29 Cdo 5745/2015

29 Cdo 5745/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v

právní věci žalobkyně LACMAN s. r. o., se sídlem v Praze 9, U schodů 122/5, PSČ

190 00, identifikační číslo osoby 64 79 37 11, zastoupené JUDr. Zdeňkou

Koníčkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Orlí 542/27, PSČ 602 00, proti

žalované České spořitelně, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ

140 00, identifikační číslo osoby 45 24 47 82, zastoupené JUDr. Dušanem

Dvořákem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, PSČ 603 00, o peněžité

plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 218/2012, o

dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března

2015, č. j. 17 Co 482/2014-125, takto

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobou došlou Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 17. srpna 2012 se žalobkyně

(LACMAN s. r. o.) domáhala vůči žalované (České spořitelně, a. s.) náhrady

škody, kterou jí měla žalovaná způsobit bezdůvodně podaným insolvenčním návrhem

a která spočívala v nákladech za insolvenční řízení ve výši 209.060,- Kč

(9.060,- Kč za právní zastoupení a 200.000,- Kč za náklady spojené se zvýšenou

činností statutárního orgánu/prokuristy), z ušlého úroku z pojistného plnění,

které nemohlo být v důsledku insolvenčního řízení žalobkyni vyplaceno (ve výši

120.108,83 Kč), z příslušenství pohledávek, které nebylo možno za trvání

insolvenčního řízení hradit ve výši 485.195,76 Kč (z toho příslušenství

pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení ve výši 263.650,09 Kč a

příslušenství pohledávek nepřihlášených do insolvenčního řízení ve výši

221.545,67 Kč), z nákladů exekučních řízení vzniklých v důsledku nemožnosti

hradit za trvání insolvenčního řízení splatné pohledávky ve výši 1.200.000,- Kč

a z újmy vzniklé na dobrém jménu žalobkyně ve výši 2.603.250,- Kč). Žalovaná se žalobou nesouhlasila, majíc za to, že insolvenční návrh podala v

souladu s ustanovením § 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho

řešení (insolvenčního zákona); potud poukázala na důvody usnesení Krajského

soudu v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) ze dne 18. května 2012, č. j. KSHK 45 INS 23077/2011-A-54, jímž byl zamítnut insolvenční návrh žalované. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 3. září 2014, č. j. 8 C 218/2012-99,

žalobu zamítl. Soud prvního stupně – vycházeje z ustanovení § 147 odst. 1 a 2

insolvenčního zákona a z ustanovení § 415 a § 420 zákona č. 40/1964 Sb.,

občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – s odkazem na zjištěný skutkový

stav uzavřel, že žalobkyně přes poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3

zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),

„neposkytla dostatek skutkových tvrzení k uplatněnému nároku, tj. netvrdila a

neprokázala splnění zákonných předpokladů pro vznik škody, zejména pak jakou

konkrétní povinnost žalovaná porušila“. Současně doplnil, že užití ustanovení §

415 obč. zák. „přichází v úvahu jen tehdy, není-li konkrétní právní úprava

vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje“. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26. března 2015, č. j. 17 Co 482/2014-125, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud – vycházeje z judikatury Nejvyššího soudu (z rozsudku ze dne 30. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 4150/2013 a z usnesení ze dne 12. července 2012,

sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněného pod číslem 10/2013 Sbírky soudního

rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 10/2013“) – shodně se soudem prvního

stupně uzavřel, že „v případě, kdy byl insolvenční návrh zamítnut, posuzuje se

odpovědnost za škodu podle ustanovení občanského zákoníku o obecné

občanskoprávní odpovědnosti založené na presumpci zavinění“. V případě, že

věřitel (zde žalovaná) prokáže, že v době zamítnutí insolvenčního návrhu

existovala jeho splatná pohledávka proti dlužníku (zde žalobkyni), zprostí se

odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 147 odst.

2 insolvenčního zákona. „V

projednávané věci nebyl insolvenční návrh zamítnut proto, že byl podán

neoprávněně, tedy že by žalovaná jako věřitelka existenci své pohledávky

neprokázala, ale proto, že žalobkyně po zahájení insolvenčního řízení vyvrátila

domněnku své platební neschopnosti, a to i přes to, že své splatné závazky

nejen vůči žalované dlouhodobě nehradila. Žalovaná coby insolvenční

navrhovatelka prokázala své splatné pohledávky za žalobkyní jako dlužnicí,

která jejich existenci ani nesporovala“; podáním insolvenčního návrhu žalovaná

neporušila žádnou svou právní povinnost (ani obecnou prevenční povinnost podle

ustanovení § 415 obč. zák.). Naopak postupovala s péčí řádného hospodáře, když

žalobkyně prokazatelně dlouhodobě nesplácela své závazky vůči více věřitelům a

zákonné předpoklady pro podání insolvenčního návrhu tak byly splněny. Skutečnost, že ze strany žalované nešlo o šikanózní (insolvenční) návrh,

ostatně plyne z usnesení insolvenčního soudu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za

přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., majíc za to, že dovolacím soudem

dosud nebyla vyřešena otázka, „zda v případě, kdy dojde k zamítnutí

insolvenčního návrhu z toho důvodu, že je možné domoci se své pohledávky

prostřednictvím exekučního řízení, je (insolvenční) navrhovatel odpovědný za

škodu vzniklou dlužníkovi takto zahájeným insolvenčním řízením“.

Dovolatelka akcentuje, že insolvenční návrh žalované insolvenční soud zamítl

nikoli proto, že by žalobkyně po jeho podání splnila závazky, které osvědčovaly

její úpadek, nebo proto, že se s věřiteli dohodla na jiném způsobu plnění

těchto závazků, nebo z důvodu uvedeného v ustanovení § 143 odst. 3

insolvenčního zákona. Podmínky pro vznik odpovědnosti žalované za škodu ve

smyslu ustanovení § 147 insolvenčního zákona tak byly splněny. Žalovaná přitom

„podala insolvenční návrh za situace, kdy si mohla, respektive minimálně měla

být vědoma skutečnosti, že její insolvenční návrh nemůže uspět, když vzhledem k

majetkovým poměrům žalobkyně bylo zřejmé, že pohledávku lze vymoci výkonem

rozhodnutí respektive exekucí“.

Dále zdůrazňuje, že ke vzniku nároku na náhradu škody „došlo přímo dle dikce

ustanovení § 147 insolvenčního zákona“; navíc žalovaná porušila minimálně

obecnou prevenční povinnost podle ustanovení § 415 obč. zák., když „si

nepočínala natolik obezřetně, aby svým jednáním nezpůsobila škodu jinému

subjektu (žalobkyni)“ a „přes možnost vymožení své pohledávky v rámci

exekučního řízení podala návrh na zahájení insolvenčního řízení“.

„Podání insolvenčního návrhu pak významným způsobem zasáhlo do podnikání

žalobkyně (v podstatě jej zcela ochromilo), neboť mělo za následek znemožnění

výplaty pojistného plnění, které bylo v daném okamžiku jedinou nadějí na

znovuobnovení činnosti společnosti žalobkyně a další její chod, když toto bylo

výrazně ovlivněno požárem objektu žalobkyně, který propukl v noci z 6. na 7.

března 2001“.

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu

zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince

2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb.,

kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony.

Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení

otázky dovoláním otevřené, týkající se výkladu ustanovení § 147 insolvenčního

zákona, dosud v daných souvislostech dovolacím soudem beze zbytku nezodpovězené.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc

podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,

sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav

nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 147 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. října

2012), jestliže řízení o insolvenčním návrhu věřitele bylo zastaveno nebo

insolvenční návrh byl odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, má dlužník

nebo jiný dlužníkův věřitel proti insolvenčnímu navrhovateli právo na náhradu

škody nebo jiné újmy, která mu vznikla zahájením insolvenčního řízení a

opatřeními přijatými v jeho průběhu. Jde-li o odpovědnost vůči dlužníku, má se

v pochybnostech za to, že insolvenční navrhovatel zastavení insolvenčního

řízení nebo odmítnutí insolvenčního návrhu zavinil (odstavec 1). Právo na

náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 1 má dlužník nebo jiný dlužníkův

věřitel také tehdy, byl-li insolvenční návrh zamítnut; to neplatí, jestliže

insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky,

které osvědčovaly jeho úpadek, nebo proto, že se s věřiteli dohodl na jiném

způsobu plnění těchto závazků, anebo z důvodu uvedeného v § 143 odst. 3

(odstavec 2). Žalobu podle odstavců 1 až 3 musí dlužník podat nejpozději do 3

měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí, jímž se končí řízení o

insolvenčním návrhu, a jiný dlužníkův věřitel nejpozději do 3 měsíců od

zveřejnění tohoto rozhodnutí v insolvenčním rejstříku; o žalobě však nelze

rozhodnout před právní mocí tohoto rozhodnutí. Nejde o incidenční spor

(odstavec 4). Podle ustanovení § 143 insolvenčního zákona (v témže znění)

insolvenční soud insolvenční návrh zamítne, nejsou-li splněny zákonem stanovené

předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku (odstavec 1). Insolvenční návrh

podaný věřitelem insolvenční soud zamítne, jestliže nebylo osvědčeno, že

insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou

pohledávku. Za další osobu se nepovažuje osoba, na kterou byla převedena

některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část v

době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního

řízení (odstavec 2). Není-li dlužník v úpadku pro předlužení, zamítne

insolvenční soud insolvenční návrh podaný věřitelem i tehdy, osvědčí-li dlužník

jednající v dobré víře, že jeho platební neschopnost vznikla v důsledku

protiprávního jednání třetí osoby a že se zřetelem ke všem okolnostem lze

důvodně předpokládat, že ji odvrátí v době do 3 měsíců po splatnosti jeho

peněžitých závazků (odstavec 3). Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je

ustálena na závěrech, podle nichž:

1) Ustanovení § 147 odst. 1 insolvenčního zákona koncipuje odpovědnost

věřitele (insolvenčního navrhovatele) za škodu nebo jinou újmu vzniklou

zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu pro

případ, že řízení o insolvenčním návrhu bylo zastaveno nebo insolvenční návrh

byl odmítnut jeho „vinou“.

Týž předpoklad „viny“ věřitele (insolvenčního

navrhovatele) plyne z ustanovení § 147 odst. 2 insolvenčního zákona při

zamítnutí insolvenčního návrhu (prostřednictvím odkazu na odstavec 1). V

případech uvedených v § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona jde [i bez

výslovného zdůraznění „viny“ věřitele (insolvenčního navrhovatele) v § 147

odst. 1 insolvenčního zákona] o obecnou občanskoprávní odpovědnost za škodu

založenou na presumpci zavinění (srov. § 420 odst. 1 obč. zák.). Srov. usnesení

ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009 uveřejněné pod číslem 14/2011

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a R 10/2013. 2) Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu

ustanovení § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení

osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů,

jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu

za osvědčené. Věřitel, jenž svou pohledávku vůči dlužníku může vzhledem k

majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí),

nemůže uspět s insolvenčním návrhem. Insolvenční řízení není dalším (vedle

vykonávacího či exekučního řízení) řízením určeným primárně k prosazení

individuálního nároku věřitele nebo věřitelů dlužníka, nýbrž [v intencích

ustanovení § 1 písm. a) insolvenčního zákona] slouží k řešení úpadku a

hrozícího úpadku dlužníka některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k

uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo

hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových

věřitelů. Při zkoumání schopnosti dlužníka hradit pohledávky věřitelů osvědčené

při rozhodování o úpadku dlužníka není podstatné, zda věřitelé mohou ohledně

těchto pohledávek ihned přistoupit k výkonu rozhodnutí či exekuci (zda již mají

exekuční titul), ale to, zda by je mohli bez obtíží vymoci z dlužníkova majetku

výkonem rozhodnutí (exekucí), kdyby exekuční titul měli (viz usnesení ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010 a ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29

NSČR 113/2013, uveřejněná pod čísly 83/2012 a 45/2014 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek). 3) Není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k

úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu

ustanovení § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební

neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek. Takto formulovaný závěr má zjevně

obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být

použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů. K tomu srov. usnesení ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009,

uveřejněné pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i

usnesení ze dne 27. října 2011, sen. zn. 29 NSČR 36/2009, k jehož závěrům se

Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29

NSČR 23/2011, uveřejněném pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek. 4) Dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel má ve smyslu ustanovení § 147 odst.

1 a

2 insolvenčního zákona právo na náhradu škody nebo jiné újmy, která mu vznikla

zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu také vůči

insolvenčnímu navrhovateli, jehož insolvenční návrh zamítl insolvenční soud jen

proto, že nedoložil svou splatnou pohledávku proti dlužníku (§ 105

insolvenčního zákona). Insolvenční navrhovatel, jehož odpovědnost za škodu nebo

jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v

jeho průběhu je dovozována jen proto, že coby důvod zamítnutí insolvenčního

návrhu v insolvenčním řízení vyšlo najevo, že sporné skutečnosti týkající se

jeho pohledávky nebude možno osvědčit pouze listinami a provedením věcně

(okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů, by insolvenční soud

nahrazoval sporné řízení o pohledávce, se této odpovědnosti zprostí, jestliže

prokáže, že v době zamítnutí insolvenčního návrhu jeho splatná pohledávka proti

dlužníku po právu existovala (viz opět R 10/2013). 5) Prokáže-li se v nalézacím řízení, že věřitel (insolvenční navrhovatel) měl

vůči (insolvenčnímu) dlužníku pohledávku po lhůtě splatnosti v době zahájení

insolvenčního řízení i v době, kdy byl insolvenční návrh zamítnut pro

nedoložení této pohledávky insolvenčním navrhovatelem, pak se tím staví

najisto, že to byl právě (insolvenční) dlužník, který nesplnil povinnost splnit

dluh (pohledávku uhradit řádně a včas) a jehož obrana v insolvenčním řízení (že

insolvenční navrhovatel vůči němu nemá pohledávku po lhůtě splatnosti) tím byla

vyvrácena. Srov. usnesení ze dne 24. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 1962/2013,

uveřejněné pod číslem 22/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 6) Ratio legis úpravy obsažené v insolvenčním zákoně tkví právě v tom, že je-li

dlužník v úpadku, nemá pro věřitele, kteří dosud nemají vykonatelnou

pohledávku, valného smyslu opatřovat si exekuční titul, jenž nepovede k plnému

uspokojení jejich pohledávky. Úsudek, že ke zjištění dlužníkova úpadku ve formě

platební neschopnosti plně postačuje doložená existence 2 věřitelů s

pohledávkami po lhůtě splatnosti, jejichž úhrady není dlužník schopen, plyne z

dikce § 3 insolvenčního zákona i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k

tomuto ustanovení. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května

2010, sen. zn. 29 NSČR 22/2009, uveřejněné pod číslem 26/2011 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 21. prosince 2011, sen. zn. 29 NSČR

14/2011, uveřejněné pod číslem 44/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012, sen. zn. 29 NSČR 52/2011,

uveřejněné ve zvláštním čísle časopisu Soudní judikatura I., ročník 2012

(Judikatura konkursní a insolvenční), pod číslem 23. Pro rozhodnutí projednávané věci je dále podstatný průběh insolvenčního řízení,

podle něhož:

a) Žalovaná podala u insolvenčního soudu dne 12. prosince 2011 návrh na

zahájení insolvenčního řízení proti dlužnici (žalobkyni) s tím, že má vůči

dlužnici pohledávky ze (dvou) smluv o úvěru ze dne 14. května 2008, a to v

částkách 1.533.804,48 Kč (dluh není splácen od 1.

ledna 2010) a 267.823,94 Kč

(dluh po splatnosti více jak 18 měsíců). Současně označila další věřitele s

vykonatelnými pohledávkami vůči dlužnici, ohledně kterých jsou vedena exekuční

řízení – AUTO Šrámek, s. r. o. (pohledávky 9.244,- Kč s příslušenstvím a

8.107,- Kč s příslušenstvím), Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR (pohledávka ve

výši 308.128,- Kč s příslušenstvím), Komerční banka, a. s. (pohledávka ve výši

162.450,10 Kč s příslušenstvím), Citibank Europe plc, organizační složka

(pohledávka ve výši 173.530,- Kč s příslušenstvím), SVOSTR s. r. o. (pohledávka

ve výši 266.929,- Kč s příslušenstvím), Vojenská zdravotní pojišťovna České

republiky (pohledávka ve výši 17.940,- Kč), Daniel Schrauben GmbH (pohledávka

ve výši 1.664.570,- Kč), SPOJmat Hýskov s. r. o. (pohledávka ve výši 27.007,20

Kč). Dále uvedla věřitele dlužnice, kterými jsou Okresní správa sociálního

zabezpečení Havlíčkův Brod s pohledávkami (zajištěnými zástavním právem) ve

výši 789.975,- Kč s příslušenstvím, 815.035,- Kč s příslušenstvím a 172.872,-

Kč s příslušenstvím a Finanční úřad v Chotěboři s pohledávkou (zajištěnou

zástavním právem) ve výši 2.808.000,50 Kč s příslušenstvím. Dlužnice tak má

více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší třiceti dnů po lhůtě splatnosti

a tyto závazky není schopna plnit po dobu delší tří měsíců po splatnosti; část

pohledávek je vymáhána v exekucích již od roku 2009. b) Podle protokolu o jednání insolvenčního soudu ze dne 10. dubna

2012 dlužnice požadovala, aby insolvenční soud insolvenční návrh zamítl,

jelikož se (dlužnice) „domáhá zaplacení odškodnění po Kooperativa pojišťovně;

mělo by se jednat o zaplacení kolem 10 miliónů Kč a z toho by uhradila své

dluhy“. Současně sdělila, že „neví, kdy se tak stane“. c) Usnesením ze dne 18. května 2012, č. j. KSHK 45 INS

23077/2011-A-54, insolvenční soud zamítl insolvenční návrh žalované, přičemž

uzavřel, že v insolvenčním řízení byly prokázány pohledávky po splatnosti v

celkové výši 6.259.050,17 Kč, které je dlužnice schopna uhradit z výtěžku

zpeněžení svého majetku a z výplaty pojistného plnění. Současně akcentoval, že

dlužnice do podání (insolvenčního) návrhu závazky žalované nehradila a

nehradila je ani věřitelům, kteří své závazky v průběhu insolvenčního řízení

osvědčili; proto „odmítl tvrzení dlužnice o šikanózním návrhu“ a dlužnici

upozornil na její povinnost podat insolvenční návrh za podmínek určených v

ustanovení § 98 insolvenčního zákona a na její odpovědnost za nesplnění této

povinnosti podle ustanovení § 99 insolvenčního zákona v případě, že své splatné

závazky nebude plnit. Vzhledem k výše popsanému průběhu insolvenčního řízení je zcela

zjevné, že žalovaná (insolvenční navrhovatelka) osvědčila aktivní věcnou

legitimaci k podání insolvenčního návrhu (existenci pohledávky za dlužnicí po

dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti) a mnohost věřitelů (s peněžitými

pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti).

Insolvenční soud přitom

zamítl insolvenční návrh žalované nikoli z důvodu, že žalovaná mohla dosáhnout

uspokojení svých pohledávek v exekučním řízení, nýbrž proto, že vyhodnotil

schopnost dlužnice uhradit pohledávky věřitelů (z případného výtěžku zpeněžení

jejího majetku) i s přihlédnutím k (očekávanému) budoucímu příjmu dlužnice z

titulu pojistného plnění, o němž sama dlužnice prohlásila, že neví, kdy jí bude

vyplaceno. Zprostí-li se insolvenční navrhovatel odpovědnosti za škodu nebo

jinou újmu způsobenou dlužnici zamítnutím insolvenčního návrhu (mimo jiné) i

tehdy, byl-li insolvenční návrh zamítnut proto, že dlužnice po jeho podání

splnila závazky, které osvědčovaly její úpadek (srov. ustanovení § 147 odst. 2

insolvenčního zákona), musí ke stejnému důsledku vést i stav, kdy insolvenční

soud zamítne insolvenční návrh z důvodu, že dlužnice „je schopna“ tyto závazky

splnit vzhledem k předpokládaným příjmům, kterých se jí má dostat v nejisté

době budoucí. Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu

spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je správné a z obsahu spisu

neplynou ani jiné vady řízení, k jejichž existenci dovolací soud přihlíží z

úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s . ř.), Nejvyšší soud dovolání zamítl [§

243d písm. a) o. s. ř.].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§

243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 5. října 2016

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu