29 Cdo 5105/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobkyně INTER POLLY Trade s. r. o., se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1108/3,
PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25 39 09 45, zastoupené JUDr. Ing.
Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Bašty 416/8, PSČ 602 00,
proti žalované Československé obchodní bance, a. s., se sídlem v Praze 5,
Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, o
zaplacení částky 3.875.743,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 16 Cm 68/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 27. května 2014, č. j. 14 Cmo 400/2010-280, takto:
Dovolání se zamítá.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. května 2010, č. j. 16 Cm
68/2004-128, zamítl žalobu co do částky 600.000,- Kč s příslušenstvím (kterou
žalobce požadoval po žalované z titulu smlouvy o termínovaném vkladu) [výrok
I.], rozhodl, že nárok žalobkyně na náhradu škody ve formě ušlého zisku je co
do základu po právu (výrok II.), s tím, že o výši nároku žalobkyně na náhradu
škody a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok
III.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 29. června
2011, č. j. 14 Cmo 400/2010-203, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
„nárok žalobkyně na náhradu škody ve formě ušlého zisku není co do základu po
právu“; ve zbývající části jej potvrdil.
Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 19. prosince 2013, sp. zn.
29 Cdo 4463/2011, rozsudek odvolacího soudu ze dne 29. června 2011 zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Přitom s odkazem na ustanovení § 152
odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a
na ustanovení § 682 a § 373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále
jen „obch. zák.“), uzavřel, že:
1) Dospěl-li odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že
nárok žalobkyně na náhradu škody není dán, a neshledal-li důvody pro zrušení
(vyhovujícího) mezitímního rozsudku soudu prvního stupně, měl tento rozsudek
změnit tak, že se žaloba zamítá. Vydal-li i za této situace mezitímní rozsudek,
není již z tohoto důvodu jeho rozhodnutí věcně správné.
2) Za stavu, kdy předmětem řízení je (mimo jiné) požadavek žalobkyně na
náhradu škody (ušlého zisku), odůvodněný právě tvrzením žalobkyně, podle něhož
žalovaná (její právní předchůdkyně) v rozporu s rámcovou smlouvou, která
předpokládala otevírání importních akreditivů do výše 7.400.000,- Kč,
nevyhověla příkazům žalobkyně k otevření těchto akreditivů, je pro posouzení
otázky, zda žalovaná (její právní předchůdkyně) vskutku porušila povinnost
plynoucí z rámcové smlouvy, podstatné, zda jí podle rámcové smlouvy vznikla
povinnost uzavřít dílčí smlouvy k otevření toho kterého akreditivu (a na jejich
základě následně otevřít akreditivy). Jelikož se odvolací soud touto otázkou
nezabýval (a jeho úsudek, podle něhož na základě rámcové smlouvy povinnost
otevřít jednotlivé akreditivy nevznikla, na danou otázku odpověď nedává), je
jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné. 3) Výše formulované závěry mají zásadní vliv i na řešení otázky přípustnosti a
důvodnosti dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé ohledně zaplacení částky 600.000,- Kč s příslušenstvím, když
právní posouzení věci odvolacím soudem v tomto směru je založeno na
argumentaci, podle níž žalovaná (její právní předchůdkyně) „svoji povinnost“
neporušila a nemohla se tak dostat do prodlení, které by mělo za následek
(ne)možnost uplatnění zástavního práva ve vztahu k pohledávce ze smlouvy o
termínovaném vkladu. Následně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I. (tj. v zamítavém výroku ohledně částky 600.000,- Kč
s příslušenstvím) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (první výrok) a ve výroku II. (tj. ve výroku, jímž shledal nárok
žalobkyně na náhradu škody ve formě ušlého zisku co do základu po právu)
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok). Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1) Dne 14. srpna 1998 uzavřely BANKA HANÁ, a. s. (dále též jen „banka“ nebo
„právní předchůdkyně žalované“) a žalobkyně „rámcovou smlouvu ve smyslu § 1
odst. 1b a § 18 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách a § 497 a násl. obchodního
zákoníku č. 513/1991 Sb. v platném znění“ (dále jen „rámcová smlouva“). „V čl. I. je uvedeno, že předmětem rámcové smlouvy je vymezení rozsahu finančních
služeb poskytovaných klientovi pro účely jeho podnikatelské činnosti za
podmínek uvedených v této smlouvě a v dílčích smlouvách; následuje definice
některých pojmů, mezi jinými dílčí smlouva, kterou se rozumí smlouva
konkretizující rámcovou smlouvou pro jednotlivé obchody mezi bankou a klientem;
ustanovení dílčích smluv se považují za specifická k ustanovením rámcové
smlouvy; rámcovým limitem se rozumí úvěrová angažovanost do výše podle čl. II. této smlouvy; dílčí limity představují limity pro jednotlivé typy úvěrové
angažovanosti, které jsou specifikovány v čl. II. této smlouvy. V čl. II. je
sjednáno, že banka stanovuje klientovi nepřekročitelný rámcový limit do výše
22.000.000,- Kč. Rámcový limit je tvořen z následujících dílčích limitů: limitu
na kontokorentní úvěry do výše 14.000.000,- Kč určeného na financování
provozních potřeb, závazkového limitu do výše 600.000,- Kč určeného k
vystavování bankovních záruk a závazkového limitu do výše 7.400.000,- Kč
určeného k otevírání importních akreditivů. Dále je sjednáno, že dílčí limity
mohou být čerpány v souladu s podmínkami této smlouvy a dílčích smluv. V čl. III. jsou upraveny podmínky pro čerpání dílčích limitů, a to tak, že dílčí
limity nebo jejich části mohou být čerpány v souladu s touto smlouvou a po
uzavření dílčích smluv po splnění následujících podmínek: banka obdržela
všechny potřebné podklady nutné k uzavření této smlouvy, klient zaplatil
všechny poplatky stanovené touto smlouvou nebo příslušnou dílčí smlouvou,
jednotlivé zajišťovací instrumenty specifikované v další části smlouvy nabyly
účinnosti, nedošlo k případu porušení smlouvy podle čl.
VIII., splatnost
jednotlivých dílčích limitů nepřesáhne datum 30. září 2005 a před prvním
čerpáním dílčích limitů klient předloží bance doklady v textu smlouvy
specifikované. Podle čl. V. je rámcová smlouva zajištěna mimo jiné též smlouvou
o zřízení zástavního práva k pohledávce ze dne 14. srpna 1998, která je dále
specifikována tak, že jde o termínovaný vklad fyzické osoby L. N. ve výši
600.000,- Kč“. 2) Dne 14. srpna 1998 uzavřely banka a žalobkyně smlouvu o kontokorentním
úvěru č. 98009, kterou se banka zavázala poskytnout žalobkyni na základě její
žádosti na označeném běžném účtu kontokorentní úvěr na oběžné prostředky (na
financování provozních potřeb) do výše sjednaného úvěrového rámce 14.000.000,-
Kč (pro období od 15. srpna 1998 do 15. srpna 1999). Smluvní strany současně
dohodly, že „vztahy výslovně touto smlouvu neupravené“ se řídí (mimo jiné)
rámcovou smlouvou ze dne 14. srpna 1998. 3) Žalobkyně od rámcové smlouvy odstoupila dopisem ze dne 20. července 1999, a
to z důvodu podstatného porušení této smlouvy bankou [její právní nástupkyní
INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKOU, a. s. (dále jen „IPB“)]. 4) Dne 1. března 1999, 3. března 1999 a 3. května 1999 uzavřela žalobkyně
(jako prodávající) s označenými smluvními partnery (jako kupujícími) kupní
smlouvy, v nichž se zavázala dodat kupujícím ve smlouvách označené zboží za tam
sjednanou cenu. Přitom ve vztahu k IPB vystavila (dne 22. března a 18. června
1999) příkazy k otevření neodvolatelných dokumentárních akreditivů, a to za
účelem „provedení plateb za dodávku zboží“ (rozuměj za nákup zboží, jež bylo
předmětem kupních smluv, od označených dodavatelů); požadované akreditivy
žalobkyni otevřeny nebyly. 5) Žalobu na náhradu škody podala žalobkyně dne 17. května 2001. Na tomto základě odvolací soud s odkazem na závazný právní názor Nejvyššího
soudu „zaměřil svou pozornost k otázce existence (či neexistence) povinnosti
žalované uzavřít dílčí smlouvy k otevření akreditivů, která by plynula z
rámcové smlouvy“. Přitom s odkazem na interpretační pravidla obsažená v
ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“) a v ustanovení § 266 obch. zák. dovodil, že (rámcová smlouva)
obsahuje „vůli stran vymezit rozsah (právě jen rozsah, a nikoli to, zda vůbec,
ale už jen jak, v jaké výši) následně poskytovaných finančních prostředků. Vůle
účastníků řízení poskytovat žalobkyni finanční prostředky prostřednictvím
dohodnutých způsobů (úvěr, akreditiv) za splnění podmínek stanovených rámcovou
smlouvou je v tomto smyslu z textu smlouvy nepochybná. Ostatně ji dokládá ve
stejný den sjednaný úvěrový příslib žalované, jakož i následné chování obou
smluvních stran po jejím uzavření (ještě po převzetí banky HANÁ a. s. IPB byl
žalobkyni otevřen jeden akreditiv standardně na základě její žádosti, přičemž v
období předcházejícím byla vzájemná praxe, byť mezi žalobkyní a bankou,
představována běžným poskytováním mnoha akreditivů, pročež šlo o praxi
zavedenou, která měla být ze strany IPB převzata a též převzata byla)“.
Jelikož
žalovaná v průběhu soudního řízení „nijak nebrojila proti nároku žalobkyně tím,
že by žalobkyně nesplnila podmínky pro čerpání (jednotlivého) dílčího limitu,
neměl odvolací soud „žádné pochybnosti o tom, že podmínky pro čerpání dílčích
limitů ze strany žalobkyně splněny byly“ a argumentaci žalované, podle níž
rámcová smlouva vůbec okolnosti uzavírání dílčích smluv neřešila, neshledal
přiléhavou. Potud poukázal zejména na „úvěrový příslib“ i „na maximální možné
jištění, které jí bylo ze strany žalobkyně poskytnuto“. V situaci, kdy „žalované v případě splnění podmínek pro čerpání dílčích limitů
(a ty splněny byly) ze strany žalobkyně vznikla z rámcové smlouvy ze dne 14. srpna 1998 povinnost uzavřít smlouvu o otevření akreditivu“, a kdy žalovaná
přes příkazy žalované požadované akreditivy neotevřela, respektive podmínila
jejich otevření dalšími podmínkami (nad podmínky sjednané v rámcové smlouvě šlo
o blokaci peněžních prostředků ke krytí akreditivů na účtu žalobkyně), porušila
svou závazkovou právní povinnost. V příčinné souvislosti s tím žalobkyně
nemohla řádně financovat své závazky z uzavřených kupních smluv jak s
dodavateli, tak s odběrateli svého zboží. „Jak neuzavření smlouvy, tak faktické neposkytnutí peněz (právě proto, že
nebyla uzavřena smlouva) totiž znamená ve své podstatě porušení rámcové
smlouvy. Ta totiž v sobě koncentruje jak povinnost žalované uzavřít příslušnou
smlouvu, tak oprávnění žalobkyně čerpat finanční prostředky, přičemž samotná
smlouva o otevření akreditivu je pouhým (dílčím) prostředkem k umožnění jejich
čerpání. Její neuzavření tudíž logicky zapřičiňuje neposkytnutí finančních
prostředků“. Jelikož v průběhu odvolacího řízení žalovaná vznesla námitku promlčení žalobou
uplatněného nároku na náhradu škody, považoval odvolací soud za podstatnou
rovněž otázku právní kvalifikace rámcové smlouvy. Potud neshledal správným
právní závěr soudu prvního stupně, který rámcovou smlouvu posoudil jako smlouvu
smíšenou [„skládající se jednak ze smlouvy o úvěru (§ 497 obch. zák.) a jednak
ze smlouvy o smlouvě budoucí (§ 289 obch. zák.)“]. Současně dovodil, že „jde o
klasickou smlouvu rámcovou, standardně nezakládající závazkový právní vztah v
souzené věci, s modifikací spočívající v založení povinnosti žalované uzavřít
dílčí smlouvu (o otevření akreditivu) a na jejím základě poskytnout finanční
plnění za předpokladu splnění v nich konkretizovaných podmínek. Právo na
náhradu škody se přitom promlčuje v obecné čtyřleté promlčecí době a žalobou
uplatněný nárok proto promlčen není“. Proti rozsudku odvolacího soudu a to v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci
samé podala žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Podle dovolatelky právní posouzení věci odvolacím soudem odporuje judikatuře
Nejvyššího soudu [usnesení ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. 32 Cdo 3488/2010,
uveřejněnému v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2013, pod číslem 79, a
usnesení ze dne 19. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo 4463/2011 (tj. předchozímu
kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci)] v závěru, že „rámcová
smlouva v sobě koncentruje jak povinnost žalované uzavřít příslušnou dílčí
smlouvu, tak oprávnění žalobkyně čerpat finanční prostředky“. Podle dovolatelky odvolací soud nevzal v úvahu, že „rámcová smlouva obsahovala
jen finanční rámec pro vymezení finančních služeb. Neměla jiný význam a jinou
funkci, než že stanovila rámcový limit včetně dílčích limitů, některé podstatné
(nikoliv však veškeré) podmínky pro čerpání dílčích limitů, přičemž konkrétní
podmínky jednotlivých služeb/ produktů měly být vyjednány a specifikovány až v
dílčích smlouvách. Jinými slovy, prosté splnění podmínek v rámcové smlouvě
nepostačovalo k samotnému poskytnutí plnění (importních akreditivů), respektive
k samotnému uzavření jednotlivých dílčích smluv, bylo jen výchozím předpokladem
k jednání (o dalších) konkrétních podmínkách poskytnutí finančních služeb“. Odvolací soud nezohlednil ani ujednání obsažené v čl. VIII. rámcové smlouvy,
jež upravovalo možnost snížení výše rámcového limitu plnění i neuzavření dílčí
smlouvy. V této souvislosti žalovaná zdůraznila, že žalobkyně řádně nesplácela
kontokorentní úvěr ani dříve poskytnuté akreditivy; potud šlo o skutečnost,
kterou tvrdila i v průběhu řízení. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem ohledně „zavedené praxe“ mezi žalobkyní a
bankou, když v tomto směru odvolací soud vyšel (jen) z výslechu „zástupce
statutárního orgánu“ žalobkyně. Navíc samotné provedení tohoto důkazu
dovolatelka považuje za rozporné s ustanovením § 131 odst. 1 o. s. ř. Odkazujíc na ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách,
dovolatelka dále akcentuje, že po převzetí části podniku banky (s účinností od
1. ledna 1999) „musela nadále postupovat obezřetně ke svým stávajícím i novým
klientům a měla u poskytovaných produktů odlišnou (mnohdy přísnější) metodiku
než právní předchůdce žalované“. Poskytla-li v lednu 1999 žalobkyni akreditiv,
učinila tak proto, že „byl schválen ještě u právního předchůdce žalované podle
jeho metodiky; otevření ostatních akreditivů již spadalo pod metodiku žalované,
která neumožňovala poskytování (otevření) akreditivů za původních podmínek, ale
za podmínek jiných, přísnějších“. Dílčí smlouvy se žalobkyní přitom žalovaná
neuzavřela právě proto, že žalobkyně neakceptovala podmínky žalované pro
uzavření dílčích smluv (a otevření akreditivů). Konečně dovolatelka zdůrazňuje, že byl-li by závěr odvolacího soudu o tom, že
rámcová smlouva zakládá povinnost žalované uzavřít dílčí smlouvu, správný, šlo
by v tomto směru o smlouvu o smlouvě budoucí, na kterou je nutno „se dívat“
jako na smlouvu v režimu ustanovení § 289 až § 292 obch. zák.
