29 Odo 884/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobců A) J. T., a B) B. T., obou zastoupených, advokátem, proti
žalovanému, jako správci konkursní podstaty úpadkyně L. H., s. r. o., o
vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 205/2000, o dovolání žalobců proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2002, č.j. 13 Cmo 79/2002 –
28, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. února 2002, č.j. 21 Cm
205/2000 – 14, zamítl žalobu manželů T. o určení, že nemovitosti specifikované
v bodě I. výroku jeho rozsudku nespadají do konkursní podstaty úpadkyně L. H.,
s. r. o. (bod I. výroku). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zástavní
smlouva uzavřená dne 8. července 1993 mezi … bankou, a. s. jako
zástavním věřitelem a žalobcem A) jako zástavním dlužníkem (dále též
jen „zástavní smlouva“) je platná (k její platnosti není zapotřebí podpis
druhého manžela). Výpis z katastru nemovitostí nasvědčuje tomu, že žalobce A)
je výlučným vlastníkem zastavených nemovitostí, přičemž bylo věcí žalobce A),
aby po kolaudaci domu (v roce 1988) nechal zápis opravit. Neučinil-li tak, má
soud za to, že dům byl pořízen pouze z prostředků žalobce A) a zůstal v jeho
výlučném vlastnictví. Správce konkursní podstaty (žalovaný) proto nemovitosti
oprávněně (v souladu s ustanovením § 151f občanského zákoníku – dále též jen
„obč. zák.“ a § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve
znění pozdějších předpisů), sepsal do majetku konkursní podstaty úpadkyně.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. června
2002, č. j. 13 Cmo 79/2002 – 28, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první
výrok). Odvolací soud vysvětlil, že pro posouzení platnosti zástavní smlouvy
není významné to, zda zastavované nemovitosti byly v době
jejího uzavření ve výlučném vlastnictví žalobce A) nebo ve společném jmění
manželů – obou žalobců, nýbrž to, zda jsou splněny podmínky ustanovení § 151d
obč. zák. Žalobce A) uzavřel zástavní smlouvu se zástavním věřitelem jako
výhradní vlastník nemovitostí, takže odvolací soud nemá pochyb o tom, že
zástavní věřitel jednal při uzavření smlouvy v dobré víře. Požadavek „odevzdání
zástavy“ zástavnímu věřiteli, formulovaný v § 151d odst. 1 obč. zák. pro
případ, že někdo dá do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka, je podle
odvolacího soudu u nemovitostí splněn vkladem zástavního práva do katastru
nemovitostí ve prospěch ve smlouvě uvedeného zástavního věřitele. Dále odvolací
soud poukázal na to, že zastaven nebyl pouze rodinný domek, ale také pozemky,
ohledně kterých spoluvlastnictví tvrzeno nebylo. Správce konkursní podstaty
proto nemovitosti právem sepsal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včasné dovolání, jehož
přípustnost opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že zásadní právní význam má výklad
ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák. Konkrétně namítají, že podle rozsudku
Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Odon 85/97 se ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák.
týká pouze věcí movitých, neboť pouze je lze – ve smyslu § 151b odst. 3 obč.
zák. – odevzdat zástavnímu věřiteli. Nelze-li nabýt ani vlastnické právo od
nevlastníka, tím spíše nemůže být zákon vykládán v neprospěch vlastníků
zastavované věci, kterou zastavuje osoba k tomu neoprávněná. Dovolatelé též
zpochybňují dobrou víru zástavního věřitele, argumentujíce tím, že při podpisu
zástavní smlouvy vyžadoval předložení občanského průkazu žalobce A), který
obsahuje údaj, že žalobci uzavřeli manželství. Musel tedy vědět, že
vlastnictví stavby může být zpochybněno, takže k uzavření zástavní smlouvy měl
vyžadovat souhlas obou žalobců. Dovolatelé proto žádají, aby Nejvyšší soud
napadený rozsudek zrušil.
Ač se to v dovolání neuvádí výslovně, po obsahové stránce je jím vystižen
dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož
prostřednictví lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Se zřetelem k době vyhlášení rozsudků soudů obou stupňů se pro dovolací
řízení uplatní – v souladu s body I., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté,
zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád
ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné. Přípustností dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu se zabývá ustanovení § 237 o. s. ř. Podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že nejde o
žádný z případů zde uvedených, takže zbývá vypořádat se s tím, zda dovolání je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., na něž odkazují
dovolatelé.
Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné také proti rozsudku
odvolacího soudu jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. pak určuje, že rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Dovolatelé spatřují zásadní význam napadeného rozhodnutí v řešení
otázky, zda ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák. (v rozhodném znění) bylo
použitelné i na věci nemovité, a dovolávají se jeho rozporu s (výše označeným)
rozhodnutím Nejvyššího soudu.
Ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák., v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince
2000 (tedy i v době uzavření zkoumané zástavní smlouvy) určovalo, že dá-li
někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci
jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen
je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že
zástavce je oprávněn věc zastavit. V případě pochybnosti platí, že zástavní
věřitel jednal v dobré víře.
Podle ustanovení § 151b odst. 3 obč. zák. (ve znění účinném v době od 1. ledna
1992 do 31. prosince 2000) pak platilo, že ke vzniku zástavního práva na
základě smlouvy je u movitých věcí třeba odevzdání věci zástavnímu věřiteli,
nebo vyznačení vzniku zástavního práva v listině, která osvědčuje vlastnictví
zástavce k předmětu zástavy a která je nezbytná k nakládání s věcí.
Namísto odevzdání věci se mohou zástavce a zástavní věřitel dohodnout na
odevzdání věci jiné osobě, aby ji pro ně uschovala.
Dovolatelům lze přisvědčit v tom, že i Nejvyšší soud vydal 28. ledna 1998
rozsudek (sp. zn. 2 Odon 85/97), v němž přitakal závěru, že podle ustanovení §
151d odst. 1 obč. zák. nelze platně zřídit zástavní právo k nemovitostem,
jelikož ty nemohou být zástavnímu věřiteli zástavcem „odevzdány“. Pozdější
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu však již byla jednotná v závěru, že podle
citovaného ustanovení mohlo na základě smlouvy vzniknout i zástavní právo k
nemovitosti, jelikož odevzdáním nemovitosti ve smlouvě uvedenému zástavnímu
věřiteli se ve smyslu tohoto ustanovení rozumí vklad zástavního práva do
katastru nemovitosti v jeho prospěch. Uvedený závěr Nejvyšší soud poprvé
formuloval a odůvodnil v rozsudku ze dne 26. listopadu 1999, sp. zn. 21 Cdo
328/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2000, pod
číslem 48, na nějž v podrobnostech odkazuje. Tamtéž Nejvyšší soud vysvětlil, že
slovo „odevzdána“, užité v ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák., nelze vykládat
ve stejném smyslu, v jakém je užito při úpravě způsobů nabývání smluvního
zástavního práva v ustanovení § 151b odst. 3 obč. zák. Kdyby slovo „odevzdání“
mělo mít stejný význam a obsah jak v ustanovení § 151b odst. 3 obč. zák., tak i
v ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák., pak by přijetí takového závěru
znamenalo, že by ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák. nebylo možné užít nejen
tehdy, je-li zástavou nemovitost, ale ani v případě, že by zástavní právo u
movité věci mělo vzniknout jiným způsobem, než jejím předáním zástavnímu
věřiteli. Takovýto závěr by však byl v rozporu s účelem ustanovení § 151d odst.
1 obč. zák., které upravuje vznik zástavního práva pro případy, že věc dal do
zástavy někdo jiný než vlastník nebo že věc byla dána do zástavy bez souhlasu
osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, a
jeho smyslem, který spočívá v ochraně dobré víry zástavního věřitele při
zřízení zástavního práva, a ve svých důsledcích by vedl k absurdním následkům.
K závěrům formulovaným v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 328/99 se Nejvyšší soud
přihlásil i v rozsudku ze dne 5. září 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, uveřejněném
v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2000, pod číslem 131, dále v
rozsudku ze dne 29. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2002, pod číslem 1, v rozsudku ze
dne 29. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura číslo 6, ročník 2003, pod číslem 90, v rozsudku ze dne 26. června
2003, sp. zn. 30 Cdo 2013/2002, v rozsudku ze dne 25. září 2003, sp. zn. 21 Cdo
1724/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2003, pod
číslem 168 a naposledy pak v rozsudku ze dne 12. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo
796/2002.
Tyto závěry lze v podmínkách rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pokládat za již
ustálené a Nejvyšší soud nevidí důvodu ke změně této judikatury, se kterou je
napadené rozhodnutí v souladu. Proto dovolání neshledal přípustným ani dle §
237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Co do dobré víry zástavního věřitele pak dovolatelé neuplatňují v dovolání
argumenty právní, nýbrž skutkové (popisujíce – v řízení poprvé – skutková
tvrzení, na jejichž základě měl zástavní věřitel o dobrou víru přijít); ty jsou
ovšem u dovolání, jehož přípustnost může založit jen ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř., dovolatelům zapovězeny.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s.
ř.).
Výrok o nákladech řízení je - ve shodě s ustanoveními § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolatelé, jejichž dovolání
bylo odmítnuto, nemají na jejich náhradu právo a u žalovaného žádné
prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. března 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu