29 Cdo 4863/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
navrhovatelky V. H., zastoupené JUDr. Kamilem Andree, advokátem, se sídlem v
Olomouci, Dolní náměstí 22/43, PSČ 779 00, za účasti 1) P. Z., 2) Okresního
stavebního bytového družstva Olomouc se sídlem v Uničově, se sídlem v Uničově,
Dukelská 1144, PSČ 783 91, identifikační číslo osoby 00052795, zastoupeného
JUDr. Tomášem Klimkem, Ph. D., advokátem, se sídlem v Olomouci, Novosadský dvůr
765/6, PSČ 779 00, 3) M. P., zastoupeného Mgr. Františkem Stratilem, advokátem,
se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1215/1, PSČ 779 00, 4) Z. S., zastoupené JUDr.
Petrem Ritterem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, PSČ 779 00,
a 5) Š. Z., o určení členství v družstvu, vedené u Krajského soudu v Ostravě –
pobočky v Olomouci pod sp. zn. 30 Cm 140/2012, o dovolání navrhovatelky proti
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. července 2014, č. j. 5 Cmo
467/2013-293, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. července 2014, č. j. 5 Cmo
467/2013-293, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 29. května 2013,
č. j. 30 Cm 140/2012-223, určil, že navrhovatelka je členkou Okresního
stavebního bytového družstva Olomouc se sídlem v Uničově (dále jen „družstvo“)
s právem nájmu družstevního bytu ve výroku blíže specifikovaného (výrok I.), a
rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až VI.). Vyšel přitom z toho, že:
1) Navrhovatelka jako převodkyně uzavřela dne 23. května 2011 písemnou dohodu o
převodu svých členských práv a povinností v družstvu, s nimiž je spojeno právo
nájmu družstevního bytu č. 32, s M. P. jako nabyvatelem (dále též jen „dohoda“
či „první dohoda“). V dohodě bylo ujednáno, že převod členských práv a
povinností je bezúplatný a že převodkyně bude i nadále bydlet v uvedeném bytu. Dohodu vzalo družstvo na vědomí 31. května 2011. 2) Dohoda byla uzavřena za účelem zajištění půjčky ve výši 500.000,- Kč, kterou
M. P. poskytl 25. května 2011 v hotovosti M. V., zaměstnavateli navrhovatelky. Převod členských práv a povinností navrhovatelky na M. P. měl zajišťovací
povahu, pročež mělo jít o převod dočasný: po vrácení půjčky M. V. měl M. P. převést členská práva a povinnosti zpět na navrhovatelku. Po dobu, během které
byl nositelem předmětných členských práv a povinností M. P., měl M. V. platit
navrhovatelce za poskytnutí těchto práv a povinností k zajištění jeho půjčky
20.000 Kč měsíčně. Smlouva o půjčce, stejně jako její zajištění převodem
členských práv a povinností navrhovatelky, byla sjednána ústně. 3) M. V. uhradil v den podpisu dohody za navrhovatelku v sídle družstva její
dluh na nájemném ve výši 20.218 Kč; v dalších měsících jí ničeho neplatil. 4) Půjčku 500.000 Kč M. V. M. P. ani zčásti nevrátil. 5) Dne 29. února 2012 uzavřel M. P. jako převodce písemnou dohodu o bezúplatném
převodu předmětných členských práv a povinností v družstvu s manželi P. Z. a Š. Z. jako nabyvateli (dále též jen „druhá dohoda“), kteří okolnosti uzavření
první dohody znali. Téhož dne uzavřelo družstvo s oběma manželi jakožto
společnými členy družstva smlouvu o nájmu bytu č. 32 na dobu neurčitou
(počínaje 1. březnem 2012). 6) Navrhovatelka podala projednávaný návrh na určení svého členství v družstvu
k soudu dne 24. července 2012. 7) Manželé Z. převedli 8. ledna 2013 předmětná členská práva a povinnosti
(včetně práva nájmu družstevního bytu č. 32) na Z. S., a to za úplatu ve výši
695.000 Kč (dále též jen „třetí dohoda“). Převod zprostředkovala M & M reality
holding a. s. na základě smlouvy o rezervaci a o poskytnutí součinnosti ze dne
4. ledna 2013. 8) Družstvo uzavřelo se Z. S. 30. ledna 2013 smlouvu o nájmu družstevního bytu
č. 32 na dobu neurčitou (počínaje 31. lednem 2013). Soud prvního stupně úvodem konstatoval, že navrhovatelka má na požadovaném
určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) zákona č. 99/1963,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutím o určovacím
návrhu se vztahy mezi všemi účastníky řízení (kteří jsou v projednávané věci
věcně legitimováni) z hlediska členství v družstvu „definitivně vyřeší“.
Za klíčovou předběžnou otázku soud prvního stupně označil platnost první
dohody, uzavřené mezi navrhovatelkou a M. P., neboť byla-li tato dohoda
neplatná, nemohly být platné ani následně uzavřené dohody. Ustanovení § 446
zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), o nabytí
vlastnického práva kupujícím v případě, není-li prodávající vlastníkem
prodávaného zboží, se totiž dle názoru soudu prvního stupně – i s ohledem na
závěry učiněné Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 23. září 2008, sp. zn. 29 Cdo
2287/2008, uveřejněném pod číslem 67/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a v rozsudku ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 4068/2007
(jež jsou veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu
přijatá po 1. lednu 2001, na jeho webových stránkách) – při převodu členských
práv a povinností v družstvu neuplatní. Následně soud prvního stupně dovodil, že posuzovaná dohoda obsahovala všechny
podstatné náležitosti dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím
v bytovém družstvu dle § 230 obch. zák. dovozené judikaturou (usnesením velkého
senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. října
2011, sp. zn. 31 Cdo 271/2010, uveřejněným pod číslem 31/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), přesto však platná není. Vůle navrhovatelky ani M. P. totiž podle soudu prvního stupně nikdy nesměřovala
ke „skutečnému a trvalému“ převodu členských práv a povinností, nýbrž toliko k
jejich zajišťovacímu převodu, který byl uzavřenou dohodou zastřen. Dohoda o
převodu členských práv a povinností z 23. května 2011 je proto absolutně
neplatným právním úkonem pro nedostatek vážnosti vůle dle § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Zajišťovací převod členských práv a povinností jakožto zastřený právní úkon by
podle soudu prvního stupně mohl být platný jen za splnění podmínek stanovených
v § 41a odst. 2 obč. zák., k čemuž však v projednávané věci nedošlo. Ústní
dohoda o zajišťovacím převodu členských práv a povinností totiž byla neplatná
pro nedostatek písemné formy dle § 853, § 553 odst. 2 a § 40 odst. 1 obč. zák.,
písemná dohoda ze dne 23. května 2011 coby zastřená smlouva o zajišťovacím
převodu členských práv a povinností byla neplatná podle § 853, § 553 a § 37
obč. zák. pro neurčitost, neboť z ní (mimo jiné) není zřejmé, jaký závazek
zajišťuje a zejména co se stane, pokud dlužník dluh uhradí či naopak neuhradí,
vysvětlil soud prvního stupně, poukazuje v tomto směru na rozsudek velkého
senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. října
2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněný pod číslem 45/2009 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Soud prvního stupně uzavřel, že jelikož se M. P. z výše popsaných důvodů členem
družstva nikdy nestal a nositelem předmětných členských práv a povinností v
družstvu nikdy nebyl, nemohl je platně převést druhou dohodou na P. a Š. Z.; ti
je následně nemohli převést třetí dohodou na Z. S. Navrhovatelka své členství
nikdy nepozbyla, a proto je nadále členkou družstva.
Ve výroku označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci k odvolání P. Z., M. P.,
Z. S. a Š. Z. zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož
navrhovatelka své členství v družstvu nikdy nepozbyla, přestože připustil, že
závěr, podle nějž byla-li absolutně neplatná první dohoda o převodu členských
práv a povinností, jsou neplatné všechny následně uzavřené dohody o jejich
převodu, soud prvního stupně dovodil „v souladu s převážnou většinou stávající
judikatury“. Vyšel přitom „ze základních zásad soukromého práva, podle kterých nelze
poskytnout soudní ochranu tomu, kdo jedná v rozporu se zákonem či nejedná v
právním styku poctivě, či jedná v rozporu s dobrými mravy, a to na úkor osoby
jednající poctivě a v dobré víře.“ Tyto zásady obsažené v § 1 až § 14 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se totiž podle § 3030 o. z. použijí i na práva a povinnosti, které se posuzují podle dosavadních
právních předpisů, uvedl odvolací soud. Podle odvolacího soudu je z prokázaných skutečností zřejmé, že navrhovatelka
ani M. P. v souladu s platnými právními předpisy nepostupovali a manželé Z. se
chovali „přinejmenším v rozporu s dobrými mravy“, tudíž jediným účastníkem,
„který postupoval při uzavírání dohody o převodu členských práv a povinností v
souladu se zákonem, poctivě a v souladu s dobrými mravy“ byla Z. S. Odvolací soud spatřuje rozpornost jednání navrhovatelky se zákonem a dobrými
mravy ve skutečnosti, že navrhovatelka, „ač sama tvrdí, že nikdy neměla v
úmyslu uzavřít dohodu o převodu členských práv a povinností“, neboť mělo jít
pouze o dohodu zajišťující půjčku poskytnutou jejímu zaměstnavateli M. V.,
„dohodu o převodu členských práv a povinností obsahující všechny potřebné
náležitosti uzavřela, a tudíž přivodila toto soudní řízení a způsobila stav
právní nejistoty dalších účastníků řízení. Tvrdí-li navrhovatelka, že ve
skutečnosti chtěla pouze zajistit půjčku poskytnutou panu V., měla tak učinit,
ale neučinila,“ konstatoval odvolací soud. Podle názoru odvolacího soudu v souladu se zákonem nepostupoval ani M. P.,
který souhlasil s tím, že do první dohody bylo uvedeno, že převod je
bezúplatný, ač tvrdil, že ve skutečnosti úplatný byl a že za něj navrhovatelce
zaplatil 500.000 Kč, přičemž však zároveň tvrdil, že je dohoda platná a úmysl
obou stran ji uzavřít vážný. Dle odvolacího soudu lze takové jednání označit
rovněž za jednání v rozporu s dobrými mravy. Manželé Z. pak podle odvolacího soudu jednali „nepochybně v rozporu s dobrými
mravy a nepoctivě nejméně proto“, že při vědomí probíhajícího soudního řízení
„nabídli členská práva a povinnosti v družstvu včetně převodu předmětného bytu
s nimi souvisejícího prostřednictvím realitní kanceláře k prodeji“, aniž by
tuto realitní kancelář a Z. S. o probíhajícím soudním řízení informovali. Jmenovaná přitom tvrdila, že při uzavírání třetí dohody i následných úkonech
byla v dobré víře, že „podíl nabývá od jeho vlastníka“. Odvolací soud uzavřel, že bude-li dobrá víra Z. S.
prokázána, „je nutno
postupovat a rozhodnout v její prospěch“, neboť „dobrou víru je nutno ochránit
před nárokem (nároky) osob, které nejednaly v souladu se zákonem, či nejednaly
poctivě, ale naopak v rozporu s dobrými mravy.“ Protože se soud prvního stupně
v důsledku svého právního názoru dobrou vírou Z. S. nezabýval, odvolací soud
jeho rozhodnutí zrušil s poukazem na § 214 odst. 2 písm. d) a § 219a odst. 1
písm. a) a b) o. s. ř. bez nařízení jednání a věc mu vrátil k dalšímu řízení s
tím, aby zkoumal tvrzenou dobrou víru Z. S.
Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, opírajíc jeho
přípustnost o § 237 o. s. ř., obsahově uplatňujíc dovolací důvod dle § 241a
odst. 1 o. s. ř. a navrhujíc, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a
věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelka namítá, že se odvolací soud nevypořádal s argumentací soudu prvního
stupně, jež vychází ze zásady, podle níž nikdo nemůže na jiného převést více
práv, než sám má. Jeho rozhodnutí je tak v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu
ze dne 23. února 2006, sp. zn. 29 Odo 1149/2003, uveřejněným pod číslem 29/2007
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudkem velkého senátu
Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009,
sp. zn. 31 Odo 1424/2006, uveřejněným pod číslem 56/2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 56/2010“), a usnesením Nejvyššího soudu ze
dne 16. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 250/2009.
Z uvedených rozhodnutí podle názoru dovolatelky plyne, že princip ochrany dobré
víry nemůže být uplatněn v případech, kdy předchozí převodní smlouva je od
samého počátku neplatná, nadto „zde ani není princip materiální publicity“.
Otázka, zda při absolutní neplatnosti dohody o převodu členských práv a
povinností v bytovém družstvu může třetí osoba tato členská práva a povinnosti
nabýt na základě dobré víry, nebyla dle dovolatelky – s ohledem na aplikaci
zásad zakotvených v „novém“ občanském zákoníku odvolacím soudem – dosud zcela
vyřešena.
K otázce dobré víry Z. S. dovolatelka uvádí, že jmenovaná v dobré víře nebyla,
když sama ve svém podání ze dne 11. března 2013 uvádí, že o probíhajícím
soudním sporu byla informována 30. ledna 2013.
Dovolatelka konečně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že postupovala v
rozporu s dobrými mravy. Dovolatelka „není osobou s právním povědomím a své
úkony nedocenila. Tímto jednáním nikoho nepoškodila, kromě sebe. Naopak byla v
dobré víře, že se jedná o pouhé zajištění a zejména vycházela z ujednání, že k
dalšímu převodu nikdy nedojde.“ Podle dovolatelky tak byla „zneužita její dobrá
víra, kterou měla, když uzavírala předmětnou převodní smlouvu.“
M. P. ve vyjádření k dovolání vyvrací jednotlivé dovolací námitky a navrhuje,
aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud otázku možnosti
nabytí členských práv a povinností v bytovém družstvu od „nevlastníka“ posoudil
v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Dovolání je i důvodné.
Podle § 230 obch. zák. převod práv a povinností spojených s členstvím v bytovém
družstvu na základě dohody nepodléhá souhlasu orgánů družstva. Členská práva a
povinnosti spojená s členstvím přecházejí na nabyvatele ve vztahu k družstvu
předložením smlouvy o převodu členství příslušnému družstvu nebo pozdějším dnem
uvedeným v této smlouvě. Tytéž účinky jako předložení smlouvy o převodu
členství nastávají, jakmile příslušné družstvo obdrží písemné oznámení
dosavadního člena o převodu členství a písemný souhlas nabyvatele členství.
V rozsudku velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12.
listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, uveřejněném pod číslem 16/2015 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 16/2015“), Nejvyšší soud
formuloval a odůvodnil závěr, dle nějž podle právního řádu platného a účinného
do 31. prosince 2013 (resp. do 31. prosince 2014, viz § 3064 o. z.) nemohlo
(nemůže) - vyjma zákonem stanovených způsobů - dojít k tomu, že by oprávněný
držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt
vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka.
Nejvyšší soud tak opětovně potvrdil svou konstantní rozhodovací praxi při
řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka odvíjející
se od R 56/2010 a závaznou (vzhledem k tomu, že R 56/2010 i R 16/2015 jsou
rozhodnutími velkého senátu) pro všechny tříčlenné senáty Nejvyššího soudu.
Uvedený závěr platí obdobně i v družstevních poměrech (ve vztahu k § 230 obch.
zák.) při nabývání členských práv a povinností v (bytovém) družstvu. Dobrá víra
nabyvatele právní význam mít může, ale jen jako jedna z podmínek pro vydržení
členských práv a povinností (viz důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 2080/2012, a judikaturu v něm citovanou).
Ačkoli odvolací soud sám uznal, že závěry soudu prvního stupně jsou „v souladu
s převážnou většinou stávající judikatury“, vůbec se s onou judikaturou
nevypořádal. Jeho závěr o „nutnosti“ poskytnout ochranu případné dobré víře Z.
S. se přitom s výše uvedenou judikaturou neslučuje. Chtěl-li se odvolací soud
odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, měl ve svém odůvodnění řádně
vysvětlit, proč se v projednávané věci její závěry neuplatní. Jelikož se s nimi
odvolací soud argumentačně nijak nevypořádal, jeho právní posouzení je neúplné,
a tudíž i nesprávné.
Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky možnosti nabytí členských
práv a povinností v družstvu od „nevlastníka“, na které napadené rozhodnutí
spočívá, není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl
uplatněn právem, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Jen pro úplnost a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení [vzhledem k tomu, že
důvodem pro zrušení usnesení soudu prvního stupně odvolacím soudem byla též
aplikace § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.] Nejvyšší soud dodává, že nezabýval-
li se soud prvního stupně určitými skutečnostmi (dobrou vírou Z. S.), neboť je
s ohledem na svůj odlišný právní názor nepovažoval za rozhodné pro
projednávanou věc, pročež k jejich prokázání neprovedl dokazování, nečiní to
jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným ve smyslu § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Ani z pohledu závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června
2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, usnesení soudu prvního stupně zjevně není
nepřezkoumatelné.
V další fázi řízení odvolací soud nepřehlédne ani judikaturu Nejvyššího soudu k
povaze dobrých mravů (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.
srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněného pod číslem 59/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. května
2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001, rozsudku velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2012, sp. zn. 31 Cdo
717/2010, uveřejněného pod číslem 104/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013,
uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II. bodu 2
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. března 2015
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda
senátu