29 Cdo 5498/2015-803
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobců a/ Mgr. Martina Jelínka, se sídlem v Brně, Výstaviště 405/1, PSČ 603
00, jako insolvenčního správce dlužníka imAGe Alpha, a. s., v likvidaci,
identifikační číslo osoby 25754556, b/ IPB Group Holding, a. s. v likvidaci, se
sídlem v Praze 2, Bělehradská 478, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby
26121166, a c/ Československé obchodní banky, a. s., se sídlem Praha 5,
Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, proti
žalovanému H. G., zastoupenému Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem, se sídlem v
Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, PSČ 370 01, o zaplacení částek
21.131.085 Kč s příslušenstvím, 18.595.199 Kč s příslušenstvím a 5.880.000 Kč s
příslušenstvím, a o vzájemném návrhu žalovaného vůči žalobci c/ o zaplacení
částky 62.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 77/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna 2002, č. j. 5 Cmo 12/2001-601, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá v rozsahu, v němž se týká žalobce a/.
II. Žalobce a/ a žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
[1] Rozsudkem ze dne 6. srpna 1997, č. j. 12 Cm 77/97-131, Krajský soud v
Českých Budějovicích:
1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce [INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKA, akciová
společnost (dále též jen „banka“)] domáhal po žalovaném (H. G.) primárním
petitem zaplacení částky 46.449.694 Kč s příslušenstvím tvořeným 33% ročním
úrokem z částky 37.095.000 Kč za dobu od 10. září 1996 do zaplacení (bod I. výroku). 2/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci (podle eventuálního petitu) částku
31.812.176,24 Kč s příslušenstvím tvořeným 21% ročním úrokem za dobu od 21. března 1997 do zaplacení (bod II. výroku). 3/ Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal eventuálním petitem po
žalovaném zaplacení dalších 6.067.823,76 Kč s příslušenstvím tvořeným 21%
ročním úrokem za dobu od 21. března 1997 do zaplacení (bod III. výroku). 4/ Rozhodl o nákladech řízení (bod IV. výroku). [2] K odvolání žalobce i žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. listopadu 1998, č. j. 5 Cmo 58/98-218, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze
dne 6. srpna 1997 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. [3] Rozsudkem ze dne 6. září 2000, č. j. 12 Cm 77/97-542, Krajský soud v
Českých Budějovicích:
1/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci a/ (tehdy již imAGe Alpha, a. s.) částku
18.595.199 Kč s příslušenstvím tvořeným 3,5% ročním úrokem z částky 14.815.000
Kč za dobu od 10. září 1996 do zaplacení (bod I. výroku). 2/ Zamítl žalobu v části, ve které se žalobce a/ domáhal po žalovaném zaplacení
dalšího úroku z částky 14.815.000 Kč (bod II. výroku). 3/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci a/ částku 21.131.085 Kč s příslušenstvím
tvořeným 16% ročním úrokem z částky 17.000.000 Kč za dobu od 10. září 1996 do
zaplacení (bod III. výroku). 4/ Zamítl žalobu v části, ve které se žalobce a/ domáhal po žalovaném zaplacení
dalšího úroku z částky 17.000.000 Kč (bod IV. výroku). 5/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci b/ (tehdy již IPB Group Holding, a. s.)
částku 5.880.000 Kč s příslušenstvím tvořeným 21% ročním úrokem za dobu od 17. března 1997 do zaplacení (bod V. výroku). 6/ Zamítl návrh, aby žalovaný podle primárního petitu zaplatil žalobci b/
částku 6.723.410 Kč s příslušenstvím tvořeným 33% ročním úrokem za dobu od 10. září 1996 do zaplacení (bod VI. výroku). 7/ Zamítl vzájemný návrh žalovaného, aby mu žalobce c/ (tehdy již
Československá obchodní banka, a. s.) zaplatil na náhradě škody částku
62.000.000 Kč (bod VII. výroku). 8/ Rozhodl o nákladech řízení mezi žalovaným a žalobcem c/ (bod VIII. výroku),
žalobcem a/ (bod IX. výroku) a žalobcem b/ (bod X. výroku). [4] K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. dubna 2002,
č. j. 5 Cmo 12/2001-601:
1/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve
vyhovujících výrocích ve věci samé, v zamítavém výroku ve věci samé ohledně
vzájemného návrhu žalovaného a ve výrocích o nákladech řízení (první výrok). 2/ Rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi žalovaným a žalobcem a/ (druhý
výrok), žalobcem b/ (třetí výrok) a žalobcem c/ (třetí výrok).
[5] Ohledně nároku přisouzeného žalobci a/ přitakal odvolací soud soudu prvního
stupně v závěru, že na základě tří smluv o úvěru [č. 2022-94-648 (dále jen
„první úvěrová smlouva“), č. 2022-95-092 (dále jen „druhá úvěrová smlouva“) a
č. 2022-95-380 (dále jen „třetí úvěrová smlouva“)] poskytla banka žalovanému
úvěry ve výši 17 miliónů Kč a 15 miliónů Kč a 5.880.000 Kč, které žalovaný od
začátku nesplácel. Proto banka od všech tří úvěrových smluv odstoupila a
požadovala úhradu v nesplacené výši (celkem 45.946.983 Kč). V tomto rozsahu
žalovaný dluh následně uznal dne 27. srpna 1996. K tomuto dni dlužil žalovaný
na prvním úvěru částku 21.318.456,34 Kč a na druhém úvěru částku 18.822.356,61
Kč. Po odstoupení od úvěrových smluv zaplatit žalovaný na první úvěr částku
5.100 Kč a na druhý úvěr částku 15.400 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávky pak
banka postoupila pohledávky z první a druhé úvěrové smlouvy žalobci a/. [6] Námitku žalovaného týkající se pochybení soudu prvního stupně ohledně
aplikace § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen
„o. s. ř.“), neshledal odvolací soud důvodnou. Konstatoval, že toto ustanovení
bylo v občanském soudním řádu zakotveno až novelou účinnou od 1. ledna 2001,
tedy později, než soud prvního stupně ve věci rozhodl, a aplikace citovaného
ustanovení byla již proto vyloučena. K právnímu nástupnictví na straně
původního žalobce (banky) došlo v průběhu řízení v důsledku postoupení
předmětných pohledávek, respektive na základě smlouvy o prodeji podniku. [7] Za právně významnou neměl odvolací soud ani námitku, že žalovanému nebylo
oznámeno postoupení pohledávek, s tím, že podle § 524 a násl. zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, není postoupení podmíněno souhlasem dlužníka a
jediným důsledkem neoznámení postoupení dlužníkovi je, že dlužník, který o
postoupení neví a plní původnímu věřiteli, se svého závazku zprostí. [8] Z úvěrových smluv je podle odvolacího soudu zřejmé, že podmínkou čerpání
úvěrů bylo jejich použití k umoření dluhů, takže neobstojí tvrzení žalovaného,
že banka při použití části úvěrů na splácení jiných dluhů jednala v rozporu se
smlouvou. Za důvodnou neměl odvolací soud ani námitku žalovaného k vyčíslení
dluhu, které po přezkoumání shledal správným znalecký posudek.
[9] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání „a to v celém jeho
rozsahu“, maje dovolání za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a
§ 238 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2000,
namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 3 písm. a/ až c/
o. s. ř. a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. [10] Pochybení obou soudů spočívá podle dovolatele v tom, že rozhodly ve věci
samé, aniž se vypořádaly s provedenými důkazy a se vzájemným návrhem žalovaného
a dále i v tom, že řádně nezkoumaly, zda všichni účastníci mají procesní
způsobilost. [11] Podle dovolatele žalobci dosud nevyčíslili řádně svou pohledávku v
intencích těch důkazů, které navrhoval. Oba soudy nevzaly v úvahu přehled
splátek úvěrů, podle nějž měl na úvěry zaplatit celkem částku 11.825.614,60 Kč. [12] Soud prvního stupně také zamítl návrh žalovaného na provedení důkazu
výslechem Ing. Vladimíra Moučky (dále jen „V. M.“), bývalého ředitele pobočky
banky v Českém Krumlově, ač právě tento svědek mohl potvrdit skutečnosti
tvrzené žalovaným k poskytnutí úvěru i ke vzájemné žalobě žalovaného. Z
přiloženého prohlášení V. M. (totiž) vyplývá pravdivost tvrzení žalovaného, že
na něm bylo vyžadováno uzavření smluv s odběrateli pro dosažení ročního obratu
cca 50 miliónů Kč, přičemž posléze, po splnění této podmínky, banka nedostála
svým závazkům a žalovanému tak byla způsobena škoda, specifikovaná ve vzájemné
žalobě. [13] Dovolatel též namítá, že podle oznámení o postoupení pohledávky je zřejmé,
že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 15. května 2000 postoupil žalobce a/
pohledávku vůči žalovanému společnosti CZ CREDIT REAL, k. s., takže žalobce a/
již před rozhodnutím soudu prvního stupně neměl „procesní způsobilost pro
absenci aktivní legitimace“. [14] Žalovaný uzavírá, že soudy (tedy) nesprávně rozhodly podle stavu
dokazování a neprovedly některé jím navržené důkazy, čímž rozhodly nesprávně i
ohledně vzájemné žaloby žalovaného. [15] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2000) se podává z bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony. [16] V průběhu dovolacího řízení:
1/ Prohlásil Krajský soud v Českých Budějovicích konkurs na majetek dovolatele
(usnesením ze dne 29. června 2004, sp. zn. 12 K 37/2002), čímž se dovolací
řízení ze zákona přerušilo podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy platném znění (dále jen „ZKV“). 2/ Prohlásil Městský soud v Praze konkurs na majetek žalobce b/ (usnesením ze
dne 1. září 2006, sp. zn. 79 K 10/2006), přičemž účinky tohoto konkursu
pominuly poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. prosince 2006, č. j. 1 Ko 400/2006-664, změnil usnesení Městského soudu v Praze tak, že návrh na
prohlášení konkursu na majetek žalobce b/ zamítl. [17] Usnesením ze dne 28. února 2008, č. j.
29 Odo 1408/2006-728, vyhodnotil
Nejvyšší soud podmínky, za nichž lze v dovolacím řízení pokračovat, tak, že v
té části řízení o dovolání, ve které se dovolatel (žalovaný) bránil proti
požadavku na zaplacení částek, k jejichž úhradě byl zavázán, není možné
pokračovat, když účinky prohlášení konkursu na majetek žalovaného trvají a ve
smyslu ustanovení § 14 odst. 1 písm. c/ ZKV jde o pohledávky, které je třeba
přihlásit v konkursu. V rozsahu týkajícím se vzájemného návrhu žalovaného
Nejvyšší soud dovodil, že v řízení lze pokračovat se žalovaným (úpadcem),
jelikož správce konkursní podstaty žalovaného vyloučil tuto pohledávku ze
soupisu majetku konkursní podstaty postupem podle § 27 odst. 6 ZKV v rozhodném
znění. Na tomto základě pak dovolání žalovaného proti té části potvrzujícího
výroku rozsudku, kterou odvolací soud rozhodl o vzájemném návrhu žalovaného
vůči žalobci c/, odmítl. [18] Usnesením ze dne 28. února 2013, č. j. 29 Cdo 129/2013-776, zamítl
Nejvyšší soud návrh žalovaného (z 23. srpna 2012) na pokračování v dovolacím
řízení, s tím, že předpoklady, za nichž Nejvyšší soud posuzoval účinky
prohlášení konkursu na majetek žalovaného v době vydání usnesení ze dne 28. února 2008, nedoznaly změn. [19] Podáním datovaným 12. listopadu 2015 sdělil dovolatel soudu, že již
odpadla překážka bránící projednání jeho dovolání, žádaje o pokračování
dovolacího řízení. K tomu budiž dodáno, že usnesením ze dne 28. července 2015,
č. j. 12 K 37/2002-2272, které nabylo právní moci dne 4. září 2015, Krajský
soud v Českých Budějovicích zrušil konkurs na majetek dovolatele po splnění
rozvrhového usnesení, čímž odpadly účinky prohlášení konkursu na majetek
dovolatele (§ 45 odst. 1 ZKV). Týmž podáním žalovaný „doplnil“ dovolání tak,
že soud nesprávně vyhověl žalobě i za situace, kdy bylo doloženo, že banka
neprodleně poté, co mu poskytla úvěr, si z poskytnuté částky jednostranně a v
rozporu s úvěrovou smlouvou a bez vědomí a souhlasu žalovaného odčerpala celkem
11.825.614,60 Kč, čímž mu fakticky znemožnila realizaci jeho podnikatelského
záměru. Oba soudy se nevypořádaly s námitkou žalovaného, že banka porušila
ustanovení § 361 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a sama tak zmařila realizaci smluvního vztahu účastníků a způsobila mu
značnou škodu. [20] V době po vydání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013 dále
došlo k tomu, že:
1/ Usnesením ze dne 14. ledna 2015, č. j. KSBR 29 INS 30954/2012-A-55,
zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 14. ledna 2015, v 10.25 hodin, zjistil
Krajský soud v Brně úpadek žalobce a/ a jeho insolvenčním správcem ustanovil
Mgr. Martina Jelínka (dále též jen „M. J.“). 2/ Usnesením ze dne 18. února 2015, č. j. KSBR 29 INS 30954/2012-B-3,
zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 18. února 2015, v 15.53 hodin,
prohlásil Krajský soud v Brně konkurs na majetek žalobce a/. 3/ Podle údajů z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddílu
B, vložky č. 6189, byl žalobce b/ vymazán z obchodního rejstříku k 18. červnu
2015, po ukončení likvidace. [21] Na výše uvedeném základě Nejvyšší soud usnesením ze dne 12.
října 2017, č. j. 29 Cdo 5498/2015-794:
1/ Zastavil řízení o dovolání žalovaného v rozsahu, v němž se týkalo žalobce b/
(první výrok). 2/ Rozhodl o nákladech dovolacího řízení mezi žalobcem b/ a žalovaným (druhý
výrok). 3/ Vyrozuměl účastníky řízení o tom, že okamžikem zveřejnění usnesení o
prohlášení konkursu na majetek žalobce a/ se přerušilo dovolací řízení v
rozsahu, v němž se týkalo žalobce a/ (třetí výrok). 4/ Vyzval M. J., aby mu do 10 dnů od doručení usnesení sdělil, zda podává návrh
na pokračování v dovolacím řízení (čtvrtý výrok). 5/ Vyrozuměl účastníky řízení o tom, že prohlášením konkursu na majetek žalobce
a/ zanikla plná moc udělená žalobcem pro toto řízení advokátu JUDr. Františku
Honsovi (pátý výrok). [22] Usnesením ze dne 31. října 2017, č. j. 29 Cdo 5498/2015-797, Nejvyšší soud
vyzval k podání návrhu na pokračování v dovolacím řízení (opět ve lhůtě 10 dnů)
žalobce a/ a žalovaného, s tím, že M. J. takový návrh v určené lhůtě nepodal. [23] Podáním datovaným 13. listopadu 2017 a došlým Nejvyššímu soudu téhož dne
navrhl M. J., aby v řízení bylo pokračováno, čímž byly splněny podmínky pro
pokračování v řízení dle § 264 odst. 1 insolvenčního zákona, s tím, že dnem,
kdy Nejvyššímu soudu došel návrh na pokračování v řízení, se insolvenční
správce stal účastníkem řízení místo žalobce a/ (insolvenčního dlužníka), což
se promítlo i v označení žalobce a/ v záhlaví tohoto rozhodnutí.
[24] Lze shrnout, že (konečnému) rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání
žalovaného již zbývá vypořádat (pouze) tu část dovolání, kterou žalovaný
směřoval proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně v bodu I. výroku (o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci
a/ částku 18.595.199 Kč s příslušenstvím tvořeným 3,5% ročním úrokem z částky
14.815.000 Kč za dobu od 10. září 1996 do zaplacení), v bodu III. výroku (o
povinnosti žalovaného zaplatit žalobci a/ částku 21.131.085 Kč s příslušenstvím
tvořeným 16% ročním úrokem z částky 17.000.000 Kč za dobu od 10. září 1996 do
zaplacení) a v bodu IX. výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a/ a žalovaným,
jakož i dovolání proti druhému výroku, kterým odvolací soud rozhodl o nákladech
odvolacího řízení mezi žalovaným a žalobcem a/. [25] Nejvyšší soud se - vzhledem k tomu, že žalovaný podal dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“ - nejprve zabýval přípustností
dovolání v rozsahu, v němž se týká výroků o nákladech řízení mezi žalovaným a
žalobcem a/. [26] Výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení má povahu usnesení;
srov. § 152 odst. 1 větu první, § 167 odst. 1 a § 211 o. s. ř. a v judikatuře
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 1998, sp. zn. 25 Cdo 124/98,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 14, ročník 1998, pod číslem 98. [27] Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a §
239 o. s. ř. Podle ustanovení § 238a není dovolání přípustné proto, že nejde o
žádný z tam vypočtených případů. Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc
rovněž nesplňuje, neboť usnesení o nákladech řízení není usnesením o věci samé. Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř. Vady
řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž je dovolací soud
povinen přihlížet z úřední povinnosti a jejichž existence činí zmatečným (s
výjimkami zakotvenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího
soudu, se ze spisu nepodávají. Žalovaný nicméně v dovolání uplatňuje námitku,
že (původní) žalobce a/ neměl již v době rozhodování soudu prvního stupně
„procesní způsobilost“ a co do přípustnosti dovolání odkazuje na ustanovení §
237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. [28] Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže (…) ten, kdo v řízení vystupoval jako
účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení (písmeno b/), účastník řízení
neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen (písmeno c/) […]. Dle ustanovení § 19 o. s. ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má
způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. Z ustanovení § 20 o. s. ř. se pak podává, že každý může před soudem jako
účastník samostatně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém má
způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti. [29] K výše uvedené dovolací námitce Nejvyšší soud především uvádí, že
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
se žádným způsobem nevztahuje k
nedostatku „procesní způsobilosti“ účastníka řízení, nýbrž k nedostatku
způsobilosti být účastníkem řízení. Zmatečnost spojenou s nedostatkem „procesní
způsobilosti“ upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. [30] Žalovaný nezpochybňuje vlastní existenci (původního) žalobce a/ jako
právnické osoby a netvrdí ani zánik (původního) žalobce a/; jeho námitky ve
skutečnosti směřují nikoli proti způsobilosti (původního) žalobce a/ být
účastníkem uvedeného řízení, nýbrž proti závěru, že v posuzovaném případě byl
(původní) žalobce a/ osobou ve sporu aktivně věcně legitimovanou. Nejvyšší soud
pak již v usnesení ze dne 31. března 1998, č. j. 20 Cdo 382/98, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 15, ročník 1998, pod číslem 107, stejně jako v
dalších svých rozhodnutích vysvětlil, že tvrzení, že osoba s právní
subjektivitou neměla být účastníkem řízení proto, že ve sporu není věcně
legitimována (není nositelkou práva nebo povinnosti, o které v řízení jde),
není způsobilé založit zmatečnostní vadu řízení podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. [31] Zmatečnostní vadou dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. řízení též zjevně
není postiženo. Především platí, že obě podmínky formulované v ustanovení § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí být splněny současně (což žalovaný ani netvrdí). Procesní způsobilost pak rovněž nelze zaměňovat s otázkou aktivní věcné
legitimace (s posouzením, zda žalobce je nositelem práva, o které v řízení
jde). Judikatura Nejvyššího soudu je nadto ustálena v závěru, že k vadě podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přihlíží dovolací soud, jen týká-li
se dovolatele; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 5, ročník
2001, pod číslem 68. [32] V rozsahu, v němž se týká výroků o nákladech řízení mezi žalovaným a
žalobcem a/, tedy dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 o. s. ř.;
Nejvyšší soud je proto potud odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 4 o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. [33] V rozsahu, v němž dovolání žalovaného směřuje proti té části prvního
výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně v bodu I. výroku [o povinnosti žalovaného zaplatit (původnímu)
žalobci a/ částku 18.595.199 Kč s příslušenstvím tvořeným 3,5% ročním úrokem z
částky 14.815.000 Kč za dobu od 10. září 1996 do zaplacení] a v bodu III. výroku. [o povinnosti žalovaného zaplatit (původnímu) žalobci a/ částku
21.131.085 Kč s příslušenstvím tvořeným 16% ročním úrokem z částky 17.000.000
Kč za dobu od 10. září 1996 do zaplacení], může být přípustné jen podle
ustanovení § 237 odst. 1, § 238 a § 239 o. s. ř. [34] Úvodem budiž řečeno, že podle ustálené judikatury je Nejvyšší soud vázán
uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3
věta první o. s. ř.) a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené
rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. shodně např. nález Ústavního soudu ze dne
11. listopadu 2009, sp. zn. IV.
ÚS 560/08, uveřejněný pod číslem 236/2009
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde-li tedy o vady uvedené v § 237
o. s. ř., k nimž Nejvyšší soud přihlíží i pro účely posouzení přípustnosti
dovolání, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), lze i na přípustnost dovolání usuzovat jen prostřednictvím dovoláním
uplatněných dovolacích důvodů. Přitom dále platí, že měnit dovolací důvody (a
to i kvalitativně, uplatněním „nové“ argumentace v rámci dříve ohlášených
dovolacích důvodů) může dovolatel jen po dobu trvání lhůty k dovolání (§ 242
odst. 4 o. s. ř.). Této podmínce pak nevyhovuje doplnění dovolací argumentace
podáním žalovaného 12. listopadu 2015; k argumentaci vážící se k § 361 obch. zák. proto Nejvyšší soud dále nepřihlížel [tyto argumenty jsou pro věc bez
významu (na jejich základě napadené rozhodnutí nelze přezkoumat)]. [35] Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. není dovolání přípustné z týchž
důvodů, které Nejvyšší soud uvedl k označenému ustanovení při posuzování
přípustnosti dovolání proti výrokům o nákladech řízení. [36] Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné
proto, že napadené rozhodnutí není v dovoláním dotčených výrocích ve vztahu k
žalobci a/ „rozsudkem odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé“. [37] Ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (na něž odkazuje žalovaný)
připouští dovolání „proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším
rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil“. Jak Nejvyšší soud vysvětlil (při výkladu obdobně
formulovaného ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001) již v usnesení ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3602/2007,
uveřejněném pod číslem 69/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, o
případ, kdy lze založit přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2000), nejde, nenapadá-li dovolatel
nesprávnost právního názoru odvolacího soudu vyjádřeného v jeho předchozím
rozhodnutí, jímž bylo prvé rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno, a věc byla
tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení, přičemž tento právní názor vedl soud
prvního stupně k tomu, aby v novém rozhodnutí rozhodl jinak než v předchozím
zrušeném rozhodnutí. [38] Usnesení ze dne 25. listopadu 1998, jímž odvolací soud zrušil první
rozsudek soudu prvního stupně ve věci z 6. srpna 1997, obsahovalo závazný
právní názor, podle kterého úvěrové smlouvy nejsou neplatné jen proto, že v
nich byl žalovaný označen pouze fantazijním dodatkem svého obchodního jména. Tento právní názor není dovoláním zpochybněn (dovolací důvod dle § 241 odst. 3
písm. d/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, není dovoláním vůbec uplatněn). Dovolání
tudíž není přípustné ani podle § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. [39] Podle ustanovení § 239 o. s. ř.
není dovolání přípustné proto, že odvolací
soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1) a
žalovaný před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu návrh na vyslovení
přípustnosti dovolání nevznesl (odstavec 2). Srov. k tomu i usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. května 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, uveřejněném v časopise
Soudní judikatura, číslo 7, ročník 2003, pod číslem 118. [40] Nadto z toho, že přípustnost dovolání podle § 239 o. s. ř. je podmíněna
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem (na jehož základě lze usuzovat na přípustnost dovolání podle označeného
ustanovení) je proto důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.; srov. i
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1418/2001. Dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. však žalovaný (jak zmíněno
výše) dovoláním ani neuplatnil. [41] Závěr, že dovolání není přípustné ani podle § 239 o. s. ř., s sebou nese
konečné posouzení dovolání proti označeným výrokům o věci samé (v rozsahu
týkajícím se žalobce a/) jako nepřípustného; Nejvyšší soud proto dovolání i v
tomto rozsahu odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 4 o. s. ř., ve spojení
s ustanovením § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. [42] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř., když
dovolání žalovaného bylo odmítnuto a u žalobce a/ žádné prokazatelné náklady
dovolacího řízení nebyly zjištěny.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. listopadu 2017
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda
senátu