29 Cdo 4886/2007

29 Cdo 4886/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce

JUDr. Františka Loskota, CSc., advokáta, se sídlem v Hradci Králové,

Československé armády 556, PSČ 500 03, jako správce konkursní podstaty

úpadkyně MIKA TRANS spol. s r. o., identifikační číslo 47453559, proti

žalovanému JUDr. Petru Wildtovi, Ph. D., advokátu, se sídlem v Hradci Králové,

Bohuslava Martinů 1038, PSČ 500 02, jako správci konkursní podstaty úpadkyně

MIKA akciová společnost, identifikační číslo 64829511, za účasti Krajského

státního zastupitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové,

Zieglerova 189/1, PSČ 500 39, o určení neúčinnosti kupní smlouvy, vedené u

Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 45 Cm 44/2001, o dovolání

žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2007, č. j.

11 Cmo 32/2007-328, takto:

I. Dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20.

června 2007, č. j. 11 Cmo 32/2007-328, se zamítá v rozsahu, v němž směřovalo

proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu

prvního stupně co do určení, že označená kupní smlouva ze dne 15. října 1999

je právně neúčinná vůči konkursním věřitelům úpadkyně MIKA TRANS spol. s r. o.

II. Ve zbývajícím rozsahu, tedy co do té části prvního výroku, kterou

odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i co do určení, že

označená kupní smlouva ze dne 15. října 1999 je právně neúčinná vůči správci

konkursní podstaty úpadkyně MIKA TRANS spol. s r. o. a co do výroku o

nákladech řízení, a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení, se rozsudek

odvolacího soudu zrušuje a věc se potud vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Rozsudkem ze dne 14. září 2006, č. j. 45 Cm 44/2001-283, Krajský soud v Hradci

Králové na základě žaloby správce konkursní podstaty úpadkyně MIKA TRANS spol. s r. o. (dále též jen „první úpadkyně“), směřující vůči žalovanému správci

konkursní podstaty úpadkyně MIKA akciová společnost (dále též jen „druhá

úpadkyně“), určil, že kupní smlouva ze dne 15. října 1999, uzavřená mezi

pozdější první úpadkyní (jako prodávající) a pozdější druhou úpadkyní (jako

kupující), jejímž předmětem byl převod celkem pěti nemovitostí podrobněji

konkretizovaných ve výroku rozsudku (dále též jen „kupní smlouva“), je vůči

věřitelům i vůči správci konkursní podstaty (žalobci) první úpadkyně právně

neúčinná (bod I. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku). Pro zjištění poměrů první úpadkyně v době uzavření kupní smlouvy

považoval soud za zásadní zjištění, že pozdější první úpadkyně měla tehdy vůči

10 věřitelům (z nichž jedním byla pozdější druhá úpadkyně) závazky ve výši 10

miliónů Kč a že takto byl převeden jediný hodnotný majetek pozdější první

úpadkyně; započtením kupní ceny se sice snížil závazek pozdější první úpadkyně

vůči pozdější druhé úpadkyni, nezbyly však prostředky k zaplacení pohledávek

ostatních věřitelů. Na tomto základě soud - cituje ustanovení § 39 a § 42a odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a ustanovení § 16

zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) - dospěl

po provedeném dokazování k následujícím závěrům:

1/ Není opodstatněná žalobcova námitka, že kupní smlouva je neplatná ve smyslu

ustanovení § 39 obč. zák., jelikož nebylo prokázáno, že by jednatel pozdější

první úpadkyně Ing. P. A. byl k uzavření kupní smlouvy přinucen. O trestní

odpovědnosti v souvislosti s odporovatelným úkonem nebylo rozhodnuto (žádný ze

zúčastněných nebyl pravomocně odsouzen). Pouze předpokládaná trestněprávní

odpovědnost osob zúčastněných na posuzovaném právním úkonu nezakládá právo

soudu v tomto řízení považovat posuzovaný právní úkon za absolutně neplatný pro

rozpor s trestním zákonem. 2/ Kupní smlouva je odporovatelným právním úkonem. Kupní smlouvu dlužník

(pozdější první úpadkyně) uzavřel - v intencích § 42a odst. 2 obč. zák. a

právního názoru obsaženého např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo

2192/2001 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2002, uveřejněný pod

číslem 53/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R

53/2004“) - s osobou blízkou (pozdější druhou úpadkyní), jelikož Ing. V. Š. byl

„statutárním zástupcem“ kupujícího a zároveň „majoritním vlastníkem společnosti

prodávajícího“. 3/ Vzhledem k postavení osob jednajících za obě společnosti je vyloučeno, že by

kupující dlužníkův úmysl zkrátit věřitele nemohla poznat. 4/ V konkursním režimu musí být do konkursní podstaty vrácen majetek převedený

odporovatelným právním úkonem, případně do ní musí být poskytnuta peněžitá

náhrada. 5/ Cílem odporovatelnosti je dosáhnout neúčinnosti právního úkonu dlužníka vůči

jeho konkursním věřitelům.

Jde o úkony, které zmenšují majetek dlužníka a tím v

konečném důsledku i krátí konkursní podstatu a snižují možnost uspokojení

pohledávek konkursních věřitelů. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze ve výroku označeným

rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o

nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud uzavřel, že skutkové i právní závěry soudu prvního stupně

jsou správné. Zdůraznil dále, že základním předpokladem úspěšnosti žaloby je, že

právní úkon (kupní smlouva) je platný, když neplatnému právnímu úkonu odporovat

nelze. K tomu dodal, že absolutní neplatnost tohoto právního úkonu - ve sporu

namítaná - „nebyla v řízení bezpečně prokázána“, odkazuje potud na důvody

obsažené v rozsudku soudu prvního stupně. Na uvedeném podle odvolacího soudu

ničeho nemění ani obsah rozhodnutí Policie České republiky, jehož se dovolával

žalobce. Se zřetelem k odložení věci je totiž soud oprávněn a povinen si otázku

naplnění skutkové podstaty trestného činu posoudit sám; potud odvolací soud

odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2662/99 (jde o rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2000, který je veřejnosti k dispozici na

webových stránkách Nejvyššího soudu). Pro úplnost odvolací soud dodal, že

absolutní neplatnost kupní smlouvy by musela vést k zamítnutí žaloby. Podle odvolacího soudu byly splněny i další předpoklady, za nichž lze

žalobě vyhovět. Dle ustálené soudní praxe (R 53/2004) je kupující ve vztahu k prodávající

osobou blízkou, vzhledem k postavení Ing. Š. Blízká osoba pak musí prokazovat,

že úmysl dlužníka krátit věřitele nemohla v době učinění odporovatelného

právního úkonu při vyvinutí náležité pečlivosti rozpoznat (nese o tom břemeno

tvrzení, povinnost důkazní i břemeno důkazní). Kdyby se jí takový důkaz

nezdařil nebo kdyby v tomto směru existovala pochybnost, byla by odpůrčí žaloba

úspěšná. Z provedeného dokazování podle odvolacího soudu vyplývá, že kupní

smlouva byla uzavřena s úmyslem zkrátit věřitele. K uzavření smlouvy došlo v

období cca půl roku před prohlášením konkursu na obě společnosti (konkurs na

majetek kupující byl dokonce prohlášen dříve, než konkurs na majetek

prodávající), přičemž v té době již prodávající byla v platební neschopnosti. Navíc kupující (správně prodávající) neobdržela kupní cenu v hotovosti, ale

formou zápočtu, což bylo výhodné pouze pro kupující. Kupující (pozdější druhá úpadkyně) nepochybně neměla prostředky na zaplacení

kupní ceny (vzhledem k tomu, že kupní cena byla uhrazena zápočtem a již 15. května 2000 byl prohlášen konkurs na majetek kupující). K námitce žalovaného, že byli uspokojováni i další věřitelé, odvolací soud

uvedl, že úmysl zkrátit věřitele se nemusí vztahovat na všechny věřitele. Ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. neváže odporovatelnost právního úkonu

dlužníka na zkrácení uspokojení konkrétní vymáhané pohledávky.

Je proto

nerozhodné, zda úmysl dlužníka směřoval ke zkrácení všech jeho věřitelů nebo

jen některého z nich, popřípadě, zda dlužník činil právní úkon, aniž by jeho

úmysl zkrátit své věřitele vůbec směřoval vůči konkrétním osobám, které proti

němu mají pohledávku; potud v judikatuře odkázal např. na „Jc 104/2000“ (touto

v rozhodnutí nevysvětlenou zkratkou je zřejmě míněn odkaz na rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. 31 Cdo 417/99, uveřejněný v

časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2000, pod číslem 104). S poukazem na personální propojenost obou společností osobou Ing. Š. pak

odvolací soud dovodil, že úmysl (prodávající) zkrátit věřitele byl kupující

mimo jakoukoli pochybnost znám. Tvrzení jmenovaného, že do chodu pozdější

první úpadkyně nezasahoval a že jednatelé pozdější první úpadkyně byli

odpovědni za svou činnost a byli za to placeni, nemůže podle odvolacího soudu

na uvedeném nic změnit vzhledem k účelovosti a právní nerozhodnosti tohoto

tvrzení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost

opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského

soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod

uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy že napadené

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby

Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního

stupně k dalšímu řízení. Dovolatel souhlasí s tím, že kupní smlouva je právním úkonem učiněným mezi

osobami blízkými, nikoli však se závěrem, že jde o právní úkon zkracující

věřitele pozdější první úpadkyně. Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal se skutkovými,

zejména však právními, námitkami obsaženými v jeho písemném závěrečném návrhu

ze dne 30. června 2006 a v jeho odvolání ze dne 29. listopadu 2006,

zdůvodňujícími, proč kupní smlouva nemůže být odporovatelným právním úkonem. V této souvislosti zdůrazňuje, že již při jednání před soudem prvního stupně a

dále pak podrobně při jednání před odvolacím soudem poukazoval na rozsudek

Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2662/99. Podle tohoto rozsudku - pokračuje dovolatel - je pro určení, zda jde o

neúčinný právní úkon dle § 42a obč. zák., nutné vycházet ze skutečnosti, zda

sjednaná kupní cena odpovídala obvyklé „tržní“ ceně či nikoliv. Jestliže v

majetku dlužníka byla předmětnou kupní smlouvou „nahrazena“ prodávaná věc

odpovídajícím peněžním plněním (kupní cenou, respektive pohledávkou na

zaplacení kupní ceny), pak není možné dovodit, že by kupní smlouva zkracovala

uspokojení vymahatelných pohledávek žalobce (v daném případě konkursních

věřitelů). Na uvedeném závěru (dle citovaného judikátu) podle dovolatele nic nemění ani

to, že sjednaná kupní cena (jako pohledávka prodávajícího) nebyla ve

skutečnosti zaplacena, ale započtena. Započtení (bez zřetele k tomu, zda bylo

provedeno jednostranným právním úkonem nebo dohodou), jež následovalo po

uzavření kupní smlouvy, sice způsobilo, že prodávající neobdržel odpovídající

peněžní prostředky, které by mohl použít na úhradu svých dluhů, avšak

odporovatelnost tohoto započtení nebyla v řízení napadena. Dovolatel míní, že „situace“ popisovaná v označeném rozhodnutí je téměř shodná

se situací týkající se kupní smlouvy v této věci. V tomto směru tvrdí, že

odvolací soud sám „při konstatování odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně“

uvádí, že nebylo prokázáno, že by (tržní) kupní cena nemovitostí byla podstatně

vyšší než dohodnutá (kupní cena). Přitom upozorňuje, že podle znaleckého

posudku Jiřího Melicha (jenž si nechal vyhotovit pro účely tohoto sporu) byla

tržní hodnota převáděných nemovitostí určena částkou 5.800.000,- Kč (smluvená

kupní cena činila 7.395.091 Kč). Soudy obou stupňů podle dovolatele raději ani nezhodnotily nabídky předložené

společnostmi NIVA s. r. o. a Českou obchodní a finanční, a. s., jež od počátku

označoval za účelové a dodatečně vytvořené dokumenty. Dovolatel rovněž poukazuje na to, že k započtení nedošlo v brzké době po

uzavření kupní smlouvy, nýbrž až 31.

prosince 1999 a nestalo se tak formou

jednostranného právního úkonu první úpadkyně, nýbrž na základě dohody

účastníků, jak je založena ve spisu. Kdyby byl konkurs na majetek první

úpadkyně prohlášen před koncem roku (1999) byla by pozdější druhá úpadkyně

povinna uhradit kupní cenu v penězích (šlo by o zakázaný zápočet). Odporovatelnost provedeného zápočtu však žalobce nenamítá. K tomu dovolatel

dodává, že podle názoru Nejvyššího soudu formulovaného ve výše označeném

rozhodnutí je soud v řízení vázán žalobou (dle § 153 odst. 2 o. s. ř.), takže

se bez návrhu nemůže tímto právním úkonem zabývat. Žalobce přitom v řízení

hovoří o zápočtu pouze jako o důkazu, nikoliv jako o úkonu, který by měl být

neúčinný. V petitu žaloby žalobce vždy uvádí pouze neúčinnost kupní smlouvy. Ta

však nemůže být neúčinná právě vzhledem k dohodnuté kupní ceně, jež je vyšší,

než cena obvyklá. Napadené rozhodnutí založené (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně) na

úvaze, že kupní smlouva je neúčinná, jelikož kupní cena nebyla uhrazena, nýbrž

započtena, odporuje podle dovolatele ustanovení § 42a obč. zák. i citovanému

rozhodnutí Nejvyššího soudu. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení otázky:

„Zda soud může odporovatelnost právního úkonu posuzovat takto teleologicky

(uzavřena smlouva, z níž v důsledku nenamítaného zápočtu není plněno, avšak

pohledávky prodávajícího nejsou později v celém rozsahu uspokojeny) či

nikoliv.“

Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné,

případně zamítnout jako nedůvodné. Rozhodnutí soudů nižších stupňů má po

skutkové i právní stránce za správné a odpovídající řádnému procesnímu postupu. Napadené rozhodnutí je podle jeho přesvědčení v souladu s rozsudkem Nejvyššího

soudu sp. zn. 21 Cdo 2662/99. Dovolateli žalobce vytýká, že zcela opomíjí

okolnosti uzavření kupní smlouvy, zejména vědomí kupující (pozdější druhé

úpadkyně) o předlužení pozdější první úpadkyně, personální propojení

prodávající a kupující a skutečnost, že všechna podstatná aktiva pozdější

první úpadkyně byla systematicky převedena na pozdější druhou úpadkyni, přičemž

se prohloubila zadluženost pozdější první úpadkyně tím, že jí vznikly další

daňové závazky (na dani z převodu nemovitostí 369.755,- Kč, na dani z přidané

hodnoty 605.246,- Kč). Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním

zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání

(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se

však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a

tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy

(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince

2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé spatřuje v

tom, že napadené rozhodnutí beze zbytku nevychází z judikatury Nejvyššího

soudu.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední

povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se

nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených

dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy

správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc

podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,

sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav

nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se

zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být)

zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Podle ustanovení § 16 ZKV právo odporovat právním úkonům za podmínek

stanovených v § 42a občanského zákoníku může uplatnit správce podstaty nebo

konkursní věřitel (odstavec 1). Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit

nejen proti osobám, které s úpadcem sjednaly odporovatelný právní úkon, nýbrž i

proti jejich dědicům; proti třetím osobám jen tehdy, jestliže jim byly známy

okolnosti odůvodňující odporovatelnost právním úkonům proti jejich právnímu

předchůdci (odstavec 2). Odporovatelným právním úkonem nemůže být vyrovnána

vzájemná pohledávka odpůrce proti úpadci (odstavec 3). Vše, o co byl

odporovatelným právním úkonem dlužníkův majetek zkrácen, musí být vráceno do

podstaty, a není-li to možné, musí být poskytnuta peněžitá náhrada (odstavec 4).

V této podobě, pro věc rozhodné, platilo citované ustanovení v době prohlášení

konkursu na majetek první úpadkyně (21. června 2000). V době, kdy o věci

rozhodovaly soudy nižších stupňů, již bylo uvedené ustanovení doplněno o

odstavce 5 (zákonem č. 257/2004 Sb.) a 6 (zákonem č. 377/2005 Sb.), tato

doplnění se však netýkají otázek posuzovaných v projednávané věci.

Podle ustanovení § 42a obč. zák. (ve znění, jež od uzavření kupní smlouvy

nedoznalo změn) věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní

úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu

právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z

jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen (odstavec

1). Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech

letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně

znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v

posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116, 117),

nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou

případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při

náležité pečlivosti nemohla poznat (odstavec 2). Právo odporovat právním úkonům

lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které

vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch (odstavec 3). Právní úkon,

kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel

může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním

úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu

vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch (odstavec 4).

Dovolatel vede polemiku s napadeném rozhodnutím v rovině závěru, že

kupní smlouva byla právním úkonem zkracujícím dlužníkovy věřitele.

K této otázce se Nejvyšší soud vyslovil především v rozsudku

uveřejněném pod číslem 64/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále

též jen „R 64/2002“). Tam uzavřel, že odpůrčí žalobě ve smyslu § 42a obč. zák.

lze vyhovět, jen je-li prokázáno (důkazní břemeno nese žalobce), že dlužníkův

právní úkon zkracuje uspokojení pohledávky jeho věřitele. Dlužníkův právní úkon

zkracuje pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vede ke zmenšení majetku

dlužníka a jestliže v jeho důsledku nastalé zmenšení majetku má současně za

následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku

dlužníka, ačkoliv - nebýt tohoto úkonu - by se z majetku dlužníka alespoň

zčásti uspokojil.

V rozsudku uveřejněném pod číslem 30/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek (dále též jen „R 30/2009“) Nejvyšší soud navázal na závěry

formulované v R 64/20002 vysvětlením, že ke zkrácení uspokojení vymahatelné

pohledávky věřitele nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak

vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům

takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel

uspokojil.

K tomu Nejvyšší soud dodal, že neměl-li dlužníkův právní úkon za

následek zmenšení jeho majetku, neboť za převedené věci, práva nebo jiné

majetkové hodnoty, obdržel jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak

poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, rovněž nemůže dojít ke zkrácení

uspokojení věřitelovy pohledávky; i když má dluhy, nenastalo v důsledku tzv.

ekvivalentního právního úkonu zmenšení dlužníkova majetku a k uspokojení

věřitelovy pohledávky může sloužit dlužníkův majetek - i když změnil podobu

svých aktiv - ve stejné hodnotě (ceně), jako kdyby k těmto právním úkonům

nedošlo. Rozhodným okamžikem pro posouzení ekvivalentnosti převodu dlužníkových

věcí, práva nebo jiných majetkových hodnot je jeho účinnost; u nemovitostí

zapisovaných do katastru nemovitostí je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu

práva do katastru nemovitostí.

A konečně, Nejvyšší soud v R 30/2009 také doplnil, že pro závěr, že se

dlužníkův majetek následkem převodu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na

jiného nesnížil, není bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného

ujednání. O tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže za

převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně)

dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada.

Poměřováno těmito judikatorními závěry (jež logicky navazují na

předchozí judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu § 42a obč. zák. (včetně

rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2662/99, na který odkazuje dovolatel), a tuto dále

dotvářejí, je napadené rozhodnutí co do závěru, že kupní smlouva byla právním

úkonem zkracujícím věřitele pozdější první úpadkyně, správné. Je totiž zjevné,

že v důsledku dohody z 31. prosince 1999, o započtení kupní ceny na

pohledávku pozdější druhé úpadkyně, se pozdější první úpadkyni za prodaný

majetek žádného skutečného (reálného) protiplnění (z nějž by mohli její

konkursní věřitelé uspokojit své pohledávky) nedostalo.

Na tomto základě Nejvyšší soud uzavírá, že důvod potvrdit rozsudek

soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo určeno, že kupní smlouva je právně

neúčinná vůči konkursním věřitelům v konkursu vedeném na majetek první

úpadkyně, odvolací soud měl a dovolateli se uplatněným dovolacím důvodem

správnost této části napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo.

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.

ř.), dovolání směřující do popsané části napadeného rozsudku zamítl (§ 243b

odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

Odvolací soud nicméně přehlédl, že úprava odporovatelnosti obsažená v §

16 ZKV (jejíž odchylky ve vztahu k § 42a obč. zák. popsal Nejvyšší soud ve

stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. června 2007,

Opjn 8/2006, uveřejněném pod číslem 74/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek) není podkladem pro závěr, že na základě správcem konkursní podstaty

podané odpůrčí žaloby je možné vyslovit neúčinnost dlužníkova právního úkonu

nejen vůči konkursním věřitelům dlužníka, nýbrž (navíc) i vůči správci

konkursní podstaty dlužníka.

V rozsudku ze dne 5. června 2008, sp. zn. 29 Odo 802/2006, uveřejněném v

časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2008. pod číslem 165, Nejvyšší

soud naopak výslovně uzavřel, že vyslovení neúčinnosti právního úkonu dlužníka

také (navíc) vůči správci konkursní podstaty možné není.

Nejvyšší soud tudíž z výše popsaných příčin, a aniž nařizoval jednání

(§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř. ), napadený rozsudek zrušil ve zbývající

části, tedy v rozsahu, ve kterém byla neúčinnost kupní smlouvy vyslovena i vůči

správci konkursní podstaty úpadkyně a v závislých výrocích o nákladech řízení

(§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Věc pak ve zrušeném rozsahu

vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. dubna 2010

JUDr. Zdeněk

K r č m á ř

předseda senátu