Promlčecí doba
práva na náhradu škody způsobené nedodržením závazku uzavřít smlouvu tak činí
jeden rok a začíná běžet ode dne, kdy oprávněná strana vyzvala stranu druhou k
uzavření smlouvy. V poměrech dané věci se tak (případné) právo na náhradu škody
promlčelo „v únoru 2000“. Dovolání žalované je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. a to k řešení
otázky dovolatelkou otevřené, týkající se povahy rámcové smlouvy a práv a
povinností touto smlouvou založených, Nejvyšším soudem dosud v daných
souvislostech beze zbytku nezodpovězené. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 682 obch. zák. smlouvou o otevření akreditivu se zavazuje
banka příkazci, že na základě jeho žádosti poskytne určité osobě (oprávněnému)
na účet příkazce určité plnění, jestliže oprávněný splní do určité doby
stanovené podmínky, a příkazce se zavazuje zaplatit bance úplatu (odstavec 1). Smlouva vyžaduje písemnou formu (odstavec 2). Podle ustanovení § 373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového
vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže,
že porušení povinnosti bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Podle ustanovení § 266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající
osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo
jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit
podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla
přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy
používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla
v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se
vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně
jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i
následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Nejvyšší soud ve shodě s předchozím kasačním rozhodnutím, od jehož závěrů se
nemá důvod odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání, předesílá,
že jeho judikatura je jednotná v závěru, podle něhož tzv. rámcová smlouva
nezakládá závazkový vztah, pohledávky a závazky smluvních stran z ní tudíž
nevznikají. Význam rámcové smlouvy spočívá v tom, že strany tam, kde
předpokládají dlouhodobější obchodní vztah, stanoví jejím prostřednictvím
základní pravidla, jimž budou podléhat všechny konkrétní (tzv. realizační)
smlouvy na jejím základě v budoucnu uzavřené, nebude-li v té či oné realizační
smlouvě ujednáno jinak. Rámcová smlouva tak nemá jiný význam (jinou funkci),
než že stanoví smluvní podmínky následně uzavíraných konkrétních, realizačních
smluv, tj. v tom či onom rozsahu předurčuje jejich obsah.
Při vzniku realizační
smlouvy uzavřené na základě rámcové smlouvy se tedy v rozsahu, v němž strany
nesjednaly v realizační smlouvě jinak, stávají pravidla (smluvní podmínky)
sjednaná v rámcové smlouvě součástí obsahu realizační smlouvy (k tomu srov. rozsudek sp. zn. 32 Cdo 3488/2010, jakož i důvody rozsudku ze dne 29. září
2014, sen. zn. 29 ICdo 26/2012, uveřejněného pod číslem 25/2015 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Samotná skutečnost, že smlouvu ze dne 14. srpna 1998 [viz bod 1) shora] její
smluvní strany označily jako „rámcovou“, ovšem nevylučuje, aby upravovala
(vedle smluvníchpodmínek následně uzavíraných realizačních smluv) i povinnost
banky (respektive žalované jako její právní nástupkyně) uzavřít na základě
žádosti (příkazu) žalobkyně (následné) dílčí smlouvy k otevření toho kterého
akreditivu (a na jejich základě následně otevřít akreditivy). Přitom v poměrech projednávané věci nemá ani Nejvyšší soud pochybnosti o tom,
že žalobkyně splnila požadavky určené rámcovou smlouvou pro otevírání
importních akreditivů. K tomu nad rámec odůvodnění rozsudku odvolacího soudu
doplňuje, že rámcová smlouva upravuje nejen „podmínky pro čerpání dílčích
limitů“ (v čl. III.), nýbrž (výslovně) i oprávnění banky „neuzavřít dílčí
smlouvy“ (v čl. VIII.); žádný z předpokladů nezbytných pro vznik oprávnění
banky„neuzavřít dílčí smlouvy“ přitom nebyl naplněn. To platí také o
předpokladu „podstatného zhoršení hospodářských výsledků žalobkyně a jejích
majetkových poměrů“, když banka (její právní nástupkyně) neodmítla uzavřít
dílčí smlouvy na základě výsledků revize výše rámcového limitu (viz čl. II. a
VIII. rámcové smlouvy, jakož i „bankovní informace“ ze dne 19. března 1999 –
viz důvody rozsudku soudu prvního stupně), nýbrž (jen) proto, že žalobkyně
nepřistoupila na nové (v rámcové smlouvě neurčené) požadavky žalované. Případného práva odstoupit od rámcové smlouvy (viz čl. VIII. body 3. a 4.)
žalovaná nevyužila. Na shora uvedeném nic nemění ani ujednání obsažené v čl. IX. rámcové smlouvy, podle něhož „konkretizace podmínek upravující čerpání
dílčích limitů včetně ustanovení o úrocích, poplatcích, provizích, sankcích aj. bude obsahem jednotlivých dílčích smluv“, když důvodem, pro který žalovaná
(její právní předchůdkyně) odmítla uzavřít dílčí smlouvy (a na jejich základě
otevřít žalobkyní požadované akreditivy), nebyla neshoda smluvních stran
ohledně těchto částí dílčích smluv, ale právě a jen požadavek žalované, jdoucí
nad ujednání obsažené v rámcové smlouvě. Polemikou se závěrem odvolacího soudu ohledně „zavedené praxe při poskytování
akreditivů a následného chování stran“, pak žalovaná (nepřípustně) zpochybňuje
správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů, tj. uplatňuje argumentaci,
již nelze podřadit dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
Přitom výhrady ohledně (ne)přípustnosti důkazu výslechem jednatele žalobkyně
jsou (posuzováno z hlediska rozporovaného skutkového zjištění) nevýznamné, když
předchozí praxe (žalobkyně a banky) ohledně otevírání akreditivů v souladu s
podmínkami rámcové smlouvy nebyla v průběhu řízení před soudy nižších stupňů
mezi účastníky řízení sporná (k tomu srov. též interní sdělení IPB ze dne 15. dubna 1999, kterým provedl důkaz soud prvního stupně u jednání dne 17. května
2010). Konečně Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou ani námitku promlčení žalobkyní
uplatněného práva na náhradu škody vznesenou žalovanou u jednání odvolacího
soudu dne 20. května 2014. Potud má za správný závěr odvolacího soudu, podle
něhož rámcová smlouva nemá v rozsahu, v němž zakládá povinnost banky uzavřít
dílčí smlouvy, povahu smlouvy o smlouvě budoucí, když neobsahuje náležitost
vyžadovanou ustanovením § 289 odst. 1 obch. zák., konkrétně nestanoví dobu, ve
které by měla být uzavřena budoucí smlouva. Nedůvodnost námitky promlčení
ostatně plyne i ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem např. v rozsudku ze
dne 27. května 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněném pod číslem 101/2008
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v usnesení ze dne 31. srpna
2011, sp. zn. 29 Cdo 1835/2010, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3,
ročník 2012, pod číslem 32. Jelikož se dovolatelce nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu
zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud
neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243d
písm. a) o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když – jak je
zřejmé z obsahu spisu – rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se
řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné
pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.