U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Šukem v
právní věci žalobce L. H., proti žalovanému Mgr. Marcelu Kubisovi, soudnímu
exekutorovi, se sídlem v Zábřehu na Moravě, Masarykovo nám. 44/4, PSČ 789 01, o
nejasné podání, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 9 C 53/2012, o
dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci
ze dne 27. září 2013, č. j. 69 Co 414/2013-131, takto:
Dovolání se odmítá.
Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 31. července 2013, č. j. 9 C
53/2012-112, zamítl žádost žalobce o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. dubna
2013, č. j. 69 Co 191/2013-87.
V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci
potvrdil usnesení soudu prvního stupně, maje za to, že předpoklady pro
osvobození dovolatele od soudních poplatků pro dovolací řízení nejsou splněny,
když se jedná o zjevně bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu § 138 odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Proti tomuto usnesení podal žalobce (nezastoupen advokátem) dovolání.
Dovolatel sice není zastoupen advokátem a sám rovněž nemá právnické vzdělání (§
241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), povaha rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje,
však vylučuje, aby v posuzované věci bylo možno nedostatek podmínky povinného
zastoupení považovat za překážku, jež by bránila vydání rozhodnutí, jímž se
dovolací řízení končí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 1997,
sp. zn. 2 Cdon 609/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10,
ročníku 1997, pod číslem 80, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března
2014, sp. zn. 26 Cdo 395/2014, anebo ze dne 26. března 2014, sp. zn. 22 Cdo
504/2014, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako ostatní rozhodnutí
Nejvyššího soudu dále citovaná – na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud však neshledal dovolání, které není přípustné podle § 238a o. s.
ř., přípustným ani podle § 237 o. s. ř., neboť jednak v rozporu s ustanovením §
241a odst. 2 a § 237 o. s. ř. neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. které z hledisek uvedených v §
237 o. s. ř. považuje za splněné), a jednak neuvádí důvod dovolání, tj. právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vysvětlení, v čem tato
nesprávnost spočívá (§241a odst. 3 o. s. ř.), a nepředkládá tak Nejvyššímu
soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí
napadené rozhodnutí. V dovolacím řízení proto nelze pokračovat; srov. k tomu
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013,
anebo důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS
3524/13 (jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn.
29 Cdo 2488/2013, přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o
důvodech odmítnutí dovolání), usnesení Ústavního soudu ze dne 2. února 2014,
sp. zn. IV. ÚS 3982/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp.
zn. III. ÚS 695/14 (jež jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách
Ústavního soudu).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 a § 243f odst. 2
o. s. ř. odmítl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2014
JUDr. Petr Š u k
předseda senátu