ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní
věci žalobce R. Š., zastoupeného Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem v
Uherském Ostrohu, Veselská 710, PSČ 687 24, proti žalovanému J. M., o
zaplacení částky 61.900,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského
soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 Cm 82/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. června 2009, č. j. 7 Cmo 5/2009-62, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce
potvrdil rozsudek ze dne 2. července 2008, č. j. 17 Cm 82/2007-36, jímž Krajský
soud v Ostravě zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky
61.900,- Kč s 6% úrokem od 9. července 2006 do zaplacení a rozhodl o nákladech
řízení.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení čl. I. § 75 zákona č. 191/1950 Sb. (dále
jen „směnečný zákon“) – přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož
směnka, jejíž úhrada je předmětem sporu (dále jen „směnka“), není platnou
směnkou vlastní, neboť „listina předložená jako směnka je členěna do
jednotlivých rámečků, takže mezi jednotlivými doložkami není vzájemná
souvislost, když jsou tyto rámečky jednoznačně odděleny a netvoří ucelený
celek“, nýbrž „oddělují text listiny a činí z něj nesouvislou řadu údajů“.
Doplnil, že stejně tak „i podpis je oddělen rámečkem a není možné jej tedy k
textu listiny vztáhnout“.
Připustil sice, že „žádné ustanovení směnečného zákona používání rámečků v
textu směnečné listiny nezakazuje“, nicméně zdůraznil, že „text směnečné
listiny musí být vždy určitý a ucelený“. „Inkriminovaná směnka je však řadou
svislých a vodorovných čar rozdělena na rámečky, které směnečný text rozdělují
tak, že z něj činí řadu navzájem nesouvisejících údajů“. V případě podpisu
výstavce pak vyloučil jeho krycí funkci ve vztahu k ostatním údajům, když je od
nich oddělen „výrazným a ostrým rámečkem“, zcela vydělujícím podpis z textu
směnečné listiny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. namítaje, že spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí především v
řešení právní otázky „zarámování a podtržení obligatorních náležitostí směnky
vlastní ve vztahu k její platnosti“, s tím, že nesouhlasí se závěry soudů
nižších stupňů ohledně neplatnosti směnky z důvodu její grafické podoby. Potud
akcentuje, že „grafické vyhotovení směnky je počítačovým výstupem, z něhož je
zřejmé, že ony rámečky byly vyhotoveny jednorázově a jejich účelem rozhodně
nebylo oddělování jednotlivých obligatorních náležitostí od podpisu výstavce,
ale naopak, místo pro umístění podpisu mělo být zvýrazněno“. Jde-li o podpis
výstavce směnky, ten „je uveden pod všemi obligatorními náležitostmi směnky
vlastní a tyto z tohoto důvodu kryje“. Současně dovolatel odkazuje na usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. září 2008, č. j. 7 Cmo 252/2008-37, v němž
„takřka stejnou směnku stejného žalobce shledal platnou, přičemž podpis
výstavce umístěný pod textem směnky byl naprosto identicky orámován“.
Dále za zásadně právně významné považuje, zda soud je povinen „označit v
odůvodnění konkrétní právní normu, jejíž porušení či nedodržení mělo za
následek zamítnutí žaloby. V tomto směru napadenému rozhodnutí vytýká, že
neobsahuje „jakýkoli odkaz na konkrétní právní normu, která upravuje grafickou
podobu směnky z hlediska její platnosti“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu „a
případně i soudu prvního stupně“ a věc vrátil „soudu nižší instance“ k dalšímu
řízení.
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.;
není však důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení čl. I. § 75 směnečného zákona vlastní směnka obsahuje:
1. označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v
jazyku, ve kterém je tato listina sepsána;
2. bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžitou sumu;
3. údaj splatnosti;
4. údaj místa, kde má být placeno;
5. jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno;
6. datum a místo vystavení směnky;
7. podpis výstavce.
Směnka je považována za dokonalý cenný papír, což znamená, že práva a
povinnosti ze směnečných vztahů jsou definována právě a jen směnečnou listinou
a zápisy (doložkami, poznámkami) na ní uvedenými. Formální přísnost směnky se
projevuje v tom, že směnečná listina musí být jako směnka označena. V textu
listiny musí být tedy použito slovo „směnka“, pojaté do vlastního textu
listiny. Směnka přitom není jen náhodným shlukem jednotlivých doložek, ale
tvoří určitý ucelený text, jehož obsahem je směnečné prohlášení. (k tomu srov.
např. Kovařík, Z.: Zákon směnečný a šekový. Komentář. 4., dopl. vydání. Praha,
C. H. Beck, 2005, str. 2-8).
Podstatnou náležitostí obsahu směnky [vedle jiných náležitostí plynoucích z
ustanovení čl. I. § 1 směnečného zákona (pro směnku cizí) a čl. I. § 75
směnečného zákona (pro směnku vlastní)] je souvislý obsah listiny; nestačilo by
pořadí zcela nesouvislé a tím spíše by byla neplatná směnka obsahující vnitřní
odpor (k tomu srov. např. v historické literatuře Rouček, F., Nové
Československé právo směnečné, Brno 1931, str. 54, jakož i Švamberg, G.,
Československé právo směnečné a šekové, Praha 1947, str. 27, a v judikatuře
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 430/2002,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2003, pod číslem 103).
Jde-li o podpis výstavce směnky vlastní, musí krýt souvislý text směnky, z
čehož plyne, že jej je třeba umístit na líci směnky pod její obsah (viz
Smitek, J., Štěpina, J., Jednotný směnečný řád, Praha 1941, str. 21, jakož i
Švamberg, G., Naše jednotné směnečné právo, Praha 1941, str. 42, a v současné
literatuře Chalupa, R., Zákon směnečný a šekový, Komentář, 1. část Směnky, 2.
vydání, Linde Praha 2006, str. 29).
Jelikož grafická podoba směnky (rozuměj rámečky, do nichž je zakomponováno
směnečné prohlášení) může mít význam pro posouzení (ne)platnosti směnky
především,
jde-li o souvislost směnečného prohlášení, a to, zda podpis výstavce (směnky
vlastní) kryje souvislý text směnky, Nejvyšší soud – jsa přitom vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení – přezkoumal
rozhodnutí odvolacího soudu z tohoto pohledu.
V této souvislosti přitom předesílá, že nadále setrvává na závěru formulovaném
v rozsudku ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 722/2010, a zcela se
ztotožňuje s právním názorem vysloveným Vrchním soudem v Praze v rozsudku ze
dne 30. června 1998, sp. zn. 5 Cmo 780/97, uveřejněným v časopise Soudní
rozhledy, č. 7, ročník 1999, podle něhož „je-li některý údaj na směnce v
rámečku, může to znamenat jeho vyloučení z textu listiny jen tehdy, musí-li být
z grafické úpravy listiny každému zřejmé, že rámeček má právě tento význam a
nikoli význam jiný“.
Podoba sporné směnky je následovná:
Závěr odvolacího soudu o neplatnosti směnky z důvodu nesouvislého textu
směnečného prohlášení sdílí i Nejvyšší soud.
Jakkoli z grafické podoby směnky nelze dovodit, že výstavce umístěním
jednotlivých údajů do rámečků sledoval jejich vyloučení (vynětí) z textu
listiny, je zřejmé, že podoba a rozvržení rámečků (tvořených řadou svislých a
vodorovných čar), včetně předtištěných „náležitostí“ směnky vlastní a do
těchto rámečků vepsaných údajů, činí text směnečného prohlášení (při čtení po
řádcích zleva doprava a shora dolů) nesouvislým, důsledkem čehož je
nevyhnutelný závěr o neplatnosti směnky.
Současně Nejvyšší soud nemá za opodstatněnou výhradu nedostatku důvodů (co do
právní kvalifikace věci), které odvolací soud vedly k potvrzení zamítavého
rozhodnutí soudu prvního stupně, když není pochyb o tom, že odkaz na ustanovení
čl. I. § 75 směnečného zákona v důvodech rozhodnutí odvolacího soudu obsažen
je, včetně toho, že aplikace zmíněného ustanovení byla namístě.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani
jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolání
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a
žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části první,
článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. srpna 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu