29 Cdo 545/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška, v právní věci
žalobce Mgr. M. F., jako insolvenčního správce dlužnice J. I., proti žalované
Mgr. J. Z., zastoupené JUDr. Karlem Holubem, advokátem, se sídlem ve Třebíči,
Nerudova 1190/3, PSČ 674 01, o popření pravosti a pořadí vykonatelné
pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 Cm 8/2010, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. září 2011,
č. j. 17 Cmo 6/2011-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 3.085,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
jejího zástupce.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. září 2011, č. j. 17 Cmo 6/2011-91,
k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 21. března 2011, č. j. 33 Cm
8/2010-56, jímž Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu o určení, že žalovaná nemá
v insolvenčním řízení dlužnice J. I. pohledávku ve výši 250.000,- Kč a že tato
pohledávka „není zajištěná“.
Odvolací soud – cituje ustanovení § 193, § 194, § 195, § 199 odst. 1, § 235
odst. 1 a § 241 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech
jeho řešení (insolvenčního zákona) – přitakal závěru soudu prvního stupně,
podle něhož „byl prokázán vznik a existence závazkového vztahu z půjčky mezi
žalovanou (jako věřitelkou) a dlužnicí“. Přitom uzavřel, že „předmětný závazek
z půjčky jako reálného kontraktu (§ 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku) vznikl a existuje“.
Ve vztahu k notářskému zápisu se svolením k vykonatelnosti [§ 274 písm. e)
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.],
sepsanému Mgr. I. V. dne 18. listopadu 2008, (dále jen „notářský zápis“)
zdůraznil, že nejde o zvýhodňující právní úkon, jenž by byl neúčinný. „Uznání
existujícího dluhu a sjednání splátek, jejichž nově vymezená splatnost byla
výrazně pozdější, než splátky sjednané v původní smlouvě o půjčce, nemohly
představovat úkony, jimiž by žalovaná jako věřitelka byla zvýhodněna na úkor
jiných věřitelů dlužnice“.
Konečně podle odvolacího soudu „nelze notářskému zápisu vytknout ani vadu v
ověření podpisů osob přítomných před notářkou, neboť formulace svoji totožnost
prokázali platnými občanskými průkazy vyjadřuje dokonce typové vymezení
úředního průkazu, z něhož notářka totožnost osob zjišťovala“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., považuje jej za zásadně
právně významný v řešení otázek, zda:
1) „Sepsání notářského zápisu (se svolením přímé vykonatelnosti a
sjednáním ztráty výhody splátek) v době, kdy dlužice byla ve stavu úpadku, lze
považovat za neúčinný zvýhodňující právní úkon ve smyslu ustanovení § 241
insolvenčního zákona“? 2) „Formulace ohledně prokázání totožnosti účastníků notářského zápisu
je v souladu s ustanovením § 63 písm. e) a § 64 zákona č. 358/1992 Sb., o
notářích a jejich činnosti (notářského řádu)“? Podle dovolatele „podepsáním notářského zápisu žalovaná docílila toho, že ke
dni 15. července 2009 měla svoji pohledávku ve výši 250.000,- Kč zajištěnou
zástavním právem k nemovitostem“. Nebyl-li by notářský zápis sepsán, žalovaná
by k tomuto datu nedisponovala rozhodnutím, které by jí přiznávalo pohledávku
ve výši dlužných splátek nebo dokonce celou dlužnou pohledávku ve výši
250.000,- Kč a rovněž by nemohla podat návrh na nařízení výkonu rozhodnutí
zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem. V této souvislosti
poukázal na existenci věřitele – společnosti P.M.T. 2002, s. r. o. s
pohledávkou za dlužnicí ve výši 460.152,- Kč, která by měla výhodnější pořadí
(posuzováno z hlediska zajištění), než pohledávka žalované. Dále setrvává na názoru ohledně vad notářského zápisu, poukazuje přitom na
závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2009, sp. zn. 20 Cdo 3564/2007. Podle dovolatele odvolací soud „daný případ nesprávně právně posoudil, když
neměl celou žalobu zamítnout, ale měl ji minimálně v části, která se týkala
určení, že pohledávka žalované není zajištěná, vyhovět“. Proto požaduje, aby
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k
dalšímu řízení. Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby
dovolání žalobce bylo odmítnuto. Podle ustanovení čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012. Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl. Nejvyšší soud v prvé řadě zdůrazňuje, že ačkoli dovolatel podal dovolání proti
potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé v plném rozsahu, v
důvodech dovolání neuplatňuje žádné argumenty proti té části rozhodnutí, jíž
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do
neexistence pohledávky žalované za dlužnicí ve výši 250.000,- Kč, když veškerou
argumentaci směřuje pouze proti té části výroku rozhodnutí, jež se týká práva
na uspokojení výše zmíněné pohledávky žalované za dlužnicí ze zajištění.
Ve zbývající části, tj. v potvrzujícím výroku vztahujícímu se k zamítnutí
žaloby ohledně neexistence práva na uspokojení pohledávky ze zajištění, nemá
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní právní význam proto, že –
bez ohledu na správnost právních závěrů odvolacího soudu a dovolatelem
formulované právní otázky zásadního právního významu – žaloba v této části
nemohla být důvodná. Nejvyšší soud totiž v usnesení ze dne 28. února 2013, sp. zn. KSPH 41 INS 10747/2010, 41 ICm 1122/2011, 29 ICdo 11/2012, formuloval a
odůvodnil závěr, podle něhož spor o právo na uspokojení přihlášené pohledávky
ze zajištění je svou podstatou sporem o výhodnější (přednostní) pořadí
uspokojení přihlášené pohledávky, a bez ohledu na to, zda jde o pohledávku
vykonatelnou, je vždy sporem zahajovaným věřitelem; insolvenční správce, který
právo na uspokojení pohledávky ze zajištění popřel, k podání takové žaloby
oprávněn není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a
žalované vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci
sestávají z paušální sazby odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za
dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., která podle ustanovení
§ 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 činí 2.250,- Kč, a z
paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. a celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty činí
3.085,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. března 2013
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu