29 Cdo 5239/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce
J. Š., proti žalovanému JUDr. J. S., advokátu, jako správci konkursní podstaty
úpadkyně K. Q., a. s., zastoupenému Mgr. M. E., advokátem, za účasti G. f. o. s
c. p., zastoupeného JUDr. P. D., Ph.D., LL.M., advokátem, jako vedlejšího
účastníka řízení na straně žalobce, o vyloučení akcií ze soupisu majetku
konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp.
zn. 40 Cm 40/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 26. června 2008, č.j. 15 Cmo 128/2008-201, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze 26. června 2008, č. j. 15 Cmo 128/2008-201, se
s výjimkou výroku I., jímž byl zamítnut návrh žalovaného na přerušení řízení,
zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 16. ledna 2008, č.j. 40 Cm 40/2005–139, zamítl Krajský soud v
Hradci Králové žalobu, jíž se žalobce domáhal vyloučení 13 kusů zaknihovaných
akcií společnosti M. B., a. s., (dále též jen „sporné akcie“) z konkursní
podstaty úpadkyně K. Q., a. s. (dále jen „úpadkyně“).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Žalobce a pozdější úpadkyně uzavřeli komisionářskou smlouvu, jíž se pozdější
úpadkyně zavázala vlastním jménem na účet žalobce obchodovat s jeho cennými
papíry v rozsahu a za podmínek stanovených smlouvou a všeobecnými smluvními
podmínkami pozdější úpadkyně.
2) Na majetek úpadkyně byl (usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
22. března 2002, sp. zn. 46 K 6/2002) prohlášen konkurs a správcem konkursní
podstaty byl ustanoven žalovaný.
3) Ve výpisu z „účtu zákazníka“ (vedeného úpadkyní podle komisionářské
smlouvy), pořízeného po prohlášení konkursu žalovaným, je uvedeno, že žalobce
má na účtu zůstatek 22.929,78 Kč. Výpis neobsahuje žádnou „zmínku o tom, že by
žalobce disponoval“ se spornými akciemi, resp. že by sporné akcie byly
nakoupeny.
4) Sporné akcie žalovaný pojal do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Podle soudu prvního stupně „žalobce neprokázal, že by na jeho účtu bylo 13
akcií M. B., a. s. tak, jak tvrdil v žalobě, a neunesl tak břemeno tvrzení ani
břemeno důkazní“.
V záhlaví označeným rozsudkem změnil Vrchní soud v Praze k odvolání vedlejšího
účastníka na straně žalobce rozsudek soudu prvního stupně tak, že 3 kusy
sporných akcií vyloučil z konkursní podstaty úpadkyně.
Odvolací soud zopakoval důkaz výpisem „z účtu úpadkyně vedeného podle
komisionářské smlouvy“, podle kterého činil ke dni prohlášení konkursu na
úpadkyně celkový stav účtu žalobce 20.000,- Kč, z toho cenné papíry představuje
13 kusů akcií M. B., a. s., a zbývá 9.929,78 Kč.
Maje za nesporné, že žalobce jako komitent a úpadkyně jako komisionářka
uzavřeli komisionářskou smlouvu, jíž se úpadkyně zavázala vlastním jménem na
účet žalobce obchodovat s cennými papíry v rozsahu a za podmínek stanovených
smlouvou, uzavřel, že „žalobce vyvrátil právní domněnku zakotvenou v § 58 odst.
7 zákona“ č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, „ve znění platném ke dni
uzavření komisionářské smlouvy“ a „vlastníkem sporných akcií ke dni prohlášení
konkursu byl žalobce a je jím stále, takže není dán právní důvod jejich zápisu
do soupisu konkursní podstaty úpadkyně“.
Cituje ustanovení § 28 odst. 3 zákona o cenných papírech a ustanovení § 583
odst. 1 a § 585 obchodního zákoníku a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26. října 2004, sp. zn. 29 Odo 1/2004, odvolací soud uvedl, že „komisionář
se nikdy nestává vlastníkem věci či práva nebo jiné majetkové hodnoty, které
obstará pro komitenta, a nepřichází v úvahu převod vlastnických práv. …… V
daném případě se tedy vlastníkem sporných akcií stal žalobce v okamžiku, kdy je
zapsalo Středisko cenných papírů na účet úpadkyně – komisionářky, a to bez
ohledu na to, že úpadkyně nesplnila svojí zákonnou povinnost stanovenou v § 32
odst. 3 zákona o cenných papírech“.
V řízení bylo prokázáno, že úpadkyně byla komisionářkou žalobce, pro kterého za
jeho finanční prostředky vlastním jménem obstarala sporné zaknihované akcie.
Žalovaný neprokázal, že by akcie vedené na jejím účtu úpadkyně zakoupila za
jiné finanční prostředky. V okamžiku, kdy sporné akcie úpadkyně pro žalobce
vlastním jménem a za jeho finanční prostředky obstarala jako komisionářka a
akcie byly zapsány na účet úpadkyně ve Středisku cenných papírů, stal se jejich
majitelem žalobce, protože v řízení bylo prokázáno, že sporné akcie úpadkyně
nezakoupila pro sebe, nýbrž pro žalobce jako komitenta na základě komisionářské
smlouvy.
„Tento závěr“ – pokračoval odvolací soud – „nemusí být v rozporu s argumentací“
žalovaného, podle níž „soudy v jiných řízeních dovodily, že takové akcie nejsou
zákaznickým majetkem ve smyslu § 81b zákona o cenných papírech, ve znění
platném ke dni uzavření komisionářské smlouvy“. „Toto ustanovení na
problematiku daného sporu zcela přesně nedopadá, neboť … pojem zákaznický
majetek je … definován jen pro účely odpovědnosti G. f. o. s c. p.“ (dále jen
„G. f.“) „za závazky obchodníka“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení, tedy uplatňuje dovolací důvody vymezené v ustanovení § 241a
odst. 2 o. s. ř, a navrhuje, aby Nevyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně postupoval při opakování důkazu,
když neprovedl důkaz všeobecnými smluvními podmínkami úpadkyně, které výslovně
umožňovaly provádění obchodů nejen jménem úpadkyně na účet klienta, ale také
jménem a na účet úpadkyně. Na základě takto chybně provedeného dokazování pak
dospěl (na rozdíl od soudu prvního stupně) k nesprávnému závěru, podle kterého
sporné akcie úpadkyně nakoupila svým jménem na účet žalobce, z čehož dovodil,
že žalobci jakožto komitentu svědčí vlastnické právo k těmto akciím.
Zdůrazňuje, že v řadě rozhodnutí, na která v průběhu řízení poukazoval, dospěly
soudy k závěru, že k akciím – byť byly v interní evidenci (tzv. subportfoliu)
přiřazeny k jednotlivým zákazníkům – nenabyli zákazníci vlastnické právo, neboť
je úpadkyně zakoupila sice za prostředky zákazníků, ale svým jménem a na svůj
účet. „Na této premise je postaveno vyplácení náhrad poškozeným zákazníkům z G.
f.“ v několika tisících soudních sporech vedených zákazníky proti G. f.
Za nesprávný označuje dovolatel také názor odvolacího soudu, podle něhož jeho
rozhodnutí o vyloučení sporných akcií z konkursní podstaty úpadkyně nemusí být
v rozporu s dosavadní judikaturou soudů, neboť v projednávané věci není řešena
otázka rozsahu zákaznického majetku. Při poskytování náhrad z G. f. však byla
soudy prejudiciálně řešena otázka, za co, tj. za jaký majetek, náleží
zákazníkům náhrada (tedy zda za svěřené finanční prostředky nebo za cenné
papíry, za tyto prostředky pořízené). Dospěly-li soudy k závěru, že cenné
papíry nabyla úpadkyně na svůj účet, nemůže „jakási zpětně pořizovaná interní
evidence … založit vlastnictví zákazníka k cennému papíru“.
Vedlejší účastník na straně žalobce ve vyjádření k podanému dovolání navrhuje,
aby je dovolací soud zamítl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i
důvodné.
V obecné rovině je třeba s odvolacím soudem souhlasit, že kupuje-li
komisionář zaknihované cenné papíry svým jménem na účet komitenta, nabývá
vlastnické právo k takovým akciím komitent registrací převodu ve prospěch účtu
komisionáře u Střediska cenných papírů (§ 583 odst. 1 obchodního zákoníku –
dále jen „obch. zák.“, § 21 odst. 1 zákona o cenných papírech; srov. i
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2004, sp. zn. 29 Odo 1/2004,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2005, pod číslem 9).
V projednávané věci však žalovaný u prvního ústního jednání (srov. č. l.
102-106) namítal, že sporné akcie byly v souladu se všeobecnými smluvními
podmínkami pořizovány na účet úpadkyně a nejsou zákaznickým majetkem žalobce.
Taktéž i z vyjádření vedlejšího účastníka (č.l. 107-112) plyne, že smluvní
podmínky umožňovaly úpadkyni provádět obchody vlastním jménem a na vlastní
účet.
Jestliže odvolací soud bez dalšího vyšel z toho, že mezi žalobcem a úpadkyní
byla uzavřena komisionářská smlouva a úpadkyně tudíž nabyla sporné akcie na
účet žalobce, aniž se vypořádal s výše uvedeným, pominul rozhodné skutečnosti
významné pro posouzení projednávané věci a jeho rozhodnutí není již z tohoto
důvodu správné. Pokud by totiž nebylo možné na základě důkazů provedených při
respektování omezení plynoucích z ustanovení § 118b o. s. ř. uzavřít, že
úpadkyně obstarala sporné akcie na účet žalobce, shora uvedené právní závěry o
nabytí vlastnictví komitentem by se v projednávané věci nemohly prosadit a
odvolací soud by musel posoudit, zda žalobce unesl důkazní břemeno ve vztahu ke
svému tvrzení o vlastnictví sporných akcií. Dovolací důvod vymezený v
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (jejž dovolatel z obsahové hlediska
vystihuje argumenty, které pojí /nesprávně/ s dovolacím důvodem podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) je tudíž dán.
Taktéž v rovině právního posouzení napadené rozhodnutí neobstojí.
Jak plyne z ustanovení § 81b odst. 1 zákona o cenných papírech, naposledy ve
znění zákona č. 362/2000 Sb. (jež Nejvyšší soud vyložil v rozsudku uveřejněném
pod číslem 61/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R
61/2007“), zákaznickým majetkem jsou veškeré peněžní prostředky a veškeré
investiční instrumenty svěřené obchodníkovi s cennými papíry na základě smlouvy
o poskytnutí investiční služby ve smyslu ustanovení § 8 zákona o cenných
papírech, a rovněž veškeré peněžní prostředky a investiční instrumenty nabyté
použitím těchto peněžních prostředků a investičních instrumentů v rámci
poskytování investiční služby (bez ohledu na to, zda je obchodník nabyl
vlastním jménem na účet zákazníka nebo jménem zákazníka na jeho účet), jakož i
výnosy ze svěřených peněžních prostředků a investičních instrumentů. Zákaznický
majetek není součástí majetku obchodníka s cennými papíry.
Ačkoliv je třeba přisvědčit odvolacímu soudu, že pojem zákaznického
majetku je v zákoně definován pro účely vyplácení náhrad z G. f., jeho závěr o
irelevanci vymezení zákaznického majetku pro projednávanou věc nelze
akceptovat.
Je-li totiž správný závěr přijatý soudy v řízeních vedených proti G. f. (jímž
argumentoval žalovaný), že sporné akcie nejsou zákaznickým majetkem, ač byly
pořízeny za prostředky svěřené zákazníkem pozdější úpadkyni na základě smlouvy
o poskytnutí investiční služby, neboť je pozdější úpadkyně koupila svým jménem
na svůj účet (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června
2009, sp. zn. 29 Cdo 495/2009), pak nemůže současně obstát závěr, že sporné
akcie byly pořízeny za svěřené finanční prostředky na účet zákazníka a jsou
proto vlastnictvím zákazníka (v takovém případě by totiž bylo nutno uzavřít, že
jsou součástí zákaznického majetku).
Akcie, které se nestaly součástí zákaznického majetku (neboť nebyly pořízeny na
účet zákazníka ani na něj nebyly posléze převedeny), nemohou tudíž být
vlastnictvím zákazníka (a proto součástí zákaznického majetku zůstávají
prostředky svěřené zákazníkem a použité pozdější úpadkyní pro koupi akcií na
vlastní účet). A naopak akcie pořízené na účet zákazníka za prostředky svěřené
pozdější úpadkyni zákazníkem na základě smlouvy o poskytnutí investiční služby
jsou ve vlastnictví zákazníka a – jak plyne z definice zákaznického majetku –
stávají se jeho zákaznickým majetkem.
Nejvyšší soud proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací závazný (§ 243d odst. 1 a §
226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech
řízení, včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. října 2009
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu