NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 29 Cdo 4853/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně IPB Leasing, a. s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00, identifikační číslo 60 19 23 72, proti žalovaným 1) TIM Praha, a. s., se sídlem v Českém Brodu, Palackého 1352, PSČ 282 01, identifikační číslo 64 94 97 11, zastoupené Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Pod Višňovkou 1661, PSČ 140 00, 2) Ing. V. J., zastoupenému JUDr. Janem Liegertem, advokátem, se sídlem v Praze 1, V Jámě 8, PSČ 110 00 a 3) Ing. Š. O., zastoupenému Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Pod Višňovkou 1661, PSČ 140 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 128/2006, o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2009, č. j. 8 Cmo 503/2008-99, takto:
Dovolání se odmítá.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 15. října 2008, č. j. 7 Cm 128/2006-93, jímž Městský soud v Praze – odkazuje na ustanovení § 107 odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – rozhodl, že v řízení bude jako se žalobkyní pokračováno s ČSOB Investment Banking Services, a. s., členem skupiny ČSOB, se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo 27 08 19 07 (dále jen „společnost“).
Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – uzavřel, že po zahájení řízení (ke dni 10. října 2007) dosavadní žalobkyně zanikla sloučením se společností, která se tak stala jejím universálním právním nástupcem a vstoupila z tohoto důvodu (mimo jiné) i do práv ze směnky, o jejíž zaplacení v řízení jde. Za nedůvodnou přitom považoval námitku druhého žalovaného, podle níž práva ze směnky je možné převést na jinou osobu pouze postupem upraveným výslovně zákonem č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“), dovozuje, že v případě přechodu práv ze směnky se (na rozdíl od jejich převodu indosací) uplatní obecná právní úprava.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, namítajíce, že je dán dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelů soudy nižších stupňů při rozhodování o tom, s kým bude pokračováno v řízení, nerespektovaly „speciální ustanovení“ směnečného zákona, podle kterého lze práva ze směnky převést na jinou osobu pouze indosamentem. Tato „speciální právní úprava“ přitom – jde-li o spor o zaplacení směnky – vylučuje použití ustanovení § 107 odst. 1 o.
s. ř. Jestliže žalobkyně, pokračují dovolatelé, nepřevedla před svým zánikem spornou směnku indosamentem na jinou osobu, nezbývá právnímu nástupci žalobkyně než se domáhat tvrzených práv svého předchůdce „klasickou žalobou opírající se o věcný právní důvod“. Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Společnost ve vyjádření navrhuje dovolání žalovaných jako zjevně bezdůvodné odmítnout, popř. zamítnout, majíc napadené rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné.
Dovolání žalovaných, která jsou přípustná podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako zjevně bezdůvodná (§ 243b odst. 1 o. s. ř.). Učinil tak proto, že na rozdíl od dovolatelů nemá žádnou pochybnost o tom, že pouhá existence zvláštní úpravy převodů práv ze směnky indosací (jež se nadto uplatní jen ve vztahu ke směnkám znějícím na řad), obsažená v ustanovení čl. I. § 11 a násl. směnečného zákona, ještě neodůvodňuje závěr, podle kterého je postup podle ustanovení § 107 odst. 1 a 3 o.
s. ř. ve sporech o zaplacení směnky (v situaci, kdy žalobce ztratí způsobilost být účastníkem řízení a v řízení lze přitom pokračovat s jeho právním nástupcem) vyloučen. Směnečný zákon neobsahuje (a ani dovolatelé netvrdí opak) zvláštní úpravu přechodu práv a povinností ze směnky, v tomto ohledu se proto plně prosadí obecná právní úprava. Došlo-li tedy v dané věci k zániku dosavadní žalobkyně v důsledku sloučení se společností, soudy nižších stupňů správně dovodily (srov. ustanovení § 69a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném ke dni zániku dosavadní žalobkyně), že na nástupnickou společnost přešla (vedle jiných práv a povinností) také práva ze směnky, jejíž zaplacení je předmětem tohoto řízení a podle ustanovení § 107 odst. 1 a 3 o.
s. ř. rozhodly o tom, že v řízení bude pokračováno se společností jakožto s procesním nástupcem původní žalobkyně. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. důvody rozsudku uveřejněného pod číslem 92/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 4353/2008, jež je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu) je ostatně zřejmé, že sám ve směnečných věcech (v případě, že některý z účastníků ztratil způsobilost být účastníkem řízení) podle ustanovení § 107 o.
s. ř. (v intencích výše formulovaných závěrů) postupoval. Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. srpna 2010
JUDr. Petr G e m m e l předseda senátu