné
souvislosti, a aby přitom pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení
najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Hodnocením důkazů se rozumí
myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota
závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a hodnota
pravdivosti. Východiskem pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti je
posouzení věrohodnosti určité zprávy získané provedením konkrétního důkazu, pro
něž je významné posouzení věrohodnosti samotného důkazního prostředku (§ 125 o.
s. ř.); věrohodnost použitého důkazního prostředku soud hodnotí jednak
izolovaně (z hlediska druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle
zákona důkaz provádí), jednak ve srovnání se zprávami získanými provedením
ostatních důkazů (z ostatních důkazních prostředků) [k tomu shodně srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003,
uveřejněný v časopise soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 175].
Jak je zřejmé z ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř., odvolací soud není vázán
skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně a může dokazování
opakovat nebo je i doplnit za podmínek uvedených v ustanovení § 213 odst. 2, 3
a 4 o. s. ř.
Výklad podávaný soudní praxí je jednotný v tom, že jinou vadou řízení, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je i to, že odvolací soud
vyšel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž postupoval
podle ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil
svá zjištění soud prvního stupně, popř. aniž dokazování doplnil.
Zásada vyjádřená v ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. totiž neznamená – zejména
s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti – že by se odvolací soud mohl bez
dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z
výpovědí účastníků řízení nebo svědků, a to především proto, že při hodnocení
těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti,
které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodností vypovědí – nemohou být
vyjádřeny v protokolu o jednání (například přesvědčivost vystoupení
vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na
dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního
principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný
skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů,
které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby
odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. např.
rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky
rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR).
Jinak řečeno, chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které
učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu
(rozuměj důkazu výpovědí účastníka či svědka), je nutno, aby takové důkazy sám
opakoval, případně provedením dalších důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro
případné odlišné hodnocení takového důkazu (k tomu srov. např. rozsudek
bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a
sdělení soudů ČSSR, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000,
sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník
2001, pod číslem 11 nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn.
IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu České republiky, svazek 18).
Z hlediska naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
a z hlediska posouzení, zda řízení není postiženo jinou vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k jejíž existenci u přípustného
dovolání je nutno podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlížet z úřední
povinnosti), je podstatné srovnání skutkových závěrů soudů obou stupňů.
Jak je zřejmé z obsahu spisu, soud prvního stupně založil svůj závěr o tom, že
v řízení bylo prokázáno zaplacení směnečné pohledávky (s tím, že částku
500.000,- Kč převzal za původní majitelku směnky žalobce) zejména na
vyhodnocení žalovaným předloženého listinného důkazu (potvrzení o zaplacení),
přihlížeje přitom ke skutečnostem, které vyplynuly z podaného znaleckého
posudku a z výpovědí žalovaného a svědka P. Na základě výpovědí těchto osob pak
soud prvního stupně vzal zjevně za prokázanou rovněž skutečnost, že žalobce byl
k převzetí uvedeného plnění původní majitelkou směnky pověřen (byť to v
odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně výslovně neuvádí, je zřejmé, že
přisuzuje-li převzetí částky 500.000,- Kč žalobcem od žalovaného v době, kdy
byla majitelkou směnky remitentka, účinky zániku směnečné pohledávky, nutně z
uvedeného závěru vychází).
Odvolací soud naopak, opakuje sám dokazování pouze výslechem svědkyně M.
(remitentky), uzavřel, že závazek ze sporné směnky nemohl plněním, které měl
žalobci poskytnout žalovaný, zaniknout, neboť žalobce nebyl původní majitelkou
směnky zmocněn k jeho převzetí (původní majitelka směnky neudělila žalobci
plnou moc opravňující ho k takovému jednání); dospěl tak při hodnocení důkazů k
závěru od soudu prvního stupně odlišnému, aniž ovšem důkazy provedené soudem
prvního stupně (zejména důkaz výslechem žalovaného a svědka P.), na nichž soud
prvního stupně svá skutková zjištění založil, zopakoval (a takto provedené
důkazy pak zhodnotil způsobem odpovídajícím požadavkům ustanovení § 132 o. s.
ř.). Tím ovšem odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto, aniž se zabýval dalšími dovolatelem výslovně uplatněnými
výhradami, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o.
s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. května 2012
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu