29 Cdo 509/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudkyň JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci
žalobkyně I. spol. s r. o., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, proti žalovaným
1) C. K. s. r. o a 2) J. H., , zastoupenému opatrovnicí J. H., , právně
zastoupenému JUDr. M. B., advokátem, o námitkách proti směnečnému platebnímu
rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 80/2006, o dovolání
druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. června
2007, č.j. 7 Cmo 9/2007-121, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. srpna 2006, č.j. 3 Cm 80/2006-72,
ponechal vůči druhému žalovanému v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne
28. prosince 2005, č.j. 3 Sm 370/2005-8, jímž uložil žalovaným zaplatit
společně a nerozdílně žalobkyni částku 2,407.272,80 Kč s 6% úrokem od 7.
prosince 2005 do zaplacení, odměnu 8.024,- Kč a náklady řízení.
Soud prvního stupně - odkazuje na výsledky provedeného dokazování a na
ustanovení čl. I § 10 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) a
ustanovení § 175 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) -
shledal námitky žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu nedůvodnými.
Přitom uzavřel, že:
1/ směnka, o jejímž zaplacení rozhodl směnečným platebním rozkazem, je
platná směnka vlastní, vystavená dne 18. dubna 2000 ve V. první žalovanou na
řad žalobkyně, obsahující závazek zaplatit remitentovi v B., u V. CZ, a. s.
směnečnou sumu 2,407.272,80 Kč, a je avalovaná druhým žalovaným;
2/ směnka byla vystavena jako blankosměnka, s tím, že vyplňovací právo
(založené dodatkem č. 1 ke smlouvě ze dne 4. dubna 2000, č. 2000-04-06/01,
uzavřené mezi žalobkyní a první žalovanou, jednající statutárním orgánem -
druhým žalovaným) „opravňovalo“ žalobkyni doplnit směnečnou sumu a splatnost
směnky, jakož i „chybějící náležitosti směnky v souladu se skutečně existujícím
právním vztahem“;
3/ druhý žalovaný oprávnění žalobkyně doplnit blankosměnku v údaji místa a
data vystavení nijak neomezil a musel být srozuměn s tím, že tento údaj
žalobkyně vyplní podle své vůle tak, aby šlo o platnou směnku;
4/ námitka nesprávného doplnění směnečné sumy, založená na druhým
žalovaným tvrzeném započtení ze dne 14. června 2006, je nedůvodná, když k
započtení mělo dojít až po vydání směnečného platebního rozkazu;
5/ žalovaní „mají samostatné procesní postavení“ a prohlášení konkursu na
majetek první žalované nebránilo pokračovat v řízení vůči druhému žalovanému.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání druhého žalovaného rozsudkem ze dne 26.
června 2007, č.j. 7 Cmo 9/2007-121, vzhledem k částečnému zpětvzetí žaloby
rozsudek soudu prvního stupně a směnečný platební rozkaz ve vztahu k druhému
žalovanému co do směnečné jistiny 867.124,30 Kč s 6% úrokem od 7. prosince 2005
do zaplacení, směnečné odměny 2.890, Kč, nákladů řízení ve výši 62.938,50 Kč
zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), ve zbývající části
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
Odvolací soud - považuje rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu nedotčeném
částečným zpětvzetím žaloby za věcně správné - zdůraznil, že druhý žalovaný
neunesl důkazní břemeno ohledně námitky neoprávněného vyplnění blankosměnky
žalobkyní,jde-li o datum a místo vystavení. „Pro úplnost“ přitom poukázal na
ustanovení čl. I § 10 směnečného zákona, „z něhož vyplývá, že pokud by majitel
doplnil do směnky chybějící údaje neoprávněně, v rozporu s mimosměnečnou
dohodou, pak by směnečný dlužník byl zavázán jen v rozsahu dohodnutém“. „To
však neznamená, že by majitel nebyl oprávněn směnku uplatnit vůbec, neboť ten,
kdo blankosměnku vystavil, musí předpokládat, že bude o chybějící údaje
vyplněna, zejména jde-li o údaje podstatné pro platnost směnky“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, odkazujeco do
jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.“ a co do důvodu
na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. zpochybňuje správnost
právního posouzení věci.
Dovolatel namítá „absolutní neplatnost“ směnky jednak pro absenci údajů o datu
a místě vystavení, když žalobkyně tyto údaje neoprávněně (v rozporu s dohodou o
vyplňovacím právu) doplnila, jednak proto, že žalobkyně „směnku vyplnila ve zlé
víře a při jejím nabývání se provinila hrubou nedbalostí“, když neoprávněně
vyplnila do směnky směnečnou sumu (viz „snížení směnečné sumy“ 2,407.272,80 Kč
o částku 867.124,30 Kč po opakovaných „upozorněních“ druhého žalovaného).
Dále dovolatel zdůrazňuje, že směnečným platebním rozkazem je možné rozhodnout
pouze tehdy, je-li návrhu na jeho vydání zcela vyhověno; o takový případ v
projednávané věci nejde.
Konečně ve vztahu k výroku I. rozsudku odvolacího soudu se dovolatel „domnívá“,
že mu soud odňal právo podat proti uvedenému výroku odvolání, když „takové
rozhodnutí nebylo při jednání vyneseno“.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku
soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem
potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst.
1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu
bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání
není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle
něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po
právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března
2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9,
ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS
372/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v
dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a
odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko
s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě
podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení
úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je
zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o výklad normy procesního
práva) nemá judikatorní přesah, ani (v rovině právní) zásadní právní význam pro
věc samu, a z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným neshledává.
Je tomu tak již proto, že posouzení, zda remitent vyplnil blankosměnku v
souladu s dohodou o vyplnění, postrádá potřebný judikatorní přesah, když je
významné právě a jen pro projednávanou věc. Navíc závěr odvolacího soudu,
podle něhož druhý žalovaný neprokázal, že žalobkyně neoprávněně vyplnila údaje
místa a data vystavení směnky, ani nebyl dovoláním zpochybněn (dovolatel pouze
opakoval tvrzení o neexistenci vyplňovacího práva v tomto směru).
Po právní stránce zásadně významným neshledává Nejvyšší soud rozhodnutí
odvolacího soudu ani v řešení otázky, zda doplnění blankosměnky o (nesprávnou)
směnečnou sumu způsobuje neplatnost směnky. Právní úprava obsažená v čl. I § 10
směnečného zákona totiž nevzbuzuje žádných pochybností o tom, že nesprávné
vyplnění blankosměnkyv tomto směru nemá za následek neplatnost směnky, nýbrž
zakládá námitku proti majiteli směnky. Potud Nejvyšší soud odkazuje na závěry
formulované v rozhodnutích ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99 a ze
dne 24. května 2007,sp. zn. 29 Cdo 48/2007, podle kterých nejde o otázku
zásadního právního významu,jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto
jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti, jakož i na
rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 1998,sp. zn. 5 Cmo 125/98,
uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 4, ročník 1999(k tomu dále srov.
důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října
2007, sp. zn. 29 Odo 6/2006, které obstálo i v
ústavní rovině, když ústavní stížnostproti tomuto rozhodnutí Ústavní soud
usnesením ze dne 17. března 2008, sp. zn. IV. ÚS 146/08, odmítl).
Konečně na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani
z pohledu argumentace dovolatele co do možnosti rozhodnout ve věci směnečným
platebním rozkazem. Z pouhého porovnání žalobou uplatněného a směnečným
platebním rozkazem přiznaného plnění je totiž nepochybné, že směnečným
platebním rozkazem bylo druhému žalovanému uloženo zaplatit částku žalobkyní
požadovanou. Skutečnost,že žalobkyně vzala v průběhu odvolacího řízení žalobu
zčásti zpět (uznavši oprávněnost procesní obrany žalovaného v rozsahu částky
867.124,30 Kč včetně postižních práv),na shora uvedeném nic nemění.
Jelikož dovolání druhého žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku
odvolacího soud není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s.
ř. odmítl.
Dovolání proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud částečně zrušil rozhodnutí i
směnečný platební rozkaz soudu prvního stupně a řízení zastavil, které je
přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., Nejvyšší soud
odmítl jako zjevně bezdůvodné (§ 243b odst. 1 o. s. ř.). Učinil tak proto, že
odvolání je ve smyslu ustanovení § 201 o. s. ř. opravným prostředkem, jímž lze
napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud to zákon nevylučuje.
Argumentace dovolatele, podle níž mu bylo odňato právo podat odvolání proti
dotčenému výroku rozhodnutí odvolacího soudu, je již z tohoto důvodu zcela
lichá.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo
odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2008
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu