29 Odo 182/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobců A) Ing. M. P., zastoupeného, advokátkou, a B) JUDr. M.
K., advokátky, proti žalovanému Ing. R. V., jako správci konkursní podstaty
úpadce O. P., zastoupenému, advokátem, o vyloučení věci ze soupisu konkursní
podstaty, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 28 Cm 21/2002, o
dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2003,
č.j. 15 Cmo 141/2003- -119, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2003, č.j. 15 Cmo
141/2003-119, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. července
2003, č.j. 28 Cm 21/2002-101, se zrušují a věc se vrací soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek ze
dne 14. července 2002, č.j. 28 Cm 21/2002-101, jímž Krajský soud v
Plzni rozhodl, že žalovaný je povinen vyloučit z konkursní podstaty úpadce O.
P. (dále též jen „úpadce“) nemovitost - objekt bydlení čp. 2024, postavený na
pozemkové parcele č. par. 495/2 (pozemek jiného vlastníka), zapsanou na listu
vlastnictví č. 592 pro katastrální území T., obec K., u Katastrálního úřadu v
K., tak, že žalobu zamítl.
Odvolací soud nepokládal za správný názor soudu prvního stupně, že zástavní
smlouvu může platně uzavřít toliko vlastník (nebo že se tak může stát na
základě souhlasu vlastníka), a že tato podmínka nebyla splněna, když úpadce se
stal vlastníkem nemovitosti na základě kupní smlouvy ze dne 3. srpna 1992,
registrované státním notářstvím 10. září 1992, zástavní smlouvu „podepsal“ 1.
září 1992 a k registraci této smlouvy došlo 10. září 1992.
Odvolací soud zdůraznil, že občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“) „ve
znění platném v roce 1992“ upravoval v ustanovení § 151d odst. 1 jako
„samostatný smluvní typ“ zástavu cizí věci bez souhlasu vlastníka. I z takové
smlouvy - pokračoval odvolací soud - vznikne zástavní právo, je-li věc
odevzdána zástavnímu věřiteli a zástavní věřitel (v daném případě banka) ji
přijme v dobré víře, že zástavce (v daném případě úpadce) je oprávněn věc
zastavit. V případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.
V rozhodné době docházelo k odevzdávání nemovité věci registrací zástavní
smlouvy státním notářstvím, neboť na registraci jsou vázány věcně právní účinky
zástavní smlouvy, tj. vznik zástavního práva. I když tedy úpadce uzavřel
zástavní smlouvu předtím, než se stal vlastníkem sporné nemovitosti, pokládal
odvolací soud zástavní smlouvu za platnou. Přitom poukázal na to, že žalobci
nenabídli soudu žádný důkaz o tom, že zástavní věřitel v době „uzavírání
zástavní smlouvy“ (tj. k 1. září 1992) věděl nebo musel vědět, že není pravdivé
tvrzení zástavce obsažené v zástavní smlouvě, že je vlastníkem zástavy, takže
jde o zástavu cizí věci bez souhlasu vlastníka podle ustanovení § 151d odst. 1
obč. zák. Z kupní smlouvy, na základě které nabyli žalobci nemovitost od
pozdějšího úpadce, existence zástavního práva vyplývá (srov. její článek III.),
takže žalobci podle odvolacího soudu „nebyli a nejsou chráněni“ proti účinkům
zástavního práva ani podle ustanovení § 151d odst. 2 obč. zák.
Odvolací soud neměl zástavní smlouvu za neplatnou ani z dalších žalobci
tvrzených důvodů (pro neurčitost a nesrozumitelnost, popřípadě pro nesprávné
označení zástavního věřitele a nedostatek oprávnění ředitele pobočky
zástavního věřitele takovou smlouvu uzavřít), maje za to, že ani potud žalobci
nepředložili soudu prvního stupně „jediný důkaz“, ačkoliv se jim při jednání
dostalo poučení podle ustanovení § 119a občanského soudního řádu (dále jen „o.
s. ř.“). Proto uzavřel, že žalovaný postupoval v souladu s ustanovením § 27
odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, jestliže poté, co
žalobci nevyhověli výzvě, aby ve prospěch konkursní podstaty zaplatili
pohledávku konkursního věřitele (… banky, a. s.), za úpadcem, nebo aby složili
cenu „domu“, sepsal spornou nemovitost do úpadcovy konkursní podstaty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včasné dovolání, odkazujíce co
do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., s tím, že
jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.,
tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohl mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)], že napadené rozhodnutí spočívá v
nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)] a že vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování [odstavec 3].
Existenci vady řízení spatřují dovolatelé v tom, že soud prvního stupně vůbec
neuvažoval o aplikaci ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák., takže ani nezkoumal
dobrou víru zástavního věřitele při uzavírání zástavní smlouvy co do oprávnění
zástavce nemovitost zastavit, resp. co do vlastnictví zástavce k nemovitosti. Z
uvedeného důvodu soud prvního stupně ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř.
dovolatele nepoučil, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než
podle jejich právního názoru, a nevyzval je, aby v potřebném rozsahu doplnili
vylíčení rozhodných skutečností s poučením, o čem mají tvrzení doplnit a jaké
by byly následky nesplnění této výzvy. Také je nevyzval, aby k prokázání svých
tvrzení navrhli důkazy. Odvolací soud měl - dle názoru dovolatelů - vzhledem
k odlišnému právnímu posouzení věci, postupovat podle ustanovení § 221 o. s. ř.
a rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Neučinil-li tak, zatížil odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Totéž podle dovolatelů platí i o závěru
odvolacího soudu, že žalobci neunesli důkazní břemeno co do tvrzené absolutní
neplatnosti zástavní smlouvy.
Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
dovolatelé spatřují v nesprávném závěru odvolacího soudu o platnosti zástavní
smlouvy, zdůrazňujíce, že zástavce nebyl oprávněn se spornou nemovitostí v
době uzavření zástavní smlouvy disponovat, pročež je zástavní smlouva absolutně
neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem a podle
ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák. pro nemožnost plnění. Zástavní smlouva
nemohla být podle přesvědčení dovolatelů platně uzavřena ani podle ustanovení §
151d odst. 1 obč. zák. Toto ustanovení váže vznik zástavního práva na odevzdání
věci zástavnímu věřiteli, přičemž v návaznosti na ustanovení § 151b odst. 3
obč. zák. nutno dovodit, že tímto způsobem může vzniknout zástavní právo pouze
k věcem movitým. Konečně považují žalobci zástavní smlouvu za neplatnou i pro
neurčitě a nesrozumitelně vymezený předmět zástavního práva a proto, že jako
zástavní věřitel uzavřela zástavní smlouvu „pobočka … banky, a. s. N.“, která
neměla právní subjektivitu.
Dále dovolatelé snášejí argumenty na podporu uplatněného dovolacího důvodu
podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., zdůrazňujíce, že zástavní věřitel
musel v době uzavírání zástavní smlouvy vědět, že sporná nemovitost není ve
vlastnictví úpadce, přičemž zastávají názor, že absence dobré víry zástavního
věřitele v tomto směru vyšla v řízení najevo.
Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i
důvodné.
Nejvyšší soud se zabýval - v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním
- především správností právního posouzení věci odvolacím soudem co do jeho
závěru, že podmínkou vzniku zástavního práva podle ustanovení §
151d odst. 1 obč. zák. nebyla existence vlastnického práva zástavce k předmětu
zástavy a že zástavní právo podle tohoto ustanovení může vzniknout i k věci
nemovité.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k době uzavření kupní smlouvy, kterou úpadce nabyl vlastnictví ke
sporné nemovitosti (3. srpna 1992), k době registrace této smlouvy státním
notářstvím (10. září 1992) a k době uzavření zástavní smlouvy a její registrace
státním notářstvím (1. září 1992 a 10. září 1992) je pro další úvahy
Nejvyššího soudu v tomto směru rozhodný výklad zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982
Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990
Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., a č. 509/1991 Sb.
Z ustanovení § 151a odst. 1 obč. zák. plyne, že zástavní právo slouží k
zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a
včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci
zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a
přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Podle ustanovení § 151b obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné
smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona (odstavec 1). Zástavní právo
vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí (odstavec 2). Ke
vzniku zástavního práva na základě smlouvy je u movitých věcí třeba odevzdání
věci zástavnímu věřiteli, nebo vyznačení vzniku zástavního práva v listině,
která osvědčuje vlastnictví zástavce k předmětu zástavy a která je nezbytná k
nakládání s věcí. Namísto odevzdání věci se mohou zástavce a zástavní věřitel
dohodnout na odevzdání věci jiné osobě, aby ji pro ně uschovala (odstavec 3).
Ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva
(zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje. Věc se musí označit tak, aby její
zastavení bylo každému zjevné (odstavec 4).
Ustanovení § 151d obč. zák. dále určuje, že dá-li někdo do zástavy cizí věc bez
souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se
zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu
věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn ji zastavit. V
případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře (odstavec
1). Převezme-li někdo smluvně věc, na které vázne zástavní právo, působí
zástavní právo vůči nabyvateli, jestliže při uzavření smlouvy nabyvatel o
zástavním právu věděl nebo vědět musel; nabyvatel odpovídá takto do výše ceny
nabyté věci (odstavec 2).
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu mohlo v rozhodném období (do 31.
prosince 2000) vzniknout zástavní právo k nemovitostem i na základě neplatné
zástavní smlouvy, byla-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v
dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 2/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Na druhé straně platí, že na základě platné zástavní smlouvy
nemusí vždy vzniknout zástavní právo. K tomu srov. např. rozsudek ze dne 4.
dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 957/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č.
5, ročník 2002, pod číslem 76, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že zástavní
smlouva sice není neplatná jen proto, že nevznikla pohledávka, kterou má
zajišťovat zástavní právo založené na této smlouvě, že však v takovém případě
nevznikne podle této smlouvy zástavní právo.
Z pohledu výše uvedených závěrů, od nichž nemá Nejvyšší soud důvod
odchýlit se ani v projednávané věci, nelze právnímu posouzení
odvolacího soudu co do možného vzniku zástavního práva podle ustanovení § 151d
odst. 1 obč. zák. ničeho vytknout.
Neobstojí přitom výhrada dovolatelů, že ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák. se
uplatní jen na vznik zástavního práva k věcem movitým.
Přestože je dovolatelům nutno přesvědčit v tom, že Nejvyšší soud vydal 28.
ledna 1998 rozsudek (sp. zn. 2 Odon 85/97), v němž se ztotožnil se závěrem, že
podle ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák. nelze platně zřídit zástavní právo
k nemovitostem, jelikož ty nemohou být zástavnímu věřiteli zástavcem
„odevzdány“, pozdější rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je již jednotná v
závěru opačném, tj. že podle citovaného ustanovení mohlo na základě smlouvy
vzniknout i zástavní právo k nemovitosti, s tím, že odevzdáním nemovitosti ve
smlouvě uvedenému zástavnímu věřiteli se smyslu tohoto ustanovení rozumí vklad
zástavního práva do katastru nemovitostí v jeho prospěch. Uvedený závěr
Nejvyšší soud poprvé formuloval a odůvodnil v rozsudku ze dne 26. listopadu
1999, sp. zn. 21 Cdo 328/99, a opakovaně se k němu přihlásil v
rozsudku ze dne 5. září 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, uveřejněném v časopise
Soudní judikatura č. 12, ročník 2000, pod číslem 131, v rozsudku ze dne 29.
listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura č. 1, ročník 2002, pod číslem 1, v rozsudku ze dne 29. dubna 2003,
sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník
2003, pod číslem 90, v rozsudku ze dne 25. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 168 a v
usnesení ze dne 11. března 2004, sp. zn. 29 Odo 884/2002.
Přes výše uvedené napadené rozhodnutí neobstojí v rovině dovolacího důvodu dle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Podle ustanovení § 118a o. s. ř., ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník
nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, nebo že je uvedl neúplně, předseda
senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení
doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec1). Má-li
předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než
podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu
doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle
odstavce 1 (odstavec 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že
účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech sporných tvrzení,
vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu a poučí jej o
následcích nesplnění této výzvy (odstavec 3).
Ustanovení § 211a o. s. ř. dále určuje, že jiní účastníci řízení než odvolatel
mohou u odvolacího soudu uplatňovat skutečnosti nebo důkazy,
které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v
§ 205a o. s. ř. nebo tehdy, neplatí-li pro odvolatele omezení odvolacích důvodů
podle § 205a odst. 1 o. s. ř.
Podle ustanovení § 212a odst. 5 věty druhé o. s. ř. k jiným vadám řízení před
soudem prvního stupně přihlíží odvolací soud, jen když mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Mezi jiné vady řízení před soudem prvního stupně, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, patří především nedostatky v poučovací povinnosti
soudu prvního stupně podle ustanovení § 118a o. s. ř.
V posuzovaném případě dovolací soud dospěl - oproti soudu prvého stupně - k
odlišnému závěru ohledně možného vzniku zástavního práva, když dovodil, že za
splnění podmínek podle ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák. může vzniknout
zástavní právo i tehdy, není-li zástavce vlastníkem věci dávané do zástavy.
Pokud by k témuž úsudku dospěl též soud prvního stupně musel by - v intencích
ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. - žalobce poučit, že dosud nevylíčili
všechny rozhodné skutečnosti, nebo že je uvedli neúplně, a že dosud nenavrhli
důkazy potřebné k prokázání všech sporných tvrzení, vyzvat je, aby svá tvrzení
doplnili a důkazy bez zbytečného odkladu označili a poučit je, o čem mají
tvrzení doplnit, jakož i o následcích nesplnění této výzvy.
Poučovací povinnost podle ustanovení § 118a o. s. ř. je vybudována na
objektivním principu a poskytnutí potřebného poučení tak není závislé na tom,
zda se soud prvního stupně o potřebném poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li
účastníku potřebné poučení poskytnuto proto, že soud prvního stupně posoudil
otázku (ne)existence zástavního práva ve prospěch žalobců (z pohledu odvolacího
soudu nesprávně), došlo i v tomto případě k porušení ustanovení
§ 118a o. s. ř. a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy
postiženo vadou.
Odvolací soud je v systému neúplné apelace výrazně omezen v možnosti zjednat
nápravu v uvedeném směru jinak, než kasací rozhodnutí soudu prvního stupně -
ať již tím, že by příslušné poučení poskytl žalobci sám, nebo tím, že
by přihlédl k novým žalobním tvrzením, jež žalobce uplatnil v odvolacím řízení
- v důsledku úpravy obsažené v § 213 odst. 3 o. s. ř. (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29
Odo 850/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2003, pod
číslem 209, a rozsudek ze dne 16. března 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2004, pod číslem 49). Jiný
postup než zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně by tak při zjištění
existence výše uvedené vady řízení mohl zvolit pouze tehdy, pokud by žalobci na
řádné poučení odvolacího soudu podle ustanovení § 218a o. s. ř. nijak
nereagovali.
Jak je zřejmé z obsahu spisu, odvolací soud žalobcům poučení podle
ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neposkytl, přičemž žalobu
zamítl proto, že žalobci neunesli důkazní břemeno co do neexistence dobré víry
zástavního věřitele o tom, že zástavce je oprávněn věc zastavit, co do
tvrzení, že zástavní smlouva je absolutně neplatná pro
neurčitost a nesrozumitelnost, a co do námitky
nedostatku právní subjektivity zástavního věřitele a absence
oprávnění za něj jednající osoby smlouvu uzavřít.
Lze tedy uzavřít, že při zaujatém právním názoru měl odvolací soud rozsudek
soudu prvního stupně zrušit pro jinou vadu řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a která spočívá v absenci poučení podle
ustanovení § 118a o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž se zabýval dalšími dovolacími argumenty uplatněnými v
rovině dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a aniž zkoumal,
zda je dán i dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., o dovolání
rozhodl (bez nařízení jednání – srov. § 243a odst. 1 větu první o. s. ř.) tak,
že napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem
o. s. ř. zrušil. Protože vadou spočívající v absenci poučení podle ustanovení §
118a o. s. ř. je (a to v důsledku nesprávného výkladu § 151d odst. 1 obč. zák.
soudem prvního stupně) postiženo i řízení před soudem prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud i jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Soud prvního stupně v další fázi řízení nepřehlédne, že žaloba o vyloučení
majetku z konkursní podstaty je svou povahou žalobou určovací, čemuž žalobní
žádání (tzv. žalobní petit) ukládající žalovanému správci konkursní podstaty,
aby „byl povinen vyloučit“ ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce
určitý majetek, neodpovídá (je nepřesné). Správně má být v takových případech
žalobním petitem žádáno o vydání rozhodnutí, jímž se „věc (právo nebo jiná
majetková hodnota) ta a ta se vylučuje ze soupisu majetku konkursní podstaty
označeného úpadce“ (shodně srov. v právní teorii např. Krčmář, Z. in: Justiční
praxe č. 6/2002, Zápis ze školení na téma „Odporovatelnost a konkursy“ - 2.
část, str. 341). Namístě tedy bude v tomto ohledu postup podle § 43 o. s. ř.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.). V novém
rozhodnutí rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu