29 Cdo 5294/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobců a/ doc. Ing. V. J., b/ RNDr. T. J., obou zastoupených JUDr. Bohumilou
Holubovou, advokátkou, se sídlem v Praze - Karlíně, Za Poříčskou bránou 365/21,
PSČ 186 00, a c/ MICHAL JANČAR, s. r. o., se sídlem v Praze 4 - Spořilově,
Jihovýchodní I 701/11, PSČ 141 00, identifikační číslo osoby 27 14 77 62, proti
žalovanému JUDr. P. K., CSc., jako správci konkursní podstaty úpadkyně CEMETERY
I, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 26115832, o vyloučení nemovitostí
ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 58 Cm 21/2008, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 26. srpna 2009, č. j. 13 Cmo 324/2008-182, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 27. října 2008, č. j. 58 Cm 21/2008-132, Městský soud v Praze
mimo jiné zamítl žalobu, jíž se žalobkyně a/ (jako správkyně dědictví po
zemřelém Mgr. M. J.) a žalobce b/ (jako „v úvahu přicházející dědic“ zemřelého)
domáhali vyloučení nemovitostí ve výroku blíže specifikovaných (mimo jiné
bytové jednotky č. 1585/15 a příslušného spoluvlastnického podílu ke společným
částem domu a pozemku - dále jen „bytová jednotka“) ze soupisu majetku
konkursní podstaty úpadkyně (CEMETERY I, spol. s r. o.) (bod II. výroku) a
rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku). K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil v
bodech II. a III. výroku rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl
o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku (ve
vztahu k bytové jednotce) ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního
stupně, podle kterých:
1/ Dne 3. října 2002 uzavřela pozdější úpadkyně (jako prodávající) a E. V. (jako kupující) kupní smlouvu, jejímž předmětem byl (mimo jiné) převod
vlastnického práva k bytové jednotce. 2/ Dohodou ze dne 15. dubna 2003 (uzavřenou v písemné formě) pozdější úpadkyně
a E. V. zrušily „v plném rozsahu“ kupní smlouvu ze dne 3. října 2002, přičemž
podáním ze dne 4. července 2003 vzaly zpět podaný návrh na vklad vlastnického
práva do katastru nemovitostí. 3/ Dne 11. července 2003 katastrální úřad (považuje zpětvzetí návrhu na vklad
doručené mu 8. července 2003 za „bezpředmětné“) povolil na základě kupní
smlouvy ze dne 3. října 2002 vklad vlastnického práva E. V. ke sporné bytové
jednotce do katastru nemovitostí, s právními účinky vkladu ke dni 16. prosince
2002. 4/ Pozdější úpadkyně (jako prodávající) a E. V. (jako kupující) uzavřely dne 4. července 2003 novou kupní smlouvu o prodeji sporné bytové jednotky; návrh na
vklad vlastnického práva kupující podle této kupní smlouvy do katastru
nemovitostí katastrální úřad rozhodnutím ze dne 24. listopadu 2003 zamítl. 5/ Dne 5. října 2004 uzavřela E. V. (jako prodávající) s Mgr. M. J. (jako
kupujícím) kupní smlouvu o prodeji sporné bytové jednotky; vlastnické právo pro
kupujícího podle kupní smlouvy bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními
účinky vkladu ke dni 30. listopadu 2004. 5/ Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. ledna 2008, č. j. 96 K
61/2007-140, prohlásil na majetek úpadkyně konkurs a správcem konkursní
podstaty ustanovil žalovaného. 6/ Dne 28. února 2008 žalovaný sepsal spornou bytovou jednotku do soupisu
majetku konkursní podstaty úpadkyně. Na tomto základě odvolací soud - cituje ustanovení § 133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) - ve shodě se soudem
prvního stupně uzavřel, že dohodly-li se smluvní strany na zrušení kupní
smlouvy ze dne 3. října 2002 dříve, než vlastnické právo podle ní bylo vloženo
do katastru nemovitostí, „ztratila“ kupní smlouva své obligační účinky a
kupující (E. V.) se na jejím základě vlastníkem sporné bytové jednotky nestala.
Na uvedeném závěru přitom nemohla nic změnit ani skutečnost, že katastrální
úřad následně vklad vlastnického práva (podle v té době již zrušené kupní
smlouvy) do katastru nemovitostí povolil. Se zřetelem k zásadě, podle které „nikdo nemůže na druhého převést více práva,
než sám má“, nemohl - pokračoval odvolací soud - vlastnické právo k předmětné
bytové jednotce od E. V. (na základě kupní smlouvy ze dne 5. října 2004) nabýt
ani Mgr. M. J.. Úpadce nikdy nepřestal být vlastníkem bytové jednotky a
žalobcům a) a b) tudíž právo, jež by vylučovalo zařazení této věci do soupisu
majetku konkursní podstaty úpadkyně, nesvědčí. Dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku odvolacího soudu (podané výslovně „do
všech výroků“ týkajících se sporné bytové jednotky), Nejvyšší soud odmítl podle
§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434); s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy,
tedy vedle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do
31. prosince 2007 i občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2007. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku
napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech
odvolacího řízení, není objektivně přípustné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího
soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak
může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy
tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně
jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatelé však Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat na
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládají. Otázky související se zánikem obligačních účinků kupní smlouvy o převodu
vlastnictví k nemovitostem, pro jejichž řešení přisuzují dovolatelé napadenému
rozhodnutí ve věci samé zásadní význam, zodpověděl odvolací soud v souladu s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. V řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudky uveřejněné pod čísly 17/2000,
46/2007 a 57/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) Nejvyšší soud
formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého při vzniku vlastnického práva k
nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí na základě smlouvy je třeba
rozlišovat právní důvod nabytí vlastnického práva (titulus adquirendi) a právní
způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Kupní nebo jiná smlouva o převodu
vlastnického práva představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy
vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, k nabytí vlastnického práva podle
ní ještě nedochází; to nastává až vkladem (intabulací) vlastnického práva do
katastru nemovitostí (srov. § 133 odst. 2 obč. zák.). Kupní smlouva, kterou se
převádí nemovitost, jež je předmětem evidence v katastru nemovitostí, tedy nemá
účinek převodní, ale pouze účinek obligační. Ve výše zmiňovaném R 46/2007 Nejvyšší soud dále vysvětlil, že obligační účinky
kupní nebo jiné smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti představují
předpoklad, aby nastaly (mohly nastat) její účinky věcné (věcněprávní), a bez
účinků obligačních nevznikají (nemohou vzniknout) ve vztahu ke smlouvě účinky
věcné (věcněprávní) - účinky obligační tedy jsou jedním z předpokladů pro
účinky věcné (srov. v této souvislosti rovněž důvody rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 24. března 2010, sp. zn. 21 Cdo 993/2009, jenž je veřejnosti k dispozici
na webových stránkách Nejvyššího soudu). Jinak řečeno, není-li zde právní důvod nabytí vlastnického práva (v posuzované
věci proto, že obligační účinky kupní smlouvy na základě dohody smluvních stran
zanikly), nemůže mít vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí provedený
na jeho základě sám o sobě jakékoliv právní účinky pro právní poměry účastníků
(zrušené) smlouvy. Od výše uvedených závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v
projednávané věci. Nejvyšší soud dodává, že bylo věcí dotčených subjektů (jejich vlastní
opatrnosti) přivodit nápravu stavu vyvolaného zrušením kupní smlouvy ze dne 3. října 2002 a prosadit vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle
kupní smlouvy ze dne 4. července 2003 podáním opravného prostředku proti
zamítavému rozhodnutí katastrálního úřadu, což se nestalo. Nedůslednost
smluvních stran kupních smluv ze 3. října 2002 a 4. července 2003 je v tomto
ohledu hlavní příčinou stavu, kdy zde ve vztahu ke (zrušené) kupní smlouvě ze
3. října 2002 zůstal „zápis bez titulu“ a ve vztahu ke kupní smlouvě ze 4. července 2003 zde byl „titul bez zápisu“. Dobrá víra v zápis do katastru
nemovitostí sama o sobě kupujícímu vlastnické právo nezakládá (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
uveřejněný pod číslem 56/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z
pohledu řešení dalších dovolateli formulovaných otázek.
Žádný právní předpis především nevyžaduje, aby podpisy na dohodě, jíž se ruší
kupní smlouva o převodu vlastnictví k nemovitosti, byly úředně ověřeny [ostatně
- oproti přesvědčení dovolatelů - není takovým požadavkem podmíněna ani
platnost samotné kupní smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti, když
dovolateli odkazované ustanovení § 37 odst. 6 vyhlášky č. 26/2007 Sb. (stejně
jako dříve ustanovení § 34 odst. 7 vyhlášky č. 190/1996 Sb.) určuje úřední
ověření podpisů jen jako jeden z možných způsobů ověření totožnosti jednajících
osob v řízení o povolení vkladu, nikoli jako formální náležitost právního
úkonu]. Na posouzení souladu uzavřených kupních smluv s ustanovením § 196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, pak rozhodnutí odvolacího nespočívá a ani
akceptace právního názoru předestřeného dovolateli by proto nemohla mít na
výsledek řízení ve věci samé žádný vliv. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců a) a b) bylo odmítnuto a
žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2011
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu