29 Cdo 5884/2017-192
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45 24 47 82, proti žalovanému Z. F., zastoupenému Mgr. Lucií Helebrantovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Římská 2575/31, PSČ 120 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 617/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2017, č. j. 5 Cmo 339/2016-140, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. února 2017, č. j. 5 Cmo 339/2016-140, k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek ze dne 13. července 2015, č. j. 13 Cm 617/2013-74, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 27. června 2013, č. j. 13 Cm 617/2013-9, kterým
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1.459.332,- Kč s 6% úrokem od 10. května 2013 do zaplacení, směnečnou odměnu 4.864,- Kč a náhradu nákladů řízení. Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku o rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. Učinil tak proto, že: 1) Námitka, podle níž soud prvního stupně věc nesprávně (v rozporu s ustanovením § 101 odst. 3 o.
s. ř.) projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, v důsledku čehož mu byla odňata možnost jednat před soudem, nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.); jejím prostřednictvím dovolatel uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., k jejímuž prověření slouží žaloba pro zmatečnost (srov. shodně nad. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, ze dne 2. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 962/2014 nebo ze dne 30.
června 2016, sp. zn. 29 Cdo 2631/2016 a ze dne 3. května 2017 sp. zn. 29 Cdo 1150/2016. 2) Důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, tj. námitek majících původ v mimosměnečných vztazích účastníků, tíží žalovaného směnečného dlužníka [srov. v judikatuře Nejvyššího soudu rozsudek ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněný v časopise soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84, jakož rozsudek ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007 a důvody usnesení ze dne 29.
dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Jinými slovy založil-li žalovaný obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu na námitkách nesprávného vyplnění blankosměnky v údaji směnečné sumy, je na něm, aby ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu uvedl, jaká směnečná suma měla být správně do blankosměnky doplněna a opodstatněnost takových námitek i prokázal. Potud srov. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
ledna 2017, sp. zn. 29 Cdo 299/2015, podle nichž důkazní břemeno ohledně namítaného nesprávného (neoprávněného) vyplnění blankosměnky nese žalovaný Argumentace výší dluhu (viz námitkové tvrzení o tom, že zesplatněný dluh z titulu kauzální pohledávky činil „jen“ 192.601,40 Kč) je právně nevýznamná již proto, že šlo o výši dluhu dle oznámení věřitele z listopadu 2011; zmíněný údaj tak neměl vypovídací hodnotu ohledně správnosti výše směnečné sumy (potažmo výše směnkou zajištěné pohledávky) k datu splatnosti směnky (10.
května 2013). Výhrada založená na tvrzení o „zlé víře“ (srov. ustanovení č. I. § 10 zákona č.
191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového) je irelevantní již proto, že žalobkyně je první majitelkou směnky, přičemž ani soudy nižších stupňů neměly pochybnosti o tom, že žalovaný má k dispozici námitky nesprávného vyplnění blankosměnky. 3) Vyplňovací právo (jež opravňuje majitele listiny doplnit do blankosměnky chybějící náležitosti a dovršit tak přeměnu pouhého zárodku směnky na směnku úplnou) vzniká dohodou (smlouvou), uzavřenou mezi osobou podepsanou na blankosměnce a osobou, které byla blankosměnka vydána (tj. majitelem listiny).
Tímto ujednáním je vymezen obsah vyplňovacího práva (tj. určeno, kdy a jakým způsobem může jeho nositel chybějící údaje do blankosměnky doplnit). Dohoda nemusí mít písemnou formu (postačí, je-li uzavřena ústně, případně jen konkludentně) a její obsah může být zachycen i jen v jednostranném prohlášení, které pak slouží jako doklad o udělení vyplňovacího práva (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněného pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podepíše-li směnečný rukojmí smlouvu o vyplňovacím právu (uzavřenou mezi remitentem a výstavcem) jako statutární orgán výstavce (a nedošlo-li v takovém případě mezi remitentem a směnečným rukojmím k jiné dohodě), nelze mít žádné pochybnosti o tom, že pravidla pro doplnění blankosměnky sjednaná výstavcem směnky se budou vztahovat i na směnečného rukojmího. K tomu srov. obdobně též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3727/2007, uveřejněného pod číslem 39/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
O tom, že žalovaný podepsal směnku (i smlouvu o kontokorentním úvěru č. 206321379/0800, ze které vznikla směnkou zajištěná pohledávka) jménem výstavce (TDS group s. r. o.) jako jeho jednatel i jako směnečný rukojmí, rovněž pochybnosti nejsou. K možnosti zajistit blankosměnkou (též) budoucí pohledávku srov. též důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013, uveřejněného pod číslem 103/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
4) K otázce, zda ustanovení § 3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), lze aplikovat i na vztahy vzniklé před 1. lednem 2014, se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Přitom uzavřel, že zmíněné ustanovení nelze vykládat způsobem, který by umožňoval pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).
Srov. též např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2016, sp. zn. 29 ICdo 42/2015, uveřejněného pod číslem 33/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 24. srpna 2016, sp. zn. II. ÚS 1031/16). Konečně Nejvyšší soud nemá ani žádné pochybnosti o určitosti (a platnosti) ujednání o důvodu vystavení blankosměnky, včetně dohody o jejím vyplnění, jak jsou obsaženy v bodě VI.
smlouvy o kontokorentním úvěru (viz zásady určené v ustanoveních § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a formulované např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, jakož i v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 860/2012). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2018
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu