29 Cdo 5372/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala konkursní věci
úpadkyně P. s. P., a. s., o vydání rozvrhového usnesení, vedené u Krajského
soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 45 K 302/98, o dovolání konkursního věřitele
JUDr. F. L., CSc., advokáta, jako správce konkursní podstaty úpadkyně D. a. s.,
proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. srpna 2007, č. j. 1 Ko
232/2007-1863, takto:
Dovolání se zamítá.
Usnesením ze dne 19. února 2007, č. j. 45 K 302/98-1800, rozvrhl Krajský soud v
Hradci Králové mezi konkursní věřitele úpadkyně s pohledávkami druhé třídy
výtěžek zpeněžení majetku konkursní podstaty úpadkyně (P. s. P., a. s.) ve
výši 2.291.140,97 Kč tak, že každý z těchto konkursních věřitelů obdrží na
úhradu jejich zjištěných a dosud neuspokojených pohledávek 1,31737 %.
Konkursnímu věřiteli JUDr. F. L., CSc., jako správci konkursní podstaty
úpadkyně D. a. s., tak na úhradu jeho zjištěné pohledávky ve výši 11.813.251,-
Kč, dosud uspokojené částkou 229.298,50 Kč, rozvrhl částku 152.603,50 Kč.
Soud při rozvrhu vyšel z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 2. listopadu 2006, č. j. 45 K 302/98-1754, které nabylo
právní moci 6. prosince 2006, schválil konkursní soud konečnou zprávu a
vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty (dále též jen „usnesení o
schválení konečné zprávy“).
2/ Zpeněžením majetku konkursní podstaty byla získána částka 35.365.847,50 Kč.
3/ Správce konkursní podstaty vynaložil na náklady spojené se správou a údržbou
konkursní podstaty částku 10.688.699,73 Kč.
4/ Správce konkursní podstaty uspokojil částečně nároky pěti oddělených
věřitelů (mezi nimiž výše zmíněný konkursní věřitel není), jimž vyplatil celkem
13.856.438,50 Kč.
5/ Rozvrhovým usnesením ze dne 22. dubna 2005, č. j. 45 K 302/98-1614, provedl
konkursní soud částečný rozvrh, podle kterého bylo věřitelům vyplaceno
3.500.000,- Kč, tak, že věřitelé s pohledávkami první třídy obdrželi na
úhradu svých zjištěných pohledávek 100 % a věřitelé s pohledávkami druhé třídy
obdrželi na úhradu svých zjištěných pohledávek 1,94102 %.
6/ Správce konkursní podstaty je povinen uhradit soudní poplatek ve výši
353.330,- Kč.
7/ Odměna správce konkursní podstaty činí 4.618.753,- Kč a jeho hotové výdaje
činí 3.525,- Kč, přičemž tyto částky byly pravomocně schváleny v usnesení z 2.
listopadu 2006.
8/ Z částky 2.345.100,97 Kč, jež na základě odpočtů provedených výše zbývá, je
správce konkursní podstaty povinen vyplatit dále jako pohledávku za podstatou
částku 53.960,- Kč (z titulu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti při uznání invalidity).
K odvolání konkursního věřitele JUDr. F. L., CSc. Vrchní soud v Praze v záhlaví
označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Odvolací soud založil svou argumentaci na zjištění (ze spisu), že nemovitosti,
k nimž odvolatel vztahoval své právo na oddělené uspokojení v konkursu,
vyloučil Krajský soud v Hradci Králové ze soupisu majetku konkursní podstaty
(na základě žaloby podané K. D.) rozsudkem ze dne 20. března 2001, sp. zn. 48
Cm 106/2000, který nabyl právní moci 25. května 2001.
Na tomto základě uzavřel, že tím bylo v excindačním řízení pro konkurs
konečným a závazným způsobem rozhodnuto, že nemovitosti nenáleží do konkursní
podstaty, takže nemohlo dojít (a také nedošlo) k jejich zpeněžení správcem
konkursní podstaty a nepřipadá proto v úvahu vydání výtěžku jejich zpeněžení
odvolateli postupem dle ustanovení § 28 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání (dále též jen „ZKV“). Soud prvního stupně tedy postupoval správně,
rozhodl-li, že odvolatelova pohledávka bude uspokojována jako pohledávka druhé
třídy.
Proti usnesení odvolacího soudu podal JUDr. F. L., CSc., dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř., namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel především interpretuje výsledky incidenčního sporu vedeného (u
Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 48 Cm 60/2000) o jeho pohledávce
tak, že byla zjištěna (ve výši 11.813.251,- Kč) včetně práva na oddělené
uspokojení.
Dále poukazuje na to, že ačkoli právo na oddělené uspokojení nebylo popřeno a
nemohlo žádným zákonným způsobem zaniknout, přesto s ním při částečném i
konečném rozvrhu bylo zacházeno, jako by odděleným věřitelem nebyl.
Od prohlášení konkursu až do roku 2001 (po dobu tří let) byla zástava (podle
údajů v katastru nemovitostí) v majetku úpadkyně, pokračoval dovolatel. Závěr
odvolacího soudu, že v excindačním řízení (vedeném u Krajského soudu v Hradci
Králové pod sp. zn.. 48 Cm 106/2000) bylo pro konkurs konečným a závazným
způsobem rozhodnuto, že nemovitosti nenáleží do konkursní podstaty, nepokládá
dovolatel za správný. Nemovitosti byly totiž pojaty do konkursní podstaty pouze
z důvodu vlastnického práva svědčícího úpadkyni, Rozhodnutí soudu o jejich
vyloučení však není překážkou věci rozsouzené, neboť stále trvá důvod pro
jejich soupis dle § 27 odst. 5 ZKV.
Dovolatel uzavírá, že správce i konkursní soud je zjištěním jeho pohledávky
vázán a nedojde-li v průběhu konkursu po zjištění pohledávky k jejímu zániku,
musí být pohledávka při rozvrhu uspokojena; potud odkazuje na usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 579/2003 (jde o usnesení ze dne 26. ledna 2006,
uveřejněné pod číslem 21/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále
též jen „R 21/2007“).
Odtud usuzuje, že stejně tak musí být vypořádán i jeho nárok na oddělené
uspokojení, a to prostřednictvím zpeněžení nemovitosti. Rozvrhové usnesení má
tudíž za neúplné, s tím, že správce konkursní podstaty opomněl vypořádat jeho
zjištěný nárok na oddělené uspokojení. Ustanovení § 27 odst. 5 ZKV je kogentní
a nelze se od něj odchýlit, takže uvedené opomenutí je nutné napravit
pokračováním zpeněžování.
Správce konkursní podstaty úpadkyně ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout
(jako nepřípustné), případně zamítnuto.
Přitom především zpochybňuje interpretaci incidenčního sporu dovolatelem,
uváděje, že ten podle výsledku přezkumu jeho pohledávky není odděleným
věřitelem (že právo na oddělené uspokojení bylo účinně popřeno a nebylo
zjištěno).
Dále poukazuje na to, že dovolatel nebrojil proti usnesení o schválení končené
zprávy.
A konečně také namítá, že postup podle § 27 odst. 5 ZKV není možný, jelikož
výše označený rozsudek ze dne 20. března 2001 (o vylučovací žalobě) je pro
konkursní řízení konečným a závazným rozhodnutím o tom, že nemovitosti nenáleží
do konkursní podstaty.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona
použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve
znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do
31. prosince 2007).
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 238a odst. 1
písm. a/ ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přisuzuje zásadní právní
význam řešení okruhu způsobilých námitek tvrzeného odděleného věřitele proti
rozvrhovému usnesení a tomu, jaký vliv na postavení odděleného věřitele v
konkursu má soudní rozhodnutí, jímž byl majetek, jenž měl sloužit k zajištění
pohledávky odděleného věřitele, vyloučen ze soupisu majetku konkursní podstaty
úpadce. V tomto ohledu jde o otázky dovolacím soudem dosud beze zbytku
nezodpovězené.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se
zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být)
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Nejvyšší soud především uvádí, že závěr, jenž formuloval v R 21/2007 (podle
kterého správce konkursní podstaty i konkursní soud je zjištěním pohledávky
vázán a nedošlo-li v průběhu konkursu po zjištění pohledávky k jejímu zániku
např. tím, že ji splnil úpadcův spoludlužník nebo ručitel, musí být tato
pohledávka při rozvrhu vypořádána), není v rozporu se závěry obsaženými v
napadeném rozhodnutí a dovolatel se mýlí, usuzuje-li jinak.
Tam, kde pohledávka konkursního věřitele byla zjištěna s právem na oddělené
uspokojení, přiznává zákon o konkursu a vyrovnání (v § 28 odst. 1, ve znění,
jež se od prohlášení konkursu na majetek úpadkyně nezměnilo) odděleným
věřitelům (mezi něž řadí věřitele pohledávek, které byly zajištěny zástavním
právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, převodem práva dle §
553 občanského zákoníku nebo postoupením pohledávky dle § 554 občanského
zákoníku) „právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena ze zpeněžení věci,
práva nebo pohledávky, jimiž byla zajištěna“.
Samozřejmým předpokladem takového postupu je, že majetek, který slouží k
zajištění pohledávky odděleného věřitele, byl sepsán do konkursní podstaty a
tam zpeněžen. V případě, kdy se přes soupis takového majetku do konkursní
podstaty nakonec prosadí silnější právo jiné osoby, v jehož důsledku je
uvedený majetek ze soupisu majetku konkursní podstaty vyloučen (zpravidla -
jako v tomto případě - na základě soudního rozhodnutí o vylučovací žalobě),
nemůže být realizováno ani právo na oddělené uspokojení věřitele z takového
majetku, bez zřetele k tomu, že bylo v konkursu zjištěno. Jde-li (jako v dané
věci) o uplatnění zajištění z titulu zástavního práva, podílí se zajištěný
konkursní věřitel (zástavní věřitel) po vyloučení zástavy ze soupisu majetku
konkursní podstaty úpadce na uspokojení své pohledávky vůči úpadci, který je
jeho osobním dlužníkem, při rozvrhu jako věřitel bez práva na oddělené
uspokojení. Vůči úpadci, který byl pouze jeho zástavním dlužníkem, nemá po
vyloučení zástavy ze soupisu majetku konkursní podstaty právo na uspokojení
při rozvrhu vůbec.
Každý jiný závěr by vedl k absurdnímu úsudku, podle kterého by konkursní
podstata uspokojovala pohledávku „odděleného“ věřitele z jiných než
„oddělených“ zdrojů a tedy (v rozporu s principy na nichž spočívá oddělené
uspokojení pohledávky v konkursu) z nezajištěného majetku a na úkor
nezajištěných věřitelů.
Dovolatelově argumentaci lze přiznat částečné opodstatnění, namítá-li, že
byl-li incidenční spor (řízení o vylučovací žalobě) veden jen o vlastnické
právo úpadkyně k majetku sloužícímu k zajištění jeho pohledávky, pak rozhodnutí
soudu o vyloučení nemovitostí není překážkou věci rozsouzené pro postup správce
konkursní podstaty dle § 27 odst. 5 ZKV (srov. k tomu mutatis mutandis např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2006, sp. zn. 29 Odo 367/2006,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2006, pod číslem 167).
Právní posouzení věci odvolacím soudem, je v tomto ohledu vskutku neúplné.
Nicméně ani tato nesprávnost nemůže být důvodem pro zrušení dovoláním
napadeného rozhodnutí. Dovolatel totiž námitku, že správce konkursní podstaty
měl přikročit k opětovnému soupisu zástavy dle § 27 odst. 5 ZKV, uplatňuje v té
fázi konkursního řízení, ve které mu již nenáleží.
Podle ustanovení § 29 ZKV platí, že správce podává soudu a věřitelskému výboru
zprávy o zpeněžování majetku z podstaty. Konečnou zprávu spolu s vyúčtováním
své odměny a výdajů předloží soudu po zpeněžení majetku z podstaty. Odměnu a
výdaje vyúčtují i zvláštní správci a zástupce správce, jakož i ti, kdo byli
soudem v průběhu řízení funkce správce zproštěni (odstavec 1). Soud přezkoumá
konečnou zprávu o zpeněžení majetku z podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů,
odstraní po slyšení správce shledané chyby anebo nejasnosti a uvědomí o konečné
zprávě a vyúčtování úpadce a konkursní věřitele. Upozorní přitom, že do 15 dnů
ode dne, kdy konečná zpráva a vyúčtování byly vyvěšeny na úřední desce soudu,
mohou proti nim podat námitky (odstavec 2). Konečnou zprávu a vyúčtování
projedná soud při jednání, ke kterému obešle správce, úpadce a konkursní
věřitele, kteří podali námitky, a věřitelský výbor, a rozhodne o ní usnesením,
které jim doručí a vyvěsí na úřední desce soudu (odstavec 3).
Již v důvodech usnesení uveřejněného pod číslem 48/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud vysvětlil, že nabude-li právní moci
usnesení o schválení konečné zprávy, je zásadně vyloučeno, aby se soudy
problematikou, k jejímuž řešení je konečná zpráva primárně určena, zabývaly v
konkursu později, např. při vydání rozvrhového usnesení či při vydání usnesení
o zrušení konkursu. Závěr, podle kterého námitkami, které měly zaznít při
projednání a schválení konečné zprávy, se soud v rozvrhovém usnesení již
nezabývá, formuloval Nejvyšší soud výslovně např. též v usnesení ze dne 10.
prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 1750/2008 (jež je veřejnosti k dispozici na
webových stránkách Nejvyššího soudu).
Rozvrh (ve smyslu rozvrhu konečného) patří k závěrečným úkonům konkursního
řízení při jeho normálním průběhu. Jakmile dojde k jeho realizaci, je již možné
konkurs zrušit. Podstata rozvrhu (ve smyslu rozvrhu konečného) spočívá (již
jen) v tom, že celkový výtěžek zpeněžení konkursní podstaty se rozdělí mezi
konkursní věřitele podle pravidel stanovených v § 32 ZKV. Děje se tak
usnesením, které zákon nazývá rozvrhovým usnesením; tímto usnesením se tudíž
rozvrh nenařizuje, ale provádí (srov. v literatuře např. Zoulík, F.: Zákon o
konkursu a vyrovnání. - Komentář, 3. vydání. Praha C. H. Beck 1998, str. 169 a
v judikatuře např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2008, sp.
zn. 29 Odo 657/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách
Nejvyššího soudu).
Ze spisu je patrno, že dovolatel žádné námitky proti konečné zprávě (č. l.
1725-1732) ve lhůtě k tomu určené neuplatnil a nebrojil ani proti usnesení o
schválení konečné zprávy. Přitom v konečné zprávě se jednoznačně uzavírá, že
došlo ke zpeněžení veškerého majetku konkursní podstaty a byli v ní výslovně
označeni oddělení věřitelé (mezi nimiž dovolatel nebyl), jimž byl vyplacen
odpovídající výtěžek ze zpeněžení zajištění.
Měl-li dovolatel za to, že proces zpeněžování majetku konkursní podstaty nebyl
řádně ukončen a že zde stále je majetek, který má být sepsán (znovu sepsán) do
konkursní podstaty postupem dle § 27 odst. 5 ZKV, pak prostor k tomu měl právě
při projednávání konečné zprávy.
Námitky týkající se potřeby soupisu a zpeněžování dalšího majetku konkursní
podstaty lze po právní moci usnesení o schválení konečné zprávy účinně uplatnit
- a to právě s ohledem na výše popsanou povahu konečné zprávy na straně jedné a
rozvrhu a rozvrhového usnesení na straně druhé - jen ohledně majetku, jehož
existence vyjde (nově) najevo až po rozhodnutí o schválení končené zprávy. Při
rozhodování o opravném prostředku konkursního věřitele proti rozvrhovému
usnesení se jimi jinak nelze zabývat. O takový případ však v souzené věci nešlo
a dovolatelovy výhrady vážící se k požadavku postupu podle § 27 odst. 5 ZKV,
uplatněné (až) formou opravného prostředku proti rozvrhovému usnesení, tak již
nemají význam (v této fázi řízení již nemohou být zohledněny).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
neopodstatněného; Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zamítl (§ 243b odst. 2 věta první o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. září 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu