20 Cdo 1418/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Č. p. K. s. sv.
C. a M., proti žalované M., s. a d. u. o. s., o určení vlastnictví, vedené u
Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 8 C 124/2000, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19.4.2001, č.j. 10 Co 129/2001-30,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu
na určení, že žalobkyně je vlastníkem nemovitostí, které v žalobě označila.
Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, jmenovitě na rozsudek ve věci sp. zn.
3 Cdon 404/96, pokládal za rozhodující důsledky speciálního restitučního
předpisu (zákona č. 298/1990 Sb.), resp. odtud plynoucího závěru, že subjekt,
který je (podle něho) oprávněn k majetku vypočtenému v jeho příloze, není
legitimován k uplatnění vlastnického práva k majetku, který sice byl odňat
řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a
náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není. Právě to je
totiž případ sporného majetku, a už proto žalobě vyhovět nelze.
Ve včasném dovolání žalobkyně (zastoupena advokátem) namítla, že
rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soudy
přijatý výklad, založený na specialitě zákona č. 298/1990 Sb., má za
protiústavní, a prosazuje názor, že tento předpis (jelikož nepředstavuje
univerzální nápravu všech majetkových křivd) užití obecné úpravy ochrany
vlastnického práva nevylučuje. Zákon č. 298/1990 Sb. sice z ní představuje
výjimku, podle dovolatelky jej však nelze vykládat extenzívně; zvolená metoda
taxativního výčtu (majetku, k němuž se vlastnictví obnovuje) měla za cíl jen
to, aby byl zjednodušen způsob, jak v některých případech dosáhnout nápravy
křivd, jež byly v minulosti způsobeny. Došlo-li k zabrání majetku bez právního
důvodu, nebrání existence speciálního restitučního předpisu tomu, aby se
oprávněný subjekt domáhal ochrany podle předpisu obecného, a ve shodném duchu
uzavřel i Ústavní soud v nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 403/98.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu
ve znění účinném před 1. lednem 2001, dále jen jako „o.s.ř“).
Posouzení důvodnosti dovolání předchází otázka, zda dovolání je
přípustné, a tím zda věcný přezkum je vůbec možný.
Podle § 236 odst.1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocný rozsudek
odvolacího soudu, pokud to zákon - v § 237, § 238 a § 239 o.s.ř. - připouští.
Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. 1, jejichž existence zakládá
přípustnost dovolání, dovolatelkou nebyly tvrzeny a nepodávají se ani z obsahu
spisu, v důsledku čehož tímto ustanovením přípustnost dovolání doložit nelze.
Přípustnost dovolání z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ též nevyplývá,
neboť rozsudek není rozsudkem měnícím nýbrž potvrzujícím, a ustanovení § 238
odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 o.s.ř. není použitelné rovněž, jelikož není
splněna podmínka, aby potvrzujícímu rozsudku předcházel rozsudek, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v rozsudku dřívějším, resp. podmínka, že
odvolací soud přípustnost dovolání zvláštním výrokem vyslovil.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání již jen z hlediska ustanovení § 239
odst. 2; žalobkyně totiž v odvolání navrhla, aby pro případ, že rozsudek
odvolacího soudu bude potvrzen, připustil odvolací soud dovolání „z důvodu
otázky zásadního právního významu ohledně způsobu aplikace zákona č. 298/1990
Sb.“, a odvolací soud na tento návrh nereagoval.
Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka
na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je podmíněna závěrem o zásadním významu
rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro
posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání
odůvodnit, je proto důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Jestliže § 239 odst. 2 o.s.ř. dále předpokládá, že odvolací
soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, může - zásadně -
jít jen o takový důvod (z hlediska jeho věcného vymezení), jenž vystihuje
otázky, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka - odmítl pokládat za
právně významné. Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny hranice možného
dovolacího přezkumu.
Jelikož podle § 242 odst. 3 o.s.ř. současně platí, že dovolací soud - s
výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených - je vázán uplatněným dovolacím
důvodem, mohou se tyto otázky stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu
pouze tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp.
když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal.
K posouzení konkrétního dovolání jakožto přípustného je konečně
zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu -
právě pro otázky objektivně otevřené přezkumu, jejichž řešení dovolatel
fakticky napadl - je rozsudkem po právní stránce zásadně významným.
Pojem „zásadního významu po právní stránce“ podle § 239 odst. 2 o.s.ř.
je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že
posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale
tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného
(širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je
relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném
účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu
především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou
vyšších soudů řešena dosud nebyla resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo
jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak,
než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto
soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je
zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 24.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura pod č. 101/1997).
Tato podmínka v dané věci splněna není, neboť odvolací soud aplikoval
právní názor, jenž je v souladu s konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
V judikatuře Nejvyššího soudu byl vícekrát (kupř. v rozsudcích ze dne
30.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, ze
dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97,
ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo
1601/98, ze dne 30.5.2000, sp. zn. 20 Cdo 2044/98, ze dne 29.6.2000, sp.
zn. 20 Cdo 2181/98, ze dne 28.11.2001, sp. zn. 20 Cdo 28/2000, ze dne
13.12.2001, sp. zn. 20 Cdo 1276/2000, ze dne 30.1.2002, sp. zn. 20 Cdo
910, 20 Cdo 1380/2000, 20 Cdo 1314/2001, 20 Cdo 1497/2001 a 20
Cdo 1374/2001, a ze dne 28.2.2002, sp. zn. 2303/2000) vysloven názor (z něhož
odvolací soud vycházel), že subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb.
oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k
uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním
řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a
náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden
není (s touto právní větou byl rozsudek ve věci sp. zn. 3 Cdon 404/96
uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod č. 78/1997).
Standardně dovozovaným důsledkem toho je, že - za vymezených
předpokladů - není rozhodná právní kvalifikace úkonů, které k odnětí majetku
(řeholních řádů a kongregací) vedly, resp. zda byl jimi majetek
odňat platně či neplatně, nýbrž záleží toliko na tom, zda jde nebo nejde o
majetek určený zvláštní výčtovou metodou, již zákon č. 298/1990 Sb. v § 1
zvolil.
Je tomu tak proto, že výklad speciality zákona č. 298/1990 Sb. Nejvyšší
soud spojuje s vymezením jeho celkového „restitučního“ charakteru; subjektová
určení (osob oprávněných a povinných) stejně jako právní nástroje obnovy
vlastnictví (prohlášení výčtem) jsou z něj samozřejmé, a „restituční skutkovou
podstatu“ (určitou formu odnětí majetku) lze v konkrétních případech dovodit.
Její konstrukce vychází z existence státního dozoru nad majetkem církví a
náboženských společností, jenž nalézal výrazu v působnosti Státního
úřadu pro věci církevní, resp. ministerstva školství a kultury, v
existenci správy majetkových podstat řádů a kongregací (jež nesloužily řeholním
účelům) Náboženskou maticí, a v oprávněních, plynoucích pro ni z jejího
statutu, jež byly posléze - ohledně spravovaného majetku - (typicky)
finalizovány darovacími smlouvami ve prospěch československého státu. K tomu
není třeba (jak se domnívá dovolatel), aby úprava provedená zákonem č. 298/1990
Sb. byla identifikována s úpravou (církevních majetkových poměrů) komplexní
resp. aby byl nástrojem univerzální nápravy všech majetkových křivd.
Zákon č. 298/1990 Sb. tím nabývá znaků (a individuálně výčtový
charakter tomu nepřekáží) obdobných těm, jež náleží restitučním předpisům
ostatním, pročež se uplatní právě ty rysy speciality, které jsou jim vlastní.
Problém vztahu speciálních (restitučních) předpisů k předpisům obecným je v
soudní praxi dlouhodobě známý; platí, že jsou-li splněny subjektové i
předmětové předpoklady aplikace předpisů restitučních, lze užít jen je, a k
vlastnické obnově jsou k dispozici pouze ty instrumenty, které jsou jimi
upraveny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1997, sp. zn. 2 Cdon
1393/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999).
Ani dovolatelkou předkládané pojetí, zužující „restituční“ povahu
zákona č. 298/1990 Sb. (jakožto předpisu speciálního) na majetkovou obnovu,
odůvodněnou potřebou zjednodušeného způsobu řešení právních poměrů konkrétních
subjektů, obstát nemůže. Není představitelné, aby toliko na základě zjevně
nahodilých okolností (politické vůle, podkladové dostupnosti či hospodářské
potřeby) bylo deklarováno, že ohledně jedné věci (ve výčtu příloh uvedené) se
určitý subjekt stal vlastníkem až účinností restitučního zákona, zatímco
ohledně jiné věci (neuvedené) jím nikdy být nepřestal, ačkoli obě věci byly
(případně) odňaty naráz a stejným způsobem, (toutéž) darovací smlouvou
Náboženské matice. Existující vlastnické právo může stěží být „navíc“ založeno
zákonem, a to k okamžiku jinému, než od kterého vlastníku předtím svědčilo.
Ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
uvádí, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské
společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví
jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Z toho logicky plyne, že tyto
subjekty (jmenovitě řády a kongregace) za současné vlastníky nepokládá. Z
pohledu intencionálního zákon č. 298/1990 Sb. zjevně představoval jistý (první)
krok obnovy vlastnictví tzv. církevního majetku, a citované ustanovení zákona
č. 229/1991 Sb. výslovně předjímá legislativní kroky další. V případě, že by se
prosadil názor, který zastává dovolatel, byly by prakticky vyloučeny;
„restituce církevního majetku“ by se prováděly v rámci soudních řízení, na
základě obecných občanskoprávních předpisů.
Obavu z protiústavnosti konečného účinku zákona č. 298/1990 Sb. by v té
podobě, jak ji vyjádřila dovolatelka, bylo možno spojovat i s jinými
restitučními předpisy; názor, který Nejvyšší soud aplikuje, koresponduje tomu,
který vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 5.12.1996, sp. zn. I.
ÚS 280/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu České republiky pod č. 33 ve svazku 6, ročník 1996, díl II., na straně
607 až 609, stejně jako v usnesení ze dne 25.4.2000, sp. zn. II. ÚS 107/2000 (v
tomto usnesení odmítl Ústavní soud ústavní stížnost proti rozsudku ze dne
30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, v němž Nejvyšší soud vyslovil závěry
shodné). Podávaný výklad je proto podle přesvědčení Nejvyššího soudu ústavně
konformní. Oproti dovolatelem namítanému nálezu ze dne 21.12.1998, sp. zn. IV.
ÚS 403/98, se tato rozhodnutí týkají přímo těch právních vztahů, o
něž jde i v posuzované věci.
Tím je doloženo, že s napadeným rozhodnutím znak zásadního významu po
právní stránce spojovat nelze, pročež dovolání není přípustné ani podle § 239
odst. 2 o.s.ř.
Jelikož ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny
již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinných podle § 243b odst. 4, § 218 písm.
c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam), o.s.ř.;
žalované, jež by měla nárok na jejich náhradu, však ve stadiu dovolacího řízení
(dle obsahu spisu) prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2002
JUDr. Vladimír Kurka, v.r.
předseda senátu