29 Cdo 5403/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci navrhovatelky Pankrác, a. s., se sídlem v Praze 4 – Michli, Budějovická 64/5, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 60193077, za účasti společnosti 1) CAIN LEISURE LTD., se sídlem v Londýně, Stopher House 15, Webber Street, SE1 0RE, Spojené království, registrační číslo 5586328, a 2) Středisko Služeb Kuponové Privatizace, se sídlem v Praze 1, Rybná 14, identifikační číslo osoby 26668751, o určení vlastníků hromadných listin, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 81/2008, o dovolání Střediska Služeb Kuponové Privatizace proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. července 2012, č. j. 7 Cmo 334/2011-282, takto:
Dovolání se odmítá.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. února 2011, č. j. 74 Cm 81/2008-241, ve znění usnesení ze dne 27. dubna 2011, č. j. 74 Cm 81/2008-263, ustanovil podle § 29 odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) účastníku č. 1) [společnosti CAIN LEISURE LTD.] opatrovníka JUDr. Vlastimila Trojana, advokáta (výrok I.) a rozhodl, že bude v řízení pokračovat s tímto opatrovníkem (výrok II.).
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze odmítl odvolání Střediska Služeb Kuponové Privatizace podle ustanovení § 218 písm. b) o. s. ř. jako podané neoprávněnou osobou.
Proti usnesení odvolacího soudu podalo Středisko Služeb Kuponové Privatizace dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním – jakožto mimořádným opravným prostředkem – napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, připouští-li to zákon. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. není dovolání přípustné, neboť ve všech případech přípustnosti dovolání upravených v tomto ustanovení musí jít o dovolání proti usnesení ve věci samé. Usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání dovolatele, však usnesením ve věci samé není. Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Závěr, podle něhož proti výroku usnesení, jímž odvolací soud odmítá odvolání (lhostejno, z jakých příčin), není dovolání přípustné podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu, ostatně Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil již v usnesení ze dne 3. října 2002, sp. zn. 26 Cdo 1712/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2002, pod číslem 196.
Jelikož proti napadenému rozhodnutí není dovolání přípustné, Nejvyšší soud se již nezabýval tím, že není splněna podmínka podle § 241 odst. 1 o. s. ř. (srov. § 241b odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012), se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. března 2015
JUDr. Petr Šuk předseda senátu