29 Cdo 48/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně J. P., zastoupené JUDr. Irenou Kroulíkovou, advokátkou, se sídlem v
Praze 8, Do Rybníčků 824/3, PSČ 184 00, proti žalovanému Ing. M. P.,
zastoupenému Mgr. Janem Pacovským, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 2,
Čelakovského sady 433/10, PSČ 120 00, o určení neplatnosti směnečného
rukojemství, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm
150/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26.
června 2015, č. j. 2 Cmo 128/2014-124, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 61 Cm
150/2012-82, ve znění usnesení ze dne 11. dubna 2014, č. j. 61 Cm 150/2012-97,
zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že „aval učiněný žalovaným na
směnce vystavené dne 13. února 2008 společností HALSEY INTERNATIONAL LTD., se
sídlem Blake Building, Suite 306, Corner of Eyre & Hutson Street, P.O. Box
2670, Belize City, Belize, na řad společnosti CALPIT CONSULTANTS CORP., se
sídlem v Blake Building, Suite 306, Corner of Eyre & Hutson Street, P.O. Box
2670, Belize City, Belize, znějící na částku 100.000.000 Kč, splatné dne 31.
prosince 2009 v Praze, Vodičkova 710/31, PSČ 110 00, u společnosti Schaffer &
Partner s. r. o., je neplatný“ (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (druhý výrok).
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu, jež může být přípustné jen
podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s.
ř.
Učinil tak proto, že dovolatelkou zpochybněné právní posouzení věci odvolacím
soudem – co do závěru, že k převzetí závazku jen jedním z manželů není
zapotřebí souhlasu druhého manžela – zcela odpovídá ustálené judikatuře
Nejvyššího soudu. K tomu srov. zejména usnesení velkého senátu občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2012, sp. zn. 31 Cdo
1374/2010 (uveřejněné pod číslem 108/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), a v něm citovanou další judikaturu dovolacího soudu. Shodný závěr
je pak zastáván rovněž odbornou literaturou, k tomu srov. – ve vztahu k
závazkům ze směnky – např. Kovařík, Z.: Zákon směnečný a šekový. Komentář. 6.,
dopl. vydání. Praha, C. H. Beck, 2014, str. 22-23.
Bez zřetele k výše uvedenému Nejvyšší soud poznamenává, že v poměrech dané věci
nemohlo být žalobě o určení neplatnosti směnečného rukojemství vyhověno již
proto, že nesměřovala rovněž proti majiteli sporné směnky. K tomu srov. např.
závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2002, sp. zn. 21
Cdo 679/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2002,
pod číslem 77, nebo v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2016, sp. zn. 31 Cdo 4001/2013. Není
totiž pochyb o tom, že rozsudek, jímž by soud vyhověl požadavku žalobkyně na
určení neplatnosti směnečného rukojemství převzatého jejím manželem na sporné
směnce, by nemohl být pro majitele směnky (který nebyl účastníkem řízení, v
němž bylo takové rozhodnutí vydáno) subjektivně závazný (§ 159a odst. 1 o. s.
ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. dubna 2016
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu