29 Cdo 5394/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce
M. J., zastoupeného Mgr. P. G., advokátem, proti žalované JUDr. J. L.,
advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně K. b. P., a. s. - v
likvidaci, zastoupené JUDr. J. V., advokátem, o vydání bezdůvodného obohacení,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 237/99, o dovolání žalované
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2008, č. j. 13 Cmo
362/2007-102, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 33.855,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám
jeho zástupce.
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze změnil k odvolání žalobce
rozsudek ze dne 31. května 2006, č. j. 26 Cm 237/99-72, jímž Městský soud v
Praze zamítl žalobu o vyloučení částky 1.676.466,-Kč ze soupisu majetku
konkursní podstaty K. b. P., a. s. - v likvidaci, získanou jako bezdůvodné
obohacení na úkor žalobce, a o zaplacení této částky tak, že uložil žalované
„vydat žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 949.611,-Kč“, s tím, že ve
zbývající části výroku o věci samé zůstává rozsudek soudu prvního stupně
odvoláním nedotčen.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Otec žalobce R.J. uzavřel jako dlužník s pozdější úpadkyní jako věřitelkou
smlouvu o úvěru, na základě které mu byl poskytnut úvěr ve výši 35.000.000,- Kč.
2) Dne 15. září 1997 dlužník R.J. zemřel a dědictví nabyl žalobce. Vzhledem k
předlužení dědictví byl žalobce povinen zaplatit věřitelce (pozdější úpadkyni)
na dluh z uvedené úvěrové smlouvy toliko 949.611,- Kč.
3) V období od 17. prosince 1997 do 28. září 1998 zaplatil žalobce věřitelce
(budoucí úpadkyni) 1.676.466,- Kč.
4) Dne 21. prosince 1998 byl prohlášen konkurs na majetek úpadkyně.
5) Dne 3. ledna 2000 zaplatil žalobce do konkursní podstaty úpadkyně částku
949.611,- Kč.
Odvolací soud - cituje ustanovení § 31 odst. 1, odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb.,
o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) a poukazuje na závěry přijaté Nejvyšším
soudem v rozsudku ze dne 28. února 2007, sp. zn. 29 Odo 107/2005, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2007, pod číslem 107 - uzavřel, že
tam, kde věřitelova pohledávka vzniká po prohlášení konkursu až v důsledku
právního úkonu správce konkursní podstaty, má zásadně režim pohledávky podle
zákona o konkursu a vyrovnání. V projednávané věci lze tento právní úkon
spatřovat v přijetí plnění od žalobce ve výši 949.611,- Kč žalovanou, a to
přesto, že žalovaná měla a mohla vědět, že žalobce vůči úpadkyni již žádné
závazky nemá. Přijetím této částky se konkursní podstata bezdůvodně obohatila
na úkor žalobce, a na pohledávku na její vrácení lze pohlížet jako na
pohledávku za podstatou, byť tento právní důvod vzniku pohledávky není
taxativně vyjmenován v § 31 odst. 2 ZKV.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), navrhujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatelka předně namítá, že při dokazování byl výrazně překročen rámec
koncentrace řízení. Skutečnost, že soud prvního stupně žalobce o koncentraci
řádně nepoučil, nemůže jít podle názoru dovolatelky k její tíži.
K právnímu posouzení věci uvádí, že při přijetí částky vycházela z toho, že jí
žalobce plní svůj závazek z předluženého dědictví. Toto plnění přitom
nepředstavuje věc, která by mohla být vyňata z konkursní podstaty, ale
pohledávku, jíž si měl žalobce přihlásit do konkursu. Zdůrazňuje, že žalobce
uplatňuje pohledávku, která vznikla až po prohlášení konkursu, a měla by tudíž
být „uplatnitelná pouze v případě, že naplňuje znaky pohledávky za podstatou
tak, jak jsou tyto pohledávky definovány v ustanovení § 31 odst. 2 ZKV“. S
výkladem zaujatým dovolacím soudem, podle něhož tomu tak je, nesouhlasí.
Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Námitka dovolatelky, podle níž „byl výrazně překročen rámec koncentrace
řízení“, je nedůvodná již proto, že koncentrace některých druhů řízení (§ 118b/
o. s. ř.) byla do občanského soudního řádu začleněna až novelou provedenou
zákonem č. 30/2000 Sb. s účinností od 1. ledna 2001. Podle části 12, hlavy I,
bodu 9 označeného zákona nelze nové ustanovení § 118b o. s. ř. užít v řízení,
které bylo zahájeno přede dnem účinnosti tohoto zákona. Řízení v projednávané
věci bylo zahájeno již 22. září 1999, tedy před účinností zákona č. 30/2000
Sb., a ustanovení § 118b o. s. ř. tak na ně aplikovat nelze. Za této situace je
již nadbytečné zabývat se tím, zda pojmově přichází aplikace označeného
ustanovení v projednávané věci vůbec úvahu.
Vytýkanou vadou tudíž řízení netrpí a jiné vady, k jejichž existenci přihlíží
dovolací soud u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta
druhá o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají; Nejvyšší soud se proto, v
hranicích právních otázek vymezených dovoláním, dále zabýval správností
právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolatelčiny námitky se koncentrují do úvahy, podle níž pohledávka, jejíhož
zaplacení se žalobce domáhá, není pohledávkou za podstatou, jíž by bylo lze
uspokojit kdykoliv v průběhu řízení, nýbrž pohledávkou, kterou měl žalobce
přihlásit do konkursu postupem podle ustanovení § 20 ZKV.
Podle ustanovení § 31 odst. 1 ZKV lze uspokojit kdykoli v průběhu konkursního
řízení nároky na vyloučení věci z podstaty (§ 19 odst. 2), pohledávky za
podstatou (§ 31 odst. 2), nároky na oddělené uspokojení (§ 28) a pracovní
nároky (§ 31 odst. 3). Jiné nároky lze uspokojit jen podle pravomocného
rozvrhového usnesení.
Pohledávkami za podstatou jsou, pokud vznikly po prohlášení konkursu, i náklady
spojené s udržováním a správou podstaty (§ 31 odst. 2 písm. b/ ZKV).
Podle ustanovení § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“), musí ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, obohacení
vydat (odstavec první). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný
plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů (odstavec druhý).
V tomto znění platila citovaná ustanovení v době prohlášení konkursu na majetek
úpadkyně a později nedoznala změn.
Povahou nároku na vydání bezdůvodného obohacení získaného konkursní podstatou
za trvání konkursu se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 30. července
2009, sp. zn. 29 Cdo 1662/2007, jenž je veřejnosti k dispozici na jeho webových
stránkách. V něm při posuzování práva dovolatelů domáhat se vůči konkursní
podstatě (jejímž představitelem je správce konkursní podstaty) bezdůvodného
obohacení vzniklého tím, že konkursní podstata v období od soupisu nemovitostí
do jejich vyloučení užívala (jediná měla možnost užívat) nemovitosti, jež do ní
podle následného rozsudku soudu nenáležely, uzavřel, že jde o pohledávku za
podstatou podřaditelnou úpravě obsažené v § 31 odst. 2 písm. b/ ZKV.
Ve výše označeném rozsudku ze dne 28. února 2007, sp. zn. 29 Odo 107/2005, pak
Nejvyšší soud zdůraznil, že tam, kde věřitelova pohledávka vzniká po prohlášení
konkursu až v důsledku právního úkonu správce konkursní podstaty, zásadně režim
pohledávky za podstatou má (srov. k tomu ustanovení § 32 odst. 1 písm. e/ ZKV).
I tehdy, přijme-li správce konkursní podstaty za trvání konkursu plnění bez
právního důvodu, vzniká věřiteli pohledávka na jeho vrácení (§ 451 odst. 1 obč.
zák.) až po prohlášení konkursu.
Ve světle výše uvedeného Nejvyšší soud uzavírá, že nárok na vrácení plnění
poskytnutého bez právního důvodu po prohlášení konkursu na majetek úpadce do
konkursní podstaty (nezaměňovat s poskytnutím takového plnění úpadci), je
pohledávkou za podstatou, podřaditelnou ustanovení § 31 odst. 2 písm. b/ ZKV,
když součástí řádné správy konkursní podstaty je i povinnost správce
zabezpečit, aby do konkursní podstaty nebyl přijímán majetek, jenž do ní
nenáleží (srov. např. rozsudek uveřejněný pod číslem 24/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 28. února 2007, sp. zn. 29 Odo
12/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2007, pod číslem
106 či usnesení ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1596/2007, jež je
veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že žalobce byl oprávněn
domáhat se v průběhu konkursu úhrady své pohledávky i formou žaloby o
zaplacení, nikoliv, jak se mylně dovolatelka domnívá, přihlášením této
pohledávky do konkursu postupem podle ustanovení § 20 ZKV (srov. závěry
formulované Nejvyšším soudem v rozsudku uveřejněném pod číslem 27/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud její dovolání
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto a
úspěšnému žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty
sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za
dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5
a § 10 odst. 3 vyhlášky činí sazba odměny 56.292,- Kč. Takto určená sazba se
podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50%, tj. na částku 28.150,-Kč, jelikož
zástupce žalobce učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby
(vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,-Kč a náhradou za 19 % daň z přidané
hodnoty ve výši 5.405,- Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud
přiznal žalobci k tíži dovolatelky celkem 33.855, Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 25. listopadu 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu