29 Cdo 663/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce MONTEGO BAY FINANCIAL LIMITED, se sídlem 306 Victoria House, Victoria
Mahé, Republika Seychelles, registrační číslo 014190, zastoupeného JUDr. Petrem
Voříškem, Ph. D., LL. M., advokátem, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ
170 00, proti žalovanému Mgr. L. R., jako správci konkursní podstaty úpadce
Union banky, a. s. „v likvidaci“, identifikační číslo osoby 41034261,
zastoupenému Mgr. Andreou Žatkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě - Přívoze,
Teslova 1125, PSČ 702 00, o vydání částky 25.881.058,- Kč s příslušenstvím a o
vyloučení pohledávky ve výši 27.399.832,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 Cm 1/2007, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. října 2011, č. j. 10 Cmo
6/2011-125, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. října 2011, č. j. 10 Cmo
6/2011-125, se zrušuje v měnícím vyhovujícím výroku o věci samé a v závislých
výrocích o nákladech řízení a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 18. listopadu 2010, č. j. 32 Cm 1/2007-92, zamítl Krajský soud
v Ostravě žalobu, kterou se žalobce (MONTEGO BAY FINANCIAL LIMITED) domáhal
vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce Union banky, a. s. „v
likvidaci“) vydání částky 25.881.058,- Kč s příslušenstvím tvořeným
šestnáctiprocentním úrokem z prodlení za dobu od 6. května 2006 do zaplacení
(bod I. výroku). Dále soud zastavil řízení o podané žalobě v rozsahu, v němž se
žalobce domáhal vyloučení konkretizované pohledávky za Českou republikou -
Ministerstvem financí ve výši 27.399.832,- Kč s příslušenstvím tvořeným
šestnáctiprocentním úrokem z prodlení za dobu od 4. července 1995 do zaplacení,
z konkursní podstaty úpadce (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod
III. výroku). K odvolání žalobce (jež směřovalo proti bodům I. a III. výroku rozsudku soudu
prvního stupně) Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku tak, že žalovanému uložil
zaplatit žalobci částku 25.881.058,- Kč s konkretizovaným úrokem z prodlení za
dobu od 12. května 2006 do zaplacení, s tím, že ve zbývající části, pokud se
žalobce domáhá přiznání dalších úroků z prodlení z žalované částky až do výše
šestnácti procent ročně za dobu od 6. května 2006 do 11. května 2006, se žaloba
zamítá (první výrok). Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů (druhý a třetí výrok). Odvolací soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel v
mezích odvolacího přezkumu zejména z toho, že:
1/ Konsolidační banka Praha s. p. ú. (dále jen „banka K“), Union banka a. s. (dále jen „úpadce“), Moravia Banka a. s. (dále jen „banka M“) a Agrobanka a. s. (dále jen „banka A“) uzavřely dne 19. prosince 1995 smlouvu o sdružení za
účelem sdružení úvěrových zdrojů k poskytnutí dlouhodobého úvěru
Moravskoslezské vagónce, a. s. (společnost posléze změnila obchodní jméno /
následně obchodní firmu/ nejprve na ČKD VAGONKA STUDÉNKA, a. s., poté na Thrall
Vagonka Studénka, a. s. a konečně na MSV Metal Studénka, a. s.) - dále jen
„společnost MV” ve výši 1.350.000.000,- Kč. Členové sdružení se dohodli, že
smlouvu o úvěru (s konečnou splatností 20. prosince 2000) a smlouvy, které úvěr
zajišťují, uzavře se společností MV pozdější úpadce (jako administrátor
sdružení), který rovněž povede příslušné účty a bude zabezpečovat veškerou
agendu, která se k tomuto obchodnímu případu vztahuje, vše za smluvní odměnu
podle smlouvy o sdružení. 2/ Účastníci sdružení se dohodli na sdružení úvěrových zdrojů tak, že jejich
podíly budou činit 40,8 % (550.800.000,- Kč) u banky K, 29,6 % (399.600.000,-
Kč) u pozdějšího úpadce, 14,8 % (199.800.000,- Kč) u banky M a 14,8 %
(199.800.000,- Kč) u banky A. Dále bylo dohodnuto, že každý účastník smlouvy o
sdružení ponese odpovědnost do výše svého podílu, podle kterého se budou
rozdělovat výnosy a eventuální ztráty úvěrového obchodu a rozúčtovávat splátky
úvěru a úroku, včetně úroku z prodlení a veškerá další plnění společnosti MV
podle smlouvy o sdružení. 3/ Dne 21.
prosince 1995 uzavřel pozdější úpadce (jako věřitel) se společností
MV (jako s dlužníkem) smlouvu o úvěru (dále jen „úvěrová smlouva“), na základě
které byl společnosti MV poskytnut úvěr ve výši 1.350.000.000,- Kč. 3/ Společnost MV (jako postupitel) uzavřela dne 26. dubna 1999 s pozdějším
úpadcem (jako postupníkem) smlouvu o postoupení pohledávky (dále jen „postupní
smlouva č. 1/“), jejímž předmětem byla pohledávka společnosti MV vůči Fondu
národního majetku České republiky (dále jen „Fond“) ve výši 185.134.000,- Kč s
příslušenstvím. Postoupení pohledávky bylo sjednáno za úplatu ve výši
185.134.000,- Kč, z čehož částka 175.172.000,- Kč měla být uhrazena započtením
proti pohledávce postupníka z úvěrové smlouvy. 4/ Společnost MV se s pozdějším úpadcem dne 24. února 2000 dohodla na zrušení
postupní smlouvy č. 1/. 5/ Společnost MV (jako postupitel) uzavřela dne 24. února 2000 s pozdějším
úpadcem (jako postupníkem) smlouvu o postoupení pohledávky (dále jen „postupní
smlouva č. 2/“), jejímž předmětem byla pohledávka, která tvořila předmět
postupní smlouvy č. 1/. Postoupení pohledávky bylo sjednáno za úplatu ve výši
1,- Kč. Úplata za postoupenou pohledávku měla být uhrazena formou zápočtu proti
pohledávce postupníka z úvěrové smlouvy ve výši 1.350.000.000,- Kč s
příslušenstvím. 6/ Podle dodatku č. 2 ke smlouvě o sdružení, datovaného 7. března 2000, uložili
členové sdružení pozdějšímu úpadci jako administrátorovi sdružení kapitalizovat
část pohledávky z úvěrové smlouvy ve výši 1.471.850.700,- Kč navýšením
základního jmění společnosti MV nepeněžitým vkladem, získané akcie prodat
společnosti THRALL Europa, s. r. o. za smluvní cenu 323.833.000,- Kč a rozdělit
výtěžek mezi členy sdružení dohodnutým způsobem; byl dohodnut i postup pro
případ, že ke kapitalizaci části pohledávky z úvěrové smlouvy nedojde. Tamtéž
bylo ujednáno, že činnost sdružení neskončí dříve, než bude provedeno závěrečné
vyúčtování výnosu postoupené pohledávky. 7/ Pohledávka vůči Fondu byla přiznána rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne
9. března 2006, č. j. 14 Cmo 379/2003-204, který nabyl právní moci 19. dubna
2006, a dne 5. května 2006 uhrazena na účet správce konkursní podstaty úpadce
ve výši 174.872.016,- Kč. 8/ Banka A (jako postupitel) uzavřela dne 22. února 2008 s žalobcem (jako
postupníkem) smlouvu o postoupení pohledávky (dále jen „postupní smlouva č. 3/“), jejímž předmětem byla pohledávka postupitele ze smlouvy o sdružení a z
postupní smlouvy č. 2, ve výši 25.881.058,- Kč, představující 14,8 % z
přijatého plnění. Sjednaná úplata za postoupení této pohledávky činila
9.800.000,- Kč. 9/ Usnesením ze dne 29. května 2003 prohlásil Krajský soud v Ostravě konkurs na
majetek Union banky a. s., jejímž správcem konkursní podstaty je nyní žalovaný,
jenž pohledávku sdružení ve výši 185.134.000,- Kč sepsal do konkursní podstaty. Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že:
1/ Žalobce se domáhá vydání (zaplacení) žalované částky jako svého podílu
(výnosu majetku) získaného při výkonu společné činnosti členů sdružení. 2/ Není správný závěr soudu prvního stupně, že nejde o vylučovací nárok ve
smyslu § 19 zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“)
ani o pohledávku za podstatou, nýbrž jde o pohledávku, kterou je třeba
přihlásit do konkursu (§ 20 ZKV) a jejíž uspokojení je možné pouze poměrně v
rámci rozvrhu (§ 30 násl. ZKV). 3/ Pohledávka vůči Fondu byla nabyta do podílového spoluvlastnictví účastníků
sdružení (§ 833 a § 834 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále též
jen „obč. zák.“). Žalobce ji tudíž nemohl sepsat celou do konkursní podstaty
úpadce, neboť tam v celé výši nenáležela. 4/ Je-li kterýmkoli z členů sdružení vykonáno tzv. právo prevence, ztrácejí
ostatní věřitelé právo pohledávku uplatnit vůči dlužníku, i když nebyla splněna
a závazek zaniká splněním dluhu věřiteli, který toto právo uplatnil jako první. 5/ Vnitřní poměry spoluvěřitelů se pak řídí právním vztahem, na jehož základě
solidarita věřitelů vznikla (např. podle smlouvy o sdružení). 6/ V posuzované věci byl úpadce oprávněn (v souladu s ustanovením § 513 obč. zák.) a dle smlouvy o sdružení jako administrátor sdružení i povinen uplatnit
žalobou celou pohledávku vůči Fondu. Při vymáhání pohledávky tak vystupoval
jako jediný věřitel, což však nic nemění na vnitřním vztahu členů sdružení. 7/ Po vymožení části uplatněné pohledávky tak bylo na žalovaném, aby podle
smlouvy o sdružení vyplatil ostatním členům sdružení podíly na ně připadající,
neboť úpadci nepatřila celá pohledávka. Šlo tedy o majetkovou hodnotu, která
striktně vzato neměla být v tomto rozsahu pojata do konkursní podstaty (což
však žalovanému nebránilo ji vymáhat). 8/ Požadavek na zaplacení výtěžku zpeněžení pohledávky v rozsahu, který připadá
na žalobce, je svou povahou (důvodně uplatněným) vylučovacím nárokem ve smyslu
§ 19 ZKV a získaný výtěžek nelze vydat jinak než vyplacením podílu
připadajícího na žalobce. 9/ Žalobce má právo na zaplacení úroku z prodlení ve výši plynoucí z § 1
nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a
poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a
to od 12. května 2006.
Žalovaný podal dovolání proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí,
kterou odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě
vyhověl co do částky 25.881.058,- Kč s konkretizovaným úrokem z prodlení za
dobu od 12. května 2006 do zaplacení. Dovolatel namítá, že je dán dovolací
důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy, že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
V dovolání dovolatel především snáší argumenty na podporu závěru, že pohledávku
vůči Fondu nabyl do majetku sdružení.
Dále dovolatel namítá, že uplatněná pohledávka není pohledávkou za podstatou
ani pracovním nárokem a že rovněž nejde o vylučovací nárok ve smyslu § 19 odst.
2 ZKV.
A konečně dovolatel zpochybňuje opodstatněnost nároku na úrok z prodlení, s
tím, že ten nemá místo u vylučovacího nároku.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k
tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo
3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná
níže - veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolání žalovaného je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány, Nejvyšší soud
se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda
je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení
věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že vylučovací žaloba podle ustanovení § 19 ZKV
je svou povahou žalobou určovací (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 182/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura
číslo 9, ročník 2004, pod číslem 179). Rozsudek, jímž soud takové žalobě
vyhoví, se nevykonává (výkon rozhodnutí ani exekuci podle něj nelze nařídit).
Povahu určovací žaloby neztrácí vylučovací žaloba ani tehdy, týká-li se
vylučovací nárok (výjimečně) peněz. Vyhovující výrok rozsudku, na jehož
základě má dojít k vyloučení peněžitého plnění z konkursní podstaty úpadce,
proto nelze formulovat jako povinnost k zaplacení peněžitého plnění (jako
povinnost ukládanou na základě žaloby ve smyslu § 80 písm. b/. o. s. ř.).
Odvolací soud tedy pochybil, jestliže vyhovující výrok svého rozsudku
formuloval tak, že žalovanému „uložil povinnost zaplatit“ žalobci peněžité
plnění, o jehož vyloučení z konkursní podstaty úpadce šlo.
Dále Nejvyšší soud uvádí, že problematikou řešenou v téže věci se zabýval (při
výkladu téže smlouvy o sdružení) v rozhodnutí o dovolání ve věci, ve které se
Česká republika - Ministerstvo financí jako právní nástupce banky K domáhala
vůči stejnému žalovanému zaplacení částky 71.347.782,53 Kč s příslušenstvím
(odpovídající 40,8 % z částky174.872.016,- Kč) jako pohledávky za podstatou.
Šlo o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo
1702/2010, uveřejněný pod číslem 111/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. V tomto rozsudku, na který v podrobnostech odkazuje a od nějž nemá
důvod se odchýlit ani v této věci, Nejvyšší soud uzavřel, že uskutečnil-li
úpadce právo předstihu předtím, než soud prohlásil konkurs na jeho majetek
podle zákona o konkursu a vyrovnání (ve znění účinném do 31. prosince 2007),
zůstalo spoluvěřitelům zachováno pouze právo přihlásit pohledávku z následného
regresu do konkursu vedeného na majetek úpadce jako vázanou na podmínku (§ 20
odst. 1 a 4 ZKV) spočívající v tom, že úpadce pohledávku vymůže do konkursní
podstaty. Ani v případě, že úpadce vymohl pohledávku na základě dříve
uplatněného práva předstihu do konkursní podstaty až v průběhu konkursu
vedeného na majetek podstaty, nemají úpadcovi spoluvěřitelé vůči úpadci z
tohoto titulu pohledávku za podstatou (§ 31 odst. 2 ZKV) nebo vylučovací nárok
ve smyslu § 19 ZKV.
Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž v dotčeném ohledu není správné a
dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl již proto uplatněn
právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), napadené rozhodnutí v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil, včetně závislých
výroků o nákladech řízení (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a věc potud vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Za dané situace Nejvyšší soud pokládal za nadbytečné zabývat se dalšími v
dovolání uplatněnými argumenty.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný.
V Brně 26. září 2012
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda
senátu