29 Cdo 5999/2017-226
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobkyně České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62,
PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45 24 47 82, proti žalovaným 1) TANAGA
TRADE, s. r. o., se sídlem v Praze 7, Tusarova 1384/25, PSČ 170 00,
identifikační číslo osoby 29 25 52 79, a 2) M. B., zastoupenému Mgr. Martou
Ptáčkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Moravské náměstí 690/15, PSČ 602 00, o
námitkách proti směnečnímu platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 55 Cm 24/2016, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 9. května 2017, č. j. 5 Cmo 60/2017-198, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. května 2017, č. j. 5 Cmo 60/2017-198, k
odvolání druhého žalovaného (M. B.) potvrdil rozsudek ze dne 17. srpna 2016, č. j. 55 Cm 24/2016-71, kterým Městský soud v Praze ponechal v platnosti směnečný
platební rozkaz ze dne 5. května 2016, č. j. 55 Cm 24/2016-19, jímž uložil
žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni (České spořitelně, a. s.) částku 2.081.877,- Kč s 6% úrokem od 25. září 2015 do zaplacení, směnečnou
odměnu 6.939,- Kč a náhradu nákladů řízení. Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1) Žalobkyně se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhala
plnění ze směnky vlastní vystavené v D. L. dne 1. března 2012 první žalovanou
(TANAGA TRADE, s. r. o.) na řad žalobkyně znějící na směnečný peníz 2.081.877,-
Kč, splatné 24. září 2015 v Praze (dále jen „sporná směnka“). 2) Za zaplacení sporné směnky převzal směnečné rukojemství druhý žalovaný,
který spornou směnku podepsal též jako jednatel první žalované. 3) Spornou směnku první žalovaná vystavila k zajištění pohledávky žalobkyně za
první žalovanou ze smlouvy o kontokorentním úvěru č. 249/12/LCD (dále jen
„smlouva o úvěru“), na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout první
žalované úvěr ve výši 3.000.000,- Kč. 4) Dne 1. března 2012 žalobkyně a první žalovaná (jednající druhým žalovaným)
uzavřely smlouvu o podmínkách zajištění závazků směnkou a o právu banky vyplnit
blankosměnku č. S/249/12/LCD (dále jen „dohoda o vyplnění blankosměnky“). Dle
této smlouvy je zajištěnou pohledávkou pohledávka na splácení jistiny a
příslušenství úvěru (mimo jiné) s tím, že nebude-li některá zajištěná
pohledávka uhrazena řádně a včas je žalobkyně oprávněna doplnit na blankosměnce
směnečnou sumu odpovídající součtu splatných neuhrazených zajištěných
pohledávek a datum splatnosti směnky, kterým může být kterýkoli obchodní den
následující po datu splatnosti zajištěných pohledávek nebo jejich části. 5) Dne 2. dubna 2013 uzavřely žalobkyně a první žalovaná (jednající druhým
žalovaným) dodatek č. 2 ke smlouvě o úvěru, podle něhož se úvěrová částka
sjednává od 1. dubna 2013 ve výši 2.600.000,- Kč a v následných měsících se
postupně snižuje až na částku 1.600.000,- Kč; dodatkem byla rovněž změněna
úroková sazba. 6) V notářském zápisu ze dne 31. března 2014, NZ 118/2014, N 141/2014, první
žalovaná (jednající druhým žalovaným) a žalobkyně prohlásily, že se dohodly (v
dodatku č. 3 ke smlouvě o úvěru, který měl nabýt účinnosti po sepsání
notářského zápisu) na splátkách úvěru a nesplacené výši dluhu v částce
2.230.857,51 Kč. První žalovaná uznala co do důvodu a výše dluh ze smlouvy o
úvěru a současně svolila s vykonatelností notářského zápisu, a to (mimo jiné) v
rozsahu celého zbývajícího dluhu, včetně příslušenství, bude-li v prodlení s
plněním jakékoli splátky po dobu delší než dva měsíce. Na tomto základě odvolací soud zdůraznil, že:
a) Žalovanému jako směnečnému rukojmímu svědčí „všechny“ kauzální námitky. b) Smlouva o úvěru nezanikla a „nadále trvá“; proto „v zásadě“ trvá i zajištění
spornou směnkou.
c) I dodatky ke smlouvám, které nevedou k zániku smluvního vztahu, mohou mít
závažné důsledky na poměry „zajišťujících dlužníků“, které by „natolik
zhoršily“ jejich postavení, že by „nově formulovaný závazek nebyli ochotni
zajistit“. To však nemůže platit tehdy, jsou-li zajišťující dlužníci současně
dlužníky obligačními. d) Již v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu „by muselo být tvrzeno,
jak by se závazek druhého žalovaného odlišoval od stávajícího, kdyby se
vycházelo ze stavu smlouvy o kontokorentním úvěru v době, kdy byla sjednávána
smlouva o zajišťovací funkci směnky a ujednáváno právo původní blankosměnku
vyplnit. Samozřejmě jak by se odlišovala v neprospěch druhého žalovaného“. e) Změnami v obsahu smlouvy o úvěru se nijak nezměnila podstata smluvního
vztahu a „elementární“ práva a povinnosti jeho účastníků. „Došlo jen k
obsahovým posunům“, konkrétně ke snížení úvěrového rámce ze 3.000.000,- Kč na
nejvýše 2.600.000,- Kč a k prodloužení splatnosti (tj. ke změnám ve prospěch
druhého žalovaného), a dále ke zvýšení úrokové sazby (o 0.35 procentního bodu),
která je sice v neprospěch dlužníků, což je zvýšení „tak málo zásadní, že v
celém kontextu nelze změny smlouvy považovat za nevýhodné ani pro žalované“. Navíc „všechna ujednání“ činila první žalovaná „zastoupená“ druhým žalovaným; i
druhý žalovaný tak musel být s těmito změnami srozuměn. d) Skutečnost, že žalobkyně má exekuční titul ohledně spornou
směnkou zajištěné pohledávky, nic nemění na postavení druhého žalovaného jako
směnečného rukojmího. „Jedinou důvodnou obranou druhého žalovaného z tohoto
pohledu by mohl být jen případný zánik zajištěné pohledávky; k tomu zjevně
nedošlo“. Proto odvolací soud neshledal námitky druhého žalovaného důvodnými a
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, které
má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když v rozhodování dovolacího soudu dosud
(podle jeho názoru) nebyla zodpovězena otázka „vztahu změny závazku na
zajištění závazku třetí osobou za situace, kdy závazek je zajištěn zajišťovací
směnkou vlastní“. Dovolatel akcentuje, že v době po vystavení směnky se „závazek, který směnka
zajišťovala, jednáním stran – žalobkyně a první žalované několikrát změnil“,
např. dodatkem č. 2 „došlo ke změně úvěrové částky, úrokové sazby i splatnosti
úvěru“, dále měla být původní úvěrová smlouva doplněna o zajištění další
blankosměkou avalovanou J. Š. Navíc mezi žalobkyní a první žalovanou „došlo k
sepsání uznání dluhu a smlouvy o způsobu plnění dluhu a dohody se spojením k
vykonatelnosti, a to formou notářského zápisu“, na základě kterého „opět došlo
ke změně podmínek splacení úvěru (změna splatnosti a dalších prvků závazku)“. Jestliže směnka zajišťovala závazek charakterizovaný původní úvěrovou smlouvou
a byl-li takto zajištěný závazek změněn, a to navíc dodatkem, jehož nebyl druhý
žalovaný smluvní stranou, nemůže být žalobkyně úspěšná při uplatnění nároku ze
zajišťovací směnky, když původní závazek v podobě, ve které byl směnkou
zajištěn, neexistuje. Dovolatel sice připouští, že smlouvu o úvěru i dodatky „uzavřel jako jednatel
první žalované“, nicméně zastává názor, podle něhož nelze paušálně uzavřít, že
by se změny měly týkat i jeho jako fyzické osoby a avala směnky. Dodatky ke
smlouvě a notářský zápis vnímá tak, že jediným dlužníkem ze závazku se stane
první žalovaná a „jeho rukojemství tímto končí“. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017)
se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Dovolání druhého žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to
k řešení otázky vztahu zajišťovací směnky a směnkou zajištěné pohledávky, dosud
v daných souvislostech beze zbytku nezodpovězené. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je ustálena na
závěrech, podle nichž:
1) Předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je
zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na
jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu
rozkazu zakládá. Žalovaný nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti
směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat
takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách.
Nic mu však nebrání v
tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít – podle
jeho názoru – význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně)
uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k
doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by
již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení § 175 odst. 4
části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet. Srov. např. rozsudek ze dne
31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 3/2010“). 2) Důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému
platebnímu rozkazu, tj. námitek majících původ v mimosměnečných vztazích
účastníků, tíží žalovaného směnečného dlužníka [srov. rozsudek ze dne 2. března
1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8,
ročník 1999, pod číslem 84, jakož rozsudek ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29
Cdo 1650/2007 a důvody usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo
4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 30/2011“)]. Jinými slovy založil-li žalovaný obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu na
námitkách nesprávného vyplnění blankosměnky v údaji směnečné sumy, je na něm,
aby ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu uvedl, jaká
směnečná suma měla být správně do blankosměnky doplněna a opodstatněnost
takových námitek i prokázal. Potud srov. též důvody usnesení ze dne 31. ledna 2017, sp. zn. 29 Cdo 299/2015,
podle nichž důkazní břemeno ohledně namítaného nesprávného (neoprávněného)
vyplnění blankosměnky nese žalovaný. 3) Vyplňovací právo (jež opravňuje majitele listiny doplnit do blankosměnky
chybějící náležitosti a dovršit tak přeměnu pouhého zárodku směnky na směnku
úplnou) vzniká dohodou (smlouvou), uzavřenou mezi osobou podepsanou na
blankosměnce a osobou, které byla blankosměnka vydána (tj. majitelem listiny). Tímto ujednáním je vymezen obsah vyplňovacího práva (tj. určeno, kdy a jakým
způsobem může jeho nositel chybějící údaje do blankosměnky doplnit). Dohoda
nemusí mít písemnou formu (postačí, je-li uzavřena ústně, případně jen
konkludentně) a její obsah může být zachycen i jen v jednostranném prohlášení,
které pak slouží jako doklad o udělení vyplňovacího práva (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo
2605/2007, uveřejněného pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Podepíše-li směnečný rukojmí smlouvu o vyplňovacím právu
(uzavřenou mezi remitentem a výstavcem) jako statutární orgán výstavce (a
nedošlo-li v takovém případě mezi remitentem a směnečným rukojmím k jiné
dohodě), nelze mít žádné pochybnosti o tom, že pravidla pro doplnění
blankosměnky sjednaná výstavcem směnky se budou vztahovat i na směnečného
rukojmího. K tomu srov. obdobně též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3727/2007, uveřejněného pod číslem 39/2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/2010“).
K možnosti zajistit blankosměnkou (též) budoucí pohledávku srov. též důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013,
uveřejněného pod číslem 103/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 4) Plněním na zajišťovací směnku (na rozdíl od plnění z titulu
ručení či zástavního práva) zajištěná pohledávka nezaniká a stejně tak plněním
na zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka ze zajišťovací směnky; věřiteli se
však (ekonomicky vzato) může dostat jen jediné plnění na úhradu jeho
pohledávky. Viz rozsudek ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006,
uveřejněný pod číslem 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„R 77/2009“), jakož i důvody rozsudků ze dne 27. května 2009, sp. zn. 29 Cdo
3716/2007 a ze dne 25. října 2012, sp. zn. 21 Cdo 2564/2011. Za stavu, kdy nemá důvod na shora uvedených závěrech cokoli měnit
ani na základě argumentace obsažené v dovolání, považuje Nejvyšší soud za
stěžejní zejména (mezi účastníky nespornou) skutečnost, že druhý žalovaný
podepsal spornou směnku jednak jako jednatel výstavce (první žalované), jednak
jako směnečný rukojmí a že jako jednatel první žalované podepsal i smlouvu o
úvěru, její dodatek č. 2 i smlouvu o vyplnění blankosměnky. Platí-li totiž, že jako směnečný rukojmí má – z titulu smlouvy o
vyplnění blankosměnky, kterou podepsal jako jednatel první žalované – k
dispozici (při absenci jiné dohody) kauzální námitky, které svědčí první
žalované (viz R 39/2010), potom není žádný důvod pro jiný závěr ani při
posouzení, zda byl srozuměn (stejně jako první žalovaná) se změnami smlouvy o
úvěru a z nich plynoucími důsledky na spornou směnkou zajištěnou pohledávku. Navíc žalovaný ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (jak
správně zmínil odvolací soud) nevznesl konkrétní výhrady, že by se zajištěná
pohledávka v důsledku změn smlouvy o úvěru modifikovala v jeho neprospěch a v
jakém směru (viz R 3/2010 ve spojení s R 30/2011). Ostatně v poměrech dané věci
je zjevné, že změny smlouvy o úvěru neměly nepříznivý (posuzováno z pohledu
druhého žalovaného) vliv na (možnou) výši pohledávky zajištěné spornou směnkou. Argumentace druhého žalovaného založená na existenci exekučního
titulu, jde-li o spornou směnkou zajištěnou pohledávku ze smlouvy o úvěru za
první žalovanou, pak zjevně přehlíží závěry formulované v R 77/2009, jakož i v
rozsudcích sp. zn. 29 Cdo 3716/2007 a sp. zn. 21 Cdo 2564/2011. Konečně není pochyb o tom, že ze žádné (druhým žalovaným tvrzené či
z obsahu spisu plynoucí) skutečnosti či právního jednání nelze dovodit ani
zánik směnečného rukojemství druhého žalovaného za zaplacení sporné směnky, ani
zánik oprávnění žalobkyně požadovat plnění ze zajišťovací směnky. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu
nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z obsahu
spisu neplynou ani jiné vady, k jejichž existenci Nejvyšší soud přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání jako
nedůvodné zamítl [(§ 243d písm. a) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §
243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání druhého
žalovaného Nejvyšší soud zamítl a žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady
dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2018
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